Ukolébavka

Ukolébavka

Ed McBain

Velkoměsto na těchto stránkách je

vymyšlené.

Lidé a místa, to vše je fiktivní.

Pouze postup policie vychází

ze zavedené pátrací techniky

1

Oba detektivové měli své vlastní děti. Dospívající děvče na hlídání bylo asi ve stejném věku jako Meyerova dcera. Děťátko v kolébce připomnělo Carellovi dávná léta, kdy jeho dvojčata byla ještě mimina.

V bytě bylo zima. Byly tři hodiny ráno a většina domovníků v tomto městě o půlnoci stahuje termostat na minimum. Detektivové, technici, policejní lékař, všichni pracovali v kabátech. Rodiče nemluvněte ještě stále vypadali, jako by se chystali do společnosti. Muž měl na sobě černý látkový kabát s bílou šálou a pod tím smoking. Žena si přes dlouhé večerní šaty ze zeleného hedvábí přehodila norkový kožich, na nohou měla zelené saténové střevíce s vysokými podpatky. Oběma se ve tvářích zračil týž úžas. Jako by je někdo velmi silně udeřil. Oči měli trochu zamžené, jako by nedokázali zaostřit.

Byl první den báječného nového roku.

Mrtvola dívky na hlídání ležela roztažená na podlaze v polovině chodby, v zadní části bytu. Na vzdálenějším konci chodby, u požárních schodů, byl dětský pokoj. Na okně a na parapetu se našly stopy po použití nástrojů – pochopili, že tudy se dostal dovnitř. Na zemi vedle kolébky ležela závěsná ozdoba z lehkých kovových rourek a od ní se vinula přetržená šňůra. Monoghan a Monroe shlíželi vstoje na mrtvé děvče, klobouky vražené do čela a ruce v kapsách kabátů. Klobouky na hlavách měli ze všech mužů v místnosti jen oni dva. Kdosi z policejního ředitelství kdysi pověděl novinářům, že jediní detektivové v městě, kteří nosí klobouky, jsou detektivové z oddělení vražd. Ten, co to řekl, byl sám příslušníkem oddělení vražd, takže na tom otřepaném tvrzení možná bylo něco pravdy. V tomto městě se od oddělení vražd očekávalo, že bude vykonávat dohled nad naprosto každým vyšetřováním vrady. Možná proto nosili klobouky, aby bylo jasné, že tu jsou kvůli dohledu. Podle běžných pravidel ovšem případ vraždy oficiálně patřil obvodu, odkud byl poprvé nahlášen. Dvojitou vraždu, k níž zde dnes v noci došlo, budou vyšetřovat detektivové místního obvodu. To je osmdesátý sedmý revír.

Detektivové Meyer Meyer a Steve Carella. Ti tedy mají štístko.

Policejní lékař se skláněl nad mladistvým tělem. Monoghan si říkal, že už jim asi každou chvíli oznámí, že smrt zapříčinil nůž, trčící z dívčiny hrudi. Monoghana sem odvolali z večírku. Pořád ještě byl dost opilý a všechno mu připadalo hrozně legrační. Mrtvá dívka na podlaze s rozervanou blůzou, sukní vyhrnutou až k zadečku a s nožem zaraženým v prsou. Lazuritový kamínek na přetrženém zlatém řetízku, stočeném na zemi vedle ní, vypadal jako hádek s modrou hlavou. Monoghan shlédl na policejního lékaře a záhadně se usmál. Monroe byl naprosto střízlivý, ale i jemu to připadalo trochu komické, snad proto, že byl Nový rok, a při tomhle ohavném řemesle když se člověk nedokázal vysmívat starostem a malérům…

“Je mrtvá,” prohlásil doktor.”

Takže to bylo oficiální.

“Zastřelená, že jo?” nadhodil Monoghan se záhadným úsměvem.

Doktor se neobtěžoval s odpovědí. Zacvakl aktovku, vstal a vkráčel do místnosti, kde se Carella a Meyer ještě pořád snažili z omámených rodičů nemluvněte vyrazit nějakou odpověď.

“Pitvy uděláme co nejdřív,” oznámil jim a na vysvětlenou dodal: “Jsou svátky. Prozatím se dá říct, že v jednom případě je příčinou smrti bodná rána a v druhém zadušení.”

“Díky,” řekl Meyer.

Carella pokývl hlavou.

Vzpomínal si, že před dávnými a dávnými lety, když uprostřed noci vstával, aby nakrmil obě dvojčata, vždycky jedno z nich držel v náručí a láhev toho druhého opřel o polštář. Když krmil druhého sourozence, postup se opakoval. Takže v každém případě měl vždycky jedno dítě bezpečně zajištěné.

Mrtvé nemluvně leželo v ložnici na vzdáleném konci chodby.

“Paní Hoddingová,” řekl Meyer, “můžete mi povědět, v kolik hodin jste se vrátili domů?”

Gayle Hoddingová. Blondýna, modré oči, osmadvacet let, její oční stíny ladily s barvou zelených večerních šatů. Rtěnku nepoužívala. Ve tváři a v očích měla ještě stále onen zastřený výraz. Nechápavě pohlédla na Meyera.

“Co prosím?”

“O půl třetí,” pronesl její manžel.

Peter Hodding. Dvaatřicet let. Rovné hnědé vlasy nedbale sčesané do čela. Hnědé oči. Černá kravata, uvázaná poněkud nakřivo. Obličej bledý jako těsto, v očích pozůstatky šoku. Oba nervózně přecházeli po místnosti.

Jejich malá dcerka byla mrtvá.

“Byly dveře zamčené?” zeptal se Meyer.

“Ano.”

“Museli jste odemknout, abyste se dostali dovnitř?”

“Ano. Byl jsem opilý, hrozně dlouho jsem štrachal klíčem v zámku.

Ale nakonec se mi podařilo otevřít.”

“Svítilo světlo, nebo bylo zhasnuto?”

“Bylo rozsvíceno.”

“Kdy jste si poprvé všiml něčeho zvláštního?”

“No, dokud… my… víte, Annie nebyla v obýváku, když jsme přišli.

Tak jsem ji zavolal jménem… a… když jsem… když neodpovídala, šel jsem se po ní podívat. Napadlo mě, že je možná u děcka. A že neodpovídá, aby je neprobudila.”

“Co se stalo potom?”

“Zamířil jsem k dětskému pokoji a… našel jsem Annii ležet v chodbě.

Byla probodnutá.”

“Můžete nám sdělit její příjmení?”

“Annie Flynnová.”

To promluvila žena.

Trochu se probrala. Pochopila, že tito lidé jsou detektivové. Že přišli, aby jí pomohli. Musí jim povědět všechno, co potřebují. Carella v duchu odhadoval, kdy asi začne křičet. Přál si, aby tu už nemusel být, až začne křičet.

“Už vám někdy dřív hlídala?” zeptal se Meyer. “Právě tahle dívka?”

“Ano.”

“Byla naprosto spolehlivá?”

“Ach, ano.”

“Žádné problémy s chlapci nebo…”

“Ne.”

“Nikdy se nestalo, že byste přišli domů a našli tu s ní někoho?”

“Ne, nic takového.”

“Protože tyhle děcka…”

“Ne.”

“Myslím, jestli se tu s někým nemuckala nebo…”

“Nikdy se nic takového nestalo.”

To všechno jim pověděl Hodding. Když přišel domů, byl nalitý jako Dán, ale v příští minutě vystřízlivěl aspoň natolik, že dokázal vytočit číslo 911 a ohlásit vraždu. Carella přemýšlel, proč asi považoval za nutné jim sdělit, že byl opilý.

“Promiňte, pane,” pokračoval Meyer, “ale… kdy jste zjistil, že vaše dcerka…”

“To já jsem ji našla,” odpověděla paní Hoddingová.

Najednou nastalo ticho.

V kuchyni se někdo zasmál. Byli tam technici z kriminálky. Někdo z nich asi zažertoval.

“Měla na obličeji polštář,” řekla paní Hoddingová.

Zase ticho.

“Sundala jsem jí ho. Tvářičku měla úplně modrou.”

Ticho se prodlužovalo.

Hodding položil ženě paži kolem ramen.

“Jsem v pořádku,” odmítla ho.

Zaznělo to tvrdě. Skoro jako by chtěla říct: “Dej mi sakra pokoj!”

“V kolik hodin jste odešli z bytu?” otázal se Meyer.

“O půl deváté.”

“Říkáte, že jste šli na večírek…”

“Ano.”

“Kam?”

“Jen pár bloků odtud, na křižovatku Dvanácté a Grover Avenue.”

Mluvil Hodding. Žena se opět odmlčela, už zase nasadila ten otupělý pohled. Opět prožívala okamžik, kdy sňala polštář z obličeje svého děťátka. Přehrávala si tu chvíli znovu a znovu na filmovém plátně své mysli. Bílý polštář. Modrá dětská tvářička. Prožívala ten zlomek sekundy znovu a znovu.

“Netelefonovali jste během noci domů?” chtěl vědět Meyer.

“Ano, asi o půl jedné. Jen pro jistotu.”

“V té době bylo všechno v pořádku?”

“Ano.”

“Telefon zvedlo to děvče na hlídání?”

“Ano.”

“A řekla vám, že je dítě v pořádku?”

“Ano.”

“Připadala vám přirozená?”

“Ano.”

“Nemluvila nijak nuceně?”

“Ne.”

“Neměl jste dojem, že tu s ní někdo je, že ne?”

“Ne.”

“Telefonoval jste jí ještě potom?”

“Ne. Věděla, kde nás může sehnat. Nebylo potřeba volat.”

“Takže naposledy jste s ní mluvil o půl jedné.”

“Ano, tak nějak.”

“A měl jste dojem, že se neděje nic výjimečného.”

“Nic.”

“Pane Hoddingu, má kromě vás a vaší paní ještě někdo klíče k tomuhle bytu?”

“Ne. Vlastně ano. Domovník, aspoň myslím.”

“A kromě něho?”

“Nikdo.”

“Ta dívka na hlídání neměla klíč, že?”

“Ne.”

“A vy tvrdíte, že byl byt zamčený, když jste přišli domů.”

“Ano.”

V chodbě právě jeden z techniků vysvětloval Monoghanovi, že nůž v dívčině hrudi zřejmě patří k ostatním nožům na stojanu v kuchyni.

“Ale, ale,” pronesl Monoghan a záhadně se usmál.

“Chci tím jen říct,” řekl technik, “že tu zbraň našel až tady. Myslím tím…”

“Chce ti vysvětlit,” poučil Monroe Monoghana, “že sem vrah nepřišel s nožem v ruce, ten nůž byl tady, v kuchyni, u ostatních nožů.”

“To jsem chtěl říct,” potvrdil technik. “Jestli vám to pomůže.”

“Jistěže nám to pomůže, milý pane,” odpověděl Monoghan a vážně pokývl hlavou.

Monroe na něho pohlédl. To bylo poprvé, co slyšel, že by jeho partner mluvil jako Angličan. Vysvětlil technikovi: “Michael byl na večírku, když jsem mu volal.”

“Což možná vysvětluje, proč vypadá, jako by byl kapánek nalitej,”

odvětil technik.

“Možná,” připustil Monoghan vážně.

“Mimochodem, nevěděl jsem, že se jmenuješ Michael,” poznamenal technik.

“Já taky ne,” prohlásil Monoghan a záhadně se usmál.

“Takže se zdá,” uvažoval Monroe, “že tu máme chlápka, co sem vnikl, našel v kuchyni nůž, oddělal holku na hlídání a pak oddělal to mimino.”

“Nebo naopak,” nadhodil technik.

“Ale ne nožem,” namítl Monroe.

“To dítě ne,” přiznal technik.

“Dítě oddělal polštářem,” pokračoval Monroe.

Monoghan potřásl hlavou a mlaskl jazykem.

“Taková strašná věc,” řekl a začal vzlykat.

Plakal, protože si najednou vzpomněl na velmi krásnou tmavovlasou a tmavookou ženu, která dnes byla na večírku, a strašná věc byla, že zapomněl, jak se jmenuje. A také plakal proto, že když Monroe telefonoval, měl právě ruku pod její sukní. Ležel na hromadě kabátů na posteli, ruku pod sukní a vtom zazvonil telefon. Vyděsil ho k smrti. Vytáhl kapesník a otřel si oči. Monroe ho poplácal po rameni. Technik se vrátil zpátky do kuchyně.

Do bytu vešli dva zřízenci od záchranky, pohlédli na mrtvé děvče a zeptali se Monroea, jestli jí mají nechat ten nůž takhle zapíchnutý v prsou.

Monroe je odkázal na policisty, kteří tu vraždu vyšetřují. Jeden z nich popošel k místu, kde Hodding ještě pořád objímal svou ženu kolem ramen.

“Máme ten nůž nechat v ní, nebo co?” zeptal se Carelly.

V tu chvíli začala paní Hoddingová křičet.

Byly čtyři hodiny ráno, když Carella zaklepal na dveře u Flynnů. Oba detektivové měli zdvižené límce u kabátů. Oba měli klapky na uších a rukavice. Vlastně Carella měl jen jednu rukavici, protože tu druhou si sundal, než zaklepal na dveře. Dokonce i v domě se jim od úst valila pára.

Bude to chladný rok. Meyer vypadal, že je mu ještě větší zima než Carellovi, snad proto, že byl úplně plešatý. Nebo proto, že měl modré oči.

Carellovy oči byly hnědé a mírně sešikmené směrem dolů, což jeho tváři dodávalo trochu orientální výraz. Oba byli vysocí, ale Meyer vypadal jako vymrzlý hromotluk, zatímco Carella se zdál být štíhlý a v pohodě. Byla to záhada.

Dívčinu adresu dostali od Hoddingových a teď se chystali tu novinu oznámit jejím rodičům. Byl by to obtížný úkol v kterýkoli den v roce. Je dost zlé, že jejich dítě zemřelo, nehodí se do přirozeného řádu věcí, když rodiče přežívají své děti. A je dost zlé, že příčinou smrti byla brutální vražda. Ale dnes byl také začátek nového roku. A v tento den stanou na prahu domova Flynnových dva cizinci, oblečení do mrazu, který vládne venku, a sdělí jim, že jejich šestnáctiletá dcera zemřela. A ode dneška už navždy bude pro Flynnovy první den v roce výročím smrti.

Meyer se postaral o výslech Hoddingových. Carella pochopil, že teď je řada na něm. Ještě jednou zaklepal na dveře. Tentokrát dlouze a silně.

“Kdo je to?”

Mužský hlas. Zní trochu polekaně. Jsou čtyři hodiny ráno, a tady mu někdo mlátí do dveří.

“Policie,” odpověděl Carella a přemýšlel, zda už tímto jediným slovem neoznámil Anininým rodičům, co se stalo.

“Co chcete?”

“Pan Flynn?”

“Ano, co se děje? Vyndejte odznak. Ukažte mi svůj odznak.”

Carella vytáhl malé kožené pouzdro s odznakem a identifikační kartou. Podržel ji před kukátkem ve dveřích.

“Můžete, prosím, otevřít, pane Flynne?” požádat.

“Okamžik,” řekl Flynn.

Detektivové čekali. Slyšeli zvuky. Demontáž bezpečnostního systému běžného obyvatele města. O podlahu cinkla závora Foxova zámku.

Zarachotil uvolněný řetěz. Cvakot otvírajících se naolejovaných západek.

Dveře se otevřely dokořán.

“Ano?”

Stál před nimi asi pětačtyřicetiletý muž v pruhovaném pyžamu a s rozcuchanými vlasy.

“Pan Flynn?”

“Ano.”

“Detektiv Carella, sedmaosmdesátý revír,” představil se Carella a ještě jednou ukázal odznak a kartu.

Modrý smalt a zlato. Do kovu byla vyryta písmena Detektiv druhé třídy a pod nimi číslo 714-5632. Na kartě stálo: Detektiv druhé třídy Stephen Louis Carella. Také tam bylo sériové číslo a Carellova fotografie z dob, kdy nosil kratší vlasy. Flynn si pečlivě prohlédl odznak i kartu.

Hraje na čas, pomyslel si Carella. Ví, že jde o něco zlého. Jsou čtyři hodiny ráno a jeho dcera, která šla hlídat cizí dítě, ještě není doma. Ví, že se jedná o ni. Anebo možná ne. Na Silvestra – který ještě pro některé lidi neskončil – nejsou čtyři hodiny ráno tak hrozně pozdní doba.

Konečně vzhlédl.

“Ano?” opakoval.

A z toho jediného slova, stejného, jako všechna ano, která dosud vyslovil, Carella s jistotou poznal, že ten člověk pochopil. Tím svým “Ano?” se připravoval na věty, o nichž věděl, že budou následovat. Jako by se tak chránil před jejich hrůzou a snažil se je odrazit a zneškodnit.

“Pane Flynne…”

“Co se děje, Harry?”

V malé předsíni se za ním objevila žena.

Detektivové ještě nevešli do bytu. Stáli před dveřmi a obklopoval je chladný vzduch v chodbě. V tom okamžiku se Carellovi zdálo, že práh tvoří hranici mezi životem a smrtí. Dva detektivové přinášející ledovou zvěst o krvavé vraždě a muž a žena, oba rozehřátí spánkem, čekají, aby se dověděli, co strašného to k nim uprostřed noci zavítalo. Žena si držela ruku na ústech. Klasická póza. Jako z biografu. “Co se děje, Harry?” A ruku před ústa. Na těch ústech nebyla rtěnka. Vlasy měla rezavé jako její dcera.

Zelené oči. Flynnová, vskutku. Maggie nebo Molly Flynnová stála za svým manželem, dlouhý župan přehozen přes dlouhou noční košili, ruku na ústech, a chtěla vědět, co se děje. Carella jim to musel povědět.

“Smíme dál?” zeptal se mírně.

Na Nový rok ve čtvrt na šest ráno vypadala služebna v podstatě stejně jako v kterýkoli den v roce. Tmavě zelené registračky u světle zelených stěn. Barva na stěnách hrbolatá a oprýskaná. Na stropě se vytvořila menší boule v místě, kudy sem zatékalo. Dřevěné psací stoly, zjizvené stopami po hořících cigaretách. V jednom rohu místnosti průtokový ohřívač vody s výlevkou a zrcadlem. Rozpis služeb zavěšený na zdi hned za laťovým zábradlím, které místnost oddělovalo od dlouhé chodby. Člověk měl pocit, že je tu šero, navzdory holým žárovkám visícím se stropu. Cela pro zadržené byla prázdná. Velké hodiny s bílým ciferníkem odhazovaly do prázdnoty noci minutu za minutou. U jednoho ze stolů zuřivě bušil do stroje detektiv třetí třídy Hal Willis.

“Neotravujte,” promluvil, když vešli do místnosti, dřív, než mu někdo z nich stačil něco říci.

Willis byl z celé party nejmenší. Měl vlnité černé vlasy a hnědé oči.

Hrbil se nad strojem jako flašinetářova opička a mlátil do kláves, jako by ho někdo naučil nějaký nový trik, který mu působil uspokojení. Jak zmlátit stroj, až se poddá. Obě ruce mu jen hrály. Willisova hlášení nebyla žádná mistrovská díla, ale on si to neuvědomoval. Měl dojem, že by z něho byl dobrý advokát. Má tak skvělý sloh, že by mu klidně mohly vycházet knihy, kterým by nikdo nerozuměl.

Carella a Meyer ho nechali na pokoji. Měli taky svou práci.

Od Hoddingových a Flynnových získali jen málo podstatných informací, vyslechnou je znovu později, až pomine šok a následná otupělost. Ale podařilo se jim zjistit pár konkrétních časových údajů, které jim pomohly upřesnit, kde Annie byla a co dělala v době, kdy nebyla zavražděna. Doufali, že začnou-li se všemi negativními údaji, mohou mít jednoho dne to štěstí, že se jim podaří doplnit i nějakou pozitivní informaci, která je dovede k vrahovi. Poldové někdy mívají štěstí.

Meyer se posadil k psacímu stroji a Carella seděl na kraji stolu.

“Buďte zticha, vy dva,” zavolal Willis z opačné strany místnosti.

Nikdo z nich mu neřekl ani slovo.

“Ve dvacet nula nula,” začal Carella, “Annie Flynnová odchází z bytu v čísle 1124 na North Sykes…”

Meyer začal klepat do stroje.

“… a do bytu Hoddingových na Grover Avenue 967 přichází ve dvacet patnáct.”

Čekal a díval se, jak Meyer píše.

“Oukej,” řekl Meyer.

“Ve dvacet třicet zanechali Hoddingovi Annii samotnou s dítětem…”

Meyer psal.

Na východě se objevil chladný úsvit.

Podělil se s Eileen o šunku s vejci v jedné nonstop jídelně na rohu Lelandovy a Pikeovy ulice a pak se žertovně, ale pln naděje, otázal: “Půjdeme ke mně, nebo k tobě?”

Podívala se na něho a řekla: “Prosím tě, Berte, nech toho, když jím.”

Tímhle pohledem ho v poslední době častovala vždycky, když začal mluvit o sexu.

Od té doby, co loni v říjnu odpráskla toho šílence, Eileen odmítala sex i práci volavky. Nemuselo to vždycky být v tomto pořadí. Klingovi, který, jak se domnívala, pro ni ještě stále byl víceméně blízkou osobou, také oznámila, že má v úmyslu odejít od policie, jakmile si najde práci, kde by mohla využít některý z řady svých skvělých talentů. Například schopnost mrknutím oka odzbrojit násilníka nebo zlikvidovat hromadného vraha jediným výstřelem. Tedy, přesněji řečeno, šesti výstřely. Tolik nábojů se vejde do služebního revolveru. První dostal do hrudi, další do ramene, třetí do zad a ostatní tři podél páteře, když už ležel mrtvý na lůžku. Dala jsem ti šanci, opakovala tenkrát znovu a znovu. Dala jsem ti šanci. Krev tryskala z ran po obou stranách páteře. Dala jsem ti šanci.

“Teď chci taky já dostat šanci,” řekla Klingovi.

Doufal, že to nemyslí vážně. Neuměl si ji představit jako soukromé očko, sledující nevěrné manžely v nějaké napodobenině města, jakých je v Americe plno. Nedokázal si představit, jak pracuje na place v obchodním domě, někde, kde dávají lišky dobrou noc, a chytá zlodějíčky a kapsáře.

Odcházím od policie, oznámila mu. A taky odcházím z města. Z tohohle posranýho města.

Dnes tedy odešli z jídelny a on k ní zašel ještě na šálek kávy, uvítat nový rok. Zdrženlivě ji políbil na tvář. Šťastný Nový rok, Eileen. Šťastný Nový rok, Berte. V očích měl smutek. Lítost nad tím, co bylo. Nad Eileen, kterou miloval. Nad Eileen, která bývala nebojácnou policistkou tohoto města a jejíž odvaha vyhořela. Ach bože, říkal si v duchu a odvrátil hlavu, aby neviděla, jak mu náhle do očí vhrkly slzy. Venku byla ještě tma, když odešel z jejího bytu. Jak ale projížděl ztichlými, opuštěnými ulicemi k domovu, objevila se na východní obloze za mrakodrapy tenká linka světla.

Zabočil do Concordské.

Do hajzlu, pomyslel si. Tohle tak mám zapotřebí. Na rohu ulice uviděl čtyři muže.

Tři velké černochy a malého Portorikánce.

Nad jejich hlavami ještě svítila pouliční lampa. Mlčky se rvali v ranním šeru, denní světlo se mísilo s umělým. Tři černoši mávali baseballovými pálkami, malý Portoričan se snažil bránit jen holýma rukama. Na cihlovou zeď za ním stříkala krev. Mysleli to vážně.

Kling zatáhl ruční brzdu, vyběhl z vozu, sahal po pistoli a v hlavě si opakoval příslušná pravidla a předpisy. Dochází k trestnému činu, což je dostatečný důvod k tasení zbraně.

“Jsem policista,” zavolal. “Zůstaňte stát!”

Nikdo nezůstal stát.

Z pološera přilétla rotující pálka, letěla vzduchem naležato jako vrtule helikoptéry a mířila mu přímo na hlavu. Hodil sebou na chodník. To byla chyba. Když se překulil a namířil pistoli, jeden z černochů ho kopl do hlavy. V omámení si říkal: Drž se. V omámení si pomyslel: Vystřel.

Rozmazané postavy, někdo ječí. Pal, řekl si. A vystřelil. Jeden z nich upadl na chodník. Někdo jiný ho zase nakopl. Znovu vypálil. Věděl, že jedná přesně podle předpisů, použití zbraně v sebeobraně – v ústech měl krev ne jako prostředku k zadržení – ret mu krvácel jako čert, málem se něčím udávil, kristepane, to je zub, a opět vystřelil, tentokrát naslepo, rozzlobeně.

Vyškrábal se na nohy, právě když se jeden z mužů rozmáchl pálkou proti jeho hlavě.

Ustoupil o krok stranou, tlustý konec pálky mu prolétl na palec od nosu, a zase stiskl spoušť, tentokrát najisto. Zasáhl útočníka příliš vysoko, pět palců nad srdcem. Kulka v rameni jím otočila a odhodila ho na krví postříkanou zeď budovy, kde se ten třetí černoch usilovně snažil vymlátit duši z malého Portorikánce. Řezal do něho pálkou zas a zas, jako by tady na rohu Concordské a Dow Street trénoval odpaly.

“Polož to!” zařval Kling, ale dnes ráno měla jeho slova jen velmi malý účinek, protože tomu chlapovi zřejmě záleželo na jediném: dorazit toho mrňavého Portorikána, který už byl tak zkrvavený, že se zdálo, jako by tu na chodníku ležela jen hromada mokrých cárů.

“Ty zasranej pitomče!” řval Kling. “Polož to!”

Muž se otočil. Uviděl velkého světlovlasého chlápka s pistolí. Všiml si jeho pohledu a pochopil, že chlap i pistole jsou na pokraji výbuchu.

Odhodil pálku.

“Hej, klídek, jo?”

“Hovno, klídek!” odsekl Kling, narazil ho na zeď, zacloumal jím a spoutal mu ruce za zády.

Poklekl vedle maličkého Portorikánce, který ležel na chodníku a krvácel ze spousty zranění.

“Zavolám sanitku,” řekl mu.

“Gracias por vada, ” odpověděl Portorikán.

Což španělsky znamená: “Děkuju vám za nic.”

2

Správnost rekonstruovaného sledu událostí může potvrdit jen jediná osoba, která vám jej ovšem nepotvrdí – sám nebožtík.

Nicméně vyšlo najevo, že Annie Flynnová odešla z domova v ulici North Sykes, vzdáleného pouhých sedm bloků od bytu Hoddingových, v osm hodin. Autobusem, který jezdí na Grover Avenue, dojela na Dvanáctou ulici, kde vystoupila ve dvacet patnáct. Hoddingovi odešli na večírek přesně o půl deváté. Do bytu přátel, o čtyři bloky dál po Grover Avenue, je dovezl taxík. Paní Hoddingová vysvětlila, že kvůli vysokým podpatkům a dlouhým večerním šatům se jí nechtělo jít pěšky ani na tak krátkou vzdálenost.

Od půl deváté až asi do dvaceti minut po půlnoci nikdo z Hoddingových s Annií nemluvil. Jako vždycky na Nový rok, byly všechny linky po půlnoci přetíženy a Anniinu otci chvíli trvalo, než se jí dovolal.

On i jeho žena jí popřáli všechno nejlepší do nového roku a povídali si s ní asi pět minut.

Přibližně ve stejnou dobu se do svého bytu snažil dovolat i Hodding.

Pořád bylo obsazeno. Dovolal se teprve kolem půl jedné. Ujistil se, že je jejich děťátko v pořádku, popřál Annii všechno nejlepší a potom zavěsil.

Bylo tedy jisté, že ještě v půl jedné byla naživu. O půl třetí, když se Hoddingovi vrátili domů, už nežila. Nedalo se nijak zjistit, jestli Annii jak tomu u děvčat na hlídání často bývá – telefonoval během osudné noci ještě někdo jiný. Telefonní společnost si o místních hovorech záznamy nevede. Tečka.

Bylo osm hodin a deset minut.

Meyerovi a Carellovi oficiálně skončila služba už ve čtvrt na osm, ale šlo o případ vraždy a prvních čtyřiadvacet hodin je vždycky nejdůležitějších. A tak se znovu oblékli do zimníků, nasadili si klapky na uši, natáhli rukavice a vydali se zpátky do domu, kde bydleli Hoddingovi, tentokrát s úmyslem zaklepat na dveře u sousedů. Byla to nuda. Tuhle práci žádný policista nemá rád. Žádný policista také nemá rád, když po něm někdo střílí, ale mnozí příslušníci policie, kdyby si měli vybrat, by před otravným obcházením sousedů, při němž člověk musí klást pořád dokola stejné otázky, dali přednost pěkné, staromódní honičce za zločincem.

Až na jedinou výjimku si všichni obyvatelé domu číslo 967 na Grover Avenue přáli vědět, jestli je opravdu nutné, aby museli na tyto otázky odpovídat tak časně ráno. Cožpak nevědí, že je Nový rok? Neuvědomují si snad, že spousta lidí byla včera vzhůru dlouho do noci? Co mají tak důležitého, že se na to nemohou zeptat později? Až na jedinou výjimku byli všichni nájemníci šokováni zprávou, že dnes v noci někdo zavraždil Hoddingovo miminko a děvče na hlídání. Tohle je přece taková dobrá čtvrť. Pochopili by, kdyby se něco podobného stalo dál od centra, ale tady?

Když tu máme i vrátného a vůbec všechno?

Až na jedinou výjimku nikdo, s kým detektivové hovořili, neslyšel mezi půl jednou a půl třetí nic zvláštního či neobvyklého. Mnozí z nich v té době ani nebyli doma. Řada lidí si šla lehnout chvíli po půlnoci. Ta výjimka…

“Jdete trochu pozdě, ne?” zeptal se ten člověk hned, jakmile vešli.

“Co tím myslíte?” chtěl vědět Meyer.

“Všechna ta paráda skončila už v noci,” vysvětlovala jeho žena. “Měli jsme tu celý zatracený policejní velitelství.”

“Nu, přišli dva policisté v uniformách a jeden detektiv,” upřesnil muž.

Na rozdíl od ostatních nájemníků, kteří přicházeli otevřít v pyžamech a županech, byli Ungerovi – tak znělo jméno na jejich zvonku – úplně oblečeni a připraveni vydat se na procházku do parku i přes to, co se v noci přihodilo…

“Přihodilo se to, že nás někdo oloupil,” řekla žena.

Jmenovala se Shirley Ungerová. Pohledná bruneta, necelých třicet let, na sobě měla šedou mikinu se znakem Michiganské university, tepláky stejné barvy a červené sportovní boty značky Reebok. Vlasy husté jako chomáč mořských řas, na čele červenou čelenku, zářivé hnědé oči. Její ústa připomínala Carly Simonovou. Věděla o sobě, že je skvělá. Natřásala se před policisty jako slepice na dvorku.

“Přišli jsme domů asi o půl druhé,” vyprávěla. “A ten lupič zrovna utíkal oknem. Oknem v pokoji s televizí. Vlastně ho používáme jako druhou ložnici.”

Při posledním slově obrátila oči v sloup, jako by na tom, že lupič utíkal oknem ložnice, bylo něco zvláště oplzlého. Zřejmě ji všechno, co souvisí se zločinem, příjemně vzrušovalo, ačkoli si – jako většina počestných občanů – pletla loupež s vloupáním. Když pocestného občana někdo okrade, je to pro něho loupež. Přitom každý pouliční chmaták rozdíl mezi vloupáním a loupeží zná. I ten nejobyčejnější darebák umí zpaměti recitovat čísla paragrafů trestního zákoníku a zná maximální sazby za každý trestný čin. Stejně jako každý polda. V téhle branži musíte nahlédnout do záznamů, abyste poznali, kdo je kdo.

“Hned jsme volali policii,” prohlásil Unger.

“Byli tady přesně za tři minuty,” dodala Shirley.

“Dva policajti v uniformách a jeden detektiv. Takový pomenší, kudrnatý chlapík.”

Willis, pomysleli si oba.

“Detektiv Willis?” zeptal se Carella.

“Ano,” potvrdila Shirley. “To byl on.”

“Asi zaslechl hlášení na rádiu v autě,” usoudil Meyer. Carella přikývl.

Policie je velká organizace. Tohle město zaměstnávalo nějakých osmadvacet tisíc policistů. Dokonce ani v jedné služebně občas člověk neměl šanci porovnat jeden případ s druhým. Willis se asi vydal na běžnou obhlídku svého sektoru, když zachytil signál 10-21. Dokonaná loupež.

Napadlo ho, že tam zajede a ušetří tak modrokabátníkům z lítačky práci s telefonováním na okrsek. To hlášení, které Willis tak zuřivě klepal na stroji, když se Carella s Meyerem vrátili na služebnu, byla nejspíš zpráva o vloupání u Ungerových. Neoznámili mu, že v čísle 967 na Grover Avenue došlo k dvojnásobné vraždě, a on jim nepověděl, že na téže adrese vyšetřuje vloupání. Nikdo se na nic neptal a nikdo sám od sebe nic neřekl.

Někdy tahle hra na kolo kolo mlýnský trvá dost dlouho.

“Tak o co jde?” zeptala se Shirley. “Další pokračování?”

Pověděli jí, o co jde.

Nezdálo se, že to na ni udělalo velký dojem. Mnohem víc ji zajímalo, kdy policie najde smaragdový prsten, který jí před osmi lety její manžel Charlie koupil v Calle di Volpe. To je v Itálii, na ostrově Sardinii. Dál ji zajímalo, jestli policie najde video, které jí letos Charlie koupil k Vánocům.

“Vlastně to už bylo loni, že?” usmála se zářivě. Tím úsměvem jako by vám dávala najevo, jak ráda by vás políbila na mužnou hruď. Také chtěla vědět, jak dlouho to bude trvat, protože ona by ráda šla ven a už jí začíná být horko, když je tady v bytě oblečená na procházku.

Carella jí sdělil, že na všechny otázky ohledně vloupání jí odpoví detektiv Willis, zatímco on a jeho kolega by rádi slyšeli něco o tom muži, co ho viděli utíkat oknem…

“Ano, utekl na požární schody,” poznamenala Shirley.

… protože vloupání tady, v bytě Ungerových v šestém patře, může mít něco společného s dvojnásobnou vraždou dole, ve čtvrtém poschodí.

“Ach,” řekla Shirley.

“Ano,” potvrdil Meyer.

“Nebude vám vadit, když si sundám mikinu?” zeptala se. “Protože je tady opravdu moc teplo.”

Aniž by čekala na jejich souhlas, který stejně nepotřebovala, stáhla si universitní mikinu přes hlavu a odhalila široké rudé šle a tenoučké bílé bavlněné tričko. Pod ním neměla podprsenku. Skromně se usmála.

“Říkáte, že bylo kolem půl jedné?” začal Carella. “Když jste přišli domů?”

“Ano,” připustila Shirley stydlivě. Teď, když byla napůl nahá, si začala hrát na novicku v horském klášteře ve Švýcarsku. Její manžel měl pořád ještě na sobě lyžařskou větrovku. Začínal se viditelně potit. Možná ho napadlo, že když si nesundá větrovku, dá tak detektivům najevo, že by to měli zkrátit. Ať, sakra, pochopí, že už chce vypadnout na procházku do parku. Hodlal jim jemně naznačit, že mu pendrek záleží na udušeném dítěti v bytě o dvě patra níž. A na nějaké holce na hlídání jakbysmet. Co hodlají dělat, aby dostal zpátky svůj kabát z velbloudí vlny, který koupil U

Ralpha Laurena za jedenáct set babek? Jedině to ho zajímalo.

“Tedy ten zloděj byl v ložnici a odcházel oknem…”

“Ano. Ten lupič,” souhlasila Shirley. “A pod paží měl moje video.”

“Jak vypadal?” otázal se Meyer. “Viděli jste ho dobře?”

“Ale ano,” přisvědčila Shirley. “Ohlédl se po nás.”

“Když jsme vešli do ložnice,” dodal Unger.

Carella už měl v ruce zápisník.

“Byl to běloch?” chtěl vědět. “Černoch? Hispánec? Asiat…?”

“Běloch.”

“Jak starý?”

“Tak osmnáct, devatenáct.”

“Barva vlasů?”

“Světlé.”

“Oči?”

“To nevím.”

“Já taky ne.”

“Jak byt vysoký?”

“Těžko říct. Víte, byl celý shrbený, jak vylézal tím oknem na schody.”

“Uměli byste odhadnout jeho váhu?”

“Byl hodně štíhlý.”

“Nó… byl celý v černém,” podotkla Shirley. “Černá barva lidi zeštíhluje.”

“I tak byl štíhlý,” trval na svém Unger.

“Byl oholený? Nebo měl vousy? Bradku? Knír?”

“Knír.”

“Malý knírek.”

“Jo, jen takový rozčepýřený knírek. Byl to ještě kluk, víte?”

“Jako by si ho zrovna začal pěstovat.”

“Víte, jaké kníry takoví kluci mívají? Jako chmýří.”

“Tak přesně takový měl.”

“Říkáte, že byl oblečený v černém…”

“Měl na sobě černou koženou bundu,” upřesnil Unger.

“Černé kalhoty.”

“A tenisky.”

“Bílé tenisky.”

“A můj kabát,” doplnil Unger.

“Cože?”

“Můj kabát z velbloudí vlny, který mi Shirley koupila u Ralpha Laurena za jedenáct set dolarů.”

To tedy musí být kabát, pomyslel si Meyer.

Carella na to myslel také. On si kdysi za jedenáct set dolarů koupil svoje první auto.

“Jakou barvu měl ten kabát?” zeptal se Meyer.

“Vždyť jsem to řekl. Velbloudí vlna. Byl hnědý.”

“A on si ho oblékl přes koženou bundu…”

“Ano.”

“A černé kalhoty…”

“Ano. A bílé tenisky.”

“Klobouk neměl?” ptal se Meyer.

“Ne.”

“Promluvili jste na něho?”

“Ano. Zařval jsem ,Sundej můj kabát, ty syčáku!”

“A řekl něco on vám?”

“Ano.”

“Co?”

“Povídal: ,Jestli zavoláš policajty, tak se vrátím.””

“Měli jsme hrozný strach,” řekla Shirley.

“Protože na nás mířil pistolí,” vysvětlil Unger a důrazně pokývl hlavou.

“Myslíte, že se vrátí?” ptala se Shirley.

Tentokrát Carella nepoznal, jakou roli hraje.

Snad nebohou oběť, jež čeká, že bude znásilněna.

“To si nemyslím,” odpověděl.

“Prohlédl detektiv Willis ty požární schody?” zeptal se Meyer.

“Ano, prohlédl.”

“A nevíte, jestli tam něco našel?”

“Určitě nic, co by patřilo nám,” ujistila ho Shirley.

Když deset minut po poledni zazvonil telefon, ležel detektiv Hal Willis v posteli s bývalou prostitutkou. Spal tvrdě, ale telefon ho probudil a on se ihned natáhl po sluchátku. Pokaždé, když zazvonil telefon, Willise napadlo, že je to nějaký inspektor z Buenos Aires, který mu chce oznámit, že ho vyšetřování vraždy dovedlo až do tohoto města a že se připravuje žádost o vydání jisté Marilyn Hollisové. Kdykoli zazvonil telefon, i když předtím Willis spal, začal se potit. Také teď se zpotil.

Jen pár lidí na okrsku vědělo, že si Marilyn Hollisová odseděla trest v mexické věznici za kšefty s marihuanou a že byla prostitutkou v Buenos Aires. Věděl to samozřejmě Willis. A také poručík Byrnes. A Carella. A Willis jako jediný policajt věděl, že Marilyn zavraždila svého argentinského pasáka.

“Willis,” ohlásil se.

“Hale, tady je Steve.”

“Ano, Steve,” ulevilo se mu.

“Máš chvilku?”

“Jistě.”

“Jde o to vloupání, cos dělal včera v noci…”

“Jo.”

Marilyn vedle něho něco zabručela a obrátila se na druhý bok.

“Ve stejném domě máme dvojnásobnou vraždu.”

“A hrome,” řekl Willis.

“Došlo k tomu někdy mezi půl jednou a půl třetí v noci.”

“To moje vloupání bylo o půl druhé.”

“To už víme od Ungerových.”

“Jak se ti líbily její kozy?” zajímal se Willis.

Marilyn, ležící vedle něho, mu vrazila loket do žeber.

“Ani jsem si nevšiml,” odvětil Carella.

“Ha!” zvolal Willis.

“Ungerovi nám pověděli, žes prošmejdil…”

“Komu, nám?”

“Mně a Meyerovi. Žes prošmejdil ty požární schody.”

“To jo.”

“Našels něco?”

“Ampuli koksu.”

“A cos ještě zjistil?”

“Na parapetu taky byla spousta otisků špinavých prstů v místě, kde pracoval páčidlem, když se dostával dovnitř. Zavolal jsem techniky, ale nikdo se neukázal. Chápej, Steve, bylo to obyčejné vloupání, zloděj ukradl jen dva kousky a ke všemu se to stalo na Silvestra.”

“Jestli to ale souvisí s vraždou…”

“Ale jistě, v tom případě ti posypou práškem na otisky třeba celý tohle všivý město. Zvlášť, když jde dokonce o dvě vraždy.”

“Nebude ti vadit, když jim zavolám?”

“Buď tak laskav. Zloděje šoupnem do basy a já budu mít důvod jít se ještě jednou podívat na Shirley.”

Marilyn mu uštědřila další šťouchanec.

“Napsal jsi už hlášení?” zeptal se Carella.

“Asi ještě leží u Peta na stole.”

“Můžu se do něj podívat?”

“Beze všeho. A dej mi vědět, jak to pokračuje, jo? Když rozlousknu velkou vloupačku, třeba mě udělají detektivem druhé třídy.”

“S tím bych moc nepočítal,” podotkl Carella.

“Kdo se tě na to ptal?” odsekl Willis a zavěsil.

Když se vám v tomto městě někdo vloupá do bytu, policie tam někdy vyšle partu techniků, aby se podívali po otiscích prstů. To ale jen tehdy, když jde o velké peníze. Tucet kožichů, cenné papíry, drahé šperky, peníze v hotovosti a tak. K menším vloupáním, kterých je většina, technici vůbec nepřijedou. Nejde o nedbalost. V minulém roce bylo ve městě spácháno na sto pětadvacet tisíc vloupání a výjezdová skupina sestává jen z jednoho poručíka, šesti seržantů a třiašedesáti detektivů. Těchto lidí je navíc naléhavě třeba při vyšetřování vražd, žhářství a znásilnění.

A tak v běžných případech uniformovaný policista, který přijel na zavolání, sdělí obětem vloupání, že případ dostane na starost některý detektiv a že ho mohou očekávat během příštího dne nebo tak nějak. Což bývá obyčejně pravda, pokud dotyčný detektiv není zavalen prací až nad hlavu. To potom navštíví okradeného třeba až týden, za deset dní, někdy dokonce i dva týdny po vloupání. Detektiv pořídí seznam ukradených věcí a celkem na rovinu sdělí okradenému, že není moc pravděpodobné, že pachatel bude dopaden a on dostane své věci zpět, leda by zloděje chytili při jiném vloupání nebo ve chvíli, kdy se pokusí něco z toho, co zde ukradl, prodat. A potom si detektiv povzdechne: jó, to byly časy, když si policajti bytových zlodějů ještě mohli vážit.

Ach ano, bývaly doby, kdy se odborníci na vloupání těšili pověsti zločinců-gentlemanů. Jenže to bylo kdysi a dnes je dnes. V dnešní době většinu vloupání páchají feťáci. Zkušený zloděj-feťák obvykle otevře okno páčidlem, jako to udělal ten kluk u Ungerových, protože ví, že nic neprobudí sousedy dokonaleji, než zvuk rozbitého skla. Začátečníkovi je to fuk. Bác, třískne do skla cihlou zabalenou do utěrky, zbylé střepy vymlátí kladivem, vleze dovnitř, vyleze ven a uhání ke známému překupníkovi (který nejčastěji ve čtvrti působí i v úloze kšeftaře s drogou) a vyinkasuje od něho deset centů z každého dolaru ceny ukradených věcí.

Jen nejnezkušenější zloději se své kořisti zbavují v zastavárnách. Každý dvanáctiletý kluk, který sotva začal s koksem, už ví, že policajti rozesílají seznamy kradeného zboží do všech zastaváren ve městě. Když někdo odnese kradené zboží zastavárníkovi, je to buď úplný pitomec, anebo je tak potřebný, že už nemůže čekat ani minutu. Tak je to, pokud zde ovšem není na návštěvě z Marsu.

Bylo tedy velmi málo pravděpodobné, že se v bytě Ungerových objeví výjezdová skupina, když si člověk uvědomil, že zloděj ukradl jen smaragdový prsten, koupený v Itálii za dva tisíce dolarů, což už samo svědčí o kvalitě toho smaragdu, video, které ve výprodeji v obchodním domě Sears stálo dvě stě devětačtyřicet dolarů, a kabát, sice poměrně drahý, ale stejně pořád jenom kabát. Ve městě, kde se to jen hemžilo narkomany všech možných druhů a barev a jež bylo drogovou metropolí své země, činila průměrná hodnota předmětů odcizených při vloupání o něco méně, než tomu bylo v případě Ungerových, ale ani tak nešlo o žádný zázrak. Nikdo v laboratoři nehodlal, prokristapána, posílat někam partu kvůli obyčejnému vloupání, když se tu pořád všude vraždí, prokristapána!

Ovšem jen do chvíle, kdy zavolal Carella s tím, že jde o dvojnásobnou vraždu a že jednou z obětí je šestiměsíční dítě.

Když si šéf soukromé firmy vyžádá okamžitou zprávu o něčem, co se v jeho oboru důležitostí vyrovná vraždě, dostane ji na stůl hned příští ráno.

Celých dvě stě dvacet stránek. Jinak by padaly hlavy. Jenže tady nešlo o soukromou firmu. Tohle byla organizace veřejné správy. Vzhledem k tomu, že Nový rok připadl na neděli a svátek byl oficiálně přesunut na pondělí, Carella s Meyerem doufali, že by snad koncem týdne mohli od daktyloskopického oddělení dostat nějaké informace, které tak naléhavě potřebovali. Kdyby někdo z třiačtyřiceti vyšetřovatelů tohoto oddělení zjistil, komu patří otisky, jež technici sňali z parapetu u Ungerových, a kdyby se ještě v záznamech identifikačního oddělení podařilo najít majitele otisků z rukojeti zbraně, jíž byla zavražděna Annie Flynnová, mohli by si všichni udělat prázdniny u jezera Como.

V úterý ráno, třetí den nového roku, si důkladně promluvili s rodiči Annie Flynnové. Harry Flynn pracoval jako makléř u jedné společnosti ve Starém městě. Na zdech Flynnova bytu visela spousta olejů, které maloval, kdykoli se dokázal utrhnout od strohé pracovní rutiny. Jeho žena nejmenovala se Molly ani Maggie, nýbrž Helen – byla sekretářkou presidenta nějaké oděvní firmy. Pověděla jim i značku oděvů, které vyráběli, ale žádný z detektivů ji neznal. Bylo deset hodin dopoledne.

Flynnovi byli ustrojeni na pohřeb. On v černém obleku a bílé košili s černou vázankou, jeho žena si oblékla jednoduché černé šaty, černé střevíce s nízkými podpatky a nasadila si tmavé brýle.

Detektivové zatím neměli ani ponětí, kam svá podezření směrovat.

Flynnovi jim jednu možnost nabídli.

“Scott Handler,” řekl Flynn.

“To byl její chlapec,” vysvětlila paní Flynnová.

“Tedy býval, dřív.”

“Až do Dne díkůvzdání.”

“Rozešla se s ním, když přijel na víkend na Den díkůvzdání.”

“Na Den díkůvzdání měli prodloužený víkend.”

“Tehdy se s ním rozešla.”

“Odkud přijel?” zeptal se Carella.

“Z Maine. Je na soukromé škole v Maine.”

“Jak je starý?” otázal se Meyer.

“Osmnáct,” odpověděla paní Flynnová. “Je v posledním ročníku Prentissovy akademie v Caribou. To je v Maine. Až nahoře, u kanadských hranic.”

“Chodila s ním od patnácti let,” dodal Flynn.

“A říkáte, že se s ním v listopadu rozešla?”

“Ano. Pověděla mi, že to chce udělat,” řekla paní Flynnová. “Prý už je pro něho moc dospělá. Dovedete si to představit? Je jí šestnáct a už je pro někoho moc dospělá.”

Paní Flynnová zavrtěla hlavou. Její manžel jí chlácholivě položil ruku na paži.

“Volal k nám ve dne v noci,” pokračovala paní Flynnová. “Pokaždé, když jsem mu řekla, že s ním nechce mluvit, se rozplakal. A tak místo s ní mluvil celé hodiny se mnou. A připomínám, že volal meziměstsky z Maine. Pořád chtěl vědět, co udělal špatného. Pořád se mě ptal, jestli něco udělal. Vážně mi ho bylo líto.”

“Potom přišel znovu těsně před Vánoci,” připomněl Flynn.

“Přijel domů na prázdniny.”

“Chytil Annie doma. Ona mu otevřela.”

“My jsme se v zadním pokoji dívali na televizi.”

“Začal ji prosit, aby mu vysvětlila, v čem udělal chybu. Totéž, na co se vyptával mé ženy po telefonu. Co jsem udělal špatně? Co jsem udělal špatně? Znovu a znovu.”

“Annie mu řekla, že je konec a hotovo…”

“Taky říkala, že si nepřeje, aby sem chodil…”

“Že s ním už nechce mít nic společného.”

“V tu chvíli zvýšil hlas.”

“Začal hulákat.”

“Chtěl vědět, jestli má nějakého jiného kluka.”

“Byli jsme v zadním pokoji a všechno jsme to poslouchali.”

“Neslyšeli jsme, co mu Annie odpověděla.”

“Ale on řekl…”

“Scott.”

“On řekl: ,Kdo to je?””

“A Annie zase něco odpověděla…”

“Moc jsme tomu nerozuměli, asi stála zády k nám…”

“A on zaječel: ,Ať je to kdo chce, já ho zabiju!””

“Pověz jim, co ještě říkal, Harry.”

“Řekl ještě: ,Zabiju vás oba!””

“Přesně těmito slovy?” chtěl vědět Carella.

“Přesně takhle.”

“Znáte jeho adresu?” zeptal se Meyer.

Matce Scotta Handlera bylo necelých padesát let. V úterý o půl dvanácté dopoledne byla elegantně oblečená a chystala se odejít na schůzku se zákazníkem, pro něhož připravovala bytovou dekoraci. Silně připomínala Glenn Closeovou, když hrála v Osudové přitažlivosti. Meyer si říkal, že v této době a v tomto věku by si rozhodně nepřál být ženou, která vypadá jako dáma z onoho filmu. Naštěstí byl plešatý a nepřipomínal ji ani trochu. Naproti tomu paní Handlerová očividně měla nějaký problém. Všechno tomu nasvědčovalo, včetně poněkud chladného úsměvu.

“Syn odjel dnes ráno do Maine,” oznámila.

“Vrátil se do školy, je to tak?” otázal se Meyer.

“Ano,” přisvědčila paní Handlerová a nasadila trochu psychotický úsměv, z nějž člověku vstávaly vlasy hrůzou – i když Meyer žádné vlasy neměl.

“Do Prentissovy akademie,” ujistil se Carella.

“Ano.”

“V Caribou, ve státě Maine.”

“Ano. Proč s ním potřebujete mluvit? Nemá to něco společného s tou irskou dívenkou?”

“Jak to myslíte?” zeptal se Meyer nevinně.

“Nu, přece ta, co ji na Silvestra zabili. Víte, rozešel se s ní už před několika měsíci.”

“Ano, to víme,” připustil Carella.

“Takže jste přišli kvůli jejich vztahu?”

“Chtěli jsme mu jen položit pár otázek.”

“Asi, kde byl na Silvestra. To si dovedu představit.”

Opět ten ledový úsměv.

“Vy víte, kde byl?” zeptal se Carella.

“Tady. Měli jsme velký večírek. Scott byl doma.”

“Celou noc?”

“Celou noc.”

“V kolik hodin ten večírek začal?”

“V devět.”

“A skončil?”

Zaváhala. Jen na okamžik, ale oba detektivové si toho všimli.

Domysleli si, že se snaží rozpomenout, jestli někde četla něco o tom, kdy Annie Flynnová zemřela. Nemohla o tom číst, protože to bylo jedno z malých tajemství, jež si detektivové nechávali pro sebe. Ale to její zaváhání jim prozradilo, že její syn nebyl celou noc na jejich večírku.

Pokud na něm vůbec byl. Nakonec, jak pochopili, se rozhodla uvést čas, který lze považovat za vhodný při loučení se starým rokem.

“Ve čtyři ráno,” odpověděla.

“Dost pozdě,” podotkl Meyer a usmál se.

“Ne tak moc,” pokrčila rameny a oplatila mu úsměv.

“No, tak vám moc děkujeme,” řekl Carella.

“Ano,” odpověděla a pohlédla na hodinky.

Ve středu čtvrtého ledna dopoledne byly obě oběti vraždy pohřbeny.

Detektivové se ani jednoho pohřbu nezúčastnili.

Detektivové se totiž věnovali telefonování do Prentissovy akademie v Caribou ve státě Maine, a rozmlouvali s anglickým profesorem jménem Tucker Lowery, který byl lektorem Scotta Hamiltona. Byli by si raději popovídali přímo se Scottem, proto koneckonců utráceli za meziměstský hovor. Oba měli pod sakem svetr. V jejich městě byla hrozná zima, ale v Caribou ve státě Maine bylo ještě chladněji. Profesor Lowery je okamžitě informoval, že je tam minus pětatřicet stupňů. A pořád hustě sněží. Carella měl dojem, že slyší hukot vichru. Rozhodl se, že kdyby se jeho syn někdy chtěl zapsat na Prentissovu akademii, poradí mu, ať si radši vybere nějakou školu na odvrácené straně Měsíce. A dceři také. Tedy, pokud u Prentissů vůbec děvčata přijímají. Ta ovšem, jakožto příslušnice rozumnějšího pohlaví, asi nestojí o místo, kde bývá pětatřicet pod nulou.

“Nevím, kde je,” říkal Lowery. “Má se vrátit až devátého. Příští pondělí.”

“Ujasněme si to,” požádal ho Carella.

“Copak?” ptal se Lowery.

Carella si představil muže v tvídovém obleku, s příjemnou, vousatou tváří a veselýma hnědýma očima. Muže, který se tak trochu baví při představě, že dva velkoměstští detektivové visí na paralelkách a telefonují až sem, do Maine.

“Chcete říci, že vyučování začne až příští pondělí?” otázal se Carella.

“Správně,” potvrdil Lowery.

“Ale jeho matka nám řekla, že už odjel do školy,” namítl Meyer.

“Scottova matka?”

“Ano. Včera ráno jsme s ní mluvili a říkala, že syn se už vrátil do školy.”

“Asi se zmýlila,” usoudil Lowery.

Anebo lže, pomyslel si Carella.

Portoričan se jmenoval José Herrera.

Z nosu a z úst mu čouhaly hadičky a většinu obličeje zakrýval obvaz.

Jednu paži měl v sádře. Kling přišel do nemocnice zjistit, kdy Herreru propustí. Vydal se sem na radu jednoho z černých detektivů na okrsku, Artieho Browna.

Brown mu řekl: “Zastřelil jsi dva chlápky, Berte, a oba byli černí. Od téhle chvíle kdykoli někdo ve městě zastřelí černocha, dostaneš to sežrat.

Policajt klidně může odprásknout sedmnáct počestných čínských obchodníků, kteří sedí v parku a starají se jen o sebe, a nikdo nehne ani brvou. Když ale tenhle policajt uvidí černocha, jak vybíhá z banky s velkorážní pistolí v ruce hned potom, co ukradl padesát tisíc dolarů a zastřelil pokladníka a další čtyři lidi, tak by ho ten polda radši neměl zastřelit, protože jinak začne mazec. Všichni začnou ječet o rasové diskriminaci a policejní brutalitě a vůbec o všem, na co si vzpomeneš.

Řeknu ti, Berte, hrozně rád bych věděl, co by se stalo, kdybych jednou já zastřelil černocha. Strašně bych si přál vědět, jak by se naše město s takovým problémem vypořádalo. Ale teď, kamaráde, bys radši měl vyrazit do špitálu a promluvit s tím chlápkem, co se mu na ulici pokoušeli vyrazit mozek z hlavy. Dohodni se s ním, aby potvrdil, žes postupoval podle policejních předpisů pro použití zbraně. To ti radím.”

“Jděte do prdele,” řekl Herrera Klingovi.

Obvazy jeho slova trochu ztlumily, ale přesto je bylo jasně slyšet.

Kling zamrkal.

“Zachránil jsem vám život,” namítl.

“Kdo se vás o to prosil?” odsekl Herrera.

“Ti chlapi…”

“Ti chlapi mě zabijou tak jako tak,” prohlásil Herrera. “Vy jste jenom…”

“Málem zabili i mě!” Kling dostával vztek. “Zatraceně, přišel jsem o jeden zub!”

“Tak se do toho příště nemíchejte”

Kling znovu zamrkal.

“Tak to mám za všechno, co? To je vděčnost za to, že někomu zachráním jeho podělanej život…”

“Víte, jak mě všechno bolí?” zeptal se Herrera. “Kdybyste je nechal mě zabít, už by mé nic nebolelo. Je to vaše vina.”

“Moje vina?”

“Vy, vy… co si myslíte? Jakmile vyjdu ze špitálu, během minuty mě zabijou. Jen doufám, že tentokrát to dotáhnou do konce.”

“Nikdo vás nezabije,” namítl Kling. “Jenom jeden z nich se dostal ven na kauci…”

“A kolik jich je na to potřeba? Vy tyhle lidi neznáte,” mrmlal Herrera.

“Nemáte ponětí, co dokážou.”

“Povězte mi o tom něco.”

“Jasně. Zasranej, velkej statečnej policajt, kterej zná všechno na světě.

Víte kulový. Ti chlapi mě zabijou – chápete?”

“Proč?”

“Jděte se jich zeptat. Jste hrdina, tak se jděte zeptat těch, co jste je odrovnal. Určitě vám to povědí.”

“Když už jsem tady, tak proč byste mi neušetřil čas?” chtěl vědět Kling.

“Jděte do prdele,” opakoval Herrera.

3

Daktyloskopové se ozvali ve čtvrtek ráno. Ve stejnou dobu obdržel Carella také hlášení z policejní laboratoře a lékařskou zprávu. Vypadalo to na rekord. Opravdový hattrick. Všichni ostatní detektivové ve služebně mu udiveně záviděli.

Cotton Hawes, který také pracoval na případu vloupání, se vyptával, zda by nemohl využít případu Flynnová-Hoddingová, aby laboratoř odvedla nějakou práci také pro něho. Hawes vypadal celý rozzuřený, když se na to ptal. Možná proto, že to byl mohutný chlap s ohnivě rudými vlasy, až na bílý pramen nad levým spánkem, kde kdysi utrpěl poranění nožem.

Právě ten pramen mu dodával obzvlášť zuřivý výraz, takže vypadal jako pomstychtivá Frankensteinova nevěsta. Willis se nenechal zastrašit a poradil mu, ať si sežene svou vlastní dvojnásobnou vraždu.

Laboratoř oznámila, že stopy po páčidle na okně a parapetu u požárního schodiště v bytě Ungerových v šestém patře nesouhlasí se stopami na okně a parapetu u požárního schodiště ve čtvrtém patře u Hoddingů.

Dál laboratoř zjistila, že šňůra u závěsné ozdoby, nalezené na podlaze v pokoji s dítětem, je totožná se šňůrou uvázanou ke skobě na stropě nad kolébkou. Z toho vyplývalo, že ozdobu někdo utrhl. Jednalo se o soustavu modrých a červených kovových trubiček. Kdykoli se jednotlivé díly navzájem dotkly, vydávaly zvonivý zvuk. Otisky prstů na nich nebyly.

Zpráva z laboratoře také konstatovala, že chlupy, jež technici odsáli vysavačem s těla a oblečení Annie Flynnové, pocházejí z genitálií cizí osoby.

Úřední lékař nalezl v pochvě Annie Flynnové čerstvé stopy semene.

Bránila se snad znásilnění?

Až do této chvíle, přestože věděli, že dívka měla roztrženou blůzu, vůbec nebrali v úvahu, že by se mohlo jednat o vraždu spojenou se znásilněním.

Jenže… Lékařská zpráva pokračovala upozorněním, že za normálních okolností dochází k rozptýlení spermií v lehce alkalických dutinách dělohy a vejcovodů během několika minut poté, co žena dosáhla orgasmu. V době pitvy Annie Flynnové, jež začala asi půl hodiny poté, co tělo dopravili do márnice, rozptyl spermií už dost pokročil, což naznačovalo, že došlo nejen k proniknutí, ale i k orgasmu. Pokud k orgasmu nedojde – jak tomu bývá při většině případů znásilnění – trvá rozptýlení spermií až několik hodin.

Lékaři možnost znásilnění nevylučovali. Jen poukázali na skutečnost, že dívka očividně dosáhla orgasmu. Zpráva také sdělovala, že vzorky semene byly odeslány do laboratoře kvůli identifikaci a rozboru pro případné pozdější porovnání s krví obviněného – dá-li pámbu, pomyslel si Meyer.

Daktyloskopické oddělení hlásilo, že jediné kvalitní otisky prstů na střence nože, jímž byla zabita Annie Flynnová, byly její vlastní. Našli také cizí otisky, ty však jsou pro jakékoli bližší zkoumání příliš rozmazané.

Žádné jiné podezřelé otisky pro porovnání, žádné jméno, které by bylo možno prověřit. Nic, než otisky sejmuté z okna a parapetu u Ungerových.

Je třeba zjistit, kdo je tam zanechal. Pátrání bez jakýchkoli předběžných vodítek může někdy trvat celé týdny. A pokud se má vyšetřovat v celém státě, zabere to často i celé měsíce. Carella jednou požádal FBI, aby pro něho takové pátrání provedli. Ozvali se mu až za rok, v době, kdy už byl případ postoupen soudu.

Avšak tentokrát, pátého ledna, daktyloskopové oznámili že otisky na Ungerově okně a parapetu zanechal muž jménem Martin Proctor – alias Snake Proctor, alias Mr. Koks, alias Doktor Proctor-, jehož trestní rejstřík byl založen v době, kdy mu bylo dvanáct let. Tehdy ho zatkli pro vloupání do obchodu s cukrovinkami v Calm’s Pointu. Zbývající informace obsahoval dokument B, který dodalo identifikační oddělení.

V době svého prvního zatčení byl Proctor členem pouličního gangu zvaného Rudé cibule, sestávajícího ze smělých banditů ve věku jedenácti až čtrnácti let. Všichni zřejmě trpěli neutuchajícím hladem po čokoládě.

Snake (jak tehdy Proctorovi říkali) byl vybrán pro vloupání do obchodu s cukrovinkami. Měl ukrást kartón velkých Hersheyho tyčinek – s mandlemi, jak upřesnil prezident klubu Rudých cibulí SAC. To znamenalo Společenský a atletický klub. Tento eufemismus používala většina pouličních tlup.

Když z obchodu vycházel, chytil ho pochůzkář. Snake se na něho zašklebil: “Ahoj, chceš tyčinku?” Policista neshledal tento výrok nijak zábavným. Soudce však byl té mínky, že Snakeova poznámka ukazuje na jeho dobrý smysl pro humor, což zřejmě považoval za hlavní podmínku pro to, aby se člověk stal pro společnost přínosem. A tak Snakea propustil jen s příslušným varováním.

To byla první chyba.

O šest měsíců později Snake…

Mimochodem, říkalo se mu Snake (Had – pozn. překladatele), protože měl na levém bicepsu vytetovaného hroznýše. Pod ním stálo modrými písmeny ŽÍT SVOBODNĚ, NEBO ZEMŘÍT – heslo státu New Hampshire. Nic však nesvědčilo o tom, že by zrovna v těchhle místech někdy byl.

O šest měsíců později Snakea zatkli za krádež v klenotnictví, když předtím rozbil výlohu. Tentokrát ho soudila dáma, jež na podobné činy pohlížela s nevolí, ačkoli se jednalo jen o dva snubní prstýnky z osmnáctikarátového zlata a digitální hodinky za 42 dolarů 95 centů.

Snakea poslali do vězení pro mladistvé a ve čtrnácti letech ho odtud propustili. V té době se už naučil zacházet s kokainem, který byl v nápravném zařízení za patřičnou cenu k dostáni, a získal přezdívku Mr.

Koks. Byla to přezdívka – na rozdíl od Snakea, což bylo pouliční bojové jméno. Nové pojmenování očividně poukazovalo na neukojitelnou potřebu Mr. Kokse nasávat do nozder tolik kokainu, kolik jen se mu jej podařilo koupit nebo ukrást.

Drogy a zlodějna k sobě patří jako houska a salám. Holduje-li drogám nějaký bílý límeček, nemusí to nutně být zloděj, ale na ulici, přátelé, si sto procent narkomanů na uspokojení svého návyku vydělává krádežemi.

Po několik let se Proctorovi dařilo vyhýbat se vězení. Až v devatenácti ho chytili v noci v cizím domě. Jistěže to bylo vloupání první třídy, protože v domě byl i majitel, jehož Proctor ohrožoval pistolí – aniž by tušil, že dům je vybaven tichým poplašným zařízením. Najednou na něho skočili dva poldové s bouchačkami většími než měl on a – sbohem Charlie.

Tentokrát to byla státní trestnice. A nadlouho. Prokurátor jednoznačně odmítl jít Proctorovi na ruku. A proč by, k čertu, měl? Chytili ho přímo při činu. Ale soud mu napařil jen polovinu maximální sazby a z Castleview ho podmínečně propustili před dvěma roky, když si odseděl třetinu trestu.

Ve vězení obdržel jméno Doktor Proctor.

Proctor měl návyk na drogu jako hrom. Každý zloděj na světě ví, že v Castleview je těsno jako v panenské dírce. Jestli se chceš vyléčit z narkomanie, dej se zavřít do Castleview, protože, člověče, tam nedostaneš ani drobeček trávy. Leda bys byl Doktor Proctor.

Nikdo nevěděl, jak to dělal. Musel v tom být nějaký zázrak.

Ale když měl člověk absťák, Doktor Proctor ho dal do pořádku. Když jsi to potřeboval, Doktor Proctor ti to opatřil. Vždy připraven posloužit potřebným kamarádům. Takový byl Doktor Proctor. Známý feťák a vězeňský dodavatel drog. To ale nebylo to nejdůležitější. Teď získal titul, což je lepší než přezdívka nebo bojové jméno. Doktor Proctor. A v posledních dvou letech už zase řádil v ulicích. Zřejmě opět vloupačky a možná i něco horšího.

Na identifikačním snímku měl kulatý, hladce oholený obličej, tmavé oči a krátké, světlé vlasy.

Ungerovi ho popsali jako štíhlého blondýna s rašícím knírkem. Podle data narozeni v záznamech mu bylo loni v říjnu čtyřiadvacet.

Ungerovi tvrdili, že měl tak osmnáct, devatenáct let. Poslední adresa, již sdělil policistovi, který nad ním vykonával ochranný dohled, zněla: 1146 Park Street v Calms Pointu. Podmínky dohledu však už dávno porušil. Nejspíš si řekl, že se vrátí ke starému řemeslu, a v tom případě určitě nemělo smysl plýtvat časem na ochranný dohled. Když se člověk chystá porušit podmínku a začít krást, proč by se měl chodit hlásit na policii? Když ho při krádeži chytnou, stejně poputuje zpátky do vězení. A kromě toho, jeho nechytnou.

Žádný zločinec si nikdy nepomyslí, že by ho mohli chytit. To jen ostatní chlapi se nechají chytit. Dokonce i zločinci, kteří už byli dopadeni a seděli ve vězení, si myslí, že se jim to příště nestane. Poprvé je chytili jen kvůli takové malé chybičce. Příště už žádnou chybu neudělají. Už nikdy nepůjdou sedět.

Zločince nikdy nenapadne, že nejjistější způsob, jak se vyhnout vězení, je najít si poctivou práci. Jenže proč by měl člověk pracovat za 3

dolary 95 centů na hodinu, když může vrazit do obchodu s bouchačkou a ukrást z kasy čtyři tisíce dolarů? Za deset minut práce! Tedy, pokud ho nechytí. Když ho chytí, zavřou ho na třicet let, a vydělíte čtyři tácy třiceti, vyjdou vám dvě stovky ročně. A jestliže se to převede na čtyřicet pracovních hodin v každém týdnu v roce, zjistíte, že dotyčný svým velkým přepadením vydělal něco přes šest centů na hodinu.

Hrůza.

Vpochoduje dovnitř a obrovskou chlapskou pistolí v mohutné chlapské pěsti vyděsí k smrti maminu s taťkou za pultem a vůbec, ani na chvíli, ho nenapadne, že vlastně sází třicet let života proti penězům v pokladně – kde, mimochodem, mohou být také jen čtyři dolary namísto čtyř tisíc.

Opravdu chytré.

Ale kdo tvrdí, že by zločinec musel být chytrý? A stejně, oni ho nechytí.

Ale i když ho chytí, i když i podruhé udělá nějakou drobnou, malinkou chybičku, a když si na něm soudce opravdu zgustne, protože teď už je recidivista, klíďo si to odsedí třeba vstoje, no ne? Vězeňský SAC v Castleview. Je tam spousta kámošů. Ahoj, Jasi. Jak to jde? Na hovno?

Shodíš tam spoustu kil, na dvoře si šlehneš fet, v tělocvičně sbalíš nějakýho mukla, kterej ti vymlaskne ptáka, kámoši kolem se dívají a pak se všichni vystřídají. Můžeš dělat korespondenční kursy a stát se advokátem nebo soudcem. K čertu, chlape, to se dá odsedět i s jednou rukou uvázanou za zády.

Na každém policejním okrsku ve městě visely plakáty s nápisem: Jestliže tě basa straší,

zločinu se vyhni radši.

Zločinci se těm plakátům smáli.

Ty plakáty byly jen pro amatéry.

Martin Proctor byl ve vězení, moc se mu tam líbilo, pěkně děkuje, a už byl zase venku. Od té doby se – přinejmenším – na Nový rok vloupal do jednoho bytu a možná se dopustil i něčeho vážnějšího. Ale poldové měli jeho adresu. A když má člověk adresu, tak na ní musí začít. A někdy může mít i štěstí.

Dům číslo 1146 na Park Street stál v místech, kde dřív byla čtvrť středostavovských Židů. Později tam sídlili středostavovští Hispánci a teď zde byla oblast převážně opuštěných budov, řídce obydlených feťáky všech možných přesvědčení i barev. Nikdo v domě nikdy neslyšel o žádném Proctorovi, Martinovi, Snakeovi, Mr. Koksoví či dokonce doktorovi. Někdy můžete mít štěstí, ale nebývá to moc často.

“V tuhle chvíli bych měl bejt na Floridě,” řekl Tlusťoch Donner.

Právě rozmlouval s Halem Willisem.

Willis s ním měl už mnohokrát co do činění. Vůbec ho neměl rád. A neměl ho rád žádný policista ze sedmaosmdesátého revíru. To proto, že si Donner potrpěl na malé holčičky. Tak deset, jedenáct let. Dvanáctileté už podle Donnera měly nejlepší léta za sebou. Willis tu byl proto, že s Donnerem pracoval častěji než kterýkoli jiný policista z okrsku. Jelikož má Donner tak tenké uši, třeba něco zaslechl o tom, kde se Proctor v poslední době zdržuje, že?”

“Ne,” odpověděl Donner.

“Popřemýšlej,” vybídl ho Willis.

“Už jsem popřemýšlel. Žádnýho Martina Proctora neznám.”

Donner byl obr. Tlusťoch v množném čísle. Extrémně tlustý, samé sádlo, obézní trup v zašlém modrém županu, s pletí bledou jako lednové nebe venku, tlusté holé nohy opřené o podnožku. Jednou obscénně masitou rukou vybíral datle z košíku na stole vedle křesla, potom jí pohnul směrem k ústům a tlustými rty stáhl dužinu z pecky. Vedle stojící Willis, který měl podle každého měřítka malou postavu, vypadal proti němu skoro jako drobeček.

“Doktor Proctor,” řekl.

“Ne,” opáčil Donner.

“Mr. Koks.”

“Děláš si srandu? V tomhle městě je nejmíň čtyři sta Mr. Koksů.”

“Snake.”

“Těch je osm set. Zkus něco lehčího, třeba Rambo.”

Usmál se. To byl vtip. Rambo bylo také populární jméno. Na jednom z předních horních zubů mu ulpěl kus datle a vypadalo to, jako by ten zub chyběl. Willisovi bylo vážně proti srsti setrvávat v jeho přítomnosti.

“Je to tvoje vloupačka,” řekl mu Carella.

“Už jsi s ním pracoval,” přidal se Meyer.

A tak s ním teď pracoval znovu.

Aspoň se o to snažil.

“Myslíš, že by ses mohl porozhlídnout?” zeptal se.

“Ne,” odmítl ho Donner. “Myslím, že pojedu na Floridu. Tady je děsná zima.”

“Na Floridě je taky zima,” prozradil mu Willis. “Ale tady i tam by mohlo začít být horko.”

“Ale, pozor,” pronesl Donner jen tak do prázdna. “Teď dojde na gumovou hadici.”

Oba věděli, že jediný důvod, proč informátor spolupracuje s policií, je ten, že na něho policie něco ví a je ochotna na to dočasně zapomenout. V

Donnerově případě tím něčím ovšem nebylo zneužívání dětí. Žádný polda ve městě by nebyl ochoten zapomenout na zneužívání dětí. Ani dočasně.

Drogy, to ano. Vražda, někdy. Ale nikdy ne zneužívání dětí. Mezi zločinci se proslýchalo, že jediná věc, kterou v tomhle městě nelze urovnat dohodou, je znásilnění dítěte.

Policie o Donnerovi věděla, že před časem zavraždil jednoho pasáka.

Policisté to viděli tak, že městu všeobecně prospívá, když je v něm méně pasáků. To ovšem neznamenalo, že by vraždu nechali plavat. To jistě ne.

Měli proti Donnerovi důkazy a mohli ho poslat do báně na pěkně dlouho.

Mimochodem, tam nejsou holčičky. Ani mladé, ani žádné jiné. Jenže policisté se rozhodli postupovat v tomto případě mazaně. Bylo jim úplně fuk, že město přišlo o dalšího pasáka. A taky by jim nevadilo poslat Donnera sedět. Napadlo je však, že ho lze donutit, aby za svůj čin zaplatil jiným způsobem.

Uzavřeli s ním tichou dohodu. Nebyla stvrzena rukoudáním, člověk si nepotřásá rukou s vrahy a už vůbec ne s przniteli dětí -, nepadlo ani slovo, ale od toho dne Donner věděl, že každý polda, když bude chtít, si ho může nacpat do kapsy u vesty, a poldové věděli, že Donner buď bude dodávat informace, nebo uvidí.

Willis se na něho jenom podíval.

“Máte jeho fotku?” zeptal se Donner.

Takhle to fungovalo.

Teddy Carellová, která byla hluchá od narození a za celý svůj život nepromluvila ani slovo, se nakonec zdráhavě nechala manželem přesvědčit, aby si koupila a dala zavést jednu z oněch hypermoderních hraček, které se na trhu objevily už bůhví kdy. Ta vymyšlenost, již po celý čas odmítala…

Poslyš, já jsem staromódní děvče, sdělila mu rukama a doprovodila svá gesta výraznou mimikou obličeje.

… se jmenovala telekomunikační přístroj pro neslyšící a na trhu se objevila pod zkratkou TPN. Vypadalo to, jako kdybyste zkřížili psací stroj s telefonem a narodil se stroj s displejem na písmenka. Když byl TPN v chodu, spočívalo telefonní sluchátko na přístroji úplně nahoře, uloženo do dvou měkkých, přesně vytvarovaných prohlubní. Mezi nimi byla umístěna role papíru široká asi dva a čtvrt palce, na niž se zprávy tiskly velkými písmeny. Pod tím vodorovně, napříč přístrojem probíhal jednořádkový displej na dvacet písmen, umístěný v takovém úhlu, aby z něj bylo možno číst při pohledu shora. Hned pod displejem jste měli pětačtyřicetiznakovou klávesnici, čtyři řádky kláves, rozmístěných zhruba stejně jako na psacím stroji.

Technika zatím nedokázala přeměnit hlas ve strojové písmo nebo naopak. Tím by zjednodušila život všem hluchým či němým lidem na světě. Ale i tak to bylo docela jednoduché. U Carellů doma stál TPN na pultu v kuchyni, pod telefonem zavěšeným na zdi. Na Carellově stole v kanceláři stál týž TPN a vedle něj jeho telefon. Oba telefony bylo možno používat normálním způsobem, ale jestliže Teddy – případně kterákoli jiná neslyšící osoba – potřebovala zavolat, nejprve zapnula TPN, uložila telefonní sluchátko do akustických misek, počkala, až se rozsvítí nepřerušované červené světlo, což znamenalo, že má oznamovací tón, a potom vytočila číslo. Podle pomalého blikání červeného světla na přístroji poznala, že telefon vyzvání. Rychlé blikání oznamovalo, že je obsazeno.

Kdykoli na Carellově stole zazvonil telefon, zvedl sluchátko a ohlásil se: “Osmdesátý sedmý revír, Carella.” Pokud telefonoval člověk schopný mluvit i slyšet, proběhl rozhovor normálně. Ale když volala Teddy – jako dnes ve tři odpoledne, v době, kdy se Willis pokoušel mírně zastrašit Tlusťocha Donnera -, uslyšel Carella pískavý zvuk: rychle se opakující týdýdý-dý. To jak Teddy rychle poklepávala na mezerník na své klávesnici, aby volanému na druhém konci drátu dala na srozuměnou, že ho volá neslyšící.

Když Carella volal jí, hlavní signální zařízení, připojené k telefonní lince a ovládající na dálku přijímače rozmístěné po celém bytě, rozsvítilo světla v několika místnostech, a tak Teddy poznala, že zvoní telefon.

Podobné zařízení ji uvědomilo, když někdo zvonil u dveří. Ale vraťme se na osmdesátý sedmý revír. Když Carella zaslechl to rychlé pípání, hned věděl, že volá Teddy. Položil sluchátko na TPN, zapnul spínač a, božíčku, už spolu mohli dva lidé rozmlouvat!

Tedy, přesněji řečeno, mohli si psát na stroji. AHOJ LÁSKO, napsal.

POK.

Slova se objevila na jeho displeji a současně i na přístroji, u nějž stála Teddy až tam daleko v Riverheadu. Bylo to kouzelné. A navíc obě mašinky současně vytiskly text na roli papíru. POK znamenalo pokračuj.

Na některých TPN – a oni dva takové přístroje měli – byla pro zkratku POK vyčleněna zvláštní klávesa po pravé straně klávesnice. Šetřilo to čas.

Uživatelé TPN často zkracovali běžně používaná slova nebo slovní spojení.

Teddy naklepala AHOJ ZLATO MŠ ČS? POK.

Carella odpověděl PRO T CELÝ DEN POK.

PAMAT BERT/EILEEN VEČ, psala Teddy, POK.

Carella napsal ANO 8H POK.

PRSM VEZMI KRAVATU.

Pokračovali v rozhovoru ještě nějakou chvíli. Když Carella vytáhl ze stroje vytištěný text, vypadalo těch dvacet řádek asi takhle: AHOJ LÁSKO POK AHOJ ZLATO POK

MŠ ČS? POK PRO T CELÝ DEN POK.

PAMAT BERT/EILEEN VEČ POK ANO

8H POK PRSM VEZMI KRAVATU POK

ŘEKNU BERTOVI TEĎ MUSÍM JÍT A

HOJ MILUJU TĚ K5 TAKY TĚ MIL

UJU KS.

Hlásky KS byly také na zvláštní klávese. KS znamenalo konec spojení.

Oba se usmívali.

Peter Hodding se ještě nevrátil do práce. “Myslím, že bych se nedokázal dívat lidem do očí,” přiznal se Carellovi. “Když vím, že vědí, co se mi stalo. Stačilo mi to, co jsem zažil na pohřbu.”

Carella poslouchal.

Obloha venku rychle temněla, ale Hoddingovi ještě nerozsvítili.

Místnost se nořila do stínu. Seděli v obýváku na pohovce naproti Carellovi. Hodding měl na sobě džínsy, bílou košili, pletený svetr. Jeho žena Gayle si oblékla širokou sukni a mohutný svetr a na nohou měla hnědé boty.

“Půjde do práce v pondělí,” vysvětlila.

“Možná,” dodal Hodding.

“Musíme žít dál,” řekla jakoby jen pro sebe.

“Napadlo mě, že byste mi mohli povědět,” začal Carella, “jestli se Annie někdy zmínila o chlapci jménem Scott Handler.”

“Gayle?” ozval se Hodding.

“Ne, přede mnou takové jméno nikdy nevyslovila.”

“Přede mnou taky ne,” potvrdil Hodding.

Carella přikývl.

Moc rádi by si s Meyerem s tím Handlerovým chlapcem promluvili, ale kde, k čertu, je? A proč utekl? Carella Hoddingovým neřekl, že toho hocha hledají už dva dny. Nemělo smysl vzbuzovat falešné naděje. A ještě nesmyslnější by bylo označit někoho za podezřelého dřív, než si s ním stačili promluvit.

Gayle Hoddingová se mu pokoušela sdělit, jak je život zvláštní.

“Člověk si dělá plány, chtěl by…”

Zavrtěla hlavou.

Carella čekal. Uměl moc dobře čekat. Někdy měl pocit, že devadesát procent detektivní práce představuje čekání a naslouchání. Zbývajících deset je štěstí a shoda okolností.

“Odešla jsem z vysoké školy ve druhém ročníku,” vyprávěla, “to už je tak sedm, osm let, stala jsem se modelkou.”

“Byla moc dobrá… jako modelka,” podotkl Hodding.

Carella si říkal, že má ještě stále pěkné lícní kosti a štíhlou postavu.

Napadlo ho, jestli nezná Augustu Klingovou, bývalou Bertovu ženu.

Nezeptal se však.

“Ale stejně,” pokračovala, “asi před rokem a půl jsem se rozhodla, že zase budu chodit do školy. V září to byl rok… jak je to dlouho, Petře?”

“Šestnáct měsíců.”

“,Ano,” přisvědčila, “šestnáct měsíců. Právě jsem se chystala nastoupit v září do dalšího semestru, když zavolala agentura, a celý můj život se opět změnil.”

“Agentura pro modelky?”

“Ne, adopční agentura.”

Podíval se na ni.

“My jsme Susan adoptovali,” vysvětlila.

“Asi bych měl radši rozsvítit,” poznamenal Hodding.

Musel tam slézt se střechy.

Znal bezpečnostní opatření v budově. U vchodu je celých čtyřiadvacet hodin vrátný a navíc obsluha výtahu. Nemá šanci dostat se dovnitř hlavním vchodem. Bylo nutné podstoupit trochu tělocviku. Vylézt na střechu vedlejšího domu, kde po půlnoci žádná služba není, vyjet výtahem až nahoru, vylomit zámek dveří vedoucích na střechu, přejít po ní a vylézt přes zídku na střechu domu, kam se chtěl dostat – číslo 967, Grover Avenue.

Sejít po požárních schodech.

Kolem oken, kde bylo vidět, jak lidi slaví a užívají si. V každém patře se shrbil a plížil se kolem osvětlených oken. Počítal poschodí. Dům měl osmnáct pater, věděl, které okno hledá, bylo daleko, až dole. Zadní trakt, čtvrté patro. Opatrně okno otevřel.

Ložnice, kde spí dítě.

To věděl.

Byla tam tma, až na paprsek světla, pronikající otevřenými dveřmi odkudsi z jiné části bytu. Obývací pokoj. Ticho. Slyšel, jak dítě jemně, něžně oddychuje.

Velká ložnice byla na druhém konci bytu.

To také věděl.

Uprostřed oddělovaly obě spící křídla bytu kuchyně, jídelna a obývací pokoj.

Sehnul se nad kolébkou.

V příštích několika vteřinách se všechno změnilo.

V příštích několika vteřinách začalo dítě vřískat. A z obývacího pokoje se ozval hlas.

“Kdo je to?”

Ticho.

“Kdo je tam?”

Opět ticho. A najednou se objevila. Stála tam. Stála ve dveřích do dětského pokoje a v ruce měla nůž. Musel se po tom noži vrhnout.

4

Navenek se zdálo, že si Kling pochutnává na talíři cannelloni a poslouchá Carellovo líčení některých postupů, jichž s Meyerem použili při vyšetřování případu Hoddingová-Flynnová. Ale dokázal zachytit jen úryvky vyprávění. Jeho mysl i jeho uši se upíraly k tomu, co si Eileen povídá s Teddy.

Ještě nikdy ji neslyšel mluvit tak hořce. Seděly naproti sobě u kulatého stolu.

Eileen s ryšavými vlasy a zelenýma očima, v nichž se teď blýskalo, rozkládala ohnivě rukama a slova se jí řinula z úst. Teddy naslouchala, hlavu skloněnu na stranu, na jednu tvář jí padaly tmavé vlasy, oči měla doširoka rozevřené a pozorně sledovala Eileenina ústa.

“… najít kluka Handlera,” říkal Carella, “třeba bychom mohli…”

“A když ten tvůj polda přijde konečně domů,” vykládala Eileen, “a má za sebou dlouhý a namáhavý den, kdy měl co dělat se všemi možnými sortami lumpů, a posadí se k televizi a uvidí ve zprávách, jak se v té nebo oné věznici kdesi ve Státech vězni bouří a tvrdí, že mají hrozné jídlo a málo televizorů a že nářadí v tělocvičně je zastaralé a cely jsou přeplněné… víš, Teddy, co si ten polda myslí?”

Kling koutkem oka zahlédl, jak Teddy zavrtěla hlavou.

“… protože kdyby neměl co skrývat, proč by utíkal?” ptal se Carella.

“Na druhou stranu…”

“Ten polda tam sedí a jen vrtí hlavou,” říkala Eileen, “protože on ví, jak vyhnat zločince z ulic, panečku, on ví, jak to zařídit, aby se frajer, kterého zatkl před dvěma lety, nevrátil za chvíli zpátky a nedělal zase to samé svinstvo, co dělal předtím. On ví přesně, jak přesvědčit děcka o tom, že prodávat hamburgery v drive in jídelně je přitažlivější, než zločinecká dobrodružství – a mimochodem, ta odpověď nezní Prostě Řekni Ne. To je kravina, Teddy, Prostě Řekni Ne. Tím se přece svaluje vina na oběť, nemyslíš? Kdybys řekla Ne, nu tak by se přece z tebe nestal závislák na heroinu a neošmatával by tě bůhvíjaký obejda na ulici.”

Už je to tady, pomyslel si Kling.

“… a neznásilnili by tě ani nezavraždili. Jediné, co musíš udělat, je prostě říct ne. Chce to jen trochu pevné vůle, a nikdo ti neublíží. Kde sakra paní Reaganová žije? Na Měsíci? Plete si americké ulice s Disneylandem?

Copak si myslí, že jediné, o co jde, je zdvořile odmítnout? Ne, děkuji, už jsem měla, ještě jednou děkuji? Povídám ti, Teddy, někdo se měl uctivě uklonit a jí říct ne. Vysvětlit jí, že ten úhledný, miloučký slogan je podvod… dámo, tak to prostě nechodí.”

Teddy Carellová seděla s rozšířenýma očima a poslouchala. Věděla.

Uvědomila si, že Eileen mluví o svém znásilnění. Tehdy, když ji pořezal. Tenkrát řekla ano. Protože kdyby řekla ne, pořezal by ji znovu.

Prostě řekni ne. Leda hovno.

“Každý policajt v tomhle městě ví, jak zbavit ulice zločinců,”

opakovala Eileen. “Chceš to taky vědět?”

Teď už upoutala i Carellovu pozornost.

Otočil se k ní, s vidličkou na půl cestě k ústům.

“Je potřeba, aby trest byl pro ně nesnesitelný,” prohlásila Eileen.

“Musí se to zařídit tak, aby každý trest byl tvrdý. Aby čas prožitý ve vězení byl těžký čas a aby to člověku lezlo na mozek. Aby ten čas byl zbytečný, promarněný. Aby člověk v tom čase jenom přenášel dvěstělibrový kámen z bodu A do bodu B a zase zpátky do bodu A, a tak pořád dokola, celý den, den za dnem a bez možnosti podmínečného propuštění, kamaráde.”

“Zrušit podmínku?” zeptal se Carella a zvedl obočí.

“Jasně,” prohlásila Eileen rozhodně. “Dostaneš trest, tak si ho odpykáš. A je to tvrdý, hnusný trest. Chceš být tvrďas a chovat se hnusně?

Dobrá. Tak dostaneš tvrdý a hnusný trest. Nejsme tu proto, abychom tě naučili poctivě pracovat. Existuje spousta slušných zaměstnání, tak sis měl nějaké najít dřív, než jsme tě zašili. Jsme tu proto, abychom ti vysvětlili, že to, cos udělal, ať to bylo cokoli, se nevyplácí. Nebyl bys tady, kdybys neudělal něco necivilizovaného, a tak s tebou budeme zacházet jako s barbarem, protože jsi barbar.”

“Nemyslím, že by to..: “

Ale Eileen se už rozjela a přerušila Carellu v polovině věty.

“Chceš snad vyjít ven a spáchat další zločin potom, co sis svůj trest odpykal? No dobrá, jen do toho. Ale nedopusť, abychom tě chytili. Protože když tě dopadneme, ať už pro stejný zločin, nebo pro jiný… pro jakýkoli zločin, tak příště dostaneš ještě tvrdší trest. A potom vyjdeš z vězení a všem kámošům v ulici budeš vykládat, že ta či ona nezákonnost, kterou chystají, se nevyplatí. Protože to není legrace… nic snadného, jít si sednout do některé basy v téhle zemi. Je to tvrdej, těžkej trest, šéfe. Budeš nosit deset tisíc liber těžký balvan tam a zpátky, jak je den dlouhý, a potom dostaneš jídlo, které není ani pro psa. A žádná televize, žádné rádio, žádná tělocvična, kde by ses protáhl. A nebudeš mít návštěvy, nebudeš smět psát dopisy ani telefonovat. Jediné, co můžeš, je tahat ten šutr tam a zpátky a jíst to hnusné žrádlo a spát v cele na posteli bez matrace a chodit na záchod bez sedačky. A možná, že po tom všem ti to konečně dojde.”

Důrazně pokývla hlavou.

Z očí jí šlehaly zelené blesky.

Carella věděl, že nemá cenu jí odporovat.

“V tomhle městě není ani jeden policajt, který by nechtěl, aby se zločinci vězení báli,” dodala.

Carella neodpověděl.

“Aby člověk jen řekl vězení, a zločinci po celém městě by se roztřásli.

Jen se zmínit o vězení, a všichni zločinci ve Spojených státech by prostě řekli ne, paní Reaganová! Ne! Mě ne! Prosím! Udělejte to Julii! Prosím!”

Pohlédla na Carellu a Klinga.

Jestli si někdo z nich troufne něco říct.

A potom se otočila k Teddy a ztišila hlas téměř do šepotu.

“Kdyby do toho poldové mohli mluvit,” zašeptala.

V očích měla slzy.

U dveří svého bytu se Eileen omluvila.

“Je mi to líto.”

“To je v pořádku,” řekl Kling.

“Všem jsem zkazila večer,” dodala.

“To jídlo stejně stálo za bačkoru,” poznamenal.

Někde v domě se rozplakalo dítě.

“Myslím, že bychom se měli přestat scházet,” navrhla.

“Nemyslím, že to je dobrý nápad.”

Dítě pořád plakalo. Kling si přál, aby je už někdo přišel pochovat.

Nebo mu vyměnit plínky. Nebo je nakrmit. Nebo aby, k čertu, udělal něco, co je potřeba udělat.

“Byla jsem za jedním člověkem od Papá,” oznámila mu Eileen.

Udiveně na ni pohlédl. Papá říkali městští policisté oddělení PP, což znamenalo Psychologická poradna. Když se tomu říkalo Papá, znělo to moderně. Vzbuzovalo to dojem, že to je to pravé, co by člověk měl podniknout. Zmírňovalo to pocit kletby, jež obestírala psychiatry. Žádný policajt nepřiznává rád, že by je někdy mohl potřebovat. Polda, který vyhledal psychiatra, často ztratil právo nosit zbraň, což pro něho byla hrůza. Oddíl bubeníků. Indiáni s luky a šípy – žádné pistole.

“Mhm,” řekl Kling.

“Mluvila jsem s nějakou Karin Lefkowitzovou.”

“Mhm.”

“Je to psycholožka. Mají tam přesný pořadník, víš.”

“Ano.”

“Budu k ní chodit dvakrát týdně. Kdykoli se jí podaří mě zařadit do programu.”

“Oukej.”

“Proto si myslím, že ty a já…”

“Ne.”

“Jenom než se zase dám dohromady.”

“To ti navrhla ona?”

Začínal Karin Lefkowitzovou nenávidět.

“Ne. To je čistě můj nápad.”

“Ten teda stojí za bačkoru.”

“Já si to nemyslím.”

“Já jo.”

Eileen si povzdechla.

“Už aby někdo přišel k tomu zatracenému děcku,” řekl Kling.

“Tak,” pronesla Eileen a sáhla do kabelky pro klíče.

Zahlédl v ní pažbu revolveru. Pořád ještě je policistka. Ale ona si to nemyslela.

“Takže bych chtěla, abychom to udělali tak,” začala, “pokud s tím souhlasíš…”

“Ne, nesouhlasím s tím.”

“Nu, vážně je mi to líto, Berte, ale mluvíme tady o mém životě.”

“O mém také.”

“Ale ty se netopíš,” namítla.

Zasunula klíč do zámku.

“Takže… zavolám ti, až na to budu připravená, dobře?” zeptala se.

“Eileen…”

Otočila klíčem.

“Dobrou noc, Berte,” pozdravila a vešla do bytu.

A zavřela za sebou dveře. Slyšel, jak západky zámku s jemným, naolejovaným cvaknutím zaklaply. Jeden šroub na číslici 4 se uvolnil a číslo viselo mírně nakřivo.

Sešel po schodech dolů. Noc byla velmi chladná.

Pohlédl na hodinky. Za deset minut deset. Ve službě má být až ve tři čtvrti na dvanáct.

“Myslím,” prohlásila Lorraine, “že bys měl jít na policii.”

“Ne,” odmítl.

“Dřív, než oni přijdou za tebou.”

“Ne.”

“Protože, Scotte, takhle to vypadá moc špatně, opravdu.”

Lorraine Greerové bylo sedmadvacet let. Měla dlouhé černé vlasy a pleť bledou jako měsíční kámen. Tvrdila, že má fialkové oči jako Elizabeth Taylorová, ale věděla, že jsou vlastně jenom tak nějak šedomodré. Potrpěla si na tmavou rtěnku, která na jejích rtech vypadala jako zaschlá krev. Měla pěkná prsa a hezké nohy a nosila odrbané oblečení, které jim dávalo vyniknout. Její oblíbené barvy byly červená, žlutá a zelená. To oblečení připomínalo strom na počátku podzimu. Byla přesvědčena, že tento poněkud otrhaný zjev a prsa a nohy se stanou jejími identifikačními znaky, jakmile z ní bude rocková hvězda.

Její otec, účetní, jí pověděl, že v této zemi existují tisíce prsatých a nohatých děvčat. A na světě jsou jich milióny. A všechny se oblékají do cárů. A všechny si myslí, že z nich budou rockové hvězdy, jen když dostanou šanci. Její otec jí poradil, aby se stala sekretářkou v právnické firmě. Řekl, že sekretářky advokátů vydělávají slušné peníze. Lorraine mu odpověděla, že ona bude rockovou hvězdou. Nemá žádné hudební vzdělání, to je pravda, ale on musí uznat, že hezky zpívá, a kromě toho už napsala stovky písniček. Tedy, jenom textů k písničkám. Obvykle spolupracovala s někým, kdo na její verše napsal hudbu. Psala písně pořád, s tím či oním partnerem. Věděla, že její písně jsou dobré. Dokonce i její otec si myslel, že některé jsou možná docela dobré.

Před lety byla děvčetem na hlídání u Scotta Hamiltona.

Jí bylo patnáct a jemu šest let. Takový je mezi nimi věkový rozdíl.

Devět let. Uspávala ho ukolébavkami, které sama složila. Tedy, jenom texty. V té době spolupracovala s dívkou, kterou znala ze střední školy.

Jmenovala se Sylvia Antonelliová. Tehdy jí bylo devatenáct. Pak se provdala za majitele obchodu s potřebami pro instalatéry. Teď má Sylvia tři děti, dva kožichy a bydlí ve velkém domě postaveném v tudorovském stylu. Písničky už nepíše.

Nyní byla Lorraininou spolupracovnicí žena, která kdysi vystupovala v Chorus Line. Na Broadwayi, ne v nějaké kočovné společnosti. Hrála to portorické děvče, jak se honem jmenuje, to, co zpívá o učiteli hudby a umění. Být tak vločkou, vzpomínáte si? Gonzalezová? Tak nějak. Psala nádhernou muziku. Nebyla Portoričanka, ale Židovka. Velice tmavá.

Černé vlasy, hnědé oči, klidně se mohla vydávat za Portoričanku. Lorraine si ji v té roli dovedla představit. Také hrála jednu z Tevyiných dcer v Šumařovi. V nějakém divadle na Floridě. Ale v srdci vždycky toužila psát písně, ne zpívat nebo tančit. A ona taky Lorraine pověděla, že okrádá dětskou postýlku, když si začala s klukem o devět let mladším než je sama.

Lorraine jenom pokrčila rameny. To bylo minulý týden.

Přišel k ní pár dnů po Vánocích.

Měla byt v centru. Nájem platil její otec, ale pořád ji varoval, že každou chvíli zavře peněžní kohout. Věděla, že to nemyslí vážně, byla světlem jeho očí. Vlastně jednou napsala písničku “Světlo mých očí” a věnovala ji otci. Rebecca-tak se jmenovala její spolupracovnice, Rebecca Simmsová, rozená Sapersteinová – napsala k Lorraininým veršům nádhernou melodii.

Světlo mých očí…

krásných dětských očí…

malých, ospalých očí.

poslyš ukolébavku…

ospalé děvčátko

jak máj jasných očí

poslyš ukolébavku

A tak dál.

Ta písnička vehnala Lorraine slzy do očí pokaždé, když ji zpívala.

Rebecca ji považovala za jeden z úspěšnějších pokusů, i když sama dávala přednost feministickému songu “Hoř”, jehož ústřední metaforou byl osud Johanky z Arku. Rebecca své tmavé vlasy nosila nakrátko sestříhané. Lorraine si o ní někdy říkala, jestli není lesbička. Když se přistěhoval Scott, zdálo se, že ji to až neúměrně naštvalo.

Lorraine zpočátku netušila, že skončí se Scottem v posteli.

Prostě se najednou objevil u dveří se zarudlýma očima a bledým obličejem, zprvu to přičítala té zimě venku. Vysvětlil jí, že dostal adresu od jejího otce, který si pamatoval, jak ho kdysi chodila hlídat, a ona odpověděla No jasně, to je v pořádku, pojď dál a jak se máš? Neviděla ho už nějaké tři, čtyři roky. Od té doby, co nastoupil do školy v Maine. Tehdy vypadal jako dítě. Hubený chlapec s obrovitou tváří, znáte to. Teď vypadal, no… jako muž. Opravdu ji překvapilo, jak pěkný chlap z něho vyrostl. Ale samozřejmě, pořád to byl ještě kluk. Pověděl jí, že si pamatuje, jak jí vždycky o všem řekl, když ho hlídávala, a jak jí důvěřoval víc než vlastním rodičům.

“No, to je od tebe moc hezké, Scotte,” odpověděla. “Myslím to vážně,” řekl.

“Díky, opravdu je to od tebe moc hezké.”

Měla na sobě krátkou červenou sukni, červené punčocháče a žluté teplé ponožky. Nízké, měkké boty z černé kůže. Zelenou blůzu, bez podprsenky. Seděla na gauči, nohy složeny pod sebou. Nabídla mu něco k pití a on přijal. Jablečnou kořalku. Nic jiného doma neměla. On už pil třetí koňakovou sklenici. Ty sklenice dostala od Rebeky k narozeninám. Bylo osmadvacátého prosince. Venku zima. Okna malého bytu se otřásala pod nárazy větru. Vzpomínala, jak ho vodívala na záchod. Držela jeho malý penis, když čural. Někdy se mu trochu ztopořil. Bylo mu šest let, a ztopořil se mu. Počural vždycky celou mísu a někdy i zeď. Láskyplně na ty chvíle vzpomínala.

Pověděl jí, že děvče, se kterým chodil, náhle jejich vztah ukončilo.

Pomyslela si, že je pěkné, když používá taková dospělá slova, jako je vztah. Ale ovšem, už je mu osmnáct. To už je muž. V osmnácti už člověk smí volit. Prý se to stalo, když přijel domů na Den díkůvzdání, povídal. To je ale dárek ke Dni díkůvzdání, co? Přemýšlela, jestli si lidi ke Dni díkůvzdání dávají dárky. Možná že Indiáni a Poutníci si je dávali. Napadlo ji, jestli by to nebylo téma pro písničku. Vyprávěl jí, že ta dívka se ním s konečnou platností rozešla minulý týden. Vydal se k ní okamžitě, jakmile dorazil na Vánoce domů. Řekla mu, že už ho nechce vidět. Celý týden plakal, vlastně je to už devět dní. Snad nemyslí, že je ještě děcko, když za ní s tímhle přišel a najednou začal znovu plakat.

Vzala ho do náručí.

Tak, jako když jemu bývalo šest let a jí patnáct a on se uprostřed noci probudil s pláčem.

Políbila ho na temeno.

Aby ho utěšila.

A najednou si uvědomila…

Dalo se dohromady jedno s druhým.

Jeho ruce najednou bloudily po celém jejím těle.

Pod červenou sukní a vpředu na zelené blůze.

Vánoční barvy.

Opadávaly z ní pod jeho hrubýma, mužnýma rukama.

To bylo osmadvacátého.

Od té doby tu bydlel. Dnes je už šestého ledna. Ani ne před pěti minutami jí vyprávěl, co řekl Annii, když se s ní naposledy viděl. Annii Flynnové, tak se to děvče jmenuje. O tom, jak je oba zabije. Annii i jejího nového chlapce, ať už je to kdokoli. A teď někdo Annii doopravdy zabil a on se bojí, že si policie bude myslet, že to udělal on.

“Právě proto k nim musíš jít,” namítla.

“Ne,” odpověděl.

Kousl se do rtu. Vypadal neuvěřitelně krásně. Byla celá vlhká, jen se na něho podívala. Stačilo jí podívat se na něho, a začala ho hrozně moc chtít. Říkala si, jestli ví, jak na ni působí.

“Samozřejmě, pokud jsi jí nezabil,” podotkla.

“Ne, ne,” opakoval.

Nepodíval se na ni.

“Zabils ji?” zeptala se.

“Řekl jsem ti, že ne.”

Ale ani teď na ni nepohlédl.

Přistoupila k němu.

Zabořila mu ruku do vlasů. Zaklonila mu hlavu.

“Pověz mi pravdu,” požádala ho.

“Nezabil jsem ji,” ujistil ji.

Přitiskla svá ústa na jeho. Bože, ty sladké rty. Zuřivě ho políbila.

A přemýšlela, jestli jí řekl pravdu.

Ta myšlenka ji jaksi vzrušovala.

Že třeba to děvče zabil.

Když Kling toho večera dorazil do práce, José Herrera seděl na lavici v chodbě ve druhém patře. Ještě pořád měl zavázanou hlavu, obličej oteklý a rozdrásaný a pravou ruku v sádře.

“Buenas noches,” pozdravil a ušklíbl se jako mexický bandita z filmu Poklad na Sierra Madre. Kling měl nutkání se sebrat a jít uschovat stříbro.

“Čekáte na mě?” zeptal se Kling.

“Na koho jinýho?” opáčil Herrera.

Pořád se šklebil. Kling zatoužil praštit ho pěstí přes hubu. Za to, jak se šklebil, i za to, jak se minule choval v nemocnici. Dostal chuť dodělat práci za ty černý chlápky. Přešel k zábradlí, otevřel vstupní branku a vstoupil do služebny. Herrera ho následoval.

Kling došel ke svému stolu a posadil se.

Herrera popošel k němu a zabral si židli vedle jeho stolu.

“Ještě mě bolí hlava,” oznámil.

“To je dobře,” usoudil Kling. Herrera mlaskl jazykem.

“Co tu chcete?” chtěl vědět Kling.

“Dneska odpoledne mě pustili,” pokračoval Herrera. “Myslím, že mě pustili moc brzo, mohl bych je žalovat.”

“No dobrá, tak je žalujte.”

“Myslím, že bych to vyhrál. Pořád mě ještě bolí hlava.”

Kling mrkl na balistickou zprávu, kterou si vyžádal o jedné střílečce, k níž došlo čtyři minuty před půlnocí na Štědrý den. Rodinná rozepře. Muž zastřelil svého bratra. Na Štědrý večer.

“Rozhodl jsem se, že vám pomůžu,” prohlásil Herrera.

“Díky, nepotřebuje vaši pomoc,” odmítl Kling.

“V nemocnici jste povídal…”

“To bylo tehdy, teď je to jinak.”

“Můžu vám pomoct dostat velkej balík drog.” Herrera spiklenecky ztlumil hlas a ohlédl se přes rameno po Andym Parkerovi, který telefonoval u svého stolu.

“Nepotřebuju balík drog,” řekl Kling.

“Víte, kdo byli ti chlapi, co mě chtěli sejmout? Vsadím se, že jste je považoval za obyčejný černouše, nemám pravdu? Chyba. Jsou to Jamajčani.”

“Tak?”

“Vyznáte se v jamajských possech?

“Jo,” připustil Kling.

“Vážně?”

“Jo.”

Jamajské gangy si bůhví proč říkají posse. Původně se tak nazývaly skupiny lidí, kteří z šerifova pověření pomáhali ochraňovat veřejný pořádek. Klinga napadlo, že to je něco na způsob orwellovských dvojsmyslů. Jestliže válka je mír, tedy zlí hoši mohou být správnými hochy a gang může být posse, no ne? Jamajčané neznali ani správnou výslovnost toho slova. Vyslovovali to possí, takže se to rýmovalo s Lassie.

A když chtěli říct člověk, říkali člojek. Čloječe, ty ti rozflákaj palici, jen se na tebe kouknou. Což dosti úspěšně, ač ne s konečnou platností, vyzkoušeli na Herrerovi.

A ten byl teď připraven začít zpívat.

Aspoň to tak vypadalo.

“Je tady řeč o možná největším posse v celý Americe,” tvrdil.

“Zrovna tady, v našem malým okrsku, jo?” zapochyboval Kling.

“Větší než Spanglerovo.”

“Hm.”

“Větší než Waterhouseovo.”

“Mhm.”

“Znáte Showera?”

“Znám.”

“Tak dokonce větší než Showerovo,” naléhal Herrera. “Mluvím o fetu, kšeftu s bílým masem a se zbraněma. Tohle posse se tady ve městě cpe do všech branží.”

“Mhm,” váhal Kling.

“Mluvím o obrovským kšeftě s fetem, co se zrovna chystá.”

“Vážně? A kde?”

“Právě tady, v tomhle okrsku.”

“A jak se to velký posse jmenuje?”

“Ne tak rychle,” zarazil ho Herrera.

“Jestli mi máte co povědět, tak povídejte,” prohlásil Kling “To vy jste za mnou přišel, já u vás na dveře nezaklepal.”

“Chtěl jste po mně, abych potvrdil vaše vyprávění o tom…”

“To už je minulost. Jsou naprosto přesvědčeni, že jsem jednal v mezích…”

“A vůbec, na tom nezáleží. Něco mi dlužíte.”

Kling si ho změřil.

“Já vám?”

“Správně.”

“A co?”

“Zachránil jste mi život.”

“Zachránil jsem vám život, a dlužím vám?”

“Vždyť to povídám.”

“Asi vám ty baseballové pálky pochroumaly mozek, Herrero. Jestli vás tedy slyším správně…”

“Slyšíte. Dlužíte mi něco.”

“A co vám dlužím?”

“Ochranu. A já se postarám, abyste na to nezapomněl.”

“Proč se nejdete někam projít?” zeptal se Kling a vzal do ruky balistickou zprávu.

“Ani nemluvím o některých kulturách,” pokračoval Herrera.

“To je dobře, protože já ani neposlouchám.”

“U kterých, když někomu zachráníte život, jste za život toho člověka navždycky zodpovědný.”

“A kterépak kultury to asi jsou?” otázal se Kling.

“Některé asijské kultury.”

“Třeba které?”

“Nebo kultury severoamerických Indiánů, to nevím jistě.”

“Mhm,” uvažoval Kling. “Ale ne hispánské.”

“Ne, hispánské ne.”

“Vy se do toho snažíte nacpat ty kultury úplně stejně, jako se to jamajské posse cpe do kšeftů s drogama a prosti-“

“Říkám, že o kulturách ani nemluvím.”

“Tak proč teda, do prdele, mluvíte, Herrero? Zdržujete mě.”

“Mluvím o lidské slušnosti a odpovědnosti,” opáčil Herrera.

“Bože můj, ušetři mě.” Kling obrátil oči v sloup.

“Protože jestli ty džemíky nezastavíte…”

“Džemíky?”

“Ty Jamajčany.”

Kling tenhle výraz nikdy předtím neslyšel. Měl pocit, že si ho Herrera právě vymyslel. Stejně jako tu fantasmagorii o asijských nebo indiánských kulturách, kde je člověk odpovědný za zachráněný život jiného člověka.

“Kdybyste tehdy těm džemíkům dovolil mě zabít,” pronesl Herrera, “nemusel bych se bát, že mě zabijou teď.”

“To vážně dává smysl,” vrtěl hlavou Kling.

“Jistěže to dává smysl.”

“Ovšem.”

“Takhle se nejspíš nervově zhroutím. Když pořád budu čekat, že mě zase přijdou zabít. Chcete, abych se nervově zhroutil?”

“Myslím, že se vám to už jednou stalo,” podotkl Kling.

“Chcete, aby mě ty džemíci zabili?” zeptal se Herrera.

“Ne,” přiznal Kling poctivě.

Kdyby býval chtěl, aby Herreru zabili, nechal by je to udělat hned napoprvé. A nenechal by si vyrazit zub. Ještě s tím ani nebyl u zubaře.

“Fajn, jsem rád, že jste pochopil, že mi něco dlužíte,” řekl Herrera.

Kling nebyl buddhistický mnich, ani hinduistický kněz či indiánský šaman. Měl za to, že Herrerovi nedluží ani ťuk.

Ale jestli nějaké velké jamajské posse právě v tomto revíru opravdu očekává velkou zásilku drog…

“Řekněme tedy, že vám nabídnu ochranu,” prohlásil.

5

Příslušníkům orientálních gangů v tomto městě dělala potíže správná výslovnost jeho jména, které znělo Lewis Randolph Hamilton. Hispánské gangy mu říkaly Luis El Martino. To znamenalo Louie Kladivo. Ne že by používal kladivo jako zbraň. Hamilton chodil obtěžkán pistolí Magnum ráže 357, jíž používal zcela uvolněně, aniž by činil mezi oběťmi nějaký rozdíl. Říkalo se, že během několika let svého života ve Státech osobně spáchal třiadvacet vražd. Italské gangy mu říkaly Il Camaleonte, což znamená Chameleón. To proto, že skoro nikdo nevěděl, jak vypadá. A určitě ne, jak vypadá teď.

Policie v Miami pořídila Hamiltonovy identifikační snímky s účesem v přehnaném afro-stylu a s knírkem nad horním rtem. Houstonské policejní fotografie zachytily Hamiltona s účesem ze samých copánků, takže vypadal jako Medúsa mužského pohlaví. Na newyorských policejních snímcích měl vlasy ostříhané velmi nakrátko, účes mu seděl na hlavě jako vlněná černá čepice. V Los Angeles ho vyfotografovali s bradkou. Ale tady, v tomto městě, žádné policejní fotografie Lewise Randolpha Hamiltona neexistovaly. To proto, že zde nikdy nebyl zatčen.

Zabil zde osm lidí, podsvětí to vědělo a policie ho z toho podezírala, ale Hamilton byl jako dým. Na Jamaice mu vlastně několik let říkali Kouř, tato přezdívka vyjadřovala jeho schopnost zmizet a rozplynout se beze stopy.

Hamiltonovo posse jelo úplně ve všem.

Prostituce. V nedávné, mrtvé minulosti výlučně záležitost mafie, nyní však stále víc v rukou Číňanů. Od té doby, kdy se dvě roztomilé sestřičky jménem Tina a Toni Pao přestěhovaly z Hong Kongu do San Franciska a začaly z Tchajwanu přes Guatemalu a Mexiko pašovat děvčata. Jejich působení se postupně šířilo Spojenými státy na východ, teď už byly bezpečně zavedené a – díky místním klanům a kontaktům s triádami v zahraničí – v tomto městě prakticky nedotknutelné. Hamilton zjistil, že prostitucí lze na pečlivě vybraných a policií chráněných nárožích dosahovat ohromných zisků. Nic nóbl, žádná Madam Mayflower a podobné sračky. Jen stádo mladých, drogám propadlých děvčat, která zde v té zimě postávala oblečená jen do prádélka á la Penthouse.

Obchody se zbraněmi. V tom se Hispánci opravdu vyznali. Možná proto, že stejně jako taxikáři, vracející se z letiště, ani oni neradi jezdili zpátky úplně naprázdno. Přivezeš náklad kolumbijského koksu a nechceš přece, aby tvoje loď plula zpátky prázdná. A tak ji naložíš zbraněmi velkorážnými pistolemi, automatickými puškami, samopaly -, které potom s velkým ziskem prodáš v Karibiku. Hamilton se už naučil, jak dostat do země dodávku drog. A teď se učil – a hodně rychle, aby stačil Hispáncům vyvážet kradené zbraně.

A samozřejmě drogy.

Pokud gang – jakýkoli gang, bez ohledu na národnost či barvu pleti neobchoduje s drogami, není to žádný gang, ale dámský vyšívací kroužek.

Hamiltonovo posse se drogám věnovalo intenzívně. Zbraní měli tolik, že by si mohli dovolit zaútočit na Bejrút.

A právě proto se ho žluťasové, hispoši i Taliáni snaží oddělat. Což Hamiltona bavilo. Všechny ty kontrakty na jeho zabití. Když nevědí, jak vypadá, jak se k němu chtějí dostat? Dokud ho nezradí někdo z jeho lidí, neexistuje žádný způsob, jak by si na něho někdo mohl počíhat. Opravdu velmi zábavné. Pitomý nesmysl. Kontrakty. Jako by byl nějaký kluk, co si hraje před barákem v blátě. Byla mu k smíchu představa nějakého hollywoodského zabijáka s přeraženým nosem, jak se po něm rozhlíží do všech stran.

Ale ne dnes. Dnes se nesmál.

Dneska ho naštvalo, jak tři jeho lidi zpackali tu záležitost s Josém Herrerou.

“Proč zrovna baseballové pálky?” ptal se.

“Pálky” vyslovoval jako “pólky.”

Znělo to velmi melodicky. Z hrudi mu burácel mohutný bas. Pólky.

Proč zrovna baseballové pólky?

To byla rozumná otázka.

Stanul před ním jen jeden z těch tří. Ostatní dva byli v nemocnici. Ale i kdyby je ten fízl tak nezřídil, stejně jim soudce zamítl propuštění na kauci. Napadení policisty? Báječné. Zdálo se, že ten, kterého pustili, se stydí. Měřil šest stop a tři palce, vážil dvě stě dvanáct liber, velké ruce svěšeny podél boků a vypadal jako školák, který čeká, že dostane výprask.

Jako kdysi v Kingstonu, když byl ještě kluk.

Hamilton trpělivě seděl a čekal.

Měl rovných šest stop, a byl tedy menší než muž, s nímž hovořil.

Avšak i když se tvářil rozumně, vyzařovala z něj strašlivá hrozba.

Otočil se k muži, sedícímu na pohovce vedle něho.

“Izáku,” oslovil ho. “Proč baseballové pálky?”

Soused pokrčil rameny. Izák Walker, jeho důvěrník a tělesný strážce ne, že by nějakého potřeboval. Důvěrník? To ano. Na samém vrcholu se člověk někdy cítí osamělý. Ale tělesná stráž? Na Lewise Randolpha Hamiltona si nikdo nepřijde. Nikdy.

Izák zavrtěl hlavou. Souhlasil, že použít baseballové pálky bylo k smíchu. Baseballové pálky používají hispoši, když chtějí někomu přerazit nohy. Za to, že někomu běhá za ženou. Hispošům hrozně záleží na ženských. Taky kolem posse se točily ženské, samozřejmě. Jako kolem vojenského tábora. Byly tam, kde je člověk potřeboval. Ale nikdo se nepustí do střílečky jen kvůli nějaké frndě. U hispošských gangů to ale byla otázka mužnosti. Dokonce i u Kolumbijců, u nichž by se dalo předpokládat, že mají víc rozumu, vzhledem k těm obrovským prachům, co se točí v jejich kšeftech. Když někdo běhal hispošům za ženskými, nebylo to třeba tak vážné, jako kdyby se pletl do jejich koksu, ale stačilo to. Takovému chlápkovi přerazili nohy, aby už neběhal. Ale kdo dal těmhle třem rozkaz, aby si baseballové pálky vzali na Herreru?

“Kdo vám řekl, abyste si vzali baseballové pálky, člověče?” ptal se Hamilton.

Ve skutečnosti řekl: “Kdo vám řek, abyste si vzali baseballové pólky, čloječe?”

“James.”

Jako když kluk žaluje na nejlepšího kamaráda.

James. Ten byl teď v nemocnici Buenavista, kde mu z ramene vyřízli kulku z policejního revolveru. V nemocnici James pošeptal Izákovi, že tomu poldovi vyrazil zub. Zdálo se, že je na to pyšný. Izák měl za to, že je nebetyčný idiot, když si s nějakým policajtem vůbec začínal. Jakmile se ten fízl objevil, měli se vypařit a nechat si Herreru na jindy. Což budou muset udělat stejně. Vyskakovat si na policajty? Ten James musí být vážně zatracenej cvok. A teď se ukázalo, že právě on jim nařídil, aby si na Herreru vzali baseballové pálky.

“To James vám to rozkázal?” promluvil Hamilton.

“Ano, Lewisi. Určitě to řekl James.”

Mluvil s jamajským přízvukem.

Jmenoval se Andrew Fields. Byl to mohutný chlap. Mohl by Hamiltona přerazit vejpůl holýma rukama, roztrhat ho na kusy, jako už to udělal jiným, aniž by při tom hnul brvou. Ale v jeho hlase zněla uctivost.

Když řekl “Lewisi”, znělo to, jako by říkal “pane”.

“On vám nařídil, abyste na toho chlapa vzali baseballové pálky?”

ujistil se Hamilton.

“Ano, Lewisi.”

“I když jsem jasně řekl, že toho chlapa potřebuju uspat?”

“To se nám doneslo, Lewisi.”

“A přesto jste na to šli s baseballovými pálkami,” opakoval Hamilton.

Andrew doufal, že mu věří. Nechtěl, aby si Hamilton myslel, že snad on nebo dokonce Herbert jednali z vlastní iniciativy. Že si snad vzali do hlavy, že toho malého hispoše oddělají baseballovými pálkami. Herbert byl třetí člen jejich výpravy. Ten, co po policajtovi hodil pálkou. Byl první, koho ten polda postřelil. Neměl vůbec nic společného s tím rozhodnutím o pálkách. To rozhodl James. Snad proto, že se chystali oddělat hispoše a že hispoši vědí, co baseballová pálka dokáže. Ale jestli měli toho chlápka uspat, tak co záleží na tom, jak se to rozhodli udělat?

Měl snad později v hrobě vzpomínat, jestli ho dostali pistolí nebo nožem anebo třemi baseballovými pálkami? Andrew nevěděl, jak to Jamese napadlo. Ale v posse, stejně jako v každém podniku, existují různé úrovně velení. Řekl nám pálky, tak jsme vzali pálky.

“Neměl snad James v úmyslu toho muže jen poranit?” zeptal se Hamilton.

“Myslím, že ho chtěl oddělat,” odpověděl Andrew.

“Nechtěl mu jen zlámat pár kostí, co?”

“Pověděl nám, že toho chlapa potřebuješ oddělat, Lewisi.”

“Tak proč ty baseballové pálky?” trval Hamilton rozumně na svém, rozpřáhl ruce, pokrčil rameny a tázavě zvedl obočí. “Jestliže chceme toho dotyčného uložit do rakve a do díry v zemi, tak proč to dělat tak zdlouhavě, Andrewe? Proč chodit oklikou? Rozumíš, na co se ptám? Proč nepostupovat krátce a jednoduše? Adios amigo, ojebal jsi nás, tak sbohem.

Říkám to srozumitelně?”

“Ano, Lewisi.”

“Vysvětlil vám to James? Pověděl vám snad, že si přeju, abyste z nějakého důvodu použili pálky?”

“O žádných důvodech nemluvil, Lewisi.”

“Ale, ale.” Hamilton si povzdechl, zavrtěl hlavou a pohlédl na Izáka, jestli nemá nějakou radu.

“Mám zajít do nemocnice a zeptat se ho?” navrhl Izák.

“Ne, ne. Zamítli mu kauci, takže mu u dveří stojí policajt. Ne, ne.

Bude dost času promluvit s ním potom, Izáku.”

Hamilton se usmál. Byl to ledový úsměv.

Andrew si najednou začal přát, aby nebyl na Jamesově místě.

Andrewovi připadalo, že to nejlepší, co by se Jamesovi mohlo stát, by bylo, kdyby ho poslali do vězení na hodně a hodně dlouho. Někam, kam by se na něho Hamilton nedostal. Ačkoli Andrewa nenapadala ani jediná věznice ve Spojených státech, kam by Hamilton nedosáhl. Andrew nevěděl, proč Hamilton potřebuje toho malého hispoše zabít, nikdo mu o tom nic neřekl. Ale věděl, že to James hrozně zvrzal a hispoš pořád běhá po světě.

“Andrew?”

“Ano, Lewisi: “

“Tohle mi opravdu dělá problémy.”

“Ano, Lewisi.”

“Poslal jsem tři chlapy na jednoho malého hispoše -“

“Ano, Lewisi.”

“- na kterého by stačila i pitomá dvaadvacítka…”

Ty oči. Sršely z nich blesky.

“A místo toho se vy tři rozhodnete použít …”

“To James -“

“Seru na to, kdo to byl! Tu práci jste neodvedli!”

Ticho.

Andrew sklopil oči.

“Mám snad jít a udělat to sám?” chtěl vědět Hamilton.

“Ne, Lewisi. Chceš tu práci dokončit, já to udělám.”

“Potřebuju to.”

“Jasně.”

“A tentokrát žádné chyby.”

“Žádné chyby.”

“Nechystáme se na mistrovství světa v baseballu, Andrewe.”

Usmál se.

“Já vím, Lewisi.”

“Zazpívej mu ukolébavku,” řekl Hamilton.

Sociální pracovnice, která pro Hoddingovy zařizovala adopci, se jmenovala Martha Henleyová. Pracovala už čtrnáct let v soukromé adopční agentuře CooperAnderson. Táhlo jí na sedmdesátku, byla trochu podsaditá, měla tmavohnědé šaty, boty s nízkými podpatky a brýle se zlatými obroučkami. V pondělí v deset hodin dopoledne vřele uvítala oba detektivy a nabídla jim křesla naproti svému stolu. Rohové okno její kanceláře vyplňoval výhled na pochmurné zimní nebe ohraničené mrakodrapy. Hned zpočátku jim sdělila, že miluje děti. Svěřila se jim, že ji nic na světě tak nepotěší, jako když se jí podaří pro dítě, které potřebuje adopci, najít vhodný domov. Věřili jí. Vysvětlili jí telefonicky, proč s ní potřebují mluvit. A ona teď chtěla vědět, proč se domnívají, že by informace o adopci Susan Hoddingové mohla být důležitá pro vyšetřování jejich případu.

“Jen proto, že to může být další možný směr pátrání,” odpověděl Meyer.

“V jakém smyslu.”

“V tuto chvíli prošetřujeme dvě možnosti,” začal Carella. “Jednak může jít o vraždu souvisící se spácháním jiného zločinu. V tomto případě jde o vloupání. Nebo znásilnění. Anebo obojí.”

“A druhá možnost?”

Staromódním plnicím perem se zlatým hrotem si dělala poznámky na linkovaný žlutý lístek. Meyer si všiml, že píše levou rukou. Při psaní ji měla zvláštně zkroucenou. Meyer si uvědomil, že vyrůstala v době, kdy se učitelé snažili všechny leváky přecvičit na praváky. Představoval si, že to mělo něco společného s bojem Dobra a Zla – pravice Boží versus ďáblova levice. Všechno to byly kecy, pomyslel si. Cvičení zaměřená na změnu orientace často vedla ke koktání a způsobovala dětem spoustu potíží při učení. Carella pořád mluvil a paní Henleyová si psala.

“… kdo si přál smrt té dívky na hlídání, té Flynnové. V tom případě by vražda nemluvněte byla jen vedlejším faktem, víte… jako odnož té hlavní vraždy. To je druhá možnost.”

“Ano,” řekla.

“Ale je tu ještě třetí možnost,” upozornil Carella.

“A to?”

“Že ten vrah přišel zabít dítě.”

“Šestiměsíční miminko? To snad ani…”

“To připouštím, ale…”

“Ano, já vím, v našem městě…”

Nechala tu větu nedořečenu.

“Takže,” pokračoval Carella, “jsme tu proto -“

“Přišli jste, protože pokud bylo to dítě hlavním cílem…” “.

“Ano… ,,:.. potřebujete se toho dovědět co nejvíc o adopci.”

“Ano.”

“Čím mám začít?” zeptala se.

Hoddingovi za ní poprvé přišli o něco víc než před rokem na doporučení svého právníka. Snažili se počít vlastní dítě od doby, kdy paní Hoddingová

“Víte, ona bývala modelkou,” řekla paní Henleyová.”

“Ano.”

– přestala pracovat jako modelka, tedy asi před třemi či čtyřmi lety. A přestože se vytrvale řídili radami svého lékaře, jejich úsilí jim přineslo jen neplodné, hořké zklamání a nakonec se rozhodli vyhledat právní pomoc při výběru solidní adopční agentury.

Přesně takhle to paní Henleyová pověděla. Carella si všiml, že se vyjadřuje velmi květnatě, bylo to staromódní, stejně jako plnicí pero se zlatým hrotem a brýle se zlatými obroučkami.

“Jejich právník jim nás doporučil,” pokračovala a pokývla hlavou, jakoby na znamení souhlasu s advokátovým dobrým vkusem.

“Mortimer Kaplan od firmy Greenfield, Gelfman, Kaplan, Schuster a Holt. Velice slušná firma. Provedli jsme všechny domácí testy, opatřili jsme si potřebná doporučení, předem jsme Hoddingovy připravili na to, jaké děťátko také mohou dostat…”

“Co tím myslíte?” zeptal se Carella.

“Nu, většina lidí touží po dítěti, jakému my říkáme květinka, víte?

Modré oči, světlé vlásky, miloučký úsměv, baculaté ručičky. Ale všechny děti takhle nevypadají. Přichází k nám spousta dětí určených k adopci, a my je umístíme všechny.”

“Všechny?” podivil se Meyer.

“Všechny. Podařilo se nám umístit i děti s vrozenými vadami.

Dokonce i děti, které měly od narození AIDS. S radostí musím říct, že existuje řada slušných, hodných lidí.”

Carella přikývl.

“Nicméně,” pokračovala, “abych to zkrátila, loni v červenci jsem zatelefonovala Hoddingovým, že máme novorozeně, na které se můžou přijít podívat. Nu… nebylo to tak úplně novorozeně. V té době už tomu dítěti byly dva týdny. To je první lhůta, kterou poskytujeme skutečným rodičům. Dva týdny. Agentura postupuje tak, že dítě předá pečovatelce a dá jeho pravým rodičům možnost, aby si ještě rozmysleli, jestli je opravdu chtějí dát adoptovat. Po dvou týdnech si buď můžou dítě vyzvednout, anebo podepíšou právní dokument, kterým se převádějí práva spojená s dítětem na agenturu. V tomto případě jsem moc nepochybovala, že matkabyla jediným rodičem, se kterým jsme měli co do činění – adopci dovolí. V

každém případě jsem zatelefonovala Hoddingovým a požádala je, aby se na dítě přišli podívat. Že je to holčička. Jak jsem očekávala, byli z ní úplně nadšení. Opravdu krásně děcko. Jako z pohádky… princeznička. Prostě květinka. Řekla jsem jim o ní všechno -“

“Co všechno, paní Henleyová?”

“Základní fakta o její matce a jejím otci… o něm jsme v tomto případě moc nevěděli, lékařské údaje, náboženství, vzdělání. Záznamy o dítěti z nemocnice. A o jeho matce. A tak dál. Všechno, co potřebovali vědět. Já a pečovatelka jsme s Hoddingovými a malou Susan strávili asi dvacet minut… to jméno, Susan, dostala tady, v agentuře. Její matka se s tím ani neobtěžovala. Hoddingovi, jak vám jistě řekli, jméno pravé matky neznají.

Je samozřejmě zde, v agenturním archívu, ale soudní záznamy o adopci jsou zapečetěné, stejně jako rodný list. Ale jak už jsem řekla, Hoddingovi se do dítěte zamilovali na první pohled a souhlasili, že si je vezmou domů na devadesátidenní zkušební období.”

“Kdy to bylo, paní Henleyová?”

“Začátkem srpna. Tehdy si Susan odvezli domů. Maličkou Susan.”

Paní Henleyová potřásla hlavou.

“A teď tohle,” řekla paní Henleyová.

A teď tohle, pomyslel si Carella.

“Kdy proběhla vlastní adopce?” zeptal se.

“Začátkem prosince.”

“Kdo je skutečná matka dítěte?”

“Musím si dát poslat záznamy.” Paní Henleyová stiskla tlačítko na telefonu. “Debbie,” promluvila do sluchátka. “Můžete mi, prosím, přinést složku Hoddingových? Pan Peter Hodding s chotí. Děkuju vám.” Pustila tlačítko. “Bude to hned,” ujistila detektivy, když se na ně opět podívala.

Po pěti minutách se ozvalo zaklepání.

“Ano, vstupte,” ozvala se paní Henleyová.

Složku přinesla tmavovlasá dívka v dlouhé sukni a bílé nabírané blůze. Položila ji paní Henleyové na stůl…

“Ach, děkuju vám, Debbie.”

… otočila se, usmála se na Carellu a zase odkráčela. Paní Henleyová se už probírala dokumenty.

“Ano, tady to máme!” zvolala. “Ale víte, pánové, opravdu vám nemohu tuhle informaci předat bez…”

“Samozřejmě,” ujistil ji Carella. “Byla jste velice laskavá, paní Henleyová, a nechceme vám ani vaší agentuře dělat potíže. Za chvíli jsme zpátky se soudním příkazem.”

Matka se jmenovala Joyce Chapmanová.

Loni v červnu, když poprvé přišla do agentury, udala adresu 748

North Orange, byt č. 41.

“Ve dvaatřicátém okrsku,” poznamenal Meyer. “Dole u Hopscotche.”

Carella přikývl.

Ve formuláři agentury CooperAnderson stálo, že jí je devatenáct let, měří pět stop a deset palců, váží sto dvaapadesát liber…

Barva vlasů: blond

Barva očí: hnědá

Pleť: světlá

Nevýraznější rys: krásné oči

Osobnost: veselá

Národnost: americká

Etnický původ: Skotsko-irský

Vyznání: katolické

Vzdělání: úplné střední, jeden rok vysoké školy

Pracovní zkušenosti,

povolání: žádné

Talenty a záliby: tenis, sportovní potápění Prodělaná onemocnění: spalničky, černý kašel, atd.

Alergie: žádné

Operace: žádné

Nikdy nebyla hospitalizována v zařízení pro mentálně postižené…

Nikdy netrpěla návykem na některou ze zakázaných látek… Není alkoholička…

A nikdy nebyla zadržena pro porušení zákona ani odsouzena k odpykání trestu v některém ze státních nápravných zařízení. Mezi dokumenty, jež obdrželi na základě soudního příkazu, byla i dohoda, kterou Joyce podepsala krátce po narození dítěte. Stálo tam: DOHODA S AGENTUROU COOPER-ANDERSON

Já, Joyce Chapmanová, tímto souhlasím s

předáním svého dítěte, kojence ženského pohlaví, zástupci Agentury CooperAnderson, a žádám tedy pracovníky nemocnice St. Agnes, aby Agentuře CooperAnderson umožnili dítě odvézt.

Agenturu CooperAnderson tímto zplnomocňuji, aby v mém zastoupení souhlasila se všemi

lékařskými, chirurgickými či zubařskými zákroky, které budou podle mínění lékaře či lékařů, zvolených Agenturou CooperAnderson, pro zdraví dítěte nutné. Také souhlasím, aby dítě podstoupilo testy na zjištění přítomnosti imunodeficientního viru (HIV), který vyvolává onemocnění AIDS, a všechny další podobné testy. Agentura CooperAnderson mě o výsledcích testů bude informovat.

Souhlasím, že budu s Agenturou CooperAnderson spolupracovat, a zavazuji se, že budu agenturu neustále informovat o místě svého pobytu až do chvíle, kdy agentura připraví konečný plán pro adopci mého dítěte nebo dokud se nerozhodnu vzít si dítě zpět do vlastní péče.

A tak dále.

Joyce také podepsala následující dokument a před notářem odpřisáhla správnost uvedených údajů:

PROHLÁŠENÍ PŘIROZENÉ MATKY OHLEDNĚ ZÁJMU

ÚDAJNÉHO PŘIROZENÉHO OTCE

Před níže podepsaného představitele zákona předstoupila osobně Joyce Chapmanová a po složení přísahy vypověděla toto:

1. Že je přirozenou matkou dítěte ženského pohlaví.

2. Že otec řečeného dítěte je NEZNÁMÝ. Místo jeho pobytu je NEZNÁMÉ.

3. Že přirozený otec na dítě nikdy nepřispíval, ani je nijak pravidelně nepodporoval a nedal o ně najevo viditelný zájem.

4. Na základě shora uvedených skutečností lze odůvodněně soudit, že přirozený otec nemá o dítě zájem a neměl by námitky proti jeho adopci.

Podpis:

A podepsala i další dokument:

Agentura CooperAnderson upozorňuje oba rodiče, kteří předávají dítě k adopci, že někdy v budoucnu dítě může projevit zájem o jejich jména a údaje o místě pobytu. Agentura tyto informace nevydá bez vašeho souhlasu, pokud ji k tomu nedonutí zákon.

V zájmu dítěte vás agentura žádá, abyste nás v budoucnu informovali o každém onemocnění, které se vyskytne ve vaší rodině a které by se později mohlo objevit i u dítěte.

Přeji si________nepřeji si____ă_____být

informován(a), bude-li se mé dítě v budoucnosti Chtít se mnou spojit.

V tuto chvíli nechci_________v této věci činit žádné rozhodnutí.

Uvědomuji si, že kdykoli v budoucnu mohu své úmysly v tomto ohledu změnit, budu o tom agenturu písemně informovat.

Podpis:

Zajdeme za ní, rozhodl Carella.

Dům číslo 748 v ulici North Orange stál v části města, jež připomínala propagační film obchodní komory o nějakém městečku na Floridě. Úzké, křivolaké uličky s názvy jako Citrónová, Ibišková, Pelikánů, Kapustňáků či Volavčí se proplétaly s podobně úzkými ulicemi, pojmenovanými Goedkoopova, Keulenova, Sprenkelsova a Visserova. Ta jména jim za starých dobrých časů dali Holanďané.

Ve středu dvaatřicátého okrsku ležel park Scotch Meadows, na jehož západní straně končila Hopper Street – z toho vznikla zkrácenina “Hopscotch”, jež nyní označovala módní čtvrť, kde bydlela spousta malířů a fotografů. Orange Street však sotvakdo mohl považovat za módní ulici.

Ležela příliš blízko centra na to, aby mohla být součástí čtvrti Lower Platform, a příliš daleko od centra, aby byla součástí Hopscotche. Vinula se na východ, sahala skoro až k Straits of Napoli a Čínské čtvrti a potom se prudce stáčela k severu, směrem ke skladištím v ulici River Harb. Budova číslo 748 bývala v minulosti továrnou na boty, později skladem těžkých strojů a nyní ji rozdělili na obytné buňky, jež – na rozdíl od Hopscotche neobývali malíři, nýbrž lidé, kteří se považovali za herce, dramatiky, hudebníky a tanečníky. Většinou to byli studenti. Skuteční herci, dramatici, hudebníci a tanečníci žili o něco dál, směrem ven z města, v nedávno renovované čtvrti v okolí divadel, ale tím se nenechte zmást.

Mladá žena, která otevřela dveře bytu číslo 41, se jmenovala Angela Quistová.

Detektivové vysvětlili, že vyšetřují vraždu, a ptali se po Joyce Chapmanové.

Odpověděla, že Joyce už tady nebydlí, a dodala, že je právě na odchodu. Měla na sobě lodenový kabát, džíny, vysoké boty a červenou vlněnou čepici staženou přes uši. Omlouvala se, že má opravdu naspěch, protože přednáška začíná v jednu a ona nechce přijít pozdě. Nakonec si však kabát i čepici odložila a uvolila se věnovat jim pár minut, pokud to vyřídí opravdu rychle. Seděli v malém obývacím pokoji, ověšeném reprodukcemi Picassových obrazů.

Angela Quistová byla herečkou.

A žila v pronajaté buňce.

Ve skutečnosti byla Angela Quistová servírkou, která jednou týdně, když měla volno, chodila na kursy herectví. Její buňka měřila dvanáct krát dvacet stop a od ostatních malých obytných prostor, jichž byly v patře desítky, ji oddělovala jen sádrokartonová přepážka.

Byl tam však vysoký strop.

A Angela vlastně měla pěkně tvarovaný obličej, s vystouplými lícními kostmi, aristokratickým nosem, štědrými ústy a očima jako safíry. Její vlasy měly barvu medu a hlas zněl hladce jako hedvábí. A vůbec, kdo říká, že by se Popelka nemohla vydat na ples a žít potom v paláci?

Joyce Chapmanovou znala ze Seattlu ve státě Washington, kde obě vyrůstaly.

Chodily spolu na střední školu.

Sem do města přijely po maturitě. Angela se chtěla dostat k divadlu a Joyce zamýšlela studovat techniku psaní na Ramseyově universitě.

“U Parkera Harrisona,” dodala Angela.

Carella mlčel.

“To je ten básník,” vysvětlila Angela. “A romanopisec.”

Carella cítil, že by asi měl říci: “Ach ano, samozřejmě! Parker Harrison!” Namísto toho si jen odkašlal.

“Je docela slavný,” tvrdila Angela.

Také Meyer si odkašlal.

“Je hrozně těžké dostat se k němu do kursu,” pokračovala Angela.

“Ale Joyce, jak se zdá, přijal,” podotkl Carella.

“Ach, jistě, ona má skvělý talent, víte?”

“A ještě pořád u něho studuje?” zeptal se Meyer.

“Joyce? No, už ne.”

“Co teď dělá?”

“To vážně nevím,” řekla Angela.

“Víte, kde bydlí?”

“Ano.”

“A můžete nám dát její adresu?”

“Nu, ovšem. Ale… chci říct, jestli jde o něco, co se stalo tady…”

“Ano, to…”

“… v tomhle městě, tak nevím, jak vám pomůže Joyceina adresa.”

“Co tím myslíte, slečno Quistová?”

“No, ona je v Seattlu. Takže…”

Detektivové se na sebe podívali.

“Víte, vrátila se tam potom, co se jí narodilo dítě. Vlastně hned, jakmile se podařilo to dítě udat.”

“Aha. To bylo někdy v srpnu.”

“Kolem patnáctého, myslím. Narodilo se v červenci…”

“Ano.”

“A myslím, že ona hned zařídila všechno…”

“Ano.”

“Takže jakmile byla volná…”

“Volná?”

“No, ona si nechtěla dítě uvázat na krk, víte? Chci říct, že jí je teprve devatenáct. Hodně jsme o tom mluvily. Ona je katolička, takže potrat nepřipadal v úvahu, ale rozhodně si to dítě nechtěla nechat. Víte, Joyce má ohromný talent. Má před sebou skvělou budoucnost, takže ani na chvíli neuvažovala o tom, že by si to dítě nechala.”

“Neuvažovala o svatbě?”

“No, já myslím, že to nebyl takový vztah.”

“Jak to myslíte?”

“Myslím tím, že ho sbalila v baru. Byl to námořník z obchodní lodi.

Na cestě do Perského zálivu. Ani neví, že se stal otcem.”

“Jak se jmenuje.”

“To nevím.”

“A Joyce to ví?”

“Řekla bych, že ano. Myslím, že to bylo opravdu velmi náhodné setkání, věřte mi.”

“Aha,” řekl Meyer.

“Myslím, že tehdy byla pod parou. Víte, byla jsem tu a spala jsem, když ho přivedla. Obvykle jsme se předem dohodly, když jsme si chtěly někoho přivést, víte?”

“Aha.”

“Jedna druhou požádala, aby šla na noc někam jinam, chápete.”

“Aha.” “Aby měl člověk soukromí.”

“Aha. Jenže ona přišla domů s tím námořníkem…”

“Ano. No jo.” Angela pokrčila rameny. “Joyce bývá někdy impulsívní. Ale taky má velký talent, víte?” Opět pokrčila rameny.

“Což omlouvá její drobné podivnůstky,” podotkl Meyer.

Angela se na něho podívala, jako by ho podezírala ze sarkasmu.

“Jak vypadal?” zeptal se Carella.

“Nemám ponětí. Jak jsem řekla, když přišli, už jsem spala a ještě pořád jsem spala, když on ráno odcházel.”

“Říkáte, že se dala zapsat do kursu u toho pána…”

“Ano, u Parkem Harrisona.”

“Tak proč se vrátila do Seattlu?”

“Její otec je nemocný.”

“Aha.”

“Vlastně umírá. Patří mu tam velká dřevařská společnost.

Chapmanova dřevařská.”

“Aha.”

“Má rakovinu jater. Chtěla jsem jí zavolat a zeptat se, jak se jí daří.”

“Kdy jste s ní mluvila naposledy?” otázal se Meyer.

“Volala mi ze Seattlu na Silvestra.”

Detektivové se na sebe podívali.

“Byla v té době v Seattlu?” zeptal se Carella.

“Ano. Volala odtamtud. Ze Seattlu. Přála mi všechno nejlepší do Nového roku.”

“Můžete nám dát její telefonní číslo?” požádal Meyer.

“Jistě, počkejte, najdu ho,” řekla Angela. “Ale co má ta vražda s Joyce společného?”

“Někdo zabil její dítě,” odpověděl Carella.

Ti dva muži spolu seděli v jídelně na rohu Longeacrovy a Daleovy ulice. Bylo půl druhé odpoledne, ale oni teprve snídali. Jeden z nich měl topinku s máslem, na niž si nalil sirup. Druhý jedl vajíčka naměkko s párkem a domácími plackami. Oba pili kávu. Pro oba dva bylo trochu moc brzy na to, že už byli vzhůru. Půl druhé? To je hodně brzy, když člověk pracuje v noci. Obvykle žádnému z nich den nezačínal dřív než ve dvě, ve tři odpoledne. Člověk se vykulil z postele, dal si doma kafe, vyřídil pár telefonátů, zjistil, kdo ho chce požádat o půjčku, pomalu se osprchoval, oblékl a k prvnímu jídlu zasedl až kolem čtvrté, půl páté.

“Ty sis tam toho sirupu nalil,” poznamenal ten, co jedl vajíčka.

“Mám to tak rád.”

“Povídej mi o tom.”

Muž s topinkou pohlédl na talíř svého společníka. “V tom, co sis poručil, je dost cholesterolu na šest srdečních záchvatů,” prohlásil. “Ty vejce. V jednom vajíčku je víc cholesterolu než v celém steaku.”

“Odkud to víš?”

“Je to pravda.”

“A co na tom?”

“Může tě to zabít. Cholesterol.”

“A jak myslíš, že se dělají topinky?”

“Co tím chceš říct?”

“Topinky, topinky – to, co sis polil sirupem. Topinky. Jak myslíš, že je dělají?”

“Dělají je z chleba.”

“A z čeho ještě?”

“Ten chleba se opeče.”

“A než se opeče?”

“Co tím myslíš?”

“Do čeho to namáčejí?”

“Nevím. Do čeho?”

“Do vajec.”

“Ne, to ne.”

“Ano, to ano.”

“Chceš říct, že v tom jsou vejce?”

“A cos myslel, že je tohle?”

“Co?”

“To, čím je pokrytá celá topinka. Z obou stran.”

“Myslel jsem, že je to to, v čem ji smaží.”

“Ne, to jsou vejce. Divím se, že to nevíš.”

“Jak to mám vědět? Nikdy v životě jsem si topinky nedělal.”

“Takže teď dostaneš infarkt. Tolik cholesterolu.”

“Ne, nedostanu.”

“Jasně že dostaneš. V jednom vajíčku je víc cholesterolu…”

“No jo, no jo.”

“… než v celým steaku. Tak jsi to přece říkal.”

“Nech mě v klidu najíst, jo?”

Několik okamžiků jedli mlčky.

“Kdes makal včera v noci?” zeptal se ten s vajíčky. Ztišil hlas. Jedli v boxu na odlehlém konci jídelny a poblíž seděl jen jeden člověk, nějaký muž v boxu vedle dveří, ale přesto ztišil hlas. Jeho společník, sedící naproti, si nalil na kousek topinky sirup a nesl okapávající sousto k ústům.

Chvíli žvýkal, olízl si rty a potom odpověděl. “V jedný samoobsluze.”

Také on promluvil potichu.

“Kde?”

“V Riverheadu. Jednoduchá práce. Jel jsem v tom se Sammym Pecinim, pamatuješ se na něj?”

“Jasně, jak se má?”

“Bezva. To byl jeho kšeft, pozval mě k tomu.”

“Kolik jste dostali?”

“V sejfu byly jen dva tácy. Myslím, že to byly prachy připravený na ráno do pokladen, do začátku, chápeš. Po pravdě řečeno bych do toho nešel, kdybych věděl, že Sammy nabízí jen tác na osobu. Do prdele, strávil jsem na tom celou noc. Nejdřív jsem musel vyřadit poplašný zařízení, abychom se dostali dovnitř, a potom jsme bůhvíjak dlouho dělali na tom sejfu. Byla to taková ta stará škatule s olověnýma kónickýma západkama, hrozná otrava. Znáš ten druh, co má zámek mimo západku? Za všivý dva tácy! Dostali jsme se dovnitř snad až ve čtyři ráno. Řekl jsem Sammymu, že jestli mě ještě jednou zavolá na takovou srabárnu, pošlu ho do hajzlu. A co ty?”

“Já jsem dělal soukromý dům v Calms Pointu. Celej minulej tejden jsem tam obcházel. Zjistil jsem, že rodinka odjela na cesty.”

“Tos tam šel sám, nebo co?”

,,Jak dlouho mě znáš, že mi kladeš takový otázky? Samozřejmě, že jsem tam šel sám.”

“A co z toho?”

“Pár pěknejch kabátů.”

“Ten, co máš na sobě?”

“Ne, ne. Tenhle mám ze Silvestra. To je kabát od Ralpha Laurena, stojí jedenáct set babek.”

“Abych pravdu řek, na jedenáct stovek nevypadá, Doktore.”

“Stojí tolik, můžeš si to ověřit. Je z velbloudí vlny.”

“Věřím ti. Říkám jen, že na ty prachy nevypadá.”

“Na Jeffersonový ulici je Laurenův obchod, tak tam zajdi a zjisti si, kolik stojí.”

“Už jsem řekl, že ti věřím, Doktore. Já jen, že látkovej kabát…”

“Včera v noci jsem dostal dva kožichy.”

“Jaký?”

“Mývalí…”

“Takovej nestojí ani pár šupů. Na mývalí kožich už nemrhám časem.

A co ten druhej?”

“Liška, zrzavá.”

“To je pěkná kožešina, ze zrzavý lišky.”

“To jo.”

“Říkáš na Calms Pointu, jo? Tam jsi našel ty kabáty?”

“Jo. Ty kožichy. Ne ten, co mám na sobě.”

“Na Calms Point by sis měl dát bacha.”

“Proč myslíš?”

“Aspoň podle Sammyho.”

“Proč? Co je s Calms Pointem?”

“Kolem tvýho bejvalýho baráku brouzdali fizlové.”

Teď mluvil ještě tišeji.

“O čem to mluvíš?”

I on ztlumil hlas.

“Sammy o tom mluvil. Park Street, správně?”

“No?”

“Jeho holka bydlí v Park Street. Říkala, že tě tam hledali nějaký poldové.”

“O čem to mluvíš, do prdele?”

“To říkal Sammy.”

“Říkal, že mě hledali policajti?”

Oba teď prakticky šeptali.

“Jo, pověděla mu o tom jeho holka. Bydlí v bytě s dalšíma dvouma štětkama a říkala, že detektivové…”

“Kdy to bylo?”

“Včera v noci. Zatímco se Sammy babral s tou západkou, trvalo to celou věčnost, než tu pitomou…”

“Ptám se, kdy mě tam přišli hledat?”

“Je to pár dní. Musíš se zeptat Sammyho. Myslím, že říkal v pátek.

Zavolej mu a on ti to poví.”

“Povídala ta jeho holka, proč mě hledali?”

“Doktore, je to všechno z druhé ruky. Ji poldové nevyslýchali…

mluvili s lidma ve tvým starým baráku.”

“Na Park Street?”

“Jo.”

“V čísle 1146?”

“Nevím, v jakým čísle. Ale když odešli, tak tam zašla, chápeš…”

“No a?”

“A zeptala se, co se sakra děje. A ten chlápek v baráku jí řek, že jdou po tobě.”

“Po mně.”

“Jo:”

“Proč?”

“Chtěj ti položit pár otázek.”

“O čem?”

“Nevím, Doktore.” Usmál se. “Neudělal jsi v poslední době něco ošklivýho?”

6

Carella zatelefonoval, když v jeho městě byly dvě hodiny ráno.

Recepční, která zvedla sluchátko u Chapmanovy dřevařské společnosti v Seattlu, překvapilo, že jí volá nějaký detektiv z východního pobřeží. Carella jí pověděl, že se pokouší nalézt Joyce Chapmanovou, a recepční požádala, aby vyčkal na lince. Ve sluchátku se ozvala nějaká jiná žena.

“Prosím. Mohu vám pomoci?” zeptala se.

Carella znovu vysvětlil, kdo je a proč volá. Pokusil se vytočit číslo, které dostal na slečnu Chapmanovou…

“O čem jste chtěl se slečnou Chapmanovou mluvit?” zajímala se ta žena.

“S kým hovořím, prosím vás?” zeptal se Carella.

“Jsem sekretářka pana Chapmana. On je v nemocnici…”

“Ano, já vím.”

“Takže, kdybyste mohl povědět mně, co…”

“Já nechci mluvit s panem Chapmanem,” namítl Carella. “Potřebuju něco vyridit s jeho dcerou. Ale číslo, které mi na ni dali, asi nefunguje…”

“Ano. Co od ní potřebujete?”

“Jak jste rikala, že se jmenujete, paní?”

“Jsem slečna Ogilvyová. Slečna Perla Ogilvyová.”

To sedí, pomyslel si Carella.

“Slečno Ogilvyová,” řekl, “vyšetřuju tady dvojnásobnou vraždu a moc rád bych si promluvil s Joyce Chapmanovou. Jestli víte, kde ji najdu, ušetřete mi, prosím, telefonát na policii v Seattlu, která by mi určitě…”

“Slečna Chapmanová bydlí v Pines.”

“To je nějaký hotel v Seattlu?”

“Ne, to je dům pana Chapmana. The Pines.”

“Chápu. Je tohle číslo správné?” otázal se a přečetl číslo, které dostal od Angely Quistové.

“Ne, na konci je devítka,” opravila ho slečna Ogilvyová, “ne pětka.”

“Mnohokrát děkuji,” rozloučil se Carella.

“Není zač,” odpověděla slečna Ogilvyová a zavěsila.

Carella stlačil vidlici na telefonu, počkal na oznamovací tón, znovu vytočil směrovací kód 206 a potom číslo, tentokrát s devítkou na konci.

Telefon na druhém konci začal vyzvánět. Vyzváněl a vyzváněl.

Už to chtěl vzdát, když…

“Haló?”

Zastřený, rozespalý hlas.

“Slečna Chapmanová?”

“Mhmmm..,”

“Tady je detektiv Carella z osmdesátého sedmého revíru, volám z-“

“Kdo?”

“Promiňte, že jsem vás probudil,” omluvil se. “Mluvím s Joyce Chapmanovou?”

“Ano, kolik je hodin?”

“Něco po jedenácté vašeho času.”

“Kdo jste říkal, že jste?”

“Detektiv Carella, volám z Isoly. Slečno Chapmanová, vyšetřujeme dvojnásobnou vraždu, rád bych věděl…”

“Cože?”

“Dvojnásobnou vraždu.”

“Jéžiš.”

“Mluvili jsme dnes s ženou jménem Angela Quistová…”

“Angie? Zapletla se do vraždy?”

“Ne, slečno Chapmanová. Mluvili jsme s ní, protože jsme ji našli na vaší poslední adrese.”

“Mojí adrese?”

“Ano.”

“Na mojí poslední adrese?”

“Ano.”

“Co mám já společného s vraždou? A kdo vám dal moji poslední adresu?”

“Agentura CooperAnderson,” odpověděl Carella.

Na lince zavládlo dlouhé ticho.

“Koho zabili?” zeptala se Joyce nakonec. “Mika?”

“Koho myslíte?” otázal se Carella.

“Mika, otce toho dítěte. Zabil ho někdo?”

“Mika – a jak dál?” chtěl vědět Carella.

Opět mlčení. A potom:

“Tak je mrtvý, nebo ne?”

“Možná že je, co já vím,” odpověděl Carella. “Ale on není obětí v tom případě, který vyšetřuju.”

“A co tedy je? Podezřelý?”

“Pokud byl na Silvestra na lodi v Perském zálivu, tak ne. Můžete mi povědět jeho příjmení, prosím?”

“Jak víte, že je u námořnictva?”

“Je námořníkem z obchodní lodi,” upřesnil Carella.

“To je jedno.”

“Ne úplně. Zmínila se o tom slečna Quistová.”

“To ona vám řekla, že jsem předala dítě k adopci?”

“Ne.”

“Tak jak jste se dověděli o firmě CooperAnderson?”

“Pověděli nám o ní adoptivní rodiče vašeho dítěte.”

“A oni vám dali moje jméno? Do prdele, to je porušení…”

“Slečno Chapmanová, někdo zabil vaše dítě.”

Z druhé strany zaslechl mírné zalapání po dechu. Čekal.

“Není to moje dítě,” řekla Joyce nakonec.

“Podle zákona možná ne…”

“Ani k němu nic necítím. Porodila jsem ji, pane Carello… jmenujete se tak?”

“Ano, Carella.”

“To jediné mě s ní spojuje.”

“Chápu. Nicméně je mrtvá.”

“Je mi to líto. Proč jste mi zavolal, pane Carello?”

“Slečno Chapmanová, víme, že jste na Silvestra byla v Seattlu…”

“Tehdy ji zabili?”

“Ano.”

“Koho ještě zabili, říkal jste dvojitá…”

,,Děvče na hlídání. Mladou dívku jménem Annie Flynnová. Říká vám to jméno něco?”

“Ne.”

“Slečno Chapmanová, můžete mi povědět celé jméno otce toho dítěte?”

“Proč to chcete vědět? Jestli si myslíte, že to on…”

“Zatím si nic nemyslíme. Jen se snažíme…”

“Nevěděl ani, že jsem těhotná. Byla jsem s ním v sobotu a on na druhý den odplul.”

“Kde jste ho potkala, slečno Chapmanová?”

“Na diskotéce, jmenuje se to Lang’s. V centru.”

“Ano, tam to znám. A pak jste ho vzala s sebou do bytu v Orange Street?”

“Ano.”

“A strávila jste s ním noc?”

“Ano.”

“Viděla jste ho potom ještě?”

“Ne. Už jsem vám řekla, že hned druhý den odjel.”

“Do Perského zálivu.”

“Pro kuvajtskou naftu. Tak to aspoň říkal. Možná to byly kecy.

Někteří kluci se snaží ohromovat děvčata tím, že vykládají, jak mají nebezpečnou práci.”

“Nevíte, jestli je ještě pořád v Perském zálivu?”

“Viděla jsem ho naposledy v osm hodin ráno osmnáctého října, před patnácti měsíci.”

“Máte dobrý přehled o čase,” pochválil ji Carella.

“Vy byste ho měl taky, kdybyste porodil devět měsíců po tom, co jste někomu dal pusu na rozloučenou.”

“Takže Susan jste počali o tom…”

“Tak ji pojmenovali?”

“Ano, Susan.”

“Susan,” opakovala.

“Ano.”

“Susan,” vyslovila to znovu.

Čekal.

Nic víc se neozvalo.

“O tom víkendu,” dořekl Carella.

“Ano,” přisvědčila.

“Jak se jmenuje příjmením,” zeptal se Carella.

“Ten otec.”

“Nevím,” odpověděla Joyce.

Carella zvedl obočí.

“Vy neznáte jeho příjmení?” opakoval.

“Neznám jeho příjmení.”

“On vám neřekl, jak…”

“Tak mě žalujte,” odsekla.

Carella pokývl hlavou směrem ke zdi služebny.

“Jak vypadal?” zeptal se.

“Vysoký, tmavovlasý, modré oči, co já vím?”

“Aha,” poznamenal.

“Já se netahám s každým,” upozornila ho.

“Oukej,” odpověděl.

“Byla jsem opilá.”

“Oukej.”

“Báječně jsme se bavili, pozvala jsem ho ke mně domů.”

“Oukej. Byl to běloch, černoch, hispánec…”

“Běloch.”

“A vůbec neřekl, jak se jmenuje příjmením?” “

“Ne.

“A vy jste se nezeptala?”

“Co na tom záleželo?”

“No dobrá. Pověděl vám, na jaké lodi pracuje”?”

Ticho.

“Slečno Chapmanová?”

“Ano, já přemýšlím.”

Čekal.

“Byl to tanker.”

“Ano.”

“Dávají jim jména po generálech?”

“Myslím, že by mohli.”

“Generál Něco?”

“Možná.”

“Putnam? Nebo Putney? Mohl by to být tanker?”

“Můžu to prověřit.”

“Ale jak by ji mohl zabít?” zeptala se Joyce. “Nevěděl ani, že existuje.”

“No, jestli ho najdeme, chtěli bychom si s ním promluvit,” Řekl Carella. “Slečno Chapmanová, říká vám něco jméno Scott Handler?”

“Ne.”

“Není to někdo, koho byste mohla znát?”

“Ne.”

“Nebo s kým jste se snad jen náhodou setkala?”

“Jako třeba na diskotéce?” Najednou promluvila tvrdým, zlým hlasem. “Už jsem vám říkala, pane Carello, že nechodím s každým.”

“Nikdo nic podobného netvrdí, slečno Chapmanová.”

“Zdůraznil jste slovo ,náhodou”…”

“To jsem neměl v úmyslu.”

“Ale měl! Proč mám, k čertu, znát nějakého Scotta Hamptona…”

“Handlera.”

“To je jedno, do prdele… proč ho mám znát?”

“Ptal jsem se jen, jestli vám jeho jméno není…”

“Ne, vy jste chtěl vědět, jestli jsem se s ním náhodou nesetkala.”

“Ano, ale…”

“Tak jako jsem se potkala s Mikem!”

Carella si povzdechl.

“Neznám ho,” prohlásila Joyce.

“Oukej,” potvrdil.

Následovalo dlouhé, rozpačité ticho.

“Poslyšte,” ozvala se.

“Ano?”

“Jestli… jestli zjistíte kdo… kdo zabil…”

Bylo pro ni těžké to vyslovit. Zdálo se, že to nikdy neřekne. Ale nakonec její rty vyslovily ono jméno, které přeběhlo po telefonních drátech jako zašeptání. “Susan,” řekla. “Jestli zjistíte, kdo zabil Susan…”

Zadrhl se jí hlas.

“Dejte mi vědět, platí”?” A zavěsila.

Eileen uskutečnila svůj záměr.

Viděla tu ženu teprve podruhé a nebyla si jista, jestli za ní ještě někdy přijde. Zkoumala Karin Lefkowitzovou jako policista, studující podezřelého. Velkoměstské děvče, vypadala jako Židovka. Jako Barbra Streisandová, jenže hezčí. Hnědé vlasy zastřižené do vlajícího klínu, bystré, inteligentní modré oči. Pěkné nohy. V lodičkách s vysokými podpatky musela vypadat nádherně, ale teď měla na nohou červené sportovní boty. Tmavomodrý kostým a reeboky. Eileen se líbila.

“Tak,” pronesla Karin. “Začneme s tím znásilněním?”

Vyrazila rovnou po krku.

I to se Eileen zamlouvalo – aspoň si to myslela.

“Nechci mluvit o znásilnění,” namítla.

“Dobře.”

“Chci říct, že proto tu nejsem. Nepřišla jsem kvůli znásilnění.”

“No dobře.”

“K tomu znásilnění došlo už dávno. Naučila jsem se s tím žít.”

“Dobrá. Tak o čem jste si chtěla promluvit?”

“Jak jsem vám už vysvětlila minulý týden… chci odejít od sboru.”

“Ale ne proto, že jste byla znásilněná.”

“Znásilnění s tím nemá nic společného.” Eileen si přehodila nohu přes nohu. A zase zpátky. “Zabila jsem člověka.”

“To jste mi pověděla.”

“Proto chci odejít.”

“Protože jste při výkonu služby zabila člověka.”

“Ano. Nechci zabít nikoho dalšího. Už nikdy.”

“Dobrá.”

“Myslím, že je to rozumné.”

“Mhm.”

Eileen na ni pohlédla.

“Co tu vlastně máme dělat?” zeptala se.

“Co byste chtěla dělat?” opáčila Karin.

“No, za prvé,” začala Eileen, “chci, abyste pochopila, že jsem polda.”

“Mhm.”

“Jako detektiv druhé tridy…”

“Mhm.”

“…vím ledacos o vyslýchání.”

“Mhm.”

“Například o tom, jak na otázku odpovídat otázkou, aby člověk podezřelého přiměl pokračovat v řeči.”

“Mhm,” řekla Karin a usmála se.

Eileen úsměv neoplatila.

“Takže když se vás ptám, co tu vlastně budeme dělat, nelíbí se mi, že se mě ptáte, co bych já chtěla dělat. Vy jste školená, a tedy musíte vědět, jak postupovat.”

“Dobře,” souhlasila Karin.

“A mimochodem, znám i tu rutinu, když člověk odpovídá pořád jenom ,mhm”,” pokračovala Eileen. “Fajn, nechte ho mluvit a odpovídejte dobrá a mhm, až z toho zcepení.”

“Ale vy nejste podezřelá,” namítla Karin s úsměvem.

“Snažím se vám vysvětlit…”

“Pochopila jsem, co chcete říct. Chcete, abych s vámi jednala jako s profesionálkou.”

“Ano.”

“Tak dobře. Vyhovím vám. Pokud vy budete stejně zdvořilá vůči mně.”

Eileen se na ni znovu zahleděla.

“Takže,” řekla Karin, “vy chcete odejít od sboru.”

“Ano.”

“A proto jste přišla.”

“Ano.”

“Proč?” zeptala se Karin.

“Vždyť to říkám. Chci…”

“Ano, odejít od policie. Ale to nevysvětluje, proč jste tady. Jestli chcete odejít, proč jste přišla za mnou?”

“Protože jsem si promluvila se Samem Grossmanem z laboratoře…”

“Ano, kapitán Grossman.”

“Ano. A povídala jsem mu, už nevím co, něco jako… nevzpomínám si přesně, myslím, že o tom, že si chci hledat práci v jiném oboru, a on se zeptal, jestli jsem slyšela o papá, já odpověděla ano a on navrhl, abych zavolala doktorce Lefkowitzové. Že mám zřejmě problém a ona by mně mohla pomoct.”

“A jaký problém zřejmě máte?”

“Vždyť vám to povídám. Chci odejít od policie.”

“Tak proč neodejdete?”

“No, to je právě ten problém. Pokaždé, když se chystám podat výpověď, no… nakonec to nikdy nedokážu udělat.”

“Mhm. Napsala jste už tu výpověď?”

“Ne, ještě ne.”

“Mhm. A to střílení, to se stalo kdy?”

“Myslíte to zabití. Zabila jsem člověka, doktorko Lefko… jak vám mám vlastně říkat?”

“Jak byste mi chtěla říkat?”

“Už to zase děláte,” postěžovala si Eileen.

“Odpusťte, to je zvyk.”

Eileen si povzdechla.

“Pořád ještě nevím, jak vás mám oslovovat,” připomněla.

“Je vám neprijemné oslovovat mě doktorko Lefkowitzová?”

“Ano.”

“Proč?”

“Nevím proč. Máte v úmyslu mi říkat detektive Burkeová?”

“Nevím, jak vám mám v úmyslu říkat. Jak byste chtěla, abych…”

“Myslím, že takhle to nepůjde,” prohlásila Eileen.

“Proč ne?”

“Protože vím, že pokaždé, když se na něco zeptám, odpovíte otázkou.

Ale to je přesně stejná hra, jakou hrajeme s každým obyčejným chmatákem z ulice.”

“Ano, ale tady to není hra,” podotkla Karin.

Pohlédly si do očí.

“Stejně jako ani výslech zloděje není hra,” dodala Karin.

Eileen ji upřeně pozorovala.

“Takže byste se možná měla míry soustředit na moji techniku a víc na to, abychom se spolu cítily dobře.”

“Možná.”

“Tedy, pokud dokážete přehlédnout moji neobratnost.”

Karin se usmála.

Eileen úsměv oplatila.

“Tak,” prohlásila Karin. “Jak vám mám říkat?”

“Eileen.”

“A jak chcete říkat vy mně?”

“Jak byste chtěla, abych vám říkala?” odrazila ji Eileen.

Karin se rozesmála.

“Karin, dobře?” navrhla.

“Dobře, Karin,” potvrdila Eileen.

“Bude vám to tak vyhovovat?”

“Ano.”

“Dobrá. Můžeme se tedy dát do práce?”

“Ano.”

“V pořádku. Kdy jste zabila toho člověka?”

“V noci o Halloweenu.”

“O posledním Halloweenu?”

“Ano.”

“To jsou necelé tři měsíce.”

“Dva měsíce a devět dní,” upřesnila Eileen.

“Kde se to stalo”?”

“V jednom podnájmu v Canal Zone.”

“V docích?”

“Ano.”

“V Calms Pointu?”

“Ano.”

“To je ve dvaasedmdesátém?”

“Ano, je to ten okrsek, ale pracovala jsem s Annií Rawlesovou z útvaru pro znásilnění. Je to složité. Oddělení vražd ji povolalo ke spolupráci a ona se se mnou spojila, protože potřebovali volavku.” Eileen pokrčila rameny. “Považují mě za dobrou volavku.”

“A jste?”

“Ne.”

“Tak proč vás Annie přizvala?”

“Tehdy jsem ještě byla.”

“Dobrá volavka?”

“Ano, ale to už není pravda.”

“A proto chcete odejít od policie?”

“No, když nedokážu odvést pořádnou práci, tak můžu klidně odejít, ne?” Opět pokrčila rameny. “Aspoň já to tak vidím.”

“Mhm. Jak se ten muž jmenoval?”

“Ten, co jsem ho zabila?”

“Ano. Proč? O kom jste myslela, že mluvím?”

“Myslela jsem, že mluvíte o člověku, kterého jsem zabila. O tom jsme přece povídaly, ne? V noci o Halloweenu.”

“Ano.”

“Jmenoval se Robert Wilson. Vlastně Bobby. Říkal si Bobby.”

“Proč jste ho zabila, Eileen?”

“Protože po mně šel s nožem.”

“Mhm.”

“Předtím už v tomhle městě zabil tři prostitutky.”

“Milý člověk.”

“Vlastně ano. Chci říct… zní to hloupě, já vím…”

“Pokračujte.”

“No, pořád si musím připomínat, že jsem měla co dělat se zabijákem.

S chlapem, který zabil tři ženy. Jedné z nich bylo teprve šestnáct. Na dvaasedmdesátém mi ukázali fotografie. Ten je teda zřídil. Mluvím o znetvoření pohlaví. Takže jsem to věděla. Věděla jsem, že je hrozně nebezpečný, ale připadal mi milý. Já vím, že je to pitomost.”

“Mhm.”

“Pořád vyprávěl vtipy.”

“Mhm.”

“Děsně legrační vtipy. Bylo to zvláštní. Seděla jsem tam s vrahem a smála jsem se. Opravdu zvláštní.”

“Jak vypadal?”

“Bobby? Blondýn. Šest stop a dva nebo tři palce. Asi dvě stě liber…

no, možná o trochu víc. Dvě stě deset, dvě stě patnáct. Byl to velký chlap.

U pravého palce měl tetování. Modré srdce, bylo červeně lemované.”

“A něco v něm?”

“Jak to myslíte?”

“To srdce… bylo v něm něco napsáno?”

“Ach ne, nic. To se mi taky zdálo zvláštní.”

“Hned v tu chvíli?”

“Ne, až potom, když jsem o tom přemýšlela. Srdce, ve kterém není napsané žádné jméno. Obvykle tam bývá jméno, že?” Eileen pokrčila rameny. “U všech zlodějů, se kterými jsem přišla do styku, to bylo tak, že když měli vytetované srdce, bylo v něm nějaké jméno. Ale on ne.

Zvláštní.”

“Abych tomu správně rozuměla: vyprávěl vám vtipy, když jste s ním byla v tom podnájmu?”

“Ne, předtím. V baru. Nasadili mě do baru, převlečenou za prostitutku. Protože…”

“Protože předchozí oběti byly prostitutky.”

“Ano. Narazil na mě v baru a já ho odtamtud musela dostat, aby mohl přistoupit k činu. Tak jsme šli do jeho podnájmu.”

“Tam na vás vytáhl nůž a vy jste ho musela zastřelit.”

“Ano.”

“Kde byli ti, kdo vás měli krýt?”

“Ztratila jsem je. Ale to je jiná historie.”

“Chtěla bych ji slyšet.”

“No,” Eileen si povzdechla.

“Můj přítel měl za to, že potřebuju trochu pomoct. A tak…”

“Jak se jmenuje?”

“Kling. Bert Kling. Detektiv z osmdesátého sedmého.”

“Smýšlíte o něm tak?”

“Jako o detektivovi?”

“Ne, jako o svém příteli.”

“Ano. Tedy… smýšlela jsem.”

“A teď už ne?”

“Řekla jsem mu, že se s ním nějaký čas nechci vídat.”

“Proč jste to udělala?”

“Napadlo mě, že než si všechno vyřeším…”

“Mhm.”

“… že by možná pomohlo, kdybychom se nestýkali.”

“To se stalo kdy?”

“No, pověděla jsem mu to v pátek večer.”

“Jak to přijal?”

“Moc se mu to nelíbilo.”

“Co vám řekl?”

“Nejdřív rikal, že ten nápad není dobrý, a potom, že stojí za bačkoru.

A taky chtěl vědět, jestli jste mi to navrhla vy.”

“A co jste mu odpověděla?”

“Že jsem na to přišla sama.” Eileen se odmlčela a pak dodala.

“Navrhla byste mi to?”

“To v tuhle chvíli opravdu nemůžu říct.”

“Ale nemyslíte, že je to dobrý nápad? Než se trochu dám do kupy?”

“Jak dlouho se s ním znáte?” ptala se Karin.

“Už dost dlouho. Dělala jsem něco pro sedmaosmdesátý revír, a tehdy jsme se potkali. Šlo o prádelnu. O chlápka, co přepadal prádelny. Nasadili mě tam jako ženskou s plným košem špinavého prádla.”

“Chytili jste ho?”

“Ale jo.”

“A to bylo kdy?”

“Už dávno. Někdy mám pocit, že Berta znám odjakživa.”

“Miluje vás”?”

“No, jistě.”

“A vy ho milujete?”

Eileen si to musela rozmyslet.

“Řekla bych, že ano,” přiznala nakonec.

“Předpokládám, že váš vztah byl intimní…”

“Ale jistě. Od té… no, měla jsem další případ, krátce po té prádelně.

Nějaký chlápek znásilňoval zdravotní sestry v parku před památníkem. V

čínské čtvrti. Znáte to tam?”

“Mhm. Toho jste taky chytili?”

“Ale ano.”

“Tedy, to jste musela být moc dobrá.”

“No, myslím, že jsem byla. Ale to bylo tehdy.”

“Ale chtěla jste říct…”

“Jen to, že když to skončilo, ta záležitost v parku, šla jsem k Bertovi domů a tam jsme… však víte.”

“A tím to začalo.”

“Ano.”

“.A od té doby jste spolu intimně žili.”

“Ano. Vlastně ne.”

“Ne?”

“Ne od té…”

Eileen potřásla hlavou.

“Odkdy?”

“Od Halloweenu,” odpověděla Eileen. “Ale to je také jiný příběh.”

“Možná je to pořád stejný příběh,” poznamenala Karin.

Když José Herrera sešel v úterý ve tři odpoledne dolů, čekal na něho před domem Andrew Fields. Byl studený, šedivý, ohavný den, jaké jsou v tomhle městě v lednu obvyklé. Na Jamajce takové dny nebývají. Nikdy.

Tam bylo vždycky jasno a slunečno. I když pršelo, byl to jiný déšť než v tomhle hnusném městě. Fields občas litoval, že z Jamajky odešel. Jedině kvůli penězům nelitoval. Tady byly prachy. Na Jamajce si člověk vytíral zadek loňskými novinami.

Herrera měl svrchník přehozený přes ramena jako plášť. Rozepnutý, aby nevadil jeho levici v sádrovém obvazu. Fields přemýšlel, co asi má pod kabátem. Svetr s jedním rukávem? Až ho zastřelí, podívá se mu pod něj, co má na sobě. Taky mu ukradne hodinky, všiml si, jak se Herrerovi blýskají na levém zápěstí. Z dálky vypadaly jako zlaté, ale taky to mohl být šunt. Spousta hispošů nosí falešné šperky.

Fields měl v plánu se při první vhodné příležitosti k Herrerovi přiblížit, přijít k němu zezadu a srovnat s ním krok, povědět mu anglicky jestli ten zasranej hispoš rozumí anglicky -, že má v kapse bouchačku a že teď musí pěkně v klidu jít s ním. A půjdou až do čísla 704 na Crosley Street, což je opuštěný barák v téhle roztomilé hispošské čtvrti, kde Herrera bydlí. Fields měl v úmyslu dovést ho do třetího patra a střelit ho zezadu do hlavy. Velmi čisté a jednoduché. Žádné problémy, žádné tahanice.

Herrera stanul ve dveřích domu a rozhlížel se ulicí nalevo napravo.

Hrál si na chladnokrevného gangstera z televize.

V jeho nejbližším okolí se pohybovalo jen deset tisíc černochů a ten pitomý hispoš se snažil rozeznat v tom chumlu svého vraha.

Fields se usmál.

Na Nový rok, když se do něho pustili baseballovými pálkami, měli na sobě džíny, kožené bundy, vysoké boty, červené vlněné čepice a vypadali jako nějaký pouliční gang. Dnes se Fields oblékl jako bankéř. Měl tmavý oblek s převlečníkem, černé boty, perleťově šedý stetson a černou šálu.

Pravou ruku se zbraní bude moci mít v kapse kabátu, až se k Herrerovi připojí a poví mu, že se spolu vydají na zdravou ranní procházku.

Herrera zřejmě dospěl k názoru, že nikdo z lidí na ulici není jeho životu nebezpečný. Sešel se schodů před domem a zastavil se, aby promluvil se staříkem, který se hřál u ohně planoucího v benzínovém sudu s odřezaným víkem. Fieldsovi chvíli trvalo, než pochopil, co Herrera chce.

Ukázal starci balíček cigaret, který vytáhl z kapsy kabátu. Žádal ho, aby mu zapálil cigaretu. Stařík chápavě přikývl, vzal krabičku zápalek, kterou mu Herrera podal, bez úspěchu jich několik rozškrtl proti větru, nakonec jednu zapálil a přidržel ji u konce cigarety visící Herrerovi z úst.

Užij si ji, pomyslel si Fields. Bude to tvoje poslední, kamaráde.

Herrera starci poděkoval, vzal si zpět zápalky a uložil je do stejné kapsy jako cigarety. Znovu se rozhlédl ulicí. Fields si pomyslel, že by bylo škoda, kdyby toho pitomce nikdo nezavraždil, když se tak pořád rozhlíží po vrahovi.

Herrera se vydal na cestu.

Fields také.

Kráčel za ním v bezpečné vzdálenosti a čekal na vhodnou chvíli, aby se přiblížil. Nechtěl mít kolem příliš mnoho lidí. Potřeboval ulici dostatečně zalidněnou, aby měl krytí, ale ne přecpanou, aby někdo, kdo projde těsně kolem, zaslechl, co Herrerovi říká. Prošli kolem pěti, šesti bloků, když Fields před sebou uviděl pěknou mezeru mezi chodci. V

bezprostřední Herrerově blízkostí byli dva nebo tři lidé kráčející stejným směrem jako on a vpředu proti němu směřovalo asi pět dalších chodců.

Bylo na čase na něho nastoupit.

Vykročil rychlým, plavným krokem, měl v úmyslu k němu co nejrychleji přistoupit z levé strany, kde měl poraněnou paži. Tato strana také byla přímo u pistole v pravé kapse jeho kabátu. Mezi ním a Herrerou zbývalo asi pět kroků, když Herrera náhle zabočil vpravo do nějakých dveří. Fields zůstal nehybně stát. Ten hispoš si vyrazil do baru. Jmenovalo se to Las Palmas. Nahlédl oknem dovnitř.

U baru seděl tentýž velký, světlovlasý policajt, který tehdy na Nový rok začal tu střílečku.

Herrera se posadil na stoličku vedle něho.

Felice Handlerová stála proti zebrovitě pruhované stěně. S

nakadeřenými blond vlasy a světle hnědýma očima vypadala tak trochu jako zdravím kypící lvice, pózující před kůžemi celého stáda, jež ulovila, pobila a sežrala. Ostatní stěny v bytě byly černé. Paní Handlerová, jak už řečeno, byla dekoratérkou interiérů.

Po bytě neustále pobíhali dělníci, zatímco Meyer a paní Handlerová rozmlouvali. To jejich rozhovor ztěžovalo. Meyer měl podezření, že ona to vyrušování vítá. Koneckonců tu byl proto, aby jí položil další otázky o jejím synovi. Podle paní Handlerové mělo před vyšetřováním nějaké pitomé vraždy všechno ostatní přednost. Ta tapeta s drobným květinovým vzorkem přijde do velké, nebo malé ložnice? Na kterou stěnu ve velké ložnici patří to velké zrcadlo od stropu až na zem?

(Na to Meyer znal odpověď.) Kam dáme ten zlatý papír s purpurovými skvrnami? Potřebuje vzorek té červeně, určené na strop ve studovně? A tapeta s kosmickými raketami patří do dětského pokoje? K

čemu je tahle role žlutého papíru, která nikde na plánu není? Kam ji mají dát? (Na to znal Meyer odpověď také.)

“Paní Handlerová,” řekl nakonec, když mu už skoro došla trpělivost, “chápu, jak důležité je pro vás odpovídat těm lidem…”

“Ano, je to důležité,” odpověděla.

“Uvědomuju si to,” zopakoval. “Ale u nás taky máme spoustu lidí, kteří čekají na odpovědi.”

“Ach?”

Pozvedla jedno obočí. Její výraz jako by říkal: Co na tomto světě může být důležitější než moje práce?

“Ano,” řekl. “Takže, chápejte, hrozně nerad bych vám posílal předvolání, když si s vámi potřebuji jen promluvit, ale…”

Nechal tu větu nedořečenu.

Pohlédla na něho.

Opravdu ji chce předvolat?

Ze světle hnědých očí zářila inteligence.

Uvažovala, zda ho má vybídnout, aby jí to zatracené předvolání poslal, když na tom trvá.

Namísto toho mu věnovala úsměv z Osudové přitažlivosti.

“Omlouvám se,” řekla. “Vím, že musíte být pod hrozným tlakem. Ten případ je hrozně důležitý, že?”

Přál si, aby jí mohl odpovědět, že na jeho odhodlání vyřešit případ žádný nátlak shora nemá vliv. Ale nebyla to tak docela pravda. Televize a bulvární plátky se na tom s potěšením pásly. Šestiměsíční dítě?

Zavražděné v kolébce? Jestli v tomhle městě nejsou v bezpečí před vraždícími maniaky ani nemluvňata, tak kdo vlastně je v bezpečí?

Telefonáty poručíku Byrnesovi začaly hned ráno, jakmile byly o vraždě zveřejněny první informace. Nejprve kapitán z velitelství ve městě.

Potom šéf detektivního sboru. Potom Howard Brill, jeden z náměstků policejního komisaře, dále sám první náměstek a nakonec komisař osobně.

Všichni se zdvořile vyptávali, zda má Byrnes dojem, že vyšetřující detektivové učinili nějaký rozumný pokrok, a nemyslí-li si, že by se do toho mělo vložit oddělení vražd důkladněji, než jen na poradní bázi.

Anebo snad zvláštní skupina? Samozřejmě, jen se ptají a prosí, ať dá vědět, kdyby jeho lidé potřebovali nějakou pomoc. Což znamenalo, že jim má, prosím, dát vědět, jsou-li jeho lidé ochotni piřiznat porážku ještě dřív, než dokončili počáteční pochůzky.

“Myslíte, že bychom mohli vyjít do haly?” zeptal se Meyer. “Jen na deset minut, ano? To je všechno, oč vás žádám.”

“Jistěže,” souhlasila a pohlédla na hodinky. “Stejně je čas dát si přestávku na cigaretu.”

Vyšli na chodbu a prošli jí až na konec k nouzovému východu. Paní Handlerová vytřepla z krabičky Pallmallek cigaretu a nabídla mu. Kdysi Pallmallky kouříval celá léta. Pohled na známý červený balíček ho naplnil mučivou touhou. Zavrtěl hlavou. Díval se, jak si zapaluje. A jak vdechla kouř. A s hlubokým uspokojením ho vydechla. Čínská muka.

“Paní Handlerová,” začal. “Samozřejmě víte, že se váš syn ještě nevrátil do školy.”

“Ne, to jsem nevěděla.”

“Dnes ráno jsem telefonoval k Prentissům, chvíli předtím, než jsem mluvil s vámi.”

“Rozumím. A teď chcete vědět, jestli o něm mám nějaké zprávy.”

“Máte?”

“Ne.”

“Když jsme s vámi mluvili minulé úterý…”

“Ano.”

“Říkala jste, že syn ten den časně ráno odjel do Maine…”

“Ano.”

“Jenže, samozřejmě, neodjel.”

“To jsem tehdy nevěděla.”

“Řekl vám, že se vrací do školy.”

“Ano.”

“Paní Handlerová, máte školní kalendář?”

“Co tím myslíte?”

“Vy jste nevěděla, že přednášky začínají až devátého?”

“Ano, věděla jsem to.”

“A nepřipadlo vám divné, že se syn vrací už třetího? Skoro o celý týden dřív, než musel.”

“Scott je velice dobrý student. Pracoval na obtížném vědeckém projektu a chtěl se vrátit dřív.”

“Takže jste neshledala nic divného na…”

“Nic. Je v posledním ročníku. Dobré školy si potrpí na iniciativní studenty.”

“Čili, když oznámil, že se vrací do školy…”

“Neměla jsem důvod se domnívat, že to není pravda.”

Po každé druhé či třetí větě vtáhla a zase vypustila kouř. Meyer získával návyk na nikotin jen tím, jak stál vedle ní.

“A není vám divné, že v té škole není ani teď, když už přednášky začaly?”

“Ano, je mi to divné.”

“Ale nezdá se, že by vám to dělalo velkou starost,” konstatoval Meyer.

“Nedělá. Je to už velký kluk. Umí se o sebe postarat.”

“Kde by podle vás mohl být, paní Handlerová?”

“Nemám ponětí.”

“Nevolal vám…”

“Ne.”

“Ani vám nenapsal.”

“Ne.”

“Ale vám to nedělá starost.”

“Už jsem řekla…”

“Ano, je to už velký kluk. Paní Handlerová, promluvme si o Silvestru.”

“Proč?”

“Protože váš syn měl známost s jednou z obětí, paní Handlerová, a teď ho nemůžeme najít. Takže bych rád věděl, co dělal na Silvestra.”

“Už jsem, řekla…”

“Ano, váš večírek začal v devět hodin…”

“Ano.”

“… a skončil ve čtyři ráno.”

“To je přibližný odhad.”

“A váš syn na něm byl celou noc.”

“Ano.”

“Jste si tím jistá?”

“Naprosto.”

“Předpokládám, že ostatní hosté, kteří byli na večírku, to ochotně potvrdí…”

“Nemám tušení, jestli si někdo jiný všiml Scottových příchodů a odchodů. Je to můj syn, já musím…”

“Byly nějaké příchody a odchody?”

“Jak to myslíte?”

Upustila cigaretu na zem a rozdrtila ji podrážkou. Potom otevřela kabelku, opět vyňala balíček pallmallek, jednu vytřásla a zapálila si.

Zdržovací taktika, uvědomil si Meyer. Udělala už první chybu a ví o tom.

Jenže on to věděl také.

“Říkala jste, že byl celou noc doma, paní Handlerová.”

“Ano, to byl.”

“A když je doma, tak bydlí s vámi, nebo ne?”

“Ano?”

Byla opatrná. Jako větřící lvice.

“A po večírku nemusel nikam odcházet, že? Protože, opakuju, byl tam, kde bydlí. Takže, co jste myslela těmi příchody a odchody?”

“To je jen takové rčení,” odpověděla.

“Ale? A jaké? Přirovnání? Meta…”

“Poslyšte,” přerušila ho a mrštila cigaretou o zem, jako by mu házela rukavici.

“Ano, paní Handlerová?”

Probodávala ho očima.

“Nezkoušejte to na mě s chytračením, ano?”

Zašlápla cigaretu na zemi.

A vzdorně mu pohlédla do očí.

Jako daňový poplatník státnímu zaměstnanci.

Meyer si uvědomil, že je na čase přestat s okolky.

“Budu potřebovat seznam hostů,” řekl.

“Proč?”

“Protože chci zjistit, jestli všichni, kdo byli na tom večírku, budou ochotni přísahat, že váš syn byl doma celou noc. Zatímco někdo zabil šestiměsíční dítě a děvče na hlídání, paní Handlerová. Jestli chcete, seženu si soudní příkaz. Usnadníte mi to, když mi hned teď a tady nadiktujete jména, adresy a telefonní čísla všech přítomných. Co říkáte? Chcete nám oběma ušetřit spoustu času? Nebo budete chránit syna tak dlouho, až se stane hlavním podezřelým?”

“Já nevím, kde je,” prohlásila paní Handlerová.

“Na to jsem se neptal,” upozornil ji Meyer.

“A nevím ani, kam tehdy v noci šel.”

Meyer se vrhl na kořist.

“Tak tedy během večírku odešel?”

“Ano.”

“Kdy?”

“Kolem…”

Zaváhala. Snažila si vzpomenout , kdy k vraždám došlo. Opět chtěla za synem zametat stopy. Spoléhala na špatnou, snad alkoholem ovlivněnou paměť těch, kdo si možná všimli, jak si bere kabát a klobouk a…

“Oukej, zapomeňte na to,” prohlásil Meyer. “Jdu si obstarat to předvolání, zatímco vy si připravíte seznam hostů. Chci jenom, abyste věděla, že svému synovi ani v nejmenším nepomáháte, paní Handlerová.

Uvidíme se později.”

Zamířil už k výtahu, když promluvila. “Počkejte chvilku, prosím vás.”

7

Colbyho Strotherse našli ve středu jedenáctého ledna ve dvě hodiny odpoledne. Seděl na kamenné lavici v oddělení Matissových děl v Jarrettově muzeu moderního umění na Jeffersonově avenue a pořizoval si tužkou náčrtek obrovského Matissova obrazu, visícího na bělostné stěně před ním. Několik okamžiků byl tak zabrán do kreslení, že si obou detektivů stojících vedle něho ani nevšiml. Když konečně vzhlédl, zatvářil se překvapeně.

“Pan Strothers?” zeptal se Meyer.

Vypadal skoro přesně tak, jak ho popsala Felice Handlerová.

Devatenáct let, překvapivě modré oči, důlek na bradě. Do čela mu padal pramen tmavohnědých vlasů. Měl urostlou postavu fotbalisty, ale očividně také duši malíře. Strothers studoval v prvním ročníku Grangerova institutu, jedné z nejprestižnějších uměleckých škol ve městě.

“Detektiv Meyer, sedmaosmdesátý revír,” představil se Meyer a ukázal identifikační kartu. “Tohle je můj kolega, detektiv Carella.”

Strothers zamrkal.

Paní Handlerová nasměrovala Meyera do Grangerova institutu. Zašel tam dnes ráno, promluvil si s někým z registrační kanceláře, a ten ho poslal za šéfem uměleckého oddělení. Šéf mu prozradil, že Strothers bude odpoledne v Jarrettově muzeu. A tak teď Meyer s Carellou stáli, za zády Matissův obraz a přímo před sebou udiveného studenta umění, který k nim vzhlížel z kamenné lavice a pravděpodobně přemýšlel, jestli není v rozporu se zákonem pořizovat náčrtky v soukromém muzeu.

“Nepůjdeme někam, kde si můžeme promluvit?” zeptal se Meyer.

“Proč? Co jsem udělal?” chtěl vědět Strothers.

“Nic. Chceme vám položit nějaké otázky,” odpověděl Carella.

“O čem?”

“O Scottu Handlerovi.”

“A co udělal on?”

“Nemohli bychom jít ven do zahrady?”

“V tomhle počasí?”

“Nebo do kavárny, vyberte si.”

“Anebo můžeme zůstat sedět přímo tady,” navrhl Meyer. “Je to na vás.”

Strothers na ně hleděl.

“Tak co říkáte?” pobídl ho Carella.

“Pojďme do kavárny,” rozhodl Strothers.

Jako tři staří kamarádi kráčeli chodbami ověšenými Picassovými, van Goghovými, Chagallovými a Gauguinovými díly. Vydali se podle ukazatelů kolem skleněné stěny nad zahradou se sochami, jíž vévodila skvělá Chamberlainova skulptura, a potom nahoru po eskalátoru do druhého patra k nově instalované výstavě Syda Solomona a ještě výš, do třetího patra, kde je šipky vedly kolem kinosálu (tam právě běžela přehlídka starých Hitchcockových filmů, včetně Ptáků), až konečně dorazili do kavárny, kde v této době, deset minut po druhé hodině, byl jen mírný provoz.

“Dáte si kávu?” otázal se Carella.

“Jisté,” odpověděl podrážděně Strothers.

Zdálo se, že přemýšlí, jestli se do něho takhle na veřejnosti pustí gumovou hadicí.

“S čím ji chcete?”

“S cukrem a trochou smetany.”

“A ty, Meyere?”

“Černou.”

Carella odešel k pultu. Meyer se Strothersem usedli ke stolku.

“Tak,” usmál se na něho Meyer.

“Povězte nám, kde jste byl na Silvestra,” požádal Carella.

“Myslel jsem, že jde o Scotta.”

“To ano. Byl jste s ním?”

“Ano.”

“Kde?”

“U něho doma. Jeho rodiče pořádali večírek. Scott mě pozval.”

“V kolik hodin jste tam přišel?”

“Co Scott provedl?”

“Nic. Mluvil jste s ním někdy v poslední době?”

“Ne.”

“V kolik hodin jste dorazil na večírek?”

“Kolem půl desáté, možná v deset.”

“Sám?”

“Ne, měl jsem s sebou jedno děvče.”

“Jak se jmenuje?”

“Proč?”

“Pane Strothersi, tohle je běžná rutina, my jenom…”

“No dobře, děkuju pěkně, ale rád bych věděl, proč…”

“Snažíme se přesně zjistit, kde se Scott Handler pohyboval na Silvestra,” řekl Meyer.

“Tak k čemu potřebujete jméno mojí přítelkyně? Jestli se jedná o Scotta, tak proč…”

“Jen proto, že by pro nás byla dalším svědkem,” vysvětlil Carella.

“Svědkem čeho?”

“Mohla by dosvědčit, kde Scott Handler v kterou dobu byl.”

“O jakou dobu se vám přesně jedná?” zeptal se Strothers.

Carella si uvědomil, že jim ještě pořád nepověděl jméno své přítelkyně. Říkal si, že ho za to nejspíš obdivuje. Teď zvažoval, jestli má s tím chlapcem promluvit na rovinu. Povědět mu, že potřebují vědět, kde byl Handler mezi půl jednou, kdy Annie Flynnová naposledy zvedla telefon, a půl třetí, kdy se Hoddingovi vrátili domů a našli ji tam mrtvou. Rychle se podíval na Meyera. Meyer přisvědčil jen pohybem očních víček.

Mrknutím. Dej se do toho, riskni to.

“Vyšetřujeme dvojnásobnou vraždu,” řekl Carella. “Jednou z obětí bylo děvče, se kterým se Handler znal. Snažíme se zjistit, kde byl mezi půl jednou a půl třetí ráno.”

“Na Silvestra,” upřesnil Strothers.

“Ano. No, vlastně už na Nový rok.”

“Správně. Takže je to opravdu vážné, co?”

“Ano, moc vážné.”

“Ale jestli je právě tohle kritická doba…”

“Ano, je.”

“Tak Scott není váš člověk.”

“Proč si to myslíte, pane Strothersi?”

“Protože vím, kde v té době byl. A nikoho nezabíjel.”

“Kde byl?”

“Se mnou a s mojí dívkou. A se svou dívkou.”

“Povíte nám jejich jména?”

“Nestačí vám mé slovo?”

“Samozřejmě, že stačí,” ujistil ho Carella. “Ale kdyby to mohly odpřisáhnout ještě dvě další osoby, potom by váš přítel…”

“Kdo říká, že je to můj přítel?”

“Myslel jsem…”

“Sotva jsem ho znal. Potkal jsem se s ním na Den díkůvzdání, když otvírali jednu galerii. Přijel z Maine. Chodí tam do školy.”

“Mhm.”

“Právě se rozešel s dívkou, byl vážně…”

Prudce se zarazil.

V očích mu svitlo náhlé poznání.

“Ano?” vybídl ho Meyer.

“To je ona, ta zabitá?”

Detektivové čekali.

“Ta holka, co ho pustila k vodě?”

“Co vám o ní pověděl?”

“Jenom to, že mu ukázala dveře. Nemohlo to být nijak vážné, zdálo se, že na Silvestra už se z toho dostal.”

“Viděl jste se s ním někdy mezi Dnem díkůvzdání a…”

“Ne, už jsem vám to řekl. Setkali jsme se při tom otvírání a potom jsme šli – on, já a moje děvče – na večírek. K jednomu mému kamarádovi malíři, který má pokoj ve Čtvrti. Scott vypadal hrozně zničeně, a tak jsme ho vzali s sebou. On mi potom zavolal těsně před Silvestrem. Říkal, že u nich doma bude večírek a jestli bych nepřišel a nepřivedl Doro…”

Přerušil se uprostřed slova.

“Tak se jmenuje vaše přítelkyně?” zeptal se Carella. “Dorothy?”

“Ano.”

“Dorothy. A jak dál?”

“Rád bych ji z toho vynechal, jestli vám to nevadí,” řekl Strothers.

“Jasně,” potvrdil Carella. “Takže na ten večírek jste dorazil někdy o půl desáté nebo v deset…”

“Taková otrava,” postěžoval si Strothers. “Kdyby mě upozornil, že tam kromě nás nebudou žádní mladí… Víte, všem tam bylo tak třicet, čtyřicet!”

Z Meyerova výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic.

“Jak dlouho jste tam zůstali?” otázal se Carella.

“Odešli jsme chvíli před půlnocí.”

“Vy, Dorothy, Scott a jeho děvče.”

“Ne, jeho dívka tam nebyla. K ní jsme právě šli. K ní do bytu.”

“Ona nebyla u Handlerů na večírku?”

“Ne.”

“Nevíte proč?”

“No, ona je starší než Scott, možná, že neměla chuť potkat Scottovu matku.”

“O kolik starší?” zajímal se Meyer.

“No, je už dost stará,” odvětil Scott.

“Kolik?” opakoval Meyer. “Třicet? Čtyřicet?”

Pořád se tvářil bezvýrazně.

“Tak nějak, určitě. Musí jí být aspoň sedmadvacet, osmadvacet.”

“A jak se jmenuje?” zeptal se Carella.

“Lorraine.”

“A dál?”

“Greerová.”

“Adresa?”

“Nevím, někde ve Čtvrti. Od Scotta jsme tam jeli taxíkem.”

“Ale adresu si nepamatujete?”

“Je mi líto, nepamatuju.”

“Nevíte aspoň, co dělá?”

“Pracuje jako servírka. Chce se stát rockovou hvězdou.”

Strothers významně pokrčil rameny, zakoulel očima a udělal grimasu, aby dal jasně najevo, jaké má podle něho šance.

“V kolik hodin jste k ní přijeli?” zeptal se Meyer.

“Asi ve tři čtvrtě na jednu? Tak nějak.”

“Od Scotta z bytu jste odešli chvíli po půlnoci…”

“Asi dvacet minut po dvanácté.”

“A do centra jste dojeli asi ve tři čtvrtě na jednu.”

“Ano.”

“A v kolik hodin jste odešli od slečny Greerové?”

“Chvíli po páté hodině. Někteří lidi už snídali.”

Meyer se vytasil s nejdůležitější otázkou.

“A byl Scott Handler celou tu dobu s vámi?”

“Ano.”

“Jste si tím úplně jistý?”

“No…”

“Tak jak, pane Strothersi?”

“No… z bytu jsme samozřejmě odcházeli společně…”

“Samozřejmě.”

“A taky jsme byli všichni pohromadě, když jsme k Lorraine dorazili…”

“Ano?”

“Ale byl to dost velký večírek, víte…”

“Takže jste ho ztratil z očí, je to tak?”

“No, Dorothy a já jsme se tak trochu stáhli stranou, chápete…”

“Aha.”

“Takže jsme byli… no… tak trochu mimo, víte, možná… hodinu nebo tak nějak.”

“Tím mimo máte na mysli…”

“Tedy, v ložnici.”

“Aha. Odkdy dokdy?”

“Řekl bych, že asi od jedné snad do půl třetí, nebo tak nějak.”

“Takže vlastně nevíte jistě, jestli tam Handler byl celou tu dobu.”

“No, byl tam, když jsme odešli do ložnice, a byl tam, i když jsme se vrátili, takže jsem předpokládal…”

“Tedy v jednu a potom v půl třetí.”

“Snad… možná o něco později.”

“O kolik později?”

“Možná ve tři.”

“Aha.”

“Nebo snad dokonce o půl čtvrté… myslím.”

“Čili jste ve skutečnosti byli mimo dvě a půl hodiny.”

“No, ano. Hádám, že jo.”

Takže by měl Handler spoustu času vyrazit si zpátky na kraj města.

“Říkáte, že je to servírka,” pokračoval Meyer.

“To Scottovo děvče? Jo.”

“Nezmínila se o tom, kde pracuje?”

Lewis Randolph Hamilton přecházel sem a tam.

“Slyšels to?” zeptal se Izáka.

Izák to slyšel. Fields jim to právě oběma pověděl.

“Víš jistě, že je to ten samej policajt?” otázal se Hamilton.

“Je to on,” potvrdil Fields. “Ten, co střelil Herberta a Jamese a chystal se střelit i po mně, kdybych neodhodil pálku.”

“Seděli spolu v baru, jo?”

“V Las Palmas na Walkerový.”

“Seděli spolu v baru a povídali si jako stan kamarádi.”

“Jako bráchové,” potvrdil Fields.

“No a co myslíš, že náš malý Joey tomu chlápkovi vykládal?” zajímal se Hamilton.

Izák se na něho významně podíval.

Hamilton přešel k Fieldsovi a objal ho paží kolem ramen.

“Díky, Andrewe,” řekl. “To bylo od tebe moudrý, že ses zdejchnul.

Teď na Joeye na chvíli zapomeň, oukej? Zapomeň prozatím na malýho Josého.”

Fields na něho udiveně pohlédl.

“Ty už ho nepotřebuješ oddělat?”

“Ale Andrewe, jak se k němu můžeš přiblížit? Když se kolem něho motá policajt? A zrovna ten policajt, kterej na tebe jen mrkne a pozná tě?”

Fields si najednou začal dělat starosti. Dává mu Hamilton vinu? Chce tím Hamilton říct, že to zpackal? Tak jako James s těmi baseballovými pálkami?

“Neviděli mě, Lewisi,” ujistil ho. “Žádnej z nich. Ani ten hispoš, ani polda.”

“No dobře,” řekl Hamilton.

“Takže, jestli ještě pořád chceš, abych ho sejmul…”

“Ale co tomu fízlovi pověděl?” chtěl vědět Hamilton.

Samé pohádky.

Kling se skoro styděl hlásit to poručíkovi. Podle Herrery to bylo takhle:

V pondělí třiadvacátého ledna v noci přijede loď. Je registrovaná ve Skandinávii, ale připluje z Kolumbie. Na palubě bude sto kilogramů kokainu. Normální kupní cena by byla mezi patnácti a dvaceti tisíci za kilo, ale protože posse odebírá celou zásilku, bude to po pouhých deseti tisících. Kilo, to jsou 2,2 libry, zeptejte se kteréhokoli dítěte v bloku. Za dvě stě dvacet liber kokainu vyplatí celý milión dolarů v hotovosti. To je spousta koksu, kamaráde. To je obrovská hora šňupacího prášku. Na ulici má takový balík sněhu cenu dvanácti a půl miliónu babek.

Až potud to znělo celkem rozumně. Normální návratnost investic do drog byla pět ku jedné. V tomto případě by to bylo dvanáct a půl ku jedné.

No dobrá, dostali na to svinstvo slevu.

Jenže v tomto bodě vstoupili do hry bratři Grimmové.

Podle Herrery posse zařídilo, aby kokain byl dodán na nějakou adresu přímo tady ve městě. On prý zatím neví, jaká je to adresa, ale zjistil by to pro Klinga, pokud Kling zajistí, aby ho během příštích pár dnů nikdo nezabil. Při předání by měl být vyplacen onen milión dolarů, po obvyklých zkouškách a ochutnávkách. V tu chvíli se do toho může vložit Kling s přepadovkou, sbalí celý ten spolek a zabaví kořist – samozřejmě, až Herrera zjistí, kde k tomu předávání dojde.

“Samozřejmě,” řekl Kling.

Přemýšlel, co z toho asi Herrera bude mít.

Zatím se ho nezeptal.

Namísto toho se zeptal, jak se to posse jmenuje.

Herrera opakoval, že je větší než Spanglerovo, dokonce větší než posse Tel Aviv, což bylo podivné jméno pro gang řízený džemíky, ale přesto se tak opravdu jmenoval.

Jen tak bokem Herrera Klingovi povyprávěl, proč se džemíci rozhodli řikat svým gangům posse. Prý podle italských kovbojek, které jsou v Karibiku hrozně populární. Kling to považoval za velmi zajímavou informaci, pokud to ovšem byla pravda. Ale pořád chtěl vědět, jak se jmenuje to posse.

“Nevím, jak se jejich posse jmenuje,” tvrdil Herrera.

“Nevíš.”

“Nevím.”

“Ti hoši tě chtějí zabít, ale ty nevíš, kdo vlastně jsou.”

“Vím, že lidi, co jste je zatkl, mě chtěli zabít.”

“A znal jsi ty lidi předtím, než se tě pokusili zabít?”

“Jo,” připustil Herrera. “Ale nevěděl jsem, kdo to je.”

A tady začala pohádka bobtnat, a rostla a rostla jako kouzelný fazolový stonek.

Nebo jako Pinocchiův nos.

Herrera vyprávěl, jak seděl právě v tomhle baru, v Las Palmas, kde teď s Klingem rozmlouvá. Seděl v jednom z boxů na protější straně místnosti a přitom vyslechl debatu tří černochů, usazených v sousedním boxu.

“Hm,” řekl Kling.

“Ti tři mluvili právě o té zásilce, co jsem vám o ní povídal.”

“Mluvili o přesných číslech a o všem.”

“Ano.”

“Sto kilo…”

“Ano.”

“Se slevou…”

“Jo, o tom všem.”

“I o datu dodávky. O všech podrobnostech.”

“Ano. Jen neřekli, kde to bude. To ještě nevím.”

“A tys to všechno slyšel.”

“Jo.”

“Mluvili o zásilce kokainu a mluvili natolik hlasitě, že jsi je slyšel.”

,,Ano.”

“Hm,” řekl Kling.

Ovšem, jak tvrdil Herrera, museli si ho všimnout, když odcházel z baru, a museli si uvědomit, že vyslechl všechno, o čem mluvili. Asi se na něho později vyptali barmana, a tak došlo k tomu, že se ho na Silvestra pokusili zabít.

“Protože jsi věděl o té zásilce.”

“Ano.”

“A ty bys ty chlapy samozřejmě mohl identifikovat.”

“Samozřejmě.”

“A pňtom jsi nevěděl, jak se jmenují.”

“To je pravda, neznal jsem jejich jména.”

“James Marshall a Andrew Fields a… “

“No jo, teď už je znám. Ale tehdy jsem jejich jména neznal.”

“Neznal.”

“Ne.” “Tak proč si s tebou dělali takové starosti? Nevěděl jsi, kdo jsou, nevěděl jsi, kam ta zásilka pňjde, tak proč by z tebe měli mít strach?”

“Ouha,” povídá Herrera.

“Jo, ouha. Tak mi to vysvětli.”

“Znal jsem to datum.”

“Hm.”

“A věděl jsem, kolik kokainu na té lodi bude.”

“Hm. Jak se ta loď jmenuje?”

“To nevím. Je registrovaná ve Švédsku. Nebo v Dánsku.”

“Nebo možná ve Finsku.”

“Možná.”

“Takže se vyděsili, ti tři chlapíci z posse… mluvili o posse, že jo?

Když jsi je poslouchal.”

“No jasně. Posse sem a posse tam.”

“Ale jméno toho posse nevyslovili.”

“Ne, jméno ne.”

“To je zlý, co?”

“No, můžu to zjistit.”

“Tak jako můžeš zjistit, kam směřuje ta zásilka, jo?”

“Přesně.”

“Jak?” zeptal se Kling. “Ti hoši se tě pokusili zabít. Tak jak chceš vypátrat, kde to svinstvo budou přebírat?”

“Ouha,” řekl zase Herrera.

Tohle tedy byla pohádka.

Herrera vyprávěl, že má bratrance, který je malířem pokojů v Bethtownu a jeho žena uklízí v domě jistého Jamajčana, jehož bratr je významnou osobností v kruzích jamajských posse, údajně je členem posse Reema. Ovšem to není to posse, o kterém tu byla řeč. Herrera věděl, že žena jeho bratrance – je to nevlastní bratranec – může položit pár diskrétních otázek ohledně jistého člověka (Herrery), kterého na Silvestra málem zabili, a během tří minut zjistí jméno posse, jehož členy jsou ti tři vrahouni. A jakmile Herrerovi to jméno poví, dál už to půjde snadno.

“Jak víš, že to není Reema?” chtěl vědět Kling.

“Cože?” ptal se Herrera.

“Říkal jsi, že Reema není to posse, o kterém tu byla řeč.”

“Á, vím to, protože žena mého bratrance se už na některé věci vyptala, a nejedná se o to posse, co se mě pokusilo dostat.”

“A proč myslíš, že už to půjde snadno, až se dovíš jméno toho posse?”

“Protože mám styky,” vysvětlil Herrera.

“Aha,” zapochyboval Kling.

“Znám lidi, co se v takových věcech vyznají.”

“V jakých věcech?”

“Ve kšeftech posse.”

“Aha.”

Kling se na něho zadíval.

Herrera objednal další skleničku.

Kling udeřil: “A co z toho budeš mít ty, José?”

“Satisfakci,” odvětil Herrera.

“Á,” protáhl Kling, “tak satisfakci. “

“A samozřejmě… ochranu. Dlužíte mi to.”

Už je to tu zas, pomyslel si Kling.

“Zachránil jste mi život,” připomněl mu Herrera.

Kling přemýšlel, jestli na tom, co mu Herrera pověděl, je aspoň zrníčko pravdy.

Kavárna Parník vznikla nedávno v obchodním centru přímo u řeky Dix. Městskou čtvrť Portside, rozkládající se na jih a na západ od středu města, zbudovali podle představ dospělých. Byly zde tři restaurace, od průměrné až po velmi drahou, a asi tucet lepších obchodů. Jenže smůla.

Teenageři, kteří tuto oblast objevili, neměli zájem chodit do dobrých restaurací nebo nakupovat v nóbl obchodech. Měli zájem jen stýkat se s jinými teenagery. Portside byl k tomu jako stvořený. Ve dne v noci se sem stahovali mladí lidé z celého města. Zakrátko se jich už po nádherné čtvrti potulovaly celé tisíce. Sněmovali na lavičkách, při procházkách se drželi za ruce, objímali se pod stromy nebo na nábřežích se zábradlím.

V tomto městě dospělí neměli rádi teenagery. A tak dospělí přestali chodit do Portsidu.

A všechny butiky, knihkupectví, květinářství a klenotnictví nahradily obchody, prodávající trička a náušnice, džíny, desky a tenisky. Velmi drahá restaurace ukončila provoz po šesti měsících a na jejím místě vznikla diskotéka Spike. Uzavřen byl i mírně drahý restaurant, který nahradila skvěle prosperující jídelna McDonalďs. Kavárna Parník, podnik s průměrnými cenami, dokázala přežít jen proto, že to opravdu byl přestavěný parník, plující na řece a upoutaný k nábřeží. Teenageři milují nezvyklé věci.

Podle Colbyho Strotherse dělala Lorraine Greerová servírku v kavárně Parník.

Detektivové tam dorazili dvacet minut po čtvrté.

Vedoucí jim pověděl, že děvčata z dopolední směny odejdou, jakmile prostřou stoly, naplní cukřenky, slánky a pepřenky, dohlédnou, aby všude bylo dost kečupu, a vůbec připraví všechno pro příští směnu. To je součástí jejich práce, vysvětlil jim. Potom ukázal na vysokou mladou ženu, stojící u podnosu s příbory.

“Tohle je Lorraine Greerová,” řekl.

Dlouhé černé vlasy, bledá pleť, šedomodré oči, které se doširoka rozevřely, když se jí detektivové představili.

“Slečno Greerová,” oslovil ji Carella, “hledáme jistého člověka, kterého, jak se domníváme, znáte.”

“Kdo to je?” zeptala se. Vybírala z podnosu nože, vidličky a lžíce a ukládala je do koše vyloženého ubrouskem. “Nespleťte mě při počítání,”

požádala. Meyer pochopil, že násobí počet stolů počtem míst, aby zjistila, kolik příborů potřebuje.

“Scott Handler,” řekl Carella.

“Toho neznám,” odpověděla. “Je mi líto.”

Stáhla koš se stojanu s podnosem na příbory a vykročila napříč sálem.

Detektivové se vydali za ní. Podlaha – vlastně paluba – se houpala podle pohybů řeky. Carella se snažil vymyslet nějaký důvod, proč by jim Strothers lhal. Na nic nemohl přijít.

“Slečno Greerová,” promluvil, “máme závažný důvod se domnívat, že pana Handlera znáte.”

“Ale? A co vás vede k takové domněnce?”

Položila vidličku na složený ubrousek vlevo od talíře. Napravo nůž, lžíci a malou lžičku – v tomto pořadí. Postupovala kolem stolu. Šest míst.

Nespustila ze své práce oči.

“Hovořili jsme s mladíkem jménem Colby Strothers..: “

“Toho taky neznám, promiňte.”

Okny parníku bylo vidět na provoz na řece. Remorkér. Výletní člun.

Hasičská loď. Lorraine očima přelétla ke vchodu uprostřed lodi. Oba detektivové ten pohled zachytili.

“Pan Strothers nám pověděl…”

“Je mi líto, ale žádného z těch lidí neznám.”

Opět pohlédla ke dveřím.

Jenže tentokrát…

V očích jako by se jí zablýsklo. Oba detektivové se rychle ohlédli.

Mladík stojící ve dveřích měřil asi šest stop a dva palce, byl světlovlasý, s rozložitými rameny a útlým pasem. Na sobě měl červenou sportovní bundu nějakého školního mužstva s proužky na zápěstích a v pase, hnědé kožené rukavice, hnědé kalhoty a hnědé mokasíny. Vrhl na ně jen jediný pohled, jak tam tak stáli vedle Lorraine, a okamžitě se otočil a vyšel zase ven.

“Handlere!” vykřikl Carella a oba detektivové vyrazili ke dveřím.

Handler – tedy, pokud to byl on – přešel přes můstek a byl už na nábřeží, když za ním vyběhli. “Policie!” křičel Carella, ale tím ho nezastavil.

Málem porazil nějakého výrostka s hamburgerem, rozběhl se ke vchodu do centra a dorazil na chodník, Meyer s Carellou dusali asi dvacet yardů za ním. Handler – byl-li to on – potom zabočil doleva a zamířil podél řeky do středu města.

Na ulicích už zaplála světla. Nastal onen čas, kdy se město utápí v pološeru a začínající tmě. Na řece zahoukal vlečný člun, o několik bloků dál se městem řítila sanitka a potom najednou nastal klid, do nějž Carella zařval: “Policie!” To slovo otřáslo chvilkovým tichem a hluk města se zase vrátil, lidské hlasy a rámusení strojů, a zpředu zazníval zvuk Handlerových podrážek pleskajících o chodník – tedy, jestli to byl on.

Carella se nerad za někým honil. A Meyer také ne. To se hodí do biografu. Ve filmu udělají honičku na čtyřicet záběrů, které po sestříhání vypadají jako jeden záběr, kde policajt uhání jako olympijský vítěz ve sprintu a zloděj běží jako ten, co získal jen bronzovou medaili. Ve skutečném životě je to všechno jen jeden záběr. Dupete po chodníku za klukem o patnáct, dvacet let mladším než jste vy a s mnohem lepší fyzičkou a doufáte, že ta jeho červená sportovní bunda nepatří běžeckému nebo baseballovému mužstvu. V opravdovém životě vás začnou bolet třísla a v prsou máte oheň a jako byste utíkali za někým, o kom víte, že ho nejspíš nikdy nedohoníte. Sledujete ztrácející se záda v červené bundě a jen taktak na ní rozluštíte nápis Prentissova akademie, který byste v takovém šeru a s očima staršíma třiceti let vůbec nepřečetli, kdybyste jej neznali už z dřívějška. Ve skutečném životě se m usíte dívat, jak se vám ten maják červené bundy stále víc a víc vzdaluje…

“Ztratíme ho!” řval Carella.

Ale najednou, přátelé, se v tomto městě zázraků a pozoruhodných náhod na ulici v protisměru objevilo policejní auto a Handler – byl-li to on – si jej všiml, okamžitě udělal obrat o sto osmdesát stupňů a rozběhl se šikmo přes ulici. Směrem k nim, ale na protější stranu ulice. Mířil k rohu, kde nepochybně hodlal zabočit k severu. Odhadli, kam má namířeno, a řítili se k témuž rohu. Carella se tam dostal okamžik před ním, Meyer chviličku po něm, takže ho sevřeli mezi sebe. Uviděl jejich pistole. Prudce se zastavil. Všichni byli bez dechu. Ve vzduchu rozkvétaly bílé obláčky páry.

“Scott Handler?” otázal se Carella.

A byl to on.

Obě ženy byly bílé prostitutky, lepší sorta než děvčata, která Hamiltonovi lidé den co den vysílali do ulic. Tyto dvě si Hamilton objednal u dámy jménem Rozálie Purchaseová, což náhodou bylo její pravé jméno. Rozálie byla dáma asi šedesátiletá a její obchody s děvčaty přežily vpády mafie, Číňanů a nyní i Jamajčanů a podobných “exotů”, jak je odvážně nazývala. Rozálie obchodovala s kvalitním masem. Což byl možná ten důvod, proč přežila. V době, kdy dvoudolarové kurvy v laciných motelech předváděly místním svatouškům svoje bezvýrazné triky, bylo fajn vědět, že když opravdový hříšník zatouží po extratřídě, Rozálie Purchaseová mu ji obstará.

Rozálie vždycky chodila v klobouku, byla to její firemní značka.

Nosila jej na ulici, doma, v restauraci a dokonce i do kostela. Policajti ji znali jako Kloboukovou Rozálii.

Nebo taky Žhavou Rozálii, přestože ona sama svým zákazníkům osobně nikdy žádné sexuální služby neposkytovala. Pokud vůbec měla nějaké zákazníky. Na to, že už pěknou řádku let otevřeně provozovala nevěstinec, toho na ni policie měla překvapivě málo. Podle toho mála, co jí byla schopna dokázat, klidně mohla být kloboučnicí. Nikdo nechápal, jak to, že ji nikdy nesebrali. Nikdo nechápal, jak to, že jí nikdy neodposlouchávali telefon. Samozřejmě, šuškalo se leccos. Ale, poslyšte, klepy se najdou všude.

Někteří lidé na policejním ředitelství bezpečně věděli, že Rozálie vyrůstala ve východním Riverheadu přesně v tutéž dobu, kdy se tam vyskytoval i Michael Fallon, a že jako teenageři do sebe byli bláznivě zamilovaní. Pravda byla i to, že se později odstěhovala do San Amonia v Texasu, když ji Fallon nechal být kvůli jisté Peggy Sheaové. To ostatní však už byty jen domněnky.

Bylo například pravda, že se chudák Rozálie se zlomeným srdcem tam na Divokém západě naučila řídit bordel? Bylo pravda, že ji v tomto městě nikdy nikdo neobtěžoval jen proto, že jakmile se vrátila, aby vydělala jmění a mohla si nakoupit kopec klobouků, stala se Fallonovou milenkou?

Bylo pravda, že je ještě pořád Fallonovou milenkou? Tím by se vysvětlovalo, že ji nikdy nesebrali, protože Michael Fallon byl náhodou šéfem městských detektivů.

Tohle všechno se šuškalo po chodbách policejního ředitelství. Ty dvě kočičky se jmenovaly Cassie a Lane.

Nebyla to jejich pravá jména. Obě pocházely ze Západního Německa a ve skutečnosti se jmenovaly Klára Schildkrautová a Lottchen Schmidtová, ale tady, v zemi neomezených příležitostí, si říkaly Cassie Coleová a Lane Thomasová. Oběma jim bylo něco málo přes dvacet, byly světlovlasé, obě měly na sobě střevíce na vysokých podpatcích, upoutané jen řemínky kolem kotníků, a košilky střihu body – Cassie červenou a Lane bílou – a obě byly úplně mimo zásluhou kokainu a šampaňského. Stejně jako Hamilton s Izákem.

Uspořádali si v Hamiltonově sídle na severu třídy Grover Park pěkný večírek. Zároveň se tady, v jedenadvacátém poschodí, konala i malá obchodní schůzka, Hamilton nic nemiloval víc, než spojovat obchodní záležitosti s příjemnými požitky. Rozálie Purchaseová obě děvčata vycvičila tak, aby uměla poskytovat celou fůru příjemností. Také Izák přispěl nějakými požitky, doléval děvčatům sklenice a nakládal jim na zrcátka stále nové kupičky výborného koksu. Děvčata šňupala s roztaženýma nohama – abych tě lépe viděla. Slunce na západě už téměř zmizelo, jižním oknem bytu bylo lze zahlédnout jen skomírající skvrnu.

Dívky mluvily se silným německým přízvukem.

“Tohle je moc dobrej koks,” řekla Cassie.

Znělo to takhle: “Das ist moc tóprej koks.”

“Máme konexe.” Hamilton zamrkal na Izáka.

Oba se na to posezení s děvčaty oblékli do hedvábí. Hamilton měl na sobě zelené hedvábné pyžamo, žlutý hedvábný župan a černé sametové slipy se znakem připomínajícím erb belgického krále na rozparku. Vypadal jako Eddie Murphy v roli Hugha Hefnera. Izák si oblékl mikinu s véčkem a jakési bermudy z červeného hedvábí. Byl bos. Na nose měl brýle.

Vypadal jako cvičená opice se ztopořeným pyjem.

“Pojď mi to udělat, holčičko,” vyzval Lane.

Lane se právě věnovala hromádce koksu. Volnou rukou sáhla dolů a rozepjala patentku. S funěním se začala ukájet. Izák ji pozoroval, jak si hladí pysky.

“Ale proč myslíš, že má ten polda mít přednost?”

“Protože mu Herrera něco mohl říct,” odpověděl Hamilton.

“Ale co ten hispoš vlastně ví?”

“To je ošklivé, ošklivé,” ozvala se Cassie, která konečně vzhlédla od svého zrcátka. Rozálie ji naučila, že v tomhle kšeftě se takhle Hispáncům říkat nesmí, spoustu zákazníků tvori kolumbijští dealeři z Miami.

“Už jsi s tím koksem skončila?” zeptal se Hamilton.

“Prozatím,” ušklíbla se Cassie.

Božíčku, já jsem ale rozjetá, bože, ti dva negři maj ale skvělej koks.

“Tak pojď ke mně,” vyzval ji Hamilton.

“Ale jo,” svolila.

Vlastně řekla: “Ach ja.”

Přešla k němu a posadila se na koberec, mezi jeho kolena, aby měla pohodlí. Pravé ramínko košilky jí sklouzlo s ramene. Chtěla je dát zpátky, ale Hamilton ji zarazil. “Nech to být.”

“Oukej.” Stáhla si ramínko úplně, a také předek košilky, takže odhalila levý prs. Hamilton uchopil prs do dlaně. Začal jej masírovat, skoro nevědomky. Bradavka jí ztuhla – byla tak rozjetá…

“Líbí se mu prsa,” řekla Cassie Lane.

Lane teď seděla Izákovi v klíně jako na koni, tváří k němu. Svíral v rukou obě její prsa.

“Tomuhle taky,” odpověděla Lane.

Mluvily německy, přestože jim Rozálie vždycky říkala, že to před zákazníky nikdy nesmějí. Zákazníci nemají rádi pocit, že si o nich povídají v cizí řeči. Ale v tomhle případě to bylo v pořádku, protože Hamilton s Izákem začali mluvit nářečím jamajských kreolů, kterému žádná z dívek nerozuměla. A tak Cassie s Lane štěbetaly německy jako dvě hausfrau, klevetící přes plot, až na to, že jedna měla Hamiltonův úd v ústech a druhá ujížděla na Izákovi jako o závod. Hamilton shlédl na Cassiinu pohybující se světlovlasou hlavu, usrkl trochu šampaňského a podotkl cosi k Izákovi ve zpěvném nářečí. Ten také srkal šampaňské a zcela srozumitelnou angličtinou Lane nařídil, aby se otočila a nasedla z druhé strany, což ona okamžitě učinila, přičemž německy podotkla ke Cassie, že jestli se jí bude chtít dostat do zadní díry, budou se tu asi dít pěkný špinavosti.

To byla pravda, a nejen v jednom slova smyslu. Izák s Hamiltonem debatovali o vraždě.

Hamilton prohlásil, že jestli José Herrera, ať už z vděčnosti, nebo z jakéhokoli jiného představitelného důvodu, tomu světlovlasému poldovi pověděl aspoň něco o jejich operaci, potom jsou nebezpeční oba. Ten policajt ještě víc než Herrera. V tom případě je třeba toho fizla oddělat co nejdřív. Umlčet ho, pokud ještě o posse nemluvil s jinými policajty. A jestli o tom mluvil, tak se musí oddělat pro výstrahu ostatním.

“Musíme udělat prohlášení, člověče,” vysvětloval Hamilton v nářečí.

Dát policii na vědomí, že jsou v sázce milióny dolarů a že se do toho nikdo nesmí míchat.

“Zvlášť vzhledem ke všem těm prachům, co jim vyplácíme,”

poznamenal Izák v nářečí.

“Bylo jeho jméno v novinách?” otázal se Hamilton.

“Zjistím to.”

Lane před ním stála předkloněna s široce roztaženýma nohama, rukama opřenýma o stehna a dívala se přímo na Hamiltona, zatímco ji Izák zezadu pumpoval. Tvářila se naprosto bezvýrazně. Hamilton po ní najednou prudce zatoužil.

“Pojď sem,” vyzval ji.

“Já?”

“Ne, Adolf Hitler.”

To byl vtip.

Lane bylo dvaadvacet a o tom, kdo byl Adolf Hitler, měla jen mlhavou představu. Zato věděla, kdo je tady šéf. Odpoutala se od Izáka a slibně se po něm ohlédla. Usmála se a olízla si rty tak, jak ji to naučila Rozálie, a vykročila ke gauči, kde seděl Hamilton s Cassií.

Izák věděl, že by nebylo vhodné si stěžovat.

Nalil si další sklenici šampaňského a díval se, jak se obě dívky pustily do práce na Hamiltonovi.

Hamilton řekl, opět v nářečí: “Toho policajta si vezmu na starost sám.”

“Proč?”

“Protože nikdo z nich neví, jak vypadám,” usmál se Hamilton.

Anglicky povzbudil děvčata. “Jo, dobře, tak se mi to líbí.”

“Líbí se mu to,” opakovala Lane německy.

“To si piš, že se mu to líbí,” potvrdila Cassie také německy.

“A potom si vezmeme na paškál toho hispoše,” pokračoval Hamilton v nářečí. “Za to, co nám ukradl.”

“Dodělej ho,” navrhla Lane německy.

“Fuj,” odpověděla Cassie anglicky.

Carella hovořil s Lorraine v místnosti pro výslechy. Meyer si vzal Scotta do služebny.

Lorraine měla pocit, jako by hrála před nabitým hledištěm v sále London Palladium. Konečně hvězda. Všechna pozornost se soustředila na ní. Ve vedlejší místnosti za falešným zrcadlem byly pravděpodobně celé stovky policajtů. Viděla spoustu filmů, a tak o polopropustných zrcadlech věděla všechno. Ve skutečnosti se na ni a na Carellu vůbec nikdo nedíval, i když to zrcadlo opravdu bylo polopropustné. Jenže Lorraine to nevěděla, a tak se snažila o hvězdný přístup. Velké představení zde, na staré stanici.

Ať si poldové užijí nejlepší herecký výkon v životě. Tedy, vlastně jen jeden polda.

Naproti tomu Scott měl pocit, že rozmlouvá s knězem. Uhodl, že je Meyer Žid, ale stejně to byla scéna jako ze zpovědnice. Lítostivá a ubrečená.

Čekal, až mu Meyer dá rozhřešení.

“Nezabil jsem ji,” řekl.

“Obviňuje vás někdo?” otázal se Meyer.

Málem řekl: “Obviňuje vás někdo, můj synu?”

Se svou pleší si vedle skleslého Scotta připadal jako mnich s tonzurou.

Měl pocit, že by měl učinit ve vzduchu znamení kříže a říci “Dominus vobiscum”.

Namísto toho se zeptal: “Proč jste utíkal?”

“Měl jsem strach.”

“Proč?”

“Protože jsem přesně věděl, co si budete myslet.”

“A co tedy?”

Zase se zarazil včas, aby nedodal: “Můj synu?”

“Že jsem to udělal já,” řekl Scott. “Protože mně dala kopačky.”

“Chcete mi povědět, kde jste byl na Silvestra?”

“Byl se mnou,” prohlásila Lorraine.

Stála tváří ke Carellovi a k zrcadlu, za kterým se bezpochyby shromáždili policejní komisař, velitel detektivů a všechny vysoké policejní šarže, aby se podívali, jak si vede.

Před odchodem z Parníku se převlékla ze stejnokroje pro servírky do civilu. Krátká džínová košile, červený svetr, červené přiléhavé kalhoty, nízké černé kozačky s ohrnutým okrajem. Předváděla se Carellovi a všem, kdo stáli za zrcadlem. Carella věděl, že si své krásné, dlouhé nohy uvědomuje.

“Od kolika do kolika hodin?” zeptal se.

Seděl na protější straně dlouhého stolu, postaveného napříč místností.

Zrcadlo měl za sebou.

“Přišel na večírek kolem půl jedné,” řekla Lorraine.

Podle Strotherse to bylo ve tři čtvrti na jednu.

“A byl tam celou noc?” otázal se Carella.

“Ano, celou noc,” odvětil Scott. “Dokdy?

“No, zůstal jsem tam přes noc. Myslím tím, že jsem tam spal. S

Lorraine.”

To bude dalších padesát zdrávasů, pomyslel si Meyer.

“Bydlel jsem tam,” pokračoval Scott. “S Lorraine. Když jsem se dověděl o té vraždě…”

“Jak jste se to dověděl?”

“Z televize.”

Dneska už nikdo nečte noviny, pomyslel si Meyer.

“Napadlo mě, že… věděl jsem, že si budete myslet, že jsem to byl já.

Protože její rodiče vám určitě pověděli, jak jsme se pohádali. A co jsem jí řekl. A já věděl…”

“A co jste jí řekl?”

“Že ji zabije,” odvětila Lorraine.

“Aha,” řekl Carella.

“Ji i jejího nového přítele, oba dva.”

“Aha. A to vám pověděl hned ten den, kdy přišel k vám do bytu?”

“Ne, ne. To až později. Když přišel ke mně do bytu, to se s ním zrovna rozešla. Před pár dny.”

“To bylo…”

“Tň dny po Vánocích. Když přišel ke mně. Protože jsem ho jako dítě hlídala. A mně mohl říct všechno.”

“A tak vám pověděl, že se s ním Annie Flynnová rozešla.”

“Ano.”

“Ale nezmínil se o tom, že jí vyhrožoval smrtí.”

“No, já bych neřekla, že jí vyhrožoval smrtí.”

“A jak byste to nazvala, slečno Greerová?”

“A vy byste tomu říkal vyhrožování smrtí?” zeptala se s pohledem upřeným přes Carellovu hlavu přímo na zrcadlo za ním.

“Ano, podle mě to je vyhrožování smrtí,” potvrdil Carella. “Když někdo někomu hrozí, že ho zabije, říkáme tomu vyhrožování smrtí.”

“Ale on je nechtěl doopravdy zabít.”

“To jsem řekl jen tak,” tvrdil Scott.

“Že ji zabijete a jejího nového přítele taky?”

“Ano. Byl jsem naštvaný. Byl jsem… prostě jsem říkal, co mi slina na jazyk přinesla. Protože mě naštvala a ranila a… chápete, co vám povídám?”

Ano, synu.

“Ano, rozumím,” řekl Meyer. “Nechápu jen, proč jste měl za to, že bude lepší se skrývat, místo abyste…”

“Měl strach,” vysvětlovala Lorraine. “Uvědomil si, že její rodiče vám povědí o tom, co řekl, a vy ho odvedete sem a vymáčknete z něho přiznání. Nemyslím, že byste to z něho vytloukli. Spíš byste ho přechytračili. Donutili ho říct věci, které ve skutečnosti říct nechtěl. Vy nechodíte do kina?”

“Někdy,” připustil Carella. “Kdy vám tohle pověděl?”

“Minulý pátek. Radila jsem mu, aby se vám přihlásil sám.”

“Aha.”

“Jinak že si budete myslet, že ji zabil on.”

“A co na to on?”

“Že ji nezabil.”

“Tak proč k nám nezašel?”

“Vždyť to povídám. Měl strach.”

“Nechápu, proč. Má perfektní alibi.”

“No jo, alibi,” pronesla směrem k zrcadlu tónem, který jasně odmítal možnost, že by se nevinný člověk dokázal ubránit plné místnosti vychytralých, agresívních policajtů. Takovým, jako byli ti, co stáli za zrcadlem.

“Má přece alibi, nebo ne?” otázal se Carella.

Pohlédla na něho. Chce snad i on začít chytračit?

“Vypověděla jste, že byl s vámi celou noc…”

“To je pravda.”

Tvrdě. Vyzývavě. Nelíbí se ti snad, že spím s devatenáctiletým klukem? Tvrdě. Rocková hvězda dokáže všechno, co si zamane.

“Vůbec neodešel z bytu. Je to tak?”

“Byl tam celou noc. Snídali jsme asi v pět, v půl šesté. Potom všichni odešli a my jsme šli do postele.”

“Tak vidíte,” řekl Carella.

“… míchaná vajíčka se šunkou, kávu, rozpékané rohlíky. Myslím, že tak v sedm, v půl osmé všichni vypadli. Potom jsme šli s Lorraine spát.”

Meyer přikývl.

“Povězte mi o tom novém příteli,” požádal.

“Co?”

“O tom novém Anniinu příteli. O tom, co jste říkal, že ho zabijete.”

“Už jsem vám vysvětlil, že jsem to řekl jen…”

“Ano. Já vím. Ale pověděla vám, kdo to je?”

“Řekla jen, že jsem blázen.”

“Což znamená?”

“Hádám… no, to asi znamenalo, že nikoho jiného nemá.”

“A věřil jste tomu?”

“Ne.”

Pohlédl Meyerovi do očí.

“Myslím, že mě nechala kvůli někomu jinému.”

Byl to úplně nový obytný dům. Aby získal plán podlaží, musel zajít do realitní kanceláře a vydávat se za zájemce o koupi bytu. Věděl, kde Hoddingovi bydlí, to si přečetl na seznamu nájemníků ve vestibulu domu, když tam byl poprvé.

“Prosím, pane, mohu vám nějak pomoci?” zajímal se vrátný.

Vysvětlil mu, že hledá realitní kancelář. Ukázalo se, že je ve třetím patře, v jednom z bytů, zařízeném jako modelový. Byl to jeden z větších bytů. Prodavačka mu sdělila, že stojí osm set padesát tisíc, prý proto, že je tam výhled do parku. Stejné byty ve vyšších patrech – dům měl celkem osmnáct poschodí – se prodávaly za milión šest set tisíc. Byly zde i levnější byty, bez vyhlídky na park, všechny obrácené do ulice. Ty stály přinejmenším pět set dvacet pět tisíc dolarů. V této části města není moc levné bydlení, vysvětlila mu prodavačka.

Požádal o plány různých bytů podle nabídky. Každý byt měl nějaké jméno. Bylo to, jako by si objednával z jídelního lístku. Jmenovaly se Cosmopolitan, Urbanite, Excel, Luxor a nejdražší z nich byl Tower Suite, který sdílel osmnácté patro budovy s druhým bytem, přesně stejným, jen zrcadlově obráceným. Vpravo od domu stála druhá budova, také osmnáctipatrová, a protože v celé zóně platila přísná omezení výšky staveb, nepřipadalo v úvahu, že by si domy navzájem stínily. Po levé straně, samozěejmě, byla boční ulice. Vybral si plány všech různých typů bytů a potom požádal o nákres, na němž je znázorněno jejich rozmístění v jednotlivých patrech. Věděl, že Hoddingovi obývají číslo 4A. Všechny byty označené písmenem A patřily do kategorie Urbanite.

Takže teď měl v ruce plán podlaží.

Věděl přesně, kde najde požární schodiště. Věděl přesně, jak se dostat dovnitř. Přesně, jak se k ní dostane.

Prodavačka měla dojem, že se jí podařilo ulovit zákazníka.

8

Danny Gimp se urazil.

“Jak to, že jste šli za Donnerem?” otázal se.

Oba muži seděli na lavici u kluziště pojmenovaného po slavném horolezci Louisi Weissovi. Každý v městě věděl, že pro Weisse není žádná hora na světě dost vysoká. S pomocí svých věrných šerpů, s vrozeným smyslem pro humor a vždy s úsměvem zdolával Weiss stále vznešenější vrcholy a jen jednou mu omrzl nos. Snad právě v upomínku na tuto nehodu v Himálajích po něm pojmenovali kluziště a ne stadión pro kolečkové brusle. Někdy v sobotu jste mohli spatřit Weisse osobně, jak se klouže po ledě a vesele nabádá děcka, aby na jeho kluzišti neodhazovala obaly od čokoládových tyčinek. Tuto sobotu zde nebyl.

Bylo už čtrnáctého ledna.

Od obou vražd uplynuly přesně dva týdny.

Před osmi dny zašel Hal Willis poprvé za Tlusťochem Donnerem.

A Danny Gimp teď chtěl vědět, proč to udělal.

Carella se podivil:

“Jak víš, že jsme byli u Donnera?”

“Mým úkolem je naslouchat,” odsekl Danny a urazil se ještě víc.

“Opravdu mě to štve, Steve. Vážně.”

“Ví se o něm, že je na holčičky,” podotkl Carella.

“To není důvod, proč chodit zrovna za ním.”

“Jestliže se obětí vraždy stalo nemluvně a šestnáctiletá dívka, je to naopak velmi dobrý důvod.”

“Tohle je hrozně velký případ, Steve. Jsou toho plné noviny a kdykoli člověk pustí televizi, pořád se o tom mluví.”

“Já vím,” přiznal Carella unaveně.

“A místo abys mi dal šanci na pořádnou ránu, dáš ji Donnerovi. To nechápu, Steve, opravdu ne.”

“Taky je možné,” namítl chabě Carella, “že ta věc má něco společného s jedním vloupáním, na kterém dělá Willis. A tak zašel za Donnerem. Protože Willis už s ním dřív dělal.”

Danny se na něho zahleděl.

“No dobře,” řekl Carella.

“Chci říct, víš, Steve…”

“Povídám, no dobře.”

Oba se odmlčeli. Na kluzišti se proháněla děcka nejrůznějšího věku a vytvářela barevnou duhu. Jedna dívenka se v domnění, že je Katarina Wittová, vymrštila do vzduchu, předvedla trojitý skok, během letu se zářivě usmívala a potom upadla na zadek. Bez rozpaků vstala, odbruslila a zkusila další skok, tentokrát dvojitý.

“Bolí to, když je taková zima, jako dneska?” zeptal se Danny Gimp.

Carella okamžitě pochopil, o čem je řeč.

“Protože mě ta noha bolí,” pokračoval Danny. “Od té doby, co mě střelili.”

Byla to lež. Danny nikdy nebyl postřelen. Kulhal, protože jako dítě prodělal obrnu. Ale předstírání, že utrpěl zranění při velké přestřelce mezi gangy, mu skýtalo jisté krytí, které jako informátor považoval za důležité.

Carella mu tu lež ochotně odpustil. Když jeho poprvé postřelili, přišel ho Danny navštívit do nemocnice. To nebylo u informátorů běžné. Carella měl dojem, že se mu Danny opravdu zamlouvá. Šedovlasý a díky mnoha vrstvám šatstva na pohled mohutnější, než ve skutečnosti byl, posedával na lavici a pozoroval bruslaře. On a Carella prostě připomínali dva staré přátele, sedící za větrného dne v parku a probírající své drobné potíže, jako je noha, která při poklesu teploty začne bolet.

“Slyšel jsem, že tě zase střelili,” poznamenal Danny.

“Jo,” přiznal Carella.

“Prý o Halloweenu.”

“To souhlasí.”

“Tak jsem si říkal, jestli to bolí, když je taková zima.”

“Trochu.”

“Neměl bys už nechat po sobě střílet,” soudil Danny.

“Já vím.”

“To pak může policajt špatně dopadnout.”

“Já vím.”

“Tak buď opatrnější.”

“Budu.”

“A občas mi zavolej, když zas budeš mít něco většího. Ne, abych ti musel volat já a žebrat o schůzku v parku, kde mi za chvíli umrzne zadek.”

“To tys vymyslel, že se sejdeme v parku,” namítl Carella.

“No jasně. Nic víc už nepotřebuju, než aby mě viděli někde v hospodě, jak si povídám s policajtem. A ještě s takovým, co se každý druhý víkend nechá postřelit. Začínáš připomínat tamtoho chlápka od vás jak se jmenuje?”

“O’Brien.”

“O’Brien, to je on. Ten má taky takovou pověst, ne? Jak ráno vstane z postele, hned je postřelený.”

“Stává se mu to často,” připustil Carella suše.

“Tak o co se snažíš? Překonat jeho rekord?”

Carella si najednou uvědomil, že si o něho Danny opravdu dělá starosti.

“Dám si pozor,” řekl mírně.

“Prosím tě o to,” řekl Danny. “A teď mi pověz, co sháníš.”

“Muže jménem Proctor.”

“Doktora?”

“Znáš ho?”

“Znám to jméno. To ale není vrah, Steve. To je obyčejný zloděj a občas taky dealer.”

“Podle nás to mohla být neúmyslná vražda ve spojení s jiným trestným činem.”

“No, možná,” zapochyboval Danny.

“Protože víme, že tu noc, kdy došlo k vraždám, se v téže budově dopustil vloupání. Jestli spáchal jiný trestný čin a to děvče na hlídání ho překvapilo…”

“No jistě, potom by to bylo, jak říkáš.”

,,Protože použil nůž.”

“Jo. To jsem viděl v televizi.”

“Byla to příležitostná zbraň.”

“Jo.”

“To se může stát, když člověka někdo překvapí. Chňapne po noži na polici…”

“Ani ho nikdo překvapit nemusel.”

“No, nikdo přece předem nepočítá s tím, co najde na místě činu.”

“Asi ne.” Danny pokrčil rameny. “Proctor, Proctor, kde jsem o něm v poslední době slyšel? Vyšel z basy někdy nedávno?”

“Před dvěma lety.”

“Porušil ochranný dohled? Nebo něco podobného?”

“Ano, kde jsi o tom slyšel?”

“Když nějaký trouba uteče z ochranného dohledu, je toho vždycky plná ulice. Je z něho neporazitelnej kapitán, chápeš? Nikdo se ho ani nedotkne. Ale o to nejde. Chci říct, že jsem zaslechl něco nového. Ale kde, sakra?”

Oba opět umlkli.

Danny usilovně hloubal.

Carella čekal.

Na ledě teď byly dvě krasobruslařky. Jako obláčky cukrové vaty plynuly houfem dětí zuřivě kroužících kolem nich. V jednom místě se rozjížděl hokejový zápas, což bylo naprosto proti předpisům. Dva klučinové s růžolícími tvářemi rozdělovali hráče na dva týmy a kolem nich pojíždělo asi pět dalších kluků.

“Mě vždycky vybrali až naposled,” zavzpomínal Danny.

Nikdy mu nic neujde, pomyslel si Carella.

“Kvůli té noze.”

“Mě taky brali jako posledního,” řekl Carella.

Nebyla to pravda. Vždycky býval dobrý sportovec.

“Která myslíš, že má hezčí nohy? Ta v modrém, nebo ta v červeném?”

Carella pohlédl na ledovou plochu.

“Ta v červeném,” řekl.

“Vážně? Víš, jak říkám takovým nohám? Říkám jim čínské nohy.”

“Proč?”

“Nevím. Takové nohy mívají čínská děvčata. Dělals to někdy s čínskou holkou?”

“Nikdy.”

“Mívají takovéhle nohy. Já bych si vsadil na tu v modrém.”

“Oukej,” řekl Carella.

“Každému, co jeho jest,” usmál se Danny.

Carella se taky usmál.

Zase se odmlčeli. Danny pořád přemýšlel.

“Však já na to přijdu,” řekl konečně.

Muž sedící u Klingova stolu byl očividně Jamaičan. Džemík, jak říkal Herrera. Jako by tohle město potřebovalo ještě víc etnických nálepek, než kolik jich už znalo.

Slova se mu valila z úst jako moře dorážející na břehy jeho rodného ostrova.

Vyprávěl Klingovi o tom, jak mu manželka pohrozila, že ho zabije.

Žádal Klinga, aby s ním zašel domů a pověděl jeho ženě jmenovala se Imogene -, aby už nikdy takové věci neříkala. A hlavně aby takové věci nedělala, pokud to opravdu měla v úmyslu. On byl přesvědčen, že se k tomu chystá, protože si nedávno za šestnáct dolarů a pár centů koupila pistoli dvaadvacítku.

Muž, který to Klingovi vyprávěl, se představil jako Dudley Archibald.

Kling ho odhadoval asi na třicet let. Měl velmi tmavou pleť, oduševnělé hnědé oči a ústa s tenkými rty. Vlasy upravené ve stylu afro.

Oblečen byl ve střízlivém hnědém obleku, který vypadal tak trochu tropicky. Venku panoval mráz. Když člověk někomu v Karibiku vysvětluje, že tady u nás je zima, dotyčný chápavě přikývne a představuje si, že postačí, když si do kufru přibalí jeden svetr. Jako když je na ostrovech trochu chladnější noc. Prostě tak. Jasně. Přijede sem a okamžitě umrzne. Hnědý, tropický oblek, když je venku pět stupňů pod nulou a okna služebny jsou ověnčena ledem.

Archibald Klingovi pověděl, že pracuje u pošty. Dnes má volno. Je sobota. Pňšel sem v den svého volna, protože má opravdu strach, že by jeho ženu Imogene právě v takový den mohlo napadnout tu pistolí použít.

“Uvítal bych, pane,” vysvětloval, “kdybyste zašel se mnou domů a vysvětlil jí, že to není moc dobrý nápad, pane.”

“Víte,” namítl Kling, “lidi občas říkají věci, které vlastně ne…”

“Ano, pane, ale ona si koupila pistoli, pane.”

“I tak.”

“Myslím, že byste nechtěl, aby moje vražda padla na vaši hlavu, pane.”

Kling se na něho podíval. Co se to, ksakru, děje?

Nejdřív Herrera a teď zase Archibald. Oba Klingovi tvrdí, že když se o ně nepostará, padnou jejich vraždy na jeho hlavu.

“Jak to, že jste pňšel za mnou?”

Ve skutečnosti chtěl říct: proč sis, do prdele, ze všech detektivů na okrsku vybral zrovna mě?

“Dělal jste jedno vloupání u nás ve čtvrti,” odpověděl Archibald.

Kling si uvědomil, že ten člověk netvrdí, že by se on, Kling, dopustil vloupání. Mluvil prostě o tom, že nějaké vloupání vyšetřoval. Jedno ze sta, říkal si Kling. V tomhle okrsku byla vloupání stejně častá jako přecházení na červenou.

“Které?”

“Zapomněl jsem, jak se jmenovala,” řekl Archibald.

“Taková tlustá paní.”

“Aha.”

“A tak jsem se na vás zeptal seržanta dole. Snad Gloria?”

“No,” Kling pokrčil rameny.

“Myslím, že Gloria.”

“No, v každém případě, pane Archibalde, nemyslím, že by bylo vhodné, abych chodil k vám domů a pletl se do něčeho, co zatím snad ani není opravdová rodinná hádka. Navrhoval bych…”

“S pistolí to je rodinná hádka,” opáčil Archibald. “Když mi hrozila, že mě s ní zabije.”

“Řekla to přesně takhle? Zabiju tě?”

“Řekla, že mě zastřelí tou pistolí. Je to dvaadvacítka.”

“Bylo to při nějaké hádce?”

“Ne, úplně v klidu, při snídani.”

“Kdy?”

“Každý den v tomto týdnu.”

“Každý den.”

“Ano.”

Kling si povzdechl.

“Má tu pistoli v krabici na chleba,” pokračoval Archibald.

“Chápu.”

“V kuchyni.”

“Aha.”

“Nejspíš mě chce zastřelit při jídle.”

Kling si opět povzdechl.

“Nemůže s vámi jít…”

“Potom moje vražda…”

“… hned teď,” dořekl Kling. “Musím pňpravit konfrontaci s podezřelým. V jednu sem přijdou nějaké ženské.” Pohlédl na hodinky.

“Měl bych být hotový tak ve dvě, o půl třetí. Dostal bych se tam možná kolem třetí hodiny. Bude vaše žena v tu dobu doma?”

“Ano, pane. Děkuje, pane.”

“Kde bydlíte?”

“South Eustis, 337. Byt číslo 44.”

“Zajistěte, aby vaše žena byla doma, oukej? Zastavím se a promluvím s ní. Má na tu pistoli papíry?”

Archibald vypadal, jako by si najednou uvědomil, že si pňvodil víc mrzutostí, než měl původně v úmyslu.

“Ne, pane,” odpověděl, “Ale já nechci…”

“To je přece důvod, proč jí tu zbraň můžu odebrat, ne?” Kling se usmál.

Archibald mu úsměv neoplatil.

,,Uklidněte se, nikdo jí neublíží,” chlácholil ho Kling.

“Děkuju, pane,” řekl Archibald.

“Uvidíme se ve tři,” zakončil Kling.

Vůbec ho nenapadlo, že jistý druh Jamaičanů v tomto městě má ve zvyku na policisty střílet.

***

V některých chvílích se Teddy Carellová bavila nad ironií té situace.

Byla hluchá. Narodila se hluchá. Nikdy neslyšela lidský ani zvířecí hlas, skřípot stroje, šustění padajícího listu. Nikdy v životě nevyslovila jediné slovo. Lidem jako Teddy se říkávalo “hluchoněmí”. Byla to nálepka. Jejím účelem bylo, snad laskavě, popsat skutečný stav věci. “Hluchoun” by bylo kruté slovo. Teď ji nazývali “neslyšící”. To byl pokrok. Další nálepka.

Ale, koneckonců, co? Byla prostě Teddy Carellovou.

To, co ji občas pobavilo, byla skutečnost, že tato neslyšící osoba, tenhle hluchoun ve skutečnosti dokázala být skvělým posluchačem.

Eileen Burkeová to zřejmě pochopila.

Možná to věděla odjakživa, anebo snad k tomu poznání dospěla minulý pátek večer, když se při večeři uchýlila k Teddy jako k chápavé posluchačce.

“Vždycky jsem tě považovala za svoji nejlepší kamarádku,” řekla a Teddy to překvapilo. Jejich vztah byl přinejlepším nezávazný. Nějaká ta společná večeře s jejich muži, občas kino, fotbalový zápas, soukromý večírek nebo velká policejní oslava. Ale že by byly nejlepší kamarádky?

To jsou silná slova. Teddy měla ve zvyku volit slova velmi opatrně.

Možná proto, že svými poletujícími prsty dokázala na jeden ráz znázornit jen velmi málo slov. Nejlepší kamarádka? Udivilo ji to.

“Nikomu jinému bych tohle neřekla,” pokračovala Eileen.

“Teddy, byla jsem u papá. Chodím tam dvakrát…”

Zaváhala.

Na Teddině tváři se objevil zmatený výraz. Jedno z těch slov jí nic neříkalo.

Eileen se na chvíli zamyslela a pak zopakovala: “Papá.” Zdůraznila to slovo výrazným pohybem rtů. A potom vysvětlila význam: “Psycholožka.”

Teddy přikývla.

“Chodím k ní dvakrát týdně.

Beze slova, jen lehkým pozvednutím obočí a tím, že maličko pootevřela oči, Teddy pověděla (a Eileen pochopila) spoustu věcí.

No a?

Jak to jde?

Pokračuj.

“Myslím, že to bude v pořádku,” uvažovala Eileen. “Chci říct, že ještě nevím. Vadí mi, že je mladší než já…”

Teddy začala pohybovat rukama.

A zarazila se.

Ale stejně pokračovala ve znakové řeči, žádala Eileen, aby mluvila dál, podrobně, aby jí přesně pověděla…

“Šestadvacet, sedmadvacet,” řekla Eileen.

Teddy udělala obličej.

“Jo,” přisvědčila Eileen. “To je právě ono. Mně taky připadá jako dítě.”

Restaurace byla plná lidí, kteří vyrazili na sobotní nákupy a odpočívali zde po návštěvě obchodních domů na Hall Avenue. Eileen na sobě měla džíny, silný zelený svetr a hnědé kozačky. Přes opěradlo židle si přehodila tmavomodrý kabát. Služební pistole spočívala na podlaze pod stolem, v kabelce, kterou nosila přes rameno. Teddy přijela metrem z Riverheadu. I ona byla oblečena na běžnou procházku po městě. Džíny, žlutý svetr s rolákem a přes to hnědou vestu. Na nohou adidasky. Na opěradlo židle si pověsila černou větrovku. Malou kabelku si odložila na stůl. Dvě ženy u vedlejšího stolu si všimly, jak používá při řeči rukou a přehnaně zdůrazňuje mimiku obličeje. Jedna z nich zašeptala: “Je hluchoněmá.”

Teddy si jí nevšimla, protože se věnovala řeči a naslouchání.

Eileen jí vyprávěla, že se přestala scházet s Klingem.

“Protože si nemyslím, že chápe, o co se vlastně snažím.”

Teddy ji upřeně pozorovala.

“Nebo jak moc… jak… víš… nemyslím, že on… je to muž, Teddy, myslím, že žádný muž na světě nedokáže opravdu pochopit, co… jak…

víš… jako že něco tak… co se stalo… jaké trauma to může ženě způsobit.”

Teddy na ni stále upřeně hleděla.

Ve tváři jí zářily tmavohnědé oči.

Naslouchala.

Čekala.

“Myslím to znásilnění,” dodala Eileen.

Teddy přikývla.

“To, že jsem byla znásilněná.”

Eileen náhle vhrkly slzy do očí.

Teddy se natáhla přes stůl a vzala ji za ruce.

“Tak… takže… napadlo mě, že když se budu muset zabývat jeho zatracenými city a přitom se snažím vyznat sama v sobě… myslím, že je toho na zvládnutí moc, Teddy.”

Teddy přikývla. Stiskla Eileen ruce.

“Myslím tím, že si nemůžu dělat starosti… o to, jak on je citlivý, jeho přece neznásilnili. Já ale… do hajzlu, nevím, možná jsem udělala chybu.

Ale copak na mně nezáleží, Teddy? Copak není důležité, že já… do hajzlu,” opakovala a sáhla dolů do kabelky pro balíček papírových kapesníků, uložených vedle pistole.

“Promiňte,” řekl jakýsi muž, “jste v pořádku?”

Stál u jejich stolu. Vysoký. Hnědé či. Tmavé vlasy.

Drsný, pohledný. Tak sedmatřicet, osmatřicet let. Měl na sobě hnědý svrchník a hnědé rukavice. Zřejmě byl právě na odchodu. Očividně mu dělaly starost Eileeniny slzy.

“Jsem v pořádku,” ujistila ho, odvrátila hlavu a osušila si oči.

Naklonil se nad stolem.

Opřel se o něj rukama v rukavicích.

“Jste si jistá?” otázal se. “Jestli vám může nějak pomoct…”

“Ne děkuju, je to od vás moc milé,” řekla Eileen, “ale jsem vážně dobrá. Děkuju.”

“Tak když jste v pořádku,” usmál se, rychle se otočil od stolu a kráčel směrem…

“Hej!” zaječela Eileen a prudce odstrčila svou židli, až se převrhla.

“Hej, vy!”

Vstala a rozběhla se, protáhla se kolem servírky s plným tácem sendvičů, rozrazila venkovní dveře a pádila za tím mužem, který venku ihned zabočil po chodníku doprava. Teddy neslyšela Eileen křičet: “Stůjte, policie!” Ale viděla toho člověka procházet kolem výkladu restaurace a viděla Eileen, jak za ním rychle běží, oba běželi, a pak viděla, jak po něm Eileen skočila rybičkou, při tom mu něco vyrazila z ruky navlečené v rukavici, a teprve teď si Teddy uvědomila, že to něco je dámská kabelka.

Její kabelka.

Eileen s tím človékem se zřítili na zem ve změti rukou a nohou a váleli se po chodníku. Teď byla Eileen navrchu a zvedla pravou ruku.

Neměla v ní zbraň, její pistole pořád ještě ležela v kabelce na podlaze pod stolem. Pravou pěst měla zaťatou. Tvrdě jí udeřila muže do krku. Ztuhl, jako by zasáhla nějaký nerv. Na scéně se najednou objevil policista v uniformě a snažil se je od sebe odtrhnout. Eileen ječela, že dělá svou práci, což Teddy neslyšela, ale pochopila, že tomu policista porozuměl, protože se mu zničehonic v ruce objevila pistole, a už muži na chodníku nasazoval pouta a při tom něco přátelsky povídal Eileen, která jen netrpělivě přikyvovala.

Zvedla Teddinu kabelku, dosud ležící na chodníku vedle spoutaného muže. Policista tu kabelku chtěl. Eileen, vrtíc hlavou, mu ji odmítala vydat. Rozhovor zřejmě nabýval na ostrostí. Eileen zapojila do hovoru i ruce, v jedné držela kabelku a oběma mávala ve vzduchu. Nakonec se od policisty odvrátila, s kabelkou v ruce zamířila zpátky do restaurace a po cestě automaticky rozháněla dav, hromadící se před vchodem. Ten zvyk jí zůstal z časů, kdy sama byla uniformovanou policistkou. Vrátila se ke stolu.

“Jak se ti ten chlápek líbil?” zeptala se a udiveně potřásla hlavou.

Teddy kývla.

Říkala si, jak je Eileen silná a statečná, jak…

Ale Eileen, která si všimla, že si ji všichni prohlížejí, nabyla ve tváň barvy, jež připomínala barvu jejích vlasů, a rozpačitě požádala: “Nemohly bychom, prosím tě, odejít?”

A Teddy najednou připadala jako holčička stojící před zrcadlem ve střevících a šatech své matky.

V Calms Pointu byla jamajská čtvrť, zvaná Camp Kingston. V

Riverheadu se Jamajčany obývané části říkalo Malý Kingston. V dalších částech města existoval ještě Severní Kingston a dokonce i Kingstonská strž, i když nikdo netušil, jak vlastně takový název vznikl. Zde, v sedmaosmdesátém revíru, tvořilo jamajskou čtvrť několik bloků mezi Culver Avenue a River Harb. Čtvrti, jejíž oficiální název ještě stále zněl Beaudoin Bluff, se nyní běžně říkalo Kingstonské výšiny. Když policista v kterékoli z těchto částí města zakročil při pouliční rvačce a zeptal se jejích účastníků, odkud jsou, vždycky dostal hrdou odpověď: “Z Kingstonu.”

Ani jeden Jamajčan v tomto městě nepocházel z Montego Bay, SavannalaMar či z Port Amonia. Všichni pocházeli z Kingstonu. Z hlavního města, čloječe. Stejně jako každý Francouz na světě je Pařížan. Mais je suis Parisien, monsieur! A k tomu zvednuté obočí a pohoršený tón.

Přece z Kingstonu, odkud jsi myslel? Kling v této části obvodu nebyl od dob, kdy zde ještě žili Portoričané. Předtím tu byla italská čtvrť. A ještě předtím irská. A kdyby takhle člověk pokračoval dost dlouho, dostal by se k Holanďanům a Indiánům. Ale tyto ulice nevzbuzovaly žádné historické představy. Člověk viděl jen přistěhovalce, žijící v polorozpadlých slumech. Všechny budovy měly stejně šedou barvu, i když se pod letitými nánosy sazí skrývaly červené cihly. Sm’h zde byl odklizen jen částečně.

Jako ve většině ostatních ghett, i v této čtvrti odklízení sněhu, opravy vozovek a většina dalších služeb poskytovaných městskou radou probíhala poněkud pomalu. Zdejší ulice byly špinavé v každé roční době a v zimě obzvlášť. Snad za to mohl ten špinavý sníh. Anebo ta zatracená zima. V

letních měsících byly slumy i přes všechnu chudobu plné života. V zimě naopak opuštěné ulice, opuštěné ohně planoucí na prázdných parcelách a vítr svištící úzkými, šedými kaňony, to všechno jen zdůrazňovalo ošklivost ghetta. Zde bydlí chudoba, oznamovalo ghetto. Tady jsou drogy. Tady sídlí zločin. Tady zbývá jen nejmenší jiskřička naděje.

Starosta nejspíš netušil, že tu sníh ještě není odklizen.

Možná proto, že na večeři do sedmaosmdesátého obvodu chodil jen málokdy.

Dům číslo 337 v Eunis Street stál v bloku budov v místě, kde se ulice prudce svažovala k řece. Dnes byl na řece led. Nebe nad výšinami v sousedním státě pokrývaly mraky, které zřejmě přinesou další sněžení.

Kling kráčel se skloněnou hlavou, aby se chránil proti prudkému větru vanoucímu přes rozervanou, šedou hladinu. Myslel na to, že už jako pochůzkář ze všeho nejvíc nesnášel domácí hádky a že teď, jako detektiv, se vydá řešit něčí manželské problémy. Hlídky občas hlásily vysílačkou kód 10-64, rodinná hádka, nedocházelo však k trestným činům a dispečer k hlášení téměř vždycky připojil poznámku “promluvte s paní,” protože linku 911 obvykle volala manželka, aby oznámila, že ji manžel seřezal.

Dnes bylo třeba navštívit muže, Dudleyho Archibalda, který si stěžoval na svou ženu Imogene. Vešel do budovy.

Zápach moči.

Přemýšlel, jestli v celém 87. revíru existuje budova, kde by vstupní hala takhle nepáchla.

Rozbité schránky na dopisy. Někdo je vypáčil, aby z nich ukradl šeky sociální nebo zdravotní pojišťovny.

Na stropě svítila holá žárovka. Jako zázrakem ji nikdo nerozbil ani nevyšrouboval. Pachatelé trestných činů obvykle rádi čekávají ve tmě.

Ve vnitřních dverich chyběl knoflík. Někdo jej ukradl, protože byl mosazný. Když člověk odšroubuje dostatečné množství mosazných knoflíků, prodá je do sběru a dostane pět dolarů, takže má na další ampuli cracku.

Kling na dveře zatlačil dlaní, asi půldruhé stopy nad otvorem po knoflíku. Otevřely se, on vešel do vnitřní chodby a začal stoupat po schodech.

Ucítil kuchyňské vůně.

Cizí.

Exotické.

Dlaždice na podlahách v patrech. Nakřáplé, oprýskané, zašlé, ochozené. Ale přesto dlaždice. Z dob, kdy severní část města vzkvétala a získat zde byt znamenalo výhru.

Za každými dveřmi běžela televize. Odpolední seriály. Celá generace přistěhovalců získává všechny znalosti o Americe z každodenních seriálů.

Archibald říkal, že je to byt číslo 44. Stoupal dál.

Ve čtvrtém patře někdo dlaždice vytrhal a nahradil je plechovou podlahou. Kling uvažoval, proč asi. Před sebou viděl poslední schody, končící u kovových dveri natřených na červeno a vedoucích na střechu. Ve čtvrtém patře byly čtyři byty. Čtyřicet jedna, dva, tři, čtyři. Tady žádné světlo nesvítilo. Sotva rozeznal číslici 44 na dveřích na vzdáleném konci chodby. Za dveřmi se neozval ani hlásek. Stál v poloviční tmě a naslouchal. A potom, protože byl policajt, položil ucho na dřevo a naslouchal ještě pozorněji.

Nic. Pohlédl na hodinky. V šeru se musel podívat zblízka. Tři hodiny a deset minut. Slíbil Archibaldovi, že přijde ve tň. Zaklepal.

A zazněly výstřely.

Instinktivně sebou praštil na zem. Pistoli už měl v ruce.

Ve dveřích byly dvě díry po kulkách.

Čekal. Dýchal velmi ztěžka. To byl jediný zvuk v chodbě. Jeho těžký dech. Sípavý, přerušovaný. Ty dva otvory ve dveřích zely přesně ve výšce, kde měl před chvílí hlavu. Srdce mu bušilo. Čekal. Bleskově v mysli probíral všechny možnosti. Ušili to na něho. Pojďte promluvit s mojí ženou, čloječe, koupila si pistoli dvaadvacítku a vyhrožuje mi, že mě s ní zastřelí. Pojďte mi pomoct, čloječe. Pověděla mi o vás jistá Gloria. Dělal jste pro ni jednu loupež. Taková tlustá paní. Ušili na policajta boudu, protože mluvil s chlápkem, co ví o velké zásilce kokainu, která má do města dorazit za devět dní. Zabijou toho poldu tady v Kingstonu, kde je život laciný a kde tyhle díry ve dveřích nevypadají, jako by je jen tak někdo vyvrtal…

Bum, bum, bum, další tři výstřely v rychlém sledu, a ze dveří létaly třísky jako střepiny šrapnelu.

Pak se ozval Archibaldův hlas.

“Zbláznila ses, ženská?”

Kling vyskočil na nohy.

Kopl do dveří těsně vedle zámku a jakmile se rozlétly, vpadl do místnosti a zamával pistolí ze strany na stranu. Ten pohyb sledoval i pohledem, až mu oči padly na kostnatou ženu s pletí barvy celozrnného chleba, stojící u dřezu proti dveřím. Měla na sobě jen růžové kombiné. V

pravé ruce držela nebezpečně vyhlížející zbraň, nejmíň osmatřicítku. Ruka jí klesala pod její váhou. A támhle, po Klingově levici, stojí Dudley Archibald. Už vystřelila pětkrát a Archibald se pohupoval na nohách jako boxer, uvažující, na kterou stranu uhne, až přijde další úder.

Kling by byl rád věděl, kolik ran v tom revolveru ještě zbylo, ale nevěděl to.

Existují osmatřicítky na pět ran. A taky devítiranné.

“Hej, Imogene,” zavolal tiše.

Žena se otočila čelem k němu. Měla šedozelené oči. Přivřené, jako štěrbiny. Velká zbraň se jí třásla v pěstičce. Ten velký revolver se třásl, ale přesto mířil na jeho hruď.

“Proč to nepoložíš?” řekl.

“Chci toho hajzla zabít,” odpověděla.

“Ne, něco takového jistě nechceš udělat,” namítl Kling. “No tak. Dej mi tu zbraň, ano?”

Ježíšikriste, jen mě nezastřel, pomyslel si.

“Říkal jsem vám to,” ozval se Archibald.

“Vy se do toho nepleťte,” zarazil ho Kling. Nepodíval se na něho.

Upíral pohled na Imogene. Díval se jí do očí.

“Polož tu zbraň, ano?” opakoval.

“Ne.”

“Proč ne? Přece se nechceš dostat do maléru?”

“Já už jsem v maléru,” odsekla.

“Ále, jakýpak malér?” opáčil Kling. “Malá domácí potyčka? No tak, nedělej to ještě horší. Prostě mi dej ten revolver, a nikdo ti neublíží, ano?”

Řekl jí pravdu.

Ale také lhal.

Neměl v úmyslu jí ublížit. Fyzicky. On osobně ne.

Ale ani on, ani policejní aparát na tuhle dárrtu s pistoli nezapomenou.

A systém trestního práva jí ublíží. Tak jistě, jako že tu teď stojí a přemlouvá ji, aby už dál nestřílela.

“Tak co říkáš, Imogene?”

“Kdo vám řek, jak se jmenuju?”

“On. Polož tu zbraň na stůl, ano? No tak, ještě si s tím ublížíš.”

“Já chci ublížit jemu,” prohlásila.

Přestala mířit na Klinga a vzala si na mušku opět manžela.

“Hej, to ne!” okřikl ji Kling.

Revolver se zase přesunul zpátky.

Jeden z nás to schytá, pomyslel si.

“Hrozně jsi mě vyděsila,” řekl jí.

Pohlédla na něho.

“Doopravdy. Chceš mě zastřelit?”

“Jeho chci zastřelit!” zvolala a zase pohnula zbraní ke svému muži.

“A co potom? Já jsem policista, Imogene. Když toho člověka zastřelíš, nenechám tě jen tak odejít. Tak budeš muset zastřelit i mě, nemám pravdu?

To chceš udělat? Zastřelit mě?”

“Ne, ale…”

“No tak toho necháme, ne? Dej mi ten revolver a…”

“Ne!”

Vykřikla. Její výkřik zazněl v bytě jako další výstřel z pistole.

Archibald zamrkal. Kling také. Najednou měl pocit, že se mu zastavily hodinky. Revolver opět mířil na něho. Byl zbrocený potem. Při nějakých devatenácti stupních se celý zpotil.

Nechtěl tu ženskou zastřelit.

Ale jestli znovu namíří na svého muže, bude se muset pohnout.

“Imogene,” oslovil ji velice jemně.

Zbraň mu mířila na hruď. Šedozelené oči ho pozorovaly.

“Prosím tě, nenuť mě, abych ti ublížil,” řekl.

Dívala se.

“Prosím, polož tu zbraň na stůl.”

Pořád, pořád se dívala.

“Prosím, Imogene.”

Čekal a zdálo se mu, že to trvá věčnost.

Nejdřív přikývla.

Čekal.

Opět přikývla.

Potom došla ke stolu, podívala se na desku, pohlédla na zbraň ve své ruce, jako by ji teprve teď objevila, potom znovu přikývla, pohlédla na Klinga a odložila revolver na stůl. Pomalu kráčel ke stolu, vzal revolver, zastrčil jej do kapsy kabátu a řekl: “Děkuju.”

Když jí nasazoval pouta, Archibald, kterému už nic nehrozilo, začal hulákat: “Ty čubko!”

Kling zatelefonoval z přízemí od domovníka. Na chodbě se scházeli lidé. Všichni věděli, že se ve čtvrtém patře střílelo. Někteří se zdáli být zklamáni, že nikdo není mrtvý. Ve čtvrti, kde násilí patřilo k událostem všedního dne, znamenalo střílení bez mrtvoly totéž, co míchaná vajíčka bez cibule. Vlastně by bylo pěkné, kdyby zabili toho policajta. Málokdo v téhle čtvrti měl policii rád. Někteří lidé na chodbě na Klinga pokřikovali nadávky, když Imogene odváděl pryč.

V tu chvíli si nepřipadal moc dobře. Myslel na to, že systém Imogene zmuchlá jako špinavý ubrus. Váží šestadevadesát liber – jestli ne míň – a systém ji zničí. Před dvaceti minutami myslel jen na to, jak si zachránit kůži. Slyšel výstřely a napadlo ho, že jsou určeny jemu. Léčka nastražená na velkého detektiva. Taková opravdická domácí hádka, která přerostla v problém s ozbrojenou ženskou, a jediné, na co on pomyslí, je, že ho chce někdo úkladně zavraždit. Možná, že si ty nadávky zasloužil.

Vyšli z domu do lezavé zimy. Imogene měla na rukou pouta.

Archibald kráčel vedle ní a tvářil se kajícně, teď, když už bylo po všem. Po jejím druhém boku šel Kling. Držel ji za rameno a vedl ji k policejnímu autu u kraje chodníku.

Nevšiml si vysokého, hubeného černocha ve dveřích domu na protější straně ulice.

Byl to Lewis Randolph Hamilton.

9

Stopu vedoucí k Doktoru Martinu Proctorovi jim přinesl Tučňák Ollie Weeks.

Tučňák Ollíe nebyl informátor, nýbrž detektiv z třiaosmdesátého.

Tučňák Ollie nebyl tak tlustý jako Tlusťoch Donner, Ollieho tloušťka se spokojila s jednotným číslem, zatímco Donner byl tlustý v plurálu. Oba však měli dvě věci společné: uměli dobře naslouchat a žádného z nich neměl nikdo rád. Tlusťocha Donnera neměli lidi rádi proto, že si potrpěl na dívenky v předpubertálním věku. Tučňáka Ollieho nikdo nesnášel, protože byl omezenec. A navíc představoval zvláštní druh omezence, který nenávidí úplně každého.

Policisté ze sedmaosmdesátého revíru se ještě pamatovali na Rogera Havillanda, což byl podobný typ člověka jako Ollie Weeks, než ukončil svůj život pádem do skleněného výkladu. Nikdo – nebo skoro nikdo Olliemu nepřál, aby ho postihl takový osud, ale všichni si přáli, aby se aspoň občas vykoupal. Za pěkného počasí a při svěžím větru jste Ollieho ucítili i přes celý Grover Park.

V pondělí šestnáctého ledna ráno vkráčel Ollie do služebny sedmaosmdesátého revíru, jako by mu to tam patňlo. Znalecky se protáhl kolem zábradlí uprostřed místnosti, tlače před sebou svůj pivní břich i svůj zápach. Navzdory mrazivému počasí venku měl na sobě jen sportovní sako a košili s rozhalenkou. Tváře měl zarůžovělé až dočervena a funěl, jako by se o něho pokoušel infarkt. Zamířil přímo ke stolu, u nějž Carella ťukal do stroje, poklepal mu na rameno a oslovil ho: “Ahoj, Steverino, jak se vede?”

Carella zamrkal.

“Nazdar, Ollie,” pozdravil bez nadšeni.

“Tak ty hledáš Doktora, jo?” pokračoval Ollie a položil si prst ze strany na nos jako mafiánský boss. “Tos kápl na toho pravýho.”

Carella doufal, že Ollie nemyslí to, co se obával, že myslí.

“Martin Proctor,” pronesl Ollie. “Zní to jako židovský jméno co?

Martin. Slyšels někdy o nějakým Martinovi, kterej nebyl Žid?”

“Jo, Martin Sheen,” řekl Carella.

“Ten je ještě horší než Židi,” rozkládal Ollie. “To je zasranej Mexikán. Jeho syn se jmenuje Emilio Estévez, tak jak to, že on používá dobrý americký jméno, jako je Sheen? V New Yorku bejval jeden biskup, co se jmenoval Sheen. Tak proč tenhle zasranej Mexikán používá židovský křestní jméno a irský příjmení?”

Carella najednou zalitoval, že o tom vůbec mluvil. Ale Ollie se teprve rozjížděl.

“Vidíš ty zkurvený přistěhovalce? Mění si jména, aby nikdo nevěděl, že to jsou cizinci. Koho tím chtějí oblafnout? Někdo napíše knihu, je to zatracenej Talián, a napíše na tu knížku americký jméno. A všichni stejně vědí, že je Talián. Všichni říkají, víte, jak se doopravdy jmenuje?

Nejmenuje se Lance Bigelow, ale Luigi Mangiacavallo. Všichni to vědí.

Za zády se mu posmívají. Říkají mu dobré jitro, Lanci, jak se máš? Anebo dobrý večer, pane Bigelowe, váš stůl je pňpraven. Ale koho chce oblafnout? Všichni vědí, že je to Talián.”

“Jako já,” podotkl Carella.

“To je pravda,” potvrdil Ollie, “ale ty jsi jinak v pořádku.”

Carella si povzdechl.

“A vůbec, přerušils mě s tím tvým pitomým Martinem Sheenem,”

vzpomněl si Ollie. “Chceš slyšet, co vím o Proctorovi, anebo chceš tlachat o Mexičanech, co si natírají ksichty make-upem, aby si vydělali na živobytí?”

Carella si znovu povzdechl.

Ani na okamžik nezapochyboval, že Ollie Weeks našel stopu vedoucí k Martinu Proctorovi. Ale nechtěl od Ollieho žádné laskavosti. Ty je třeba splácet. A laskavosti od takového omezence jsou vždycky dvousečné. Bez ohledu na to, jak byl Ollie dobrý polda – a bylo smutnou pravdou, že to byl velice dobrý polda -, si Carella nepřál mu něco dlužit, nechtěl, aby se potom Ollie vrátil a vymáhal splatnost směnky. Jenže někdo zavraždil šestiměsíční dítě a dívku na hlídání.

“Tak co máš?” zeptal se.

“Aha, ách ano, pána to tedy zajímá,”

Ollie předvedl svou slavnou imitaci hlasu W. C. Fieldse.

Carella se na něho podíval.

“Velice ho to zajímá, ano,” Ollie pořád mluvil jako Fields. “Řekněme jen tak na okraj, že jistá dáma, ach ano, navštěvuje jeden bar v sedmaosmdesátém revíru, který někteří z nás, obyčejných smrtelníků, považují za svůj domov. A dál řekněme, že tato dáma v minulosti priležitostně poskytla jisté služby a informace jistým detektivům v tomto krásném městě, a ti se za to dívali jinam, když se ta dáma věnovala své živnosti. Vysvětlil jsem to jasně, pane?”

Carella přikývl.

Weeks obdělával nějakou štětku z třiaosmdesátého.

“Jak se jmenuje?” otázal se.

“Ach ano, její jméno. Řekl bych, pane, že do toho vám je hovno, pane, ach ano.”

“Mohl bys, prosím tě, přestat napodobovat Fieldse?” požádal Carella.

“Poznals, že je to on, co?”

Ollie byl potěšen.

“Taky umím Ronalda Reagana.”

“Nech toho,” zarazil ho Carella.

“Předvádím Ronalda Reagana, jak mluví potom, co mu uřízli obě nohy.”

“Tak co je s tou štětkou?”

“Kdo mluvil o štětce?”

“Jé, no prostě mě nějak napadlo, že by to mohla být štětka.”

“Ať je, co je, řekněme, že mi onehdy večer vyprávěla”

“Kdy?”

“V sobotu večer.”

“No…”

“Inu, vzhledem k tomu, že jsem rameno spravedlnosti a že jsme spolu strávili nějakou tu intimní chvilku…”

“K věci, Ollie.”

“Ta dáma se mě zeptala, jestli nevím, proč policie hledá Doktora Martina. Byla to zvláštní situace, Steve. Obvykle jsem to přece já, kdo se z ní snaží něco vypumpovat. A najednou tam ležíme…”

Teď určitě přijde na řadu jeho sexuální život, pomyslel si Carella.

“… oba nahatí jak dva negři v džungli a ona se snaží vyrazit informaci ze mě. Chápeš, jak to bylo zvláštní?”

Carella čekal.

Ale Ollie neměl v úmyslu položit jen řečnickou otázku.

“Chápeš, jak to bylo zvláštní?” opakoval.

“Jo,” připustil Carella. “Moc zvláštní.”

“Chci říct, že na mně právě cválala bez sedla jak zasranej Indián na poníku a najednou se zeptala, proč poldové hledají Proctora, kterýho já ani náhodou neznám.”

“No a?”

“Tak jsem potom vylezl z postele a otřel jsem si ptáka do záclon.

Tedy, vlastně ne do záclon. Chci říct, já vím, že jsem zatracený čuně, ale takový čuně zas ne.”

“A do čeho teda?” zeptal se Carella. “Do kravaty?”

“To je hrozně směšný,” podotkl Ollie a nezasmál se. “Zkrátka, zatímco dřepěla nad lavórem a vyplachovala se, pověděla mi, že jistá její přítelkyně je taky Proctorovou přítelkyní a chtěla by vědět, proč policajti slíděj po Proctorovi na jeho starý adrese. A jestli o tom něco nevím. Že by bylo fajn, kdybych jí o tom pověděl, když jsme starý kamarádi a tak vůbec.

Aby ona mohla tu informaci předat svý přítelkyni. A ta, hádám, by ji předala Proctorovi, aby mu zachránila zadek před tím, co na něho ty ošklivácký policajti chystaj. Slíbil jsem jí, že se porozhlídnu.”

“Takže kde je?”

“Proctor? Jedno po druhým. Nechceš si poslechnout, jak jsem skvělej detektiv?”

“Ne.”

“Oukej. Tak ti leda nepovím, jak jsem zašel k tomu hispošskýmu práskačovi Franciskovi Palaciosovi, známýmu jako Gaučo a někdy taky Kovboj, co má krámek, kde se vpředu prodávají léčivý bylinky, snáře, sošky svatejch, knihy o magickejch číslech, tarokový karty a podobně, ale vzadu prodává francouzský dráždidla, kalhotky s rozparkem, vibrátory, uměláky, Venušiný kuličky a tak dál. Ne že by to bylo proti zákonu.

Nebudu ti povídat, jak se mi kovboj zmínil, že se ho další práskač, jistej Donner, vyptával na stejnýho Doktora Proctora, po kterým, jak se zdá, jdou chlapci ze sedmaosmdesátýho. Nebudu ti vykládat, jak mě napadlo, že kolem čísla 1146 na Park Street kroužil někdo odtud. To byla poslední Proctorova adresa. Kovboj říká, že zdrhnul z ochrannýho dohledu a je hrozně opatrnej. Nic z toho ti nepovím, Steverino.” Ollie se zašklebil.

“A co mi povíš?”

“Ne to, kde Proctor je, protože to nevím.”

“To je super,” pochvaloval si Carella. “Tak co tu vlastně děláš?”

“Ta moje přítelkyně. Ta dáma, co jsem ti o ní vyprávěl.”

“No?”

“Vím, jak se jmenuje její kamarádka.”

V uplynulých dvaceti minutách neřekla Eileen ani slovo. Jen seděla a zírala na Karin.

Karin také nepromluvila.

Byl to souboj upřených pohledů. Eileen se podívala na hodinky.

“Ano?” zeptala se Karin.

“Nic.”

“Můžeš odejít, kdykoli budeš chtít,” řekla Karin. “Tohle není hodina hry na housle.”

“To si taky nemyslím.”

“Chtěla jsem říct…”

“Ano, já…”

“Nikdo tě nenutí, abys tohle dělala.”

“Jsem tu z vlastní vůle, já vím.”

“Přesně.”

“Ale to ne…”

Eileen se zarazila a potřásla hlavou.

“Co ne?”

“To neznamená, že nevím, že tu sedíš a číháš na všechno, co řeknu, ať je to cokoli.”

“Tohle si myslíš?” Eileen neodpověděla. “Že na tebe číhám?”

“To je přece tvoje práce ne? Chytit se všeho, co řeknu, a udělat z toho případ pro federální soud.”

“Nikdy jsem svou práci nepovažovala…”

“Nechme tvou práci stranou, ano? Důvod, proč tu jsem, je to, že já chci odejít od své práce. A dodnes mi v tomhle směru nikdo nepomohl.”

“Nu, sešly jsme se jen…”

“Tak jak dlouho trvá napsat výpověď?”

“S tím ti mám pomoct? S napsáním výpovědi?”

“Ty víš, že já…”

“Ale nevím.”

“Chci odejít, zatraceně! A jak se zdá, nejsem schopná to udělat.”

“Možná, že nechceš odejít.”

“Chci.”

“No dobře.”

“Ty to víš, že chci.”

“Ano, aspoň jsi mi to řekla.”

“Ano, a je to pravda.”

“Že chceš odejít, protože jsi zabila člověka.”

“Ano.”

“A že máš strach, že pokud zůstaneš…”

“Ano, dostanu se znovu do situace, kdy budu zase muset použít zbraň.”

“Že budeš muset zase vystřelit.”

“Ano.”

“A zase zabít.”

“Ano.”

“Z toho máš strach?”

“Ano.”

“Z čeho máš ještě strach?”

“Co chceš slyšet?”

“Všechno, na co myslíš. Všechno, co cítíš.”

“Já vím, co bys chtěla, abych ti řekla.”

“A co tedy?”

“Vím přesně, co bys chtěla ode mě slyšet.”

“Pověz mi to.”

“Chtěla bys, abych mluvila o znásilnění.”

“Mhm.”

“Chtěla bys, abych řekla, že se bojím, že mě znovu někdo znásilní…”

“Bojíš se toho?”

“… že chci odejít dřív, než mě nějaký zkurvysyn zase znásilní.”

“Tak to cítíš?”

Eileen neodpověděla.

Zbývajících pět minut jen seděla a zírala na Karin.

Nakonec se Karin usmála a promluvila: “Je mně líto, ale náš čas skončil. Uvidíme se ve čtvrtek, ano?”

Eileen přikývla, přehodila si kabelku přes rameno a vydala se ke dveřím. Zastavila se s rukou na klice. Potom se ohlédla a řekla: “Ano. I toho se bojím.”

Otočila se a vyšla ven.

Sammy Pedicini byl zvyklý jednat s policisty. Kdykoli ve městě došlo k vloupání, policajti vykonali u Sammyho malou návštěvu a kladli mu nejrůznější otázky. Sammy jim odpovídal vždycky totéž. Ať už vyšetřují cokoli, Sammy to neudělal. Sammy uklouzl před deseti lety, ale teď už je zase venku a význam té lekce pochopil.

“Ať je to cokoli,” sdělil nyní Sammy Carellovi, “já to neudělal.”

Carella přikývl.

“Dostal jsem lekci v Castleview a od tý doby jsem čistej.”

Meyer také přikývl.

“Hraju na saxík ve skupině Rhythm Kings Larryho Fostera,” tvrdil Sammy. “Hrajeme pro šedesátiletý páprdy, co byli mladý ve čtyřicátejch letech. Jsou to moc dobrý tanečníci, ti páprdové. Hrajeme samý starý věci.

Glenna Millera, Harryho Jamese, Charlieho Spivaka a Clauda Thornhilla.

Máme všechny partitury. Dostáváme spoustu objednávek, to byste se divili. Naučil jsem se hrát na saxofon v lochu.”

“Musíš být opravdu dobrý,” poznamenal Meyer. “Když se tím uživíš.”

“To měla asi bejt sarkastická poznámka, ale je to náhodou pravda.

Opravdu si vydělávám na živobytí saxíkem.”

“Vždyť to říkám,” potvrdil Meyer.

“Jenže ve skutečnosti jste se chtěl zeptat, jestli kromě toho ještě pořád dělám vloupačky. Což není pravda.”

“Řekl jsem něco takového?” podivil se Meyer.

Otočil se ke Carellovi.

“Steve, říkal jsem to?”

“Nic takového jsem neslyšel,” odpověděl Carella. “Hledáme Martina Proctora. Nevíš, kde je?”

“To je nějakej muzikant?” zajímal se Sammy. “A na co hraje?”

“Páčidlo E-dur,” odsekl Meyer.

“Je to lupič,” dodal Carella.

“Jako ty.”

“Já jsem saxofonista. Čím je Proctor, to nevím, protože toho chlapa neznám.”

“Ale tvoje přítelkyně ho zná, nebo ne?”

“Která přítelkyně?”

“Tvoje přítelkyně šlapka, která se vyptávala jednoho našeho známého detektiva, proč policie slídí na Proctorově staré adrese.”

“Páni, to je mi teda novina. Povím vám pravdu. Přál bych si, aby moje přítelkyně byla šlapka. Aspoň by mě naučila pár novejch triků, he?”

Sammy se zasmál. Nervózně.

“Proctor udělal na Silvestra vloupačku,” začal Carella, “v jednom domě na Grover Avenue. A tam taky někdo tu noc spáchal dvě vraždy.”

Sammy dlouze a potichu hvízdl.

“Jo,” pokývl Carella.

“Tak kde je?” zeptal se Meyer.

“Když toho chlápka neznám, tak jak vám můžu říct, kde je?”

“Sbalíme tvoji přítelkyni,” oznámil mu Carella.

“Za co?”

“Za prostituci. Zjistíme si její jméno od toho našeho známého, sebereme ji na ulici a zeptáme se jí na Martina Proctora. A budeme ji sbírat tak dlouho, dokud…”

“Jo, vy myslíte Martina Proctora! Já rozuměl Marvin Proctor.”

“Tak kde?” řekl Meyer.

Hamilton Klinga sledoval od policejní stanice na Grover Avenue do stanice metra o tři bloky dál a potom s ním nastoupil do vlaku. Stál těsně u jeho ramene. Bertram A. Kling, detektiv třetí třídy. Tuhle informaci našel Izák v soudních záznamech. Izák byl moc dobrý na shánění informací.

Avšak byl trochu zabedněný, když se jednalo o složité přípravy na velký obchod. Proto mu Hamilton nepověděl, že mu minulý měsíc telefonoval Carlos Ortega z Miami. Ani o tom, proč bylo nezbytné zaměstnat takového pitomce, jako je José Herrera, ze kterého se ještě ke všemu vyklubal zatracený podrazák. Izák by to nepochopil. Ale všechna čest, s tím policajtem to udělal perfektně. Bertram A. Kling, který svědčil při obvinění proti Herbertu Trentovi, Jamesi Marshallovi a Andrewu Fieldsovi. Bertram A. Kling, který neví, že ten muž vedle něho, zavěšený na držadle v metru, je Lewis Randolph Hamilton, který ho zabije, jakmile se to šikne, a potom zmizí jako dým.

Ve vagónu metra bylo asi čtyřicet černochů. To se Hamiltonovi hodilo.

I kdyby policie tohoto města měla nějaké jeho nové fotografie, jako že neměla, ale i kdyby je měla, tak by ho takový bílý polda, jako je Kling, stejně nepoznal.

Kling s blond vlasy a broskvovou pletí vypadal přesně jako ten druh poldy, pro kterého všichni černí zločinci vypadají stejně. Jediné, čím se líší, je číslo identifikačního snímku. Jinak všichni vypadají jako gorily.

Tohle už slyšel od spousty policajtů. Vlastně mu to udělá velkou radost, zabít Klinga.

Rád zabíjel lidi.

Rád je střílel svou velkou pistolí Magnum.

A zvlášť rád zabíjel policajty.

Dva poldy zabil v Los Angeles. Tam ho ještě pořád hledají. Jako černocha s bradkou. Gorilu s bradkou. Bradu už neměl, oholil si ji v Houstonu předtím, než posse přebralo velkou zásilku, která přišla přes Mexiko. V Houstonu nosil účes z copánků. Hamilton nenáviděl policajty.

Klinga sice vůbec neznal, ale také ho nenáviděl. A udělalo by mu radost ho zabít, i kdyby mu Herrera neřekl ani popel. Což bylo nakonec možné, protože jak by Herrera mohl něco vědět o Cuově zásilce, která má přijít v pondělí? Když ani Izák ještě nic neví.

Hamilton stál v metru vedle Klinga, neviditelný mezi ostatními černochy, a usmál se, když si uvědomil, jak málo lidí v tomhle vlaku by vůbec napadlo, že on i ten velký blonďák mají u sebe zbraň.

Kling vystoupil na Brogan Square a vyšel tunelem na denní světlo, bylo ještě chladno, ale zdálo se, že trochu vysvitne sluníčko. Telefonoval Karin Lefkowitzové, aby ji požádal o schůzku, a teď spěchal po High Street do její kanceláře v bývalém policejním velitelství. Budova byla spojena lávkou ve třetím patře s trestním soudem. Tudy k němu chodívali vězňové. Stará šedá stavba vypadala jako siamské dvojče svého souseda.

Vystoupal po nízkých schodech před vchodem, vešel do ohromných bronzových dveří, uniformovanému policistovi u stolku v chodbě vykládané mramorem ukázal svůj průkaz a vyjel výtahem do pátého patra.

Šipka s písmeny PP ukazovala, že kancelář je na pravé straně. Kráčel chodbou, zahlédl další šipku a ještě jednu do třetice a potom našel dveře se skleněnou výplní a s nápisem Psychologická poradna.

Pohlédl na hodinky. Za pět minut dvě. Otevřel dveře a vešel.

Byla tam malá čekárna. Zavřené dveře naproti vchodu. Dvě křesla, lampa, věšák se dvěma kabáty, několik starých čísel časopisu People.

Kling si pověsil kabát, usedl do křesla a vybral si časopis s Michaelem Jacksonem na obálce. Za chvilku vyšel z vnitřních dveří tělnatý muž s žilnatým, baňatým nosem opilce, došel k věšáku, vzal si kabát a odešel, aniž by Klingovi pověděl jediné slovo. Vypadal stejně jako tisíce seržantů, které Kling znal. Potom stejnými dveřmi vešla nějaká žena.

“Detektiv Kling?” zeptala se.

“Ano.”

Vstal.

“Já jsem Karin Lefkowitzová. Nepůjdete dál?”

Krátké hnědé vlasy, modré oči. Na sobě měla šedé šaty s perlami a sportovní boty. Odhadl ji na šestadvacet, sedmadvacet let. Měla milý úsměv.

Následoval ji do ordinace. Byla stejně velká jako čekárna. Dřevěný psací stůl a před ním židle. Druhá za ním. Na stěnách viselo několik zarámovaných diplomů. Zarámovaný obraz policejního komisaře a ještě obraz starosty, také v rámu.

“Prosím,” pohybem ruky mu nabídla židli před stolem. Kling usedl.

Karin přešla k židli na druhé straně stolu.

“Váš telefonát mě překvapil,” poznamenala. “Víte, že tu dnes Eileen byla?”

“Ne.”

“Myslela jsem, že třeba…”

“Ne, neví, že jsem vám volal. ByI to čistě můj nápad.”

“Chápu.”

Studovala ho. Vypadala jako žena, která by měla nosit brýle.

Uvažoval, jestli nosí čočky. Zdálo se, že má velmi modré oči. Čočky tak někdy působí.

“O čem jste se mnou chtěl mluvit?” otázala se.

“Pověděla vám Eileen, že jsme se přestali scházet?”

“Ano.”

“No a?”

“A co?”

“Co si o tom myslíte?”

“Pane Klingu, než budeme pokračovat…”

“Je to důvěrné, já vím, ale v tomhle případě je to jinak.”

“Jak to?”

“Nechci, abyste mi prozradila něco důvěrného, co vám Eileen pověděla. Žádám vás o váš názor na…”

“Ach, už chápu. Můj názor. To je ale trochu divné, nezdá se vám?”

“Ne, nezdá. Chci vědět, jestli tahle… no, dá se tomu říkat jedině separace… jestli si myslíte, že je to dohrý nápad.”

“A co když vám povím, že dohrý nápad je všechno, co Eileen prospěje?”

“Myslíte, že ta separace Eileen prospěje?”

Karin se usmála.

“Prosím,” řekla.

“Nechci po vás, abyste dělala něco za Eileeninými zády…”

“Ale! Opravdu ne?”

“Slečno Leflcowitzová… potřebuju vaši pomoc.”

“Ano?”

“Já… já vážně chci být s Eileen. V době, kdy tohle prodělává. Podle mě to, že si přeje, abychom… se nescházeli, není přirozené. Přál bych si…”

“Ne.”

Kling se na ni podíval.

“Ne, neporadím jí, aby vztah s vámi obnovila, pokud si to sama nebude přát.”

“Slečno Lefkowitzová…”

“Tečka,” prohlásila Karin.

Hamilton ho uviděl scházet po schodech před budovou starého policejního velitelství. Rychle rázoval, jako člověk, jehož něco naštvalo.

Světlé vlasy mu vlály ve větru, který náhle zesílil. Hamilton tohle město nenáviděl. Tady člověk nikdy nevěděl, jaké bude počasí v příští minutě.

Slunce teď svítilo docela jasně, ale byla fujavice. Podél chodníku šustily staré noviny, lidé chodili s hlavami sklopenými proti větru a s vlajícími šosy kabátů. Zavěsil se za Klinga. Nepřipadá v úvahu střílet po něm tady, v centru, mezi tolika lidmi, když zde na každém rohu stojí soudní budova a policajti se z nich rozlézají jako švábi. Kristepane, ten ale uhání.

Hamilton přidal do kroku, aby ho neztratil.

K čertu, kam vlastně jde?

Už minul vchod do metra.

Tak kam jde?

Ten parčík představoval oázu samoty a klidu ve městě, jež se o takové civilizační hodnoty staralo jen macešsky. Kling jej znal, protože když občas musel svědčit před soudem, vždycky si koupil v lahůdkářství na Jackson Avenue sendvič a zašel si sem udělat přestávku na oběd. Sedl si na lavičku, na sluníčku pojídal sendvič a myslel na něco jiného než na obhájce, který mu hrozil prstem a pořád se vyptával, jestli se při zatýkání opravdu přesně řídil literou zákona.

Dnes byl park prakticky opuštěný.

Na procházku je moc větrno, usoudil.

Byl to dlouhý obdélník mezi dvěma kancelářskými budovami na Jackson Avenue, na vzdáleném konci uzavřený cihlovou zdí. Přes zeď padala mírná sprška vody, a to dokonce i v zimě. Klinga napadlo, že ta voda musí být ohřívaná. V parku rostlo pár stromů, celkem dvanáct, a pod nimi stály lavičky.

Když sem Kling z ulice vešel, byla obsazena jen jedna. Nějaká žena si tam četla knížku.

Pouliční hluk se najednou vytratil a nahradil jej zvuk vody, něžně stékající po zdi.

Kling usedl na lavičku tváří ke zdi. Zády byl obrácen ke vchodu do parku.

Po chvíli žena pohlédla na hodinky, vstala a odešla.

Hamilton tomu nemohl uvěřit!

Tady si sedí sám v parku, zády ke vchodu, a nikde nikdo, jen Bertram A. Kling!

Tohle bude až příliš jednoduché. Málem až litoval, jak jednoduché to bude. Dojde k němu a vpálí mu kulku zezadu do hlavy, v gangsterském stylu. Mohli by si dokonce myslet, že je za tím mafie. Byla to lahůdka. Už se nemohl dočkat, až o tom bude vyprávět Izákovi.

Pohlédl do ulice, přejel očima zprava doleva.

A rychle vykročil do parku.

Pistole Magnum odpočívala v pravé kapse jeho kabátu.

Ostrůvky sněhu na zemi.

Voda, padající po zdi na vzdáleném konci.

Jinak bylo v parku ticho.

Už je od něho jen deset stop.

Opatrně, opatrně.

Vytáhl pistoli z kapsy.

Kling nejprve zahlédl stín.

Najednou se připojil k jeho stínu na zemi před ním.

Prudce se otočil.

A uviděl zbraň.

A po hlavě se vrhl z lavičky na zem, právě když zaburácel první výstřel, překulil se, sáhl pod kabát pro zbraň uloženou v pouzdře na opasku na levém boku, další výstřel, posadil se zpříma s pistolí v obou rukou a okamžitě třikrát rychle za sebou vypálil na vysokého černocha v dlouhém šedém kabátě, utíkajícího parkem.

Kling se rozběhl za ním.

Na ulici před parkem bylo jen tň sta čtyňašedesát černochů.

Žádný z nich však nevypadaljako muž, který se ho právě pokusil zabít.

Martin Proctor zrovna vyšel ze sprchy a začal se utírat, když u jeho dveří zazněl zvonek.

Omotal si kolem pasu ručník a vyšel do obývacího pokoje.

“Kdo je to?” zavolal.

“Policie,” odpověděl Meyer. “Otevřel byste, prosím?”

Proctor neměl v úmyslu otevřít.

“Jo, vteřinku,” řekl. “Právě jsem vylezl ze sprchy. Počkejte, až se oblíknu.”

Zašel do ložnice, v horní zásuvce vybral krátké spodky, natáhl si je, potom si spěšně oblékl modré manšestráky, modrý svetr s rolákem, pár modrých vlněných ponožek a obul si černé boty za pětasedmdesát dolarů od firmy French a Shrinner, s podrážkami z umělé hmoty, přilnavými jako guma.

Uslyšel, jak se ten policajt za dveřmi ptá: “Tak, pane Proctore, otevřete nám ty dveře?”

“Jo, za minutku jsem u vás,” zahulákal. Zašel ke skříni a sňal s ramínka kabát z velbloudí srsti od Ralpha Laurena za jedenáct set dolarů, který ukradl na Silvestra, a potom se vrátil k prádelníku a z téže horní zásuvky, kde měl spodky a kapesníky, vyňal pistoli High Standard Sentinel Snub ráže 22, kterou někdy loni ukradl jistému chlapíkovi, co měl kromě ní také sbírku známek. Potom zaječel ke dveřím: “Jen se obuju, za vteřinku jsem tam!” a vylezl oknem.

Šikovně seběhl po požárním žebriku, nebyl přece nadarmo lupičem s odvahou krotitele lvů a obratností provazolezce. V žádném případě neměl v úmyslu diskutovat o čemkoli s představiteli zákona, rozhodně ne ve chvíli, kdy mu hrozil nový trest za porušení ochranného dohledu. A tak sbíhal po žebňnách jak nejrychleji dovedl, což znamenalo zatraceně rychle, protože věděl, že ten policajt v chodbě začne brzy kopat do dveří, jestli už to neudělal, a spolu s parťákem – vždycky chodí ve dvou – vrazí do bytu a jakmile se dostanou do ložnice…

“Ahoj, Proctore,” řekl ten chlap.

Díval se na něho nahoru ze země, stál pod žebříkem do prvního patra.

V jedné ruce držel pistoli a ve druhé odznak.

“Detektiv Carella,” představil se.

Proctor málem sáhl do kapsy kabátu po zbrani.

“Sklop ten žebřík a pojď dolů,” vybídl ho Carella.

“Nic jsem neudělal,” ohradil se Proctor.

Pořád ještě se v duchu dohadoval, jestli by neměl popadnout pistoli.

“Nikdo netvrdí, žes něco udělal. Pojď dolů.”

Proctor nerozhodně stál.

“Nahoře nad tebou je můj parťák,” upozornil ho Carella. “Máme tě mezi sebou.”

Proctorova ruka se zvolna kradla ke kapse.

“Jestli tam máš bouchačku,” poznamenal Carella, “je z tebe mrtvola.”

Proctor náhle dospěl k témuž názoru. Sklopil žebrik a sešel dolů.

10

Výslech začal v kanceláři poručíka Byrnese v pondělí večer deset minut po šesté hodině. Přítomni byli poručík, detektivové Carella a Meyer, Martin Proctor, advokát jménem Ralph Angelini, kterého si Proctor vyžádal, a zapisovatel z kanceláře, ten tu byl jako pojistka pro případ poruchy magnetofonu. Detektivové zatím nevěděli, zda si Proctor vyžádal advokáta, protože mu hrozil návrat do vězení v Castleview kvůli porušení ochranného dohledu, nebo protože věděl, že se bude mluvit také o vraždě.

O dvojnásobné.

Advokáta si vybral Proctor sám, nedodala ho právní poradna. Byl to pohledný mladík ve věku necelých třiceti let.

Carella věděl, že i zloději a vrazi mají nárok na právního zástupce.

Nechápal však, proč si takový počestný mladý muž jako Ralph Angelini vybral, že bude obhajovat zloděje a vrahy.

Poručík pro magnetofonový záznam představil všechny přítomné a potom poučil Proctora o jeho právech v souladu s MirandovýmEscobedovým zákonem, otázal se ho na jméno a stávající adresu a vlastní výslech nechal na svých detektivech.

Všechny otázky kladl Carella.

Proctor a jeho právník na ně stridavě odpovídali.

Probíhalo to takhle:

C: Pane Proctore, máme tady hlášení z…

A: Okamžik, prosím. Mohu vědět, čeho se to týká?

C: Ano, pane Angelini. Týká se to vloupání, spáchaného na Silvestra v bytě pana a paní Ungerových v čísle popisném 967 na Grover Avenue tady v Isole.

A: Dobře, pokračujte.

C: Děkuju vám. Pane Proctore, máme tu hlášení z daktyloskopického oddělení…

A: Z daktyloskopického oddělení vaší policie?

C: Ano, pane Angelini.

A: Tak pokračujte.

C: Jedná se o hlášení o otiscích sejmutých z okna a okenního parapetu v bytě Ungerových a tyto…

A: Kdo je snímal?

C: Příslušníci výjezdové skupiny. Tak, pane Proctore, otisky prstů objevené na Ungerově okně a parapetu jsou totožné s vašimi otisky v kartotéce ve městě. Můžete mi povědět…

A: Máte kopii toho hlášení VS?

C: Ano, pane Angelini, mám ji tu s sebou.

A: Mohl bych ji vidět?

C: Ano, pane. A chtěl bych říct, pane, že tohle je výslech a vy jste zatím svého klienta nenechal odpovědět na jedinou otázku. Pete, myslím, že bychom měli zavolat kancelář státního zástupce, aby sem poslali někoho, kdo bude schopen si poradit s panem Angelinim, protože já to určitě nejsem. A chtěl bych, aby tohle bylo zaznamenáno.

A: Myslím, že mám právo prohlédnout si hlášení, které údajně…

C: Zatraceně dobře víte, že bych netvrdil, že máme hlášení, kdybychom ho neměli!

A: No dobře, tak pokračujme.

C: Myslíte, že by váš klient teď mohl odpovědět na pár otázek?

A: Řekl jsem pokračujme.

C: Děkuju. Pane Proctore, jak se vaše otisky dostaly na to okno a na parapet?

P: Mám na to odpovědět?

A: Ano, jen do toho, odpověz.

P: Nevím, jak se tam dostaly.

C: Nevíte, hm?

P: Je to pro mě záhada.

C: Vy nemáte ponětí, jak se dostaly na okno a parapet? Hned u požárního schodiště, u pokoje pro hosty?

P: Vůbec ne.

C: Nemyslíte, že jste je tam nechal vy?

A: Promiňte, pane Carello, ale…

C: Ježíšikriste!

A: Promiňte, ale…

C: Pane Angelini, máte plné právo kdykoli nás požádat, abychom zastavili výslech. Aniž byste tím svému klientovi uškodil. Stačí, když řeknete: To stačí, konec. Ani nám to nemusíte nijak vysvětlit. Tak zní MirandůvEscobedův zákon, pane Angelini. Tak chráníme v naší zemi práva občanů. Takže jestli to chcete udělat, udělejte to. Samozřejmě si uvědomujete, že prokurátor bude na základě hlášení VS bezpochyby požadovat obvinění z loupeže a taky toho dosáhne. Avšak myslím, že byste měl vědět, že zde uvažujeme o mnohem vážnějším obvinění. A…

A: Mluvíte o porušení ochranného dohledu?

C: Ne, pane, nemluvím.

A: Tak o jakém obvinění to…

C: O vraždě, pane. O dvou vraždách.

P: Cože?

A: Buď zticha, Martine.

P: Tak moment. Co myslíte tou vraždou? Někoho zavraždili?

A: Martine, já myslím…

P: To se na mě snažíte hodit? Vraždu?

C: Pane Angelini, kdybychom mohli pokračovat ve výslechu podle stanoveného pořádku…

A: Nebyl jsem si vědom, že se tento výslech bude týkat vraždy.

C: Teď to víte, pane.

A: Nejsem si jist, jestli by můj klient měl odpovídat na nějaké další otázky. Chtěl bych se s ním poradit.

C: Prosím.

(Výslech pokračoval od 18.22 téhož dne.)

C: Pane Proctore, chtěl bych se vrátit k těm otiskům, co jsme našli v bytě Ungerových.

P: Odpovím na všechny otázky ohledně toho údajného vloupání, ale nehodlám se vůbec zabývat ničím, co souvisí s vraždou.

C: To vám poradil pan Angelini?

P: To mně poradil.

C: Tak dobře. Nechal jste na okně a parapetu u Ungerových ty otisky?

P: Ne.

C: Byl jste prvního ledna asi o půl druhé v noci v bytě Ungerových, kde vás manželé Ungerovi překvapili?

P: V té době jsem byl doma v posteli.

C: Jen kvůli záznamu bych rád poznamenal, že máme místopřísežně prohlášení manželů Ungerových, podle něhož…

A: Mohl bych to prohlášení vidět?

C: Ano, pane Angelini. Neměl jsem v úmyslu ho tady předčítat do záznamu, jenom jsem…

A: Jen mi ho ukažte, ano, pane Carello?

C: V pořádku, jistě, pane Angelini.

A: Děkuju vám.

(Výslech pokračoval od 18.27 uvedeného dne) C: Dovolíte teď, abych pro vašeho klienta a pro magnetofonový záznam shrnul obsah toho prohlášení?

A: (nesrozumitelné)

C: Pane?

A: Říkal jsem pokračujte, pokračujte.

C: Děkuju. Pane Proctore, Ungerovi udělali prohlášení, podle kterého prvního ledna o půl druhé v noci vstoupili do ložnice pro hosty, kde se obvykle dívají na televizi, a překvapili tam mladého muže, který oknem vylézal na požární schodiště. Popsali ho jako světlovlasého… promiňte, jaké máte vlasy?

P: Světlé.

C: A podle jejich popisu byl štíhlý. Řekl byste o sobě, že jste štíhlý?

P: Spíš šlachovitý.

C: Znamená to štíhlý?

P: Znamená to útlý, ale svalnatý.

C: Ale ne štíhlý.

A: Odpověděl vám na otázku, pane Carello.

C: Dál vypověděli, že měl knírek, který mu teprve rašil. Nedalo by se říct, že máte nově narostlý knírek?

P: Ano, je úplně čerstvý.

C: A říkali, že na ně ten mladík namířil pistoli a pohrozil jím, že se vrátí, kdyby zavolali policii. Ukážu vám tuhle zbraň, pane Proctore, High Standard Sentinel Snub. Je to revolver ráže 22. A zeptám se vás, jestli jste ho měl v kapse svrchníku, když jsme vás dnes odpoledne zadrželi.

P: Ano.

C: To je vaše zbraň?

P: Ne, nevím, jak se mi dostala do kapsy.

C: Pane Proctore, když jsme vás dnes v podvečer zadrželi, měl jste na sobě kabát z velbloudí srsti se štítkem firmy Ralph Lauren?

P: Ano.

C: Je to tenhle kabát?

P: Je to on.

C: Kde jste k němu přišel?

P: Koupil jsem ho.

C: Kde?

P: U Ralpha Laurena.

C: Pane Angelini, máme seznam předmětů ukradených ráno prvního ledna z bytu Ungerových… za okamžik vám ho ukážu, nemusíte o to žádat… a na tom seznamu je i svrchník z velbloudí srsti od Ralpha Laurena v ceně jedenácti set dolarů. Chtěl bych vašemu klientovi sdělit, že podle výpovědi Ungerových ten muž, co vylezl oknem, měl na sobě kabát z velbloudí srsti, popsaný v seznamu ukradených věcí. Pane Proctore, pořád ještě tvrdíte, že jste tu noc v tom bytě nebyl?

P: Byl jsem doma v posteli.

C: Pane Proctore, Ungerovi vypověděli, že muž, který vylézal oknem jejich ložnice, měl na sobě také černou koženou bundu, černé kalhoty a bílé tenisky. Ukážu vám tuhle černou bundu, tyhle černé kalhoty a tyhle bílé tenisky… a ptám se vás, jestli se tyto předměty našly u vás v bytě při vašem zatčení.

P: Ano.

C: Taky vám ukážu tento smaragdový prsten, nalezený ve vašem bytě v době zatčení, a znovu připomenu seznam věcí ukradených z bytu Ungerových. Na tom seznamu je smaragdový prsten a videorekordér značky Kenwood. Pane Proctore, chcete mi pořád ještě tvrdit, že jste opravdu nebyl v té době, v noci, o níž je tu řeč, v bytě Ungerových a že jste opravdu…

P: Chci si promluvit s advokátem.

C: Prosím, pane Proctore.

(Výslech pokračoval od 18.45 téhož dne.)

P: Na vaši otázku odpovídám ano. Byl jsem tu noc v bytě Ungerových.

C: Děkuji vám. Dopustil jste se tedy tu noc vloupání do bytu?

P: Byl jsem v tom bytě. Jestli je to vloupání, nebo něco jiného, k tomu já nemám co říct.

C: Jak jste se do bytu dostal?

P: Slezl jsem se střechy.

C: Jak?

P: Po požárním schodišti.

C: A jak jste vešel do bytu?

P: Z požárního schodiště.

C: Oknem ložnice pro hosty?

P: Ano.

C: Vypáčil jste okno?

P: Ano.

C: Kudy jste z bytu odešel?

P: Stejnou cestou.

C: Byt Ungerových je v šestém poschodí, že?

P: Nevím, ve kterém je poschodí. Prostě jsem slézal se střechy, a když jsem uviděl byt, který vypadal, že v něm nikdo není, vlezl jsem dovnitř.

C: A náhodou to byl byt Ungerových.

P: Nevěděl jsem, čí je to byt.

C: Tedy to byl ten byt, kde jste ukradl kabát od Laurena, video značky Kenwood a…

P: No…

C: Byl to ten byt.

P: Hádám, že byl.

C: Tedy byt Ungerových.

P: Když to říkáte.

C: A teď, když jste vylezl ven oknem v šestém patře na požární schodiště, vylezl jste zase na střechu, nebo jste sešel dolů na ulici?

P: Dolů na ulici.

C: Po žebřících, jedno patro za druhým…

P: Ano.

C: Až na ulici.

P: Ano.

C: Nezastavil jste se cestou dolů ještě v nějakém bytě?

P: Ne.

C: Jste si tím jistý?

P: Naprosto. Á, už to chápu!

C: Co chápete, pane Proctore?

P: V tom baráku někoho zabili, že jo? A vy si myslíte, že jsem v šestém patře udělal vloupačku a potom navrch ještě vraždu, že jo?

C: To mi povězte vy.

P: Nebuďte legrační. Nikdy v životě jsem nikoho nezabil.

C: Povězte mi, co jste dělal, minutu po minutě, potom, co jste o půl druhé ráno opustil byt Ungerových.

A: Opravdu, pane Carello, nemůžete čekat, že si bude pamatovat minutu po minutě, co…

C: Myslím, že pochopil, o co se mi jedná, pane Angelini.

A: Pokud je mezi námi jasno, nechcete to doslova minutu po minutě?

C: Chci to tak přesně, jak si dokáže vzpomenout.

A: Smím se jménem svého klienta zeptat, jestli je sprámé předpokládat, že v té budově došlo ve stejnou noc k vraždě i k vloupání?

C: Ke dvěma vraždám, pane Angelini.

A: O co se tu snažíte, pane Carello?

C: Dovolte, abych k vám byl upřímný. Váš klient…

P: Koukej schovat svoje stříbro, kamaráde…

C: Nu, já vždycky rád poslechnu dobře míněnou radu…

P: Vy jste buď hrozně veselej, anebo hrozně smutnej, že jo?

C: Jsem rád, že máte smysl pro humor.

P: Přesně tohle člověk v base získá. Smysl pro humor.

C: To rád slyším, ale neřekl bych, že je něco obzvlášť humorného na vraždě šestiměsíčního dítěte.

A: Tak o tenhle případ se jedná.

C: Ano.

A: Myslím, že bychom to měli zabalit a jít domů, Martine.

C: No, pan Proctor nikam nepůjde, jak víte. Pokud tím ale myslíte, že by už neměl odpovídat na moje otázky, tak dobrá. Jenže jsem zrovna chtěl říct…

A: Povězte mi jediný důvod, proč by bych mu měl dovolit pokračovat ve výslechu.

C: Protože pokud to dítě a tu dívku nezabil…

A: Nezabil. To je jednoznačné a nezvratné.

C: Ani se ho nezeptáte?

A: Můj klient není vrah. Tečka.

C: No, těší mě, že jste si tak jistý, pane Angelini. Ale jak už jsem řekl, byl bych rád, kdybyste svému klientovi dovolil nás přesvědčit, že je čistý.

Je pravda, že potřebujeme aspoň nějakou stopu. Dva lidi jsou mrtví a váš klient v tom domě byl a dopustil se trestného činu. Tak mu dovolte, aby nás přesvědčil, že se nedopustil taky dvou vražd. Není to rozumné? Tím pádem to skončí vloupáním a porušením ochranného dohledu a bude hotovo, oukej?

A: Raději bych zde mluvil jen o porušení ochranného dohledu.

C: Nemáte šanci zbavit se toho vloupání. Na to zapomeňte.

A: Jen jsem přemýšlel nahlas. Chápete, o čem mluvím, že ano?

C: Ptáte se mě, co za to. Prokurátor možná bude ochotný uzavřít nějaký obchod ohledně toho vloupání, to záleží na něm. Ale věřte mi, nemůžete to jen tak smazat. Mluvíme zde o vloupání prvního stupně. V

tom bytě byli dva lidi, v době, kdy…

A: Ne v době, kdy on byl uvnitř. V té chvíli už byl za oknem.

C: Promluvil na ně. Vlastně jim vyhrožoval. Namířil na ně pistoli a…

A: Ta pistole je jen váš dohad.

C: Pane Angelini, byl v noci v cizím bytě. Obyvatelé toho bytu byli doma a on jim hrozil zbraní. Nevím, co byste ještě chtěl pro kvalifikaci vloupání první třídy, ale…

A: No dobrá, tak je to teda vloupačka první třídy. Jak by nám mohl prokurátor pomoct?

C: O tom si budete muset promluvit s ním.

A: Budu usilovat o kvalifikaci B a E.

C: To byste to chtěl moc lacino.

A: Myslíte, že by přistoupil na vloupačku druhé třídy?

C: Nemůžu uzavírat dohody jménem státního zástupce. Můžu mu jen povědět, že pan Proctor nanejvýš ochotně spolupracoval a zodpověděl nám všechny otázky ohledně dvojité vraždy, k níž v té budově došlo. Což je pro řadu lidí v tomto městě velice důležité, jak si nepochybně uvědomujete.

Na druhou stranu…

A: Pověz mu, co chce vědět, Martine.

P: Zapomněl jsem otázku.

C: Minutu po minutě. Začněte o půl druhé, když jste vylezl na to požární schodiště.

Minutu po minutě sestupoval po požárním schodišti, až došel na plošinu před oknem v prvním patře, tam spustil žebřík dolů na betonový dvorek, slezl po něm a z výšky čtyř, pěti stop seskočil na zem. Potom obešel dům, video nesl v podpaždí, kabát z velbloudí srsti měl na sobě a smaragdový prsten v kapse. Došel na Culver Avenue a video hned prodal překupníkovi v baru u Orla bělohlavého, kde bylo ještě otevřeno, protože nebyly ani dvě hodiny ráno.

“Trochu to upřesněte, prosím,” navrhl Carella.

“Oukej. V televizi v baru zrovna začínal film. S Joan Crawfordovou.

Černobílej. Nevím, jak se to jmenuje, a nevím, na jakým kanálu to dávali.

Ať to začalo kdykoli, přesně v tu chvíli jsem vešel do baru.”

“A prodal jste video…”

“Jednomu překupníkovi, dal mi za ně dvaačtyřicet babek. Taky jsem…”

“Jak se jmenuje,” přerušil ho Carella.

“Proč?”

“Poskytne vám alibi.”

“Jerry Macklin,” odpověděl okamžitě Proctor.

Macklinovi ukázal také smaragdový prsten a Macklin mu za něj nabídl tři stovky. Proctor mu poradil, ať si je strčí do zadku, protože věděl, že ten prsten stojí nejmíň pár tisíc. Macklin mu také nabídl padesát dolarů za kabát, který měl na sobě, ale Proctorovi se kabát líbil a zamýšlel si jej nechat. A tak vyšel ven, pořád ještě v kabátě a s prstenem v kapse, a hledal někoho, od koho by koupil pár ampulí…

“V kolik hodin jste odešel od Orla?” zeptal se Meyer. “Přesně?”

“Co nejpřesněji.”

“Můžu vám povědět, jaká scéna zrovna běžela v televizi, to je všechno,” odpověděl Proctor. “Na hodinky jsem se vůbec nedíval.”

“Jaká scéna to byla?”

“Vycházela z takovýho pěknýho baráku.”

“Kdo?”

“Joan Crawfordová. Se stříškou nad vchodem.”

“Oukej, a co dál?”

Proctor vyšel z baru a procházel Glitter Parkem, jak se říkalo úzkému parčíku uprostřed Culver Avenue mezi Glendon Street a Ritter Street, a tam…

“Ale moment,” zarazil se, “ten čas můžu určit přesnějc. Protože ten chlápek, co jsem od něj nakoupil, říkal, že má bejt na předměstí ve čtvrt na tři, a pak koukl na hodinky, a bylo už za deset minut půl třetí. Takže si snadno spočítáte, že mi trvalo pět minut dojít od Orla do Glitter Parku, čili jsem z baru odešel ve čtvrt na tři.”

“A jak se jmenuje?” chtěl vědět Carella.

“Ale no tak, chcete, abych vám prásknul půlku svých známých.”

“Jak je libo,” řekl Meyer.

“Tak jo, jmenuje se Fletcher Gaines, ale nezmiňujte se o cracku, jo?

Stačí, když se zeptáte, jestli jsme se potkali dvacet minut po druhý hodině.”

“Tedy,” pokračoval Meyer, “podle vás jste…”

“Prosím vás, můžete to pro mě udělat? Protože já s váma přece spolupracuju, no ne?”

“Copak ten chlápek dodává i do kriminálu?” zajímal se Meyer.

“Jak to myslíte?”

“Porušil jste ochranný dohled, Proctore. Pojedete zase zpátky do Castleview navštívit staré kamarády. Takže si nemusíte dělat starosti s tím, odkud seženete další ampule.”

“Jo, to mě nenapadlo,” připustil Proctor.

“Ale pokusme se to upřesnit, ano?” začal zase Meyer. “V bytě Ungerových jste byl o půl druhé…”

“O půl druhé jsem odchcizel.

“A sešel jste po požárním schodišti…”

“Správně.”

“Cestou dolů jste se nikde nezastavil…”

“Správně.”

“A šel jste k Orlovi na Culver Avenue a… kde jste říkal, že to je?”

“Až u Saint Paul’s.”

“Proč jste šel tak daleko?”

“Protože jsem věděl, že tam bude Jerry.”

“Jerry Macklin?”

“Jo.”

“Váš překupník.”

“Jo. Věděl jsem, že vezme aspoň to video. Takže si budu moct koupit pár ampulí, abych vydržel, chápete?”

“Celou cestu jste šel pěšky?”

“Ano, pěšky.”

“To je pěkně dlouhá procházka, tu noc byla pořádná zima.”

“Mám zimu rád.”

“A došel jste tam právě, když začínal film s Joan Crawfordovou.”

“Pár minut předtím. Zrovna jsme začali domlouvat cenu, když to začalo. Muselo to začít tak ve dvě, nemyslíte? Chci říct, filmy většinou začínaj v celou, ne?

“Obvykle ano. A odešel jste odtamtud ve čtvrt na tři.”

“Jo.”

“A zase jste si vyšel na procházku. Tentokrát do Glitter Parku.”

“To není tak daleko, jen pět minut chůze.”

“Vy se rád procházíte, co?”

“Vlastně jo.”

“Takže jestli tohle všechno je pravda…”

“Jasně že to je pravda.”

“Tak můžete velice dobře doložit, co jste dělal mezi půl druhou a čtvrt na tři. Za předpokladu, že Macklin a Gaines vaši výpověď podpoří.”

“Když je nevyděsíte k smrti povídačkama o kradeným zboží a obchodu se zakázanejma látkama, tak by ji měli podpořit. Podívejte se, stejně se vracím do basy, nemám důvod vám lhát.”

Pokud tím důvodem nejsou dvě mrtvoly, pomyslel si Carella.

Macklina našli chvíli po deváté, ještě týž večer. Potvrdil všechno, co Proctor vypověděl. Dokonce si vzpomněl na jméno filmu s Joan Crawfordovou, který dávali od dvou hodin ráno.

Vzpomněl si, že se podíval na hodinky, když Proctor odcházel od Orla, byl pozván na silvestrovskou oslavu a uvažoval, jestli tam tak pozdě ještě má jít. Bylo čtvrt na tři ráno.

Najít Fletchera Gainese jim trvalo o něco déle.

Gaines byl černoch a žil na okraji města v Diamondbacku.

Když ho konečně v pondělí pět minut před desátou večer sehnali, sdělil jim, že je čistý, a zeptal se, jestli nejsou trochu daleko od svého písečku. Pověděli mu, že je kšefty s drogami nezajímají, což Gaines kvitoval pochybovačně zdviženým obočím. Chtěli se jen zeptat na něco, co se stalo na Silvestra. Potkal někdy během Silvestra člověka jménem Martin Proctor? Neuvedli přesný čas.

Ani místo.

Gaines odpověděl, že tu noc Proctora potkal v Glitter Parku, ale nemohl si vzpomenout, kolik bylo hodin.

Požádali ho, aby to trochu upřesnil.

Gaines si uvědomil, že jeho parťák Proctor je v průšvihu. Nemělo však smysl kvůli němu lhát, protože nevěděl, kterou dobu je třeba pokrýt.

A tak jim řekl, že si není jist a že to přesněji určit nemůže.

Odpověděli, že to je hanba, a šli pryč.

Zavolal za nimi: “Hej, počkejte chvíli, teď mi to zrovna došlo. Podíval jsem se na hodinky a bylo přesně za deset minut půl druhé. Pomůže vám to nějak?”

Poděkovali mu a vrátili se do středu města. Na svůj píseček.

Návštěvní hodiny v nemocnici byly od osmi do deseti. Stařec ležel na oddělení pro léčbu rakoviny, byl tu už od třetího července, kdy mu našli zhoubný nádor na játrech. Už je to něco přes šest měsíců. Člověk by si myslel, že touhle dobou už bude mrtev. Rakovina jater? Řeklo by se, že to je smrtelné a rychlé.

Navštěvovaly ho každý večer.

Dvě dcery vědomé si svých povinností.

Přicházely před osmou a opouštěly nemocnici krátce po desáté. Na parkovišti si popřály dobrou noc a nasedly každá do svého auta. Joyce nyní jezdila otcovým vozem. Velkým hnědým mercedesem. Bydlela sama v tom velkém domě. Vrátila se do Seattlu v srpnu, jakmile zjistila, že otec umírá. Každý večer ho navštěvovala v nemocnici. Podle jejích příchodů a odchodů si člověk mohl nařizovat hodinky. Melissa jezdila starým modrým stejšnem. Při chůzi se kolébala jako kačena.

Dnes večer byla mlha.

To je ale překvapení! Mlha v Seattlu! Jako v Londýně nebo ve filmech o Jacku Rozparovači. Nebo v horrorech o vlkodlacích. Ale tohle je Seattle.

Když tu v lednu není mlha, tak prší, můžete si vybrat, nic jiného tu nemáme. V tomhletom městě je déšť jen hustší formou mlhy. Kdybyste chtěli v Seattlu zbohatnout, stačí si zařídit fabriku na deštníky. On si však uvědomoval, že při tom, co se chystá udělat, se mu mlha bude hodit.

Měl poloautomatickou pistoli Smith & Wesson, model 59 ráže devět milimetrů. Je stejná jako devětatřicítka, jenže do zásobníku se místo osmi nábojů vejde čtrnáct. Jinak je od sebe nerozeznáte: celková délka něco přes sedm palců, čtyřpalcová hlaveň, modrá ocel a pažba z ořechového dřeva s šachovnicovým vzorkem. Připomínala armádní Colt pětačtyřicítku. Koupil ji na ulici za dvě stě babek. Dneska se dá na ulici koupit úplně všechno.

Měl v úmyslu zahodit pistoli do průlivu, až ji dnes v noci použije. Sbohem, krásko. I kdyby ji našli, nikdy ji nevysledují až k němu. Bouchačka koupená na ulici? Nikdy se jim nepodari ji s ním nějak spojit.

Dal si tu zbraň do Seattlu poslat. Prostě ji letecky odeslal prostřednictvím zasilatelství United Parcel Service. Donesl ji zabalenou a zapečetěnou do jedné z těch kanceláří, co vypadají jako pošta a posílají věci prostřednictvím Federal Expressu nebo UPS. Dokonce vám to i zabalí, když chcete. Ovšem on si od nich rozhodně nenechal zabalit pistoli.

Dívce, která ji vážila, řekl, že je to hračka, nákladní auto. I s obalem vážila všeho všudy osmadvacet liber. Na nálepku napsala hračka – nákladní auto a zeptala se, nechce-li to pojistit na víc než běžných sto dolarů. Ujistil ji, že ne, že ho to stálo jen pětadvacet. Tak snadné je odeslat zbraň. To je demokracie. Nechtěl ani pomyslet, co všechno asi projde opravdovým zločincům.

Už jde.

Schází po schodech před nemocnicí.

Měla na sobě žlutou pláštěnku a černé vysoké boty, vypadala jako rybář. Melissa měla černý kabát a na hlavě šátek. Byla o pafiáct let starší než Joyce. A obyčejně taky hezčí. Právě teď ale byla těhofiá. Vypadala jako husa.

Obě společně zamířily k parkovišti.

Skrčil se za volantem svého vozu.

Kolem auta se válela mlha, celé je pohltila.

Sledoval žlutou pláštěnku. Připomínala maják. Joyce kráčela ve žluté pláštěnce, jasně žlutá barva v šedé mlze. Melissin černý kabát se v té mlze ztrácel. Bylo to jako trik se zmizením. Bouchly dveře auta. A druhé. Záře reflektorů. Starý stejšn se burácivě probudil k životu. Melissa se rozjela v záři svých vlasfiích světel a zatočila vpravo k výjezdu.

Čekal.

Joyce nastartovala mercedes.

Nové auto. Starý pán je koupil měsíc předtím, než se dověděl, že má rakovinu.

Mercedes se rozjel.

Dal mu úctyhodný náskok a pak se rozjel za ním.

Dům stál na skvělém čtyřakrovém pozemku s výhledem na moře, velké, šedé viktoriánské sídlo, dobře udržované po celá léta od doby, kdy je postavili. Takových domů se dnes už moc nevidí. Určitě ne tady, ve státě Washington, a sotva někde jinde. Musíte si uvědomit, že jen za ten dům by bylo dvacet, třicet miliónů dolarů. Nepočítaje v to nábytek. Jen pámbu ví, kolik by vynesly starožitnosti. Všechno to, co stará paní dovezla z Evropy, když ještě byla naživu. A její šperky? Musí tam být celé jmění.

Starý pán byl velký sběratel, než onemocněl. Všechna ta umělecká díla uvnitř musí mít cenu dalších miliónů. Starý Silver Cloud v garáži, nový mercedes, osmatřicetistopá jachta u přístaviště – to byly jen třešničky na dortu.

Zaparkoval auto mezi borovicemi, kousek na sever od prijezdové cesty. Prošel lesem, zdaleka obešel dům a přiblížil se k němu od moře.

Obrovský trávník, klesající až k vodě. Všude se válela mlha, člověk neviděl ani loď u přístaviště, natožpak protější břeh. V ložnici v prvním patře se svítilo. Roleta byla nahoře, viděl, jak přechází kolem okna. Měla na sobě jen krátkou noční košili. Dům chránila voda a les, nikde v okolí nebylo žádné jiné stavení, takže nejspíš měla pocit, že tu může pobíhat nahá.

Cítil v kapse tíhu pistole.

Byl levák.

Zbraň měl v levé kapse.

Vzpomínal na filmy, v nichž vraha dopadli jen proto, že byl levák.

Leváci dělají všechno jinak. Berou zápalky z nesprávné strany krabičky.

Tedy podle praváků z nesprávné strany. To je stará vesta, s těmi zápalkami. Několik levorukých vrahů chytili jen proto, že neviděli všechny ty filmy s chybějícími zápalkami na pravé levé straně krabičky.

Další věc jsou inkoustové skvrny na ruce u malíčku. V této zemi se píše zleva doprava a pero následuje ruku píšícího praváka, zatímco u leváků je to naopak. Levák posunuje ruku přes napsaný text. Člověk se učí celý život. Jestli jste levák a napsal jste právě červeným inkoustem vyděračský dopis žádající o výkupné, raději nedávejte policii příležitost prohlédnout si malíkovou hranu vaší ruky, protože na ní určitě bude červený inkoust.

Usmál se do tmy.

Uvažoval, má-li čekat, až usne. Vejít dovnitř, střelit ji do hlavy.

Vyprázdnit do ní zásobník, aby se zdálo, že to udělal nějaký cvok. Také by potom mohl rozbít pár bezcenných váz. Policajti budou myslet, že to byl nějaký zuřivec.

Po chvíli nahoře v ložnici zhaslo světlo.

Čekal dál v temnotě a v mlze.

Zdálo se jí, že vítr zmítá korunami palem na ostrově v Karibském moři a od pobřeží zaznívá hluk příboje. Zdálo se jí, že je slavnou spisovatelkou a žije v malé chýši s rákosovou střechou, na stole před sebou má černý psací stroj značky Smith-Corona, malým oknem je vidět pláž ve tvaru půlměsíce a celé řady palem lemujících nekonečné pobřeží. Za palmami neuvěřitelně modré nebe. V dálce se rýsují nízké, zelení pokryté hory.

Na nebi a v horách pátrá pohledem po inspiraci.

Ve snu se líně natáhla pro zralý, žlutý banán ve světle žluté míse na polici u otevřeného okna. Překrásně tvarovaná mísa. Ležel na ní celý trs banánů. Utrhla jeden a oloupala tam, kde jej vzala do ruky. A donesla jej k ústúm. A vložila si jej do úst. A kousla do něj, když tu najednou zjistila, že je chladný a tvrdý.

Prudce a zeširoka otevřela oči.

Měla v ústech hlaveň revolveru.

U postele stál nějaký muž. Černý klobouk stažený do čela. Ústa a nos mu kryl černý hedvábný kapesník. Viděla jen jeho oči. Zářily v nich světlé tečky. Odrazy kontrolky v zástrčce na protější straně mísfiosti.

“Pššt,” řekl.

Pistoli držel v levé ruce.

“Pšššt.”

Měla hlaveň v ústech.

“Pšššt, Joyce.”

Zná její jméno.

Odkud zná moje jméno, pomyslela si. Promluvil: “Tvé dítě je mrtvé, Joyce.”

Mluvil šeptem.

“Susan je mrtvá,” řekl. “Zemřela na Silvestra.”

Všechen ten šepot zněl pořád stejně, ale na tempu řeči, rytmu, na pravidelných přestávkách mezi slovy bylo cosi známého. Že by ho znala?

“Lituješ, žes to dítě dala pryč?” zeptal se.

Přemýšlela, jestli má odpovědět, že ano. Přikývnout. Dát mu najevo, že jí to je líto. S pistolí v ústech. Přemýšlela, jestli právě tuhle odpověď chce slyšet. Odpověděla by mu, cokoli by si přál, pokud to bude ta správná odpověď. Vůbec nelitovala, že se zbavila dítěte. Ani na chvíli toho rozhodnutí nelitovala. Ano, bylo jí líto, že je dítě mrtvé, ale jen proto, že by jí bylo líto každého dítěte. Ale jestli chce, aby odpověděla…”

“Já jsem to dítě zabil,” oznámil jí.

Ježíšmarjá, pomyslela si.

“Tvoje dítě,” upřesnil.

Prokristapána, kdo jsi, uvažovala.

“A teď zabiju tebe,” dodal.

Zavrtěla hlavou.

Držel zbraň jen volně, aby mohl sledovat pohyby její hlavy. Kolem hlavně jí stékaly sliny. V ústech cítila chuť kovu. Hlaveň byla mokrá od slin.

“Ano,” potvrdil.

A otočil jí hlavu tak, aby na něho viděla.

Použil k tomu pistole.

Pevně zatlačil hlavní v jejích ústech a otočil jí hlavu tak, že levou tvář měla na polštáři. Ruku měl nataženu, ruka i pistole tvoňly nad postelí svislou přímku.

Začala fňukat.

Z úst kolem hlavně jí vycházely plačtivé zvuky.

Snažila se s hlavní pistole v ústech říci prosím. Jazykem nahmatala ústí hlavně a zatlačila proti němu, jako by ji chtěla pomalu, nepozorovaně vytlačit z úst. Hlaveň jí cvakla o zuby. Zprvu se domnívala, že pohnul pistolí, protože pochopil, že si ji chce vytlačit z úst. Ale okamžitě si uvědomila, že je to naopak. Zbraň v jejích ústech spočívala nehnutě. To zuby v jejích chvějících se čelistech samy cvakaly o hlaveň.

“No…,” řekl.

Téměř smutně. A odmlčel se. Jakoby chtěl dodat ještě něco, než stiskne spoušť. A v tom zlomku vteřiny pochopila, že jestli mu ihned neřekne něco oslnivě přesvědčivého, jestli nevyplivne tu hlaveň a nepokusí se ho uprosit se vší výmluvností,..

První ranou jí ustřelil zadní část lebky.

11

Muž, z kanceláře Pobřežní stráže – Oddělení pohybů lodí, s nímž Carella rozmlouval, se jmenoval poručík Phillip Forbes. Carella mu pověděl, že potřebuje najít jistou loď.

“Ano, pane, a jaká loď by to měla být?” zeptal se Forbes.

“To přesně nevím,” vysvětloval Carella. “Ale povím vám všechno, co vím, a možná ji podle toho najdete.”

“Kdo jste říkal, že jste?”

“Detektiv Carella, sedmaosmdesátý revír.”

“Ano, pane. A čeho se to týká?”

“Jde mi o jednu loď. Vlastně o člověka na té lodi. Pokud se nám tu loď podaří najít.”

“Ano, pane. A vy se domníváte, že ta loď je u nás v přístavu, je to tak?”

“Nevím, kde je. To je právě jedna z věcí, které musím zjistit.”

“Ano, pane. Můžete mi povědět jméno té lodi?”

“Nějaký generál. Existují přece lodi pojmenované po generálech?”

“Takových vám vyjmenuji nejmíň padesát, bez dlouhého přemýšlení.”

“To jsou válečné lodě, nebo jaké?”

“Ne, pane, mohou to být tankery, nákladní lodě, osobní lodě, cokoli.

Na oceánu máme spoustu generálů.”

“A co třeba nějaký generál, který tady kotvil před patnácti měsíci?”

“Pane?”

“Uchováváte záznamy tak dlouho?”

“Ano, pane.”

“Bylo to v říjnu, před rokem.”

“Myslíte loni v říjnu?”

“Ne rok předtím. Mohl byste to pro mě zjistit?”

“Co přesně potřebujete vědět, pane?”

“Máme důvod se domnívat, že v tomto přístavu před patnácti měsíci kotvila loď, pojmenovaná po nějakém generálovi. Máte nějaké záznamy…”

“Ano, pane. Všechny lodě, které chtějí vplout do přístavu, nás musí uvědomit aspoň dvanáct hodin před příjezdem.”

“Všechny lodě?”

“Ano, pane. Cizí i americké. Přípravy ke kotvení obvykle zajišťuje lodní agent, který se postará o pronájem nábřeží. Taky to může udělat zástupce majitele. Někdy taky zástupce toho, kdo si loď najal. Ale taky nám někdy předem někteří kapitáni volají rádiem.”

“Jaké informace od nich dostáváte?”

“Prosím?”

“Když vás volají… Co všechno vám řeknou?”

“Aha. Jméno lodi, národnost, tonáž, jaký veze náklad, odkud pluje, kam popluje odtud, jak dlouho se zde míní zdržet, kde v přístavu hodlá kotvit.”

“Kotví často přímo tady ve městě?”

“Některé ano, pane. To jsou osobní lodě. Ale jinak už většinou ne. Je tu spousta nábřeží, víte, přístav pokrývá obrovské území. Od Hangman’s Rock až po John’s River.”

“A kdyby některá loď kotvila tady ve městě, kde by to bylo?”

“Nejspíš někde v Canal Zone. V North Side už ne. Určitě v Canal Zone, u Calms Pointu. Správně se to jmenuje Calms Point Canal. To je jediné místo, kde mě napadá, že by mohly kotvit. Ale mnohem pravděpodobnější… to asi není osobní loď, že ne?”

“Ne.”

“Tedy je mnohem pravděpodobnější, že zamíří do Port Euphemia ve vedlejším státě.”

“Ale říkal jste, že máte záznamy…”

“Ano, je to v oranžovém archívu.”

“Oranžovém?”

“Ano, pane. Tak se ten vyhledávací systém jmenuje. Oranžový.

Kdykoli nám nějaká loď hlásí, že míri k nám, všechny údaje, o kterých jsem se zmiňoval, se zanášejí do počítače.”

“Máte k tomu počítači pristup, poručíku? K oranžovému archívu?”

“To mám.”

“Mohl byste se mrknout na odjezdy patnáctého října…”

“Nebylo to loni v říjnu, že?”

“V rijnu před rokem. Podívejte se po tankeru, který se jmenuje Generál ten a ten. Možná Generál Putnam. Nebo Generál Putney. Plul do Perského zálivu.”

“Chvilku to potrvá, pane, jestli se vám chce čekat.”

“Chce se mi čekat,” potvrdil Carella.

Když se Forbes opět ozval ve sluchátku, oznámil: “Našel jsem dva generály, kteří odpluli osmnáctého října toho roku, pane. Ani v jednom případě nejde o tanker. A nejmenují se Putnam ani Putney.”

“Co jsou zač?”

“Nákladní lodě. Obě dvě.”

“A jak se jmenují?”

“Jedna z nich je Generál Roy Edwin Dean a druhá Generál Edward Lazarus Kalin.”

“Která z nich plula do Perského zálivu?”

“Žádná, pane. Dean vyplul do Austrálie a Kalin do Anglie.”

“To je bezva.” Carella si zhluboka povzdechl. Buď ten námořník Joyce Chapmanové lhal, jako když tiskne, anebo byl tak ožralý, že si ani nepamatoval, čí je. “No, poručíku”” ozval se do sluchátka, “mockrát vám…”

“Ale třeba byste si tam rád zaběhl osobně,” podotkl Forbes.

Carellu napadlo, že asi myslí do Austrálie.

“Do Canal Zone,” upřesnil Forbes. “Dean tam právě kotví. Já vím, že hledáte Putnama nebo Putneye, ale možná, že vaše informace…”

Calms Point Canal.

Policie tomu místu už dávno říkala Canal Zone, toto označení se stalo součástí obecného slovníku celého města. Občané, kteří tam nikdy nebyli, si ten název v mysli spojovali s představou žhoucích tropů, přímo tady, na chladném severu. Jakýsi záblesk exotické Panamy, kterou také nikdy neviděli. Jediné, co bylo na Zóně hispánského, byla národnost spousty štětek, producírujících se po nábřežích před námořníky na vycházce a před muži projíždějícími tudy v autech cestou z práce. Vlastně se většina kšeftů odbývala za jízdy. Auto zastavilo někde na rohu v Canalside, řidič se nahnul, stáhl okénko, jedna ze skrovně oděných dívek přiskočila a začalo smlouvání o ceně. Když dospěli k oboustranně výhodné dohodě, děvče nasedlo, a zákazník chvíli projížděl kolem bloku, zatímco mu předváděla, co všechno taková odbornice stihne za pouhých pět minut.

Z každé strany kanálu leželo něco přes třicet nábřeží. Byla obsazena po celý rok, protože tady ve městě byla o kotviště nouze. Generál Roy Edwin Dean kotvil u nábřeží číslo dvacet sedm na východní straně kanálu.

Mohutné, solidně vyhlížející plavidlo, které překonalo nejednu bouři a vždycky našlo cestu zpátky do přístavu. Leželo klidně na vodě a mírně se pohupovalo na vlnách, jež se sem valily od řeky Dix a z otevřeného moře za ní.

Meyer s Carellou netelefonovali předem. Po pravdě řečeno, nevěděli, jak se telefonuje na loď. Poručík Forbes dal Carellovi číslo nábřeží, a tak se tam s Meyerem ve středu pět minut po jedné odpoledne prostě objevili.

Přes vodu vanul řezavý vítr. Všude, kam až oko dohlédlo, se na vlnách dělaly čepičky bílé pěny. Carella si říkal, co asi některé lidi nutí vracet se na moře. Jen pustý oceán a obloha. Meyer přemýšlel, proč vlastně si v takovém počasí zapomněl vzít klobouk. Došli k lávce vedoucí na loď.

Carella pohlédl na Meyera. Meyer pokrčil rameny. Vstoupili na palubu.

Nikde ani živáčka.

“Haló?” zavolal Carella.

Ani živá duše. Nikdo se neozval.

Jen vítr lomozil něčím kovovým o něco kovového.

Uviděli dveře. Vlastně se tomu asi říká průlez, napadlo Carellu.

Byla tam tma.

Carella nakoukl dovnitř.

“Haló?” zavolal opět.

Vedly tam nahoru nějaké schody, vlastně spíš žebřík.

Vystoupali po něm. Stoupali až do malého domečku na vrcholu lodi, tedy do kabiny. V kabině byl nějaký muž. Seděl na stoličce u jakéhosi pultu a studoval nějakou mapu. Námořní mapu. Slyšel nás a kašle na nás, pomyslel si Carella.

“Ano?” otázal se ten muž.

“Jsem detektiv Carella a tohle je můj partner, detektiv Meyer,”

představil se Carella a ukázal odznak.

Muž přikývl.

“Vyšetřujeme dvojnásobnou vraždu…”

Muž hvízdl.

Carella odhadoval, že mu je asi padesát. Měl na sobě těžkou černou kazajku a špičatou černou čepici. Hnědé licousy, ale na bradě mu už vousy zbělely, a seděl na své stoličce jako Santa Claus – mořský vlk. Zvedl černé obočí. Jeho dlouhý hvizd postupně utichl.

“Může se zeptat, s kým mluvíme, pane?” zeptal se Carella.

“Stewart Webster,” představil se. “Jsem kapitán Deana.”

Potřásli si rukama. Webster měl pevný stisk. Hnědé, bystré, inteligentní oči.

“V čem vám můžu pomoct?” zeptal se.

“No, vlastně nevíme jistě, jestli nám můžete pomoct,” začal Carella.

“Ale mysleli jsme si, že to stojí za pokus. Hledáme loď, která se snad jmenuje Generál Putnam nebo Generál Putney..: “

“To je hodně daleko od jména Dean,” poznamenal Webster.

“To je,” přisvědčil Carella. “Pravděpodobně odtud vyplula osmnáctého října před rokem a třemi měsíci. Do Perského zálivu.”

“Teda, vím určitě, že jsme tu někdy tou dobou byli…”

“Neodpluli jste ten den?”

“Musel bych se podívat do deníku. Bude to někdy kolem toho data.

Ale, pánové…”

“My víme,” ujistil ho Meyer. “Jeli jste do Austrálie.”

“Nebyli jsme nikde na Blízkém východě od té doby, co Reaganovi pobili ty mariňáky v Bejrútu. Byli jsme tam, když se to stalo. Majitel nám telegrafoval, abychom rychle naložili a koukali odtamtud vypadnout. Měl strach o loď.”

“Hledáme taky jistého námořníka jménem Mike,” pokračoval Carella.

Webster na něho pohlédl.

“Jestli se tak vůbec jmenuje,” dodal Meyer.

Teď se Webster podíval na něho.

“My víme,” uznal Carella. “Není to nic moc určitého.”

“Ale je to všechno, co máme,” vysvětlil Meyer.

“Mike,” opakoval Webster.

“Žádné příjmení,” dodal Carella.

“Pravděpodobně na Deanovi,” řekl Webster.

“Nebo na nějaké lodi, která se jmenuje po nějakém generálovi.”

“Tak se podíváme na seznam posádky. Uvidíme, jestli tu máme nějaké Miky,” navrhl Webster.

“Hádám, že to bude Michael,” podotkl Meyer.

V posádce žádný Michael nebyl.

Ale byl tam jeden Michel.

Michel Fournier.

“To je Francouz?” zeptal se Carella.

“Nemám ponětí,” odpověděl Webster. “Mám vám vytáhnout jeho složku?”

“Kdyby vás to neobtěžovalo.”

“Musíme dolů, do pokladníkovy kanceláře,” upozornil je Webster.

Vydali se za ním po jiném žebříku, než po kterém vylezli předtím, prošli několika temnými chodbami a došli k jakýmsi dveřím. Webster je odemkl. Kajuta připomínala kancelář Alfa Miscola na 87. revíru. Dokonce tu také voněla káva. Webster přistoupil ke skříni s pořadači, byla šedá, zatímco Miscolo měl zelenou, našel zásuvku, kterou hledal, otevřel ji a začal se přehrabovat ve složkách, až jednu z nich vytáhl ven.

“Tady je.”

Podal složku Carellovi.

Michel Fournier.

Narozen v Kanadě, v provincii Québec.

Když před třemi lety přišel na loď, uvedl místo bydliště v Portlandu, ve státě Maine.

Nikde odtud žádná adresa.

“Byl u vás v té době, o které jsme mluvili?” zeptal se Carella.

“Pokud přišel na loď před třemi lety a jeho složka je pořád ještě v aktuální přihrádce, tak ano. Byl tu před patnácti měsíci a je tady i teď.”

“Chcete říct, že je teď na lodi?”

“Ne, to ne. Posádka odešla na břeh, hned jak jsme zakotvili.”

“Kdy to bylo?”

“Před dvěma dny.”

“Kdy se mají vrátit?”

“Odplouváme až začátkem příštího měsíce.”

“Máte nějakou představu, kde by ten Foumier mohl být?”

“Lituju. Já ho ani neznám.”

“Kde na lodi spí?”

“To se musíme podívat, někde by tu měl být ubytovací plán,”

uvažoval Webster a začal otevírat zásuvky pokladníkova stolu.

Fournier bydlel v přední kajutě na palubě B. Měl kóji v řadě se dvěma dalšími, v tuto chvíli byla složena k lodní přepážce. Na podlaze poď lůžky stály v řadě malé skříňky. Všechny byly opatřeny petlicemi a zamčeny.

“Tahle je Fournierova,” ukázal Webster.

“Co budeme dělat?” zeptal se Meyer. “Shánět další zatracený soudní příkaz?”

“Jestli se vůbec potřebujeme podívat dovnitř,” poznamenal Carella.

“Myslíš, že ho vůbec dostaneme?”

Webster tu stál vedle nich, ale oba muži přemýšleli nahlas.

“Budeme potřebovat i povolení k vypáčení zámku.”

“Kamaráde, Steve, já nevím. Přece by se zmínila o tom, že měl francouzský přízvuk. Jestli je to Francouz…”

“Kanaďan,” opravil ho Carella.

“No jo, ale z Québecu.”

“Do města to máme kousek, jenom přes most.”

“Sakra, zabere nám to celé odpoledne,” namítl Meyer.

“A stejně to může popřít.”

“To jo.”

“Tak co myslíš?”

“Nevím. Co ty myslíš?”

“Myslím, že nás s tím soudce vykopne.”

“Já taky.”

“Na druhou stranu, třeba nám to povolení dá.”

“O tom pochybuju.”

“Já taky. Ale kdyby nám ho dal, třeba v té skříňce něco najdeme.”

“Anebo tam budou jen špinavé ponožky a prádlo.”

“Tak co říkáš?”

“Budeme potřebovat někoho ze zámečnického oddělení?”

“Jak to myslíš?”

“Když dostaneme to povolení. Chci říct, jak, sakra, otevřeme ten zámek? Ti chlapi mají nástroje, s kterýma se dostaneš úplně všude. Jsou to nejlepší lupiči ve městě.”

“Pane Webstere,” otázal se Carella. “Byla vaše loď tady v přístavu už na Silvestra?”

“Ano,” přisvědčil Webster.

“A posádka šla na břeh?”

“No jistě. Na Silvestra? Samozřejmě.”

“Radši si to povolení seženeme,” rozhodl Carella.

Kdyby nešlo o vraždu šestiměsíčního dítěte, pak by soudce, kterému oba detektivové předložili svou žádost, nejspíš rozhodl, že nemá důvod vydat jim povolení k prohlídce. Ale i soudce čte noviny. A dívá se na televizi. A tak věděl, že jde o případ malé Susan. Věděl také, že je to i případ Annie Flynnové, ale vražda dívky na hlídání lidi tak moc nešokovala. V tomhle městě se šestnáctiletá děvčata stávala obětí vraždy, znásilnění anebo obojího každý den. Ale zardousit nemluvně?

Vrátili se na loď s povolením k prohlídce a se silnými kleštěmi. Oni také nebyli špatní lupiči.

Zámek přeštípli za tři minuty.

Ve skříňce Michela Fourniera opravdu našli hromadu špinavých ponožek a prádla.

Našli však také dopis, který mu teprve před měsícem napsala jistá dívka z tohoto města.

Na dopise byla zpáteční adresa.

Herrera se snažil své přítelkyni vysvětlit, že dole na schodech před domem stojí uniformovaný policista. Consuela z jeho výkladu nepochopila ani slovo. Nějak to souviselo s tím, že mu policie dluží ochranu, protože mu nějaký detektiv zachránil život, což nedávalo žádný smysl. Někdy si říkala, že je Herrera tak trochu cvok, což jí zároveň připadalo hrozně vzrušující. A zmatené. Jediné, co pochopila, bylo, že ten policista Herreru sleduje na každém kroku, aby se ho už nikdo nepokoušel zabít.

Neuvědomila si, že je tak důležitý.

Ale teď jí vysvětloval, že si pronajal jiný byt a že se tam přestěhují.

Dočasně. Musí se tomu poldovi ztratit, a tak se na nějaký čásek přestěhují do nového bytu. Jenom než dokončí nějaký obchod. Potom pojedou do Španělska. Budou bydlet na Costa Brava. Consuela nikdy nebyla na Costa Brava, ale znělo to hezky.

“Kdy pojedeme do Španělska?” zeptala se, aby ho vyzkoušela. Byla jako Lenny, prosící Jiřího o další vyprávění o králících. Napoprvé té Herrerově historce nevěřila, ale pokaždé, když o tom mluvil, to znělo lépe a lépe. Teď jí vyložil, že už rezervoval letenky a velmi brzy je půjde vyzvednout. Oba poletí první třídou. Pryč z tohohle města, kde ho už nikdo neuvidí. Žluťasové, džemíci ani poldové.”

“Džemíci?” zeptala se.

“Tak se jim říká,” poučil ji.

Consuela měla dojem, že to asi musí vědět. Nikdy ji nenapadlo, jak je chytrý.

Ve skutečnosti byl mnohem chytřejší, než si vůbec uměla představit.

Byla to chytrost získaná na ulici.

Což neznamenalo jen tolik, že člověk uměl někomu nakopat.

Znamenalo to, že se také naučil zjistit, co se kde šustne, a vymyslet, jak toho využít k vlastnímu prospěchu. Pro sebe. Aby byl jednička. Rychlejší než ostatní. Což se člověk naučil zcela přirozeně, když vyrůstal v těchto ulicích. Džemíci tu nevyrostli a žluťasové taky ne. Možná, že v Kingstonu nebo v Hongkongu byly stejně hnusné ulice jako tady, ale Herrera o tom pochyboval. Když sem tihle maloměstští lumpové se svými penězi a gorilami přišli, mělo v sobě toto město něco, co jim nikdy nedojde, protože se tu nenarodili. Neměli to v krvi tak, jako Herrera.

Nebyio to jejich město.

Zkurvený cizáci.

Bylo to jeho město.

A on určitě dokázal poznat, když něco začalo smrdět. Zachytil ten smrad hned, jakmile za ním Hamilton přišel s tím kšeftem. Pomyslel si, aha, pročpak s tím jde za mnou? Ne, že by k němu přišel osobně, že by ho navštívil doma, ale někoho za ním poslal. To bylo tři dny před Vánoci.

Kšeft se uskutečnil sedmadvacátého. Obyčejný nákup drog, vysvětlil mu Hamilton. Drobná záležitost. Padesát tisíc dolarů za tři kila kokainu.

Necelých sedmnáct táců za kilo. Hamilton potřeboval někoho, kdo by předal peníze a koks mu donesl.

“Proč zrovna já?” uvažoval Herrera.

Po celou dobu, co Hamilton mluvil, Herrera přemýšlel. To je přece kravina. Ten chlap ode mě něco chce. Ale co to může být? Proč po mně chce, abych pro něho vyzvedl jeho kokain?

Proč tam nepošle svoje lidi?

“Peníze poneseš v aktovce,” vykládal Hamilton.

“Padesát táců!” pomyslel si Herrera.

“Tady je adresa.”

Svěří mi takovej balík.

Nikdy v životě mě neviděl, a svěří mi takové peníze. Co kdybych s tím zdrhnut? Rovnou na Spindledridft, a nasednu do letadla do Kalkaty.

Anebo s tím koksem. Dám jim ty prachy v aktovce, sbalím tři kila a zmizím…

“Ať tě ani nenapadne něco zkoušet,” varoval ho Hamilton.

Ale Herrera si uvědomil, že to říká jen tak naoko. Zápach byl opravdu velmi silný.

“Moji lidi na tebe budou čekat dole,” pokračoval Hamilton.

Tak proč nepošleš svý lidi nahoru, koumal Herrera.

Proč posíláš mě? Nikdy jsi mě neviděl!

“Asi se divíš, proč jsem přišel za tebou,” podotkl Hamilton.

Abych se nedivil, pomyslel si Herrera.

“Před lety jsi dělal pro Arthura Changa, ne?” zeptal se Hamilton.

Herrera nikdy nepřiznal, že pro někoho dělal. Nikomu. Tak neodpověděl.

“Potřebujeme někoho, kdo rozumí čínské mentalitě,” vysvětlil Hamilton.

S jamajskou výslovností to slovo znělo moc hezky.

“Mentalitě.”

Ale proč, divil se Herrera.

“Proč?” zeptal se.

“Ti, co zásilku přinesou, jsou Číňani,” odvětil Hamilton.

Herrera se na něho podíval.

Tohle byla lež. Věděl, že to je lež, ale zatím netušil, v čem ta lež spočívá. Věděl jen, že Hamiltonovi vidí na očích i v té jeho neproniknutelné tváři, že lže a ta lež že má něco společného s Číňany, kteří přinesou zboží.

“Jaký Číňani?” zeptal se.

“To potřebuju vědět jenom já, kamaráde,” usmál se Hamilton.

“Jasně,” odtušil Herrera.

“Tak co myslíš, měl bys zájem?”

“Ještě ses nezmínil, za kolik ti to stojí.”

“Myslel jsem tak deset táců.”

Což bylo zatraceně přeplacené.

Aspoň o osm tisíc.

Zvlášť když si člověk uvědomil, že tam snadno může poslat někoho z lidí, které platí.

Tak proč tak bohatá návnada?

Najednou Herrerovi svitlo, že ti zkurvení džemíci potřebují obětního beránka.

“Deset bude tak akorát,” odpověděl.

Zpáteční adresa na obálce zněla: 336 North Eames. Ta žena dopis podepsala jménem Julie.

Na schránkách v prizemí našli jméno J. Endicottová, byt číslo 21.

Vystoupali po schodech do druhého patra, na chvíli zůstali stát u dveří a naslouchali a pak zaklepali. Bylo tři čtvrti na sedm večer. I kdyby ta Julie chodila někam do práce, touhle dobou už by…

“Kdo j e?”

Ozval se ženský hlas.

“Policie,” odpověděl Carella.

“Policie?”

Naprostý údiv.

“Slečna Endicottová?” zavolal Carella.

“Ano?”

Hlas teď zněl blíž u dveří. Překvapení vystřídala podezíravost. V

tomto městě vám klepou na dveře všelijací blázni a vydávají se za někoho jiného.

“Jsem detektiv Carella ze sedmaosmdesátého revíru. Rád bych, abyste mi otevřela.”

“Proč? Co se děje?”

“Běžné vyšetřování, slečno. Mohla byste otevřít, prosím?”

Dveře se pootevřely jen na škvíru, na noc byly zajištěny řetězem.

Ve škvíře se ukázalo oko. Kousek obličeje.

“Ukažte mi odznak, prosím.”

Zvedl odznak a identifikační kartu.

“O co vlastně jde?” zeptala se.

“Je tohle váš rukopis?” otázal se a zvedl dopis, aby viděla přehyb obálky.

“Kde jste to vzal?”

“Psala jste to?”

“Ano, ale…”

“Můžeme, prosím vás, dál?”

“Okamžik,” odpověděla.

Dveře se zavřely. Ozvalo se zařinčení snímaného řetězu. Pak se zase otevřely. Carella jí hádal tak pětadvacet. Byla středně vysoká, dlouhé světlé vlasy a hnědé oči. Vypadala, jako by právě přišla z práce. Ještě na sobě měla blůzu a sukni, ale vlasy si už rozpustila, rozvázala stužku na blůze a byla bosa.

“Julie Endicottová?” ujistil se Carella.

“Ano?”

Zavřela za nimi dveře.

Stáli v malé předsíni. Po pravé straně maličká kuchyňka. Přímo proti nim dveře do obývacího pokoje. V obýváku, na pohovce potažené modrou tkaninou s uzlíky, seděl mladý muž. U pohovky stál konferenční stolek a na něm dva drinky ve vysokých sklenicích. Na podlaze pod stolem ležely dva dámské střevíce se středně vysokými podpatky. Mladík měl na sobě džíny a svetr s véčkem. Také jeho boty ležely pod stolem. Carella si uvědomil, že přerušili malou předehru. Dáma pňjde z práce, její přítel nebo manžel čeká s pripravou nápojů. Ona si rozpustí vlasy, oba shodí boty, on se začne zabývat její blůzkou a vtom tuky ťuk, tady policie.

Když vešli do místnosti, mladík zvedl hlavu.

Byl to běloch.

Vysoký.

Tmavé vlasy a modré oči.

Tak zněl vágní popis Joyce Chapmanové…

“Michel Fournier?” oslovil ho Carella.

Široce rozevřel oči. Pohlédl na Julii. Julie pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

“Jste Michel Fournier?” zeptal se Carella.

“Co si přejete?”

“Chtěli bychom vám položit pár otázek.”

“Otázek?” znovu pohlédl na Julii a Julie opět pokrčila rameny.

“Soukromě,” dodal Carella.

Myslel dopředu. Jestli se ukáže, že Julie Fournierovi může potvrdit alibi, bude ji chtít později vyslechnout odděleně.

“Máte teď něco na práci?” zeptal se.

“Cože?”

“Třeba se osprchovat, podívat se na zprávy…”

“Ach,” pochopila. “Jistěže.”

Prošla obývacím pokojem a otevřela dveře naproti pohovce. Za nimi zahlédli postel. Dveře se zavřely.

“Víme, že Dean na Silvestra kotvil tady v přístavu,” začal Carella.

Rovnou po krku. “Víme, že posádka šla na břeh. Kam jsi šel ty, Miku?”

Začal mu tykat, aby si uvědomil své nevýhodné postavení. Starý policejní trik, který obvykle funguje. S výjimkou případu, kdy hovoříte s profesionálním zlodějem, který má dojem, že mu říkáte Frankie, protože se vám zamlouvá.

“Na Silvestra,” opakoval Meyer.

“Tak kde, Miku?”

“Proč to chcete vědět?”

“Znáš dívku jménem Joan Chapmanová?

“Ne. Joyce Chapmanová. Ne. Kdo je Joyce Chapmanová?”

“Vzpomeň si na říjen,” vybídl ho Carella.

“V říjnu jsem nikde poblíž tohohle města nebyl.”

“Mluvíme o minulém říjnu.”

“Cože? Jak si mám pamatovat, co se stalo -“

“Diskotéka Lang’s. Dole v centru.”

,Tak?”

“Vzpomínáš si?”

“Myslím, že jo. A co?”

“Děvče jménem Joyce Chapmanová. Trochu jste si spolu šlehli…”

“Ne, to ne.”

“Ale jo. My nejdeme po drogách, Miku.”

“Koukejte, já si vážně nevzpomínám na žádnou Joyce Chapmanovou.”

“Byla to blondýna,” připomněl mu Meyer.

“Jako tvá přítelkyně Julie,” podotkl Carella.

“Mám rád blondýnky,” Fournier pokrčil rameny.

“Zelené oči,” pokračoval Meyer.

“Krásné oči.”

“Ty na ní byly nejkrásnější.”

“Šli jste spolu do bytu na North Orange…”

“Ne, nevzpo…”

“Měla spolubydlící.”

“Ta už spala, když jste přišli.”

“A pořád ještě spala, když jsi ráno odešel.”

“Angela Quistová.”

“Tu taky neznám.”

“Oukej, tak budeme mluvit o Silvestru.”

“O loňským? Jestli si myslíte…”

“Ne, Miku. O tom, co byl teď nedávno.”

“Kam jsi šel a co jsi dělal?”

“Byl jsem s Julií. Bydlím tady s Julií, kdykoli Dean přijede do přístavu.”

“Jak dlouho ji znáš?”

“Nevím, musí to být tak šest, sedm měsíců.”

“Přišla na řadu po Joyce, co?”

“Povídám vám, že neznám nikoho, kdo…”

“Chtěla být spisovatelkou,” řekl Meyer.

“Studovala tady ve městě techniku psaní.”

“Její otec má na západě velkou dřevařskou firmu.”

“Á,” řekl Fournier.

Vzpomněl si.

“Už víš, o koho jde?” zeptal se Carella.

“Jo. Myslím že jo. Měla na zadku malé tetování?”

O tetování jim nikdo nic neříkal.

“Něco jako malého ptáčka. Na pravé půlce.”

“Na stěně nad gaučem visely obrazy od Picassa,” dodal Meyer.

“V tom bytě na Orange.

“Nějaký moderní umění?” zeptal se Fournier.

“Jo, nějaký moderní umění,” potvrdil Meyer.

“Myslím, že si vzpomínám. To teda byla noc.”

“Zdá se, že jo,” souhlasil Carella. “Pokusil ses s ní někdy potom spojit?”

“Ne. Abych pravdu řekl, ani jsem si nepamatoval, jak se jmenuje.”

“Od té noci jsi ji už nikdy neviděl?”

“Nikdy.”

“Pověz nám o tom Silvestru, Miku.”

“Už jsem vám to řekl. Byl jsem s Julií. Stalo se něco té holce? Proto se mě tak vyptáváte?”

“Na Silvestra jsi byl tady, je to tak?”

“Tady? Ne. Neřekl jsem, že tady.”

“Tak kde?”

“Šli jsme ven.”

“Kam?”

“Na večírek. K jedné Juliině kamarádce. Jmenuje se Sarah.”

“Sarah. A jak dál?”

“To si nepamatuju. Zeptejte se Julie.”

“Ty nemáš moc dobrou paměť na jména Miku, že?”

“No dobře, tak povíte mi už, co se stalo té holce?”

“Kdo říká, že se jí něco stalo?”

“Přijdete sem, bušíte na dveře…”

“Nikdo na dveře nebušil, Miku.”

“Tak o co vám, k čertu, jde?”

Uražený občan. Vinní i nevinní, všichni se v určitém okamžiku při výslechu urazí. Nebo aspoň předstírají, že jsou uraženi. Lidé z Itálie, ať vinní nebo nevinní, vždycky odseknou ,Conesce chi son’io? Pohoršeně.

Znamená to něco jako , Víte, kdo já jsem? Můžete mluvit s metařem, a on se bude nafukovat jako guvernér státu. “Uvědomujete si, kdo jsem?”

Foumier právě vyrukoval se stejně povýšeným přístupem. “O co, k čertu, jde?” Pohoršení se mu zračilo ve tváři i v modrých očích. Nevinný kolemjdoucí. Falešně obviněný. Jenže oni pořád ještě nevěděli, kde byl na Silvestra, když někdo zabil Susan a její opatrovatelku.

“V kolik hodin jste odtud odešli?” otázal se Meyer.

“Kolem desáté. Zeptejte se Julie.”

“A kdy jste dorazili domů?”

“Kolem čtvrté.”

“Kde jsi byl mezi půl jednou a půl třetí?”

“Pořád na večírku.”

“V kolik hodin jste odtamtud odešli?”

“Tak o půl třetí, ve tři.”

“Tak v kolik?”

“Tak nějak. Hádám, že spíš ke třetí hodině.”

“A kam jste šli?”

“Rovnou sem.”

“Kudy?”

“Metrem.”

“Odkud?”

“Z Riverheadu. Ten večírek byl až v Riverheadu. Té holce se něco stalo, že mám pravdu?”

“Ne.”

“Tak co se přihodilo?”

“Zabili její dceru,” odpověděl Carella a upřeně se mu zadíval do očí.

“Nevěděl jsem, že má dítě,” řekl Fournier.

“Neměla ho.”

Pořád mu hleděl do očí.

“Vždyť jste zrovna řekl…”

“Ne v té době, kdy jste se poznali. Tomu dítěti bylo šest měsíců.”

Teď se mu zadívali do očí oba.

“To dítě bylo tvoje,” dokončil Carella.

Pohlédl nejprve na Carellu a potom na Meyera. Meyer pokývl hlavou.

V kuchyni kapala voda z kohoutku. Fournier se nadlouho odmlčel. Když zase promluvil znělo to trhaně. Věta, potulka, další věta a zase potulka.

“To jsem nevěděl,” řekl.

“To je mi líto.”

“Přál bych si, abych to věděl.”

“Povíte jí, že je mi to líto?” zeptal se.

Detektivové neodpověděli.

“Nebo… snad byste jí mohli dát telefonní číslo sem do bytu,” napadlo ho. “Až s ní budete mluvit. Kdyby mi chtěla zavolat nebo tak.”

V kuchyni pravidelně ukapávala voda z kohoutku.

“Ani nevíte, jak mi je to líto,” opakoval.

A potom:

“Jak se to dítě jmenovalo?”

“Susan,” řekl Meyer.

“Tak se jmenuje moje matka. Vlastně ona je Suzanne.”

Další dlouhá odmlka.

“Přál bych si, abych to věděl,” opakoval.

“Pane Fourniere,” oslovil ho Carella. “Teď bychom si chtěli pohovořit se slečnou Endicottovou.”

“Jistě,” souhlasil Fournier. “Opravdu bych si přál, abych mohl…”

Tu větu nedořekl.

Julie Endicottová jim pověděla, že na Silvestra odešli z bytu chvilku po desáté. Šli na večírek do domu jedné kamarádky, jmenuje se Sarah Epsteinová a bydlí na Washingtonově bulváru 7133 v Riverheadu, v bytě číslo 36. Julie Endicottová jim také sdělila, že z večírku odešli deset minut před třetí hodinou, došli pěšky ke stanici metra na křižovatce Washingtoňova a Knowlesova bulváru, vzdálené ob dva bloky, a sem do bytu dorazili pár minut po čtvrté. Mike Fournier byl celou noc s ní. Po celou noc ji neopustil ani na krok.

“Chcete Sářino číslo?” otázala se. “Kdybyste jí chtěli zatelefonovat…”

“Ano, prosím vás,” řekl Carella.

Sarah Epsteinová potvrdila všechno, co už slyšeli. Takže měli zase prázdné ruce.

12

Carella zatelefonoval do Seattlu ve čtvrtek ráno, chvíli po deváté tichomořského času. Zkusil číslo do Pines, a nikdo se neozval. Potom zavolal Chapmanovu dřevařskou společnost a hovořil se ženou, s níž mluvil už před devíti dny. Perla Ogilvyová, stálo v jeho zápisníku. Slečna.

Vyložil jí, že má vzkaz pro Joyce Chapmanovou a nemůže se jí dovolat domů. Napadlo ho, jestli by jí nemohla předat zprávu.

“Jen jí povězte, že by s ní chtěl mluvit Mike Foumier. Číslo telefonu je…”

“Pane Carello? Promiňte, ale…”

Ve sluchátku náhle zavládlo ticho.

“Slečno Ogilvyová?” ozval se udiveně Carella.

“Pane… lituji, ale… Joyce je mrtvá.”

“Cože?”

“Ano, pane.”

“Co?”

“Někdo ji zavraždil, pane.”

“Kdy?”

“V pondělí večer.”

Carella si uvědomil že se mračí. Také si uvědomil, že ho to šokovalo.

Už dávno, hodně dávno nezažil takový šok. Proč ho tak silně zasáhla právě vražda Joyce Chapmanové?

“Povězte mi, jak se to stalo,” požádal.

“Snad abyste si promluvil s její sestrou, pane. Byla tady, když se to stalo.”

“Můžete mi, prosím, dát její číslo?”

“Nemám její číslo tam na východ. Ale určitě bude v seznamu.”

“A ve kterém, slečno Ogilvyová? Kde na východě?”

“Přece tam, odkud voláte,” opáčila.

“Tady? Ona bydlí tady ve městě?”

“Ano, pane. Přijela sem, protože byl pan Chapman tak nemocný a všichni čekali, že zemře. A místo toho chudák Joyce…”

Zadrhl se jí hlas.

“A už se vrátila sem?” vyptával se Carella.

“Ano, pane. Včera letěli domů. Ona i její muž. Odletěli hned po pohřbu.”

“Nevíte, ve které čtvrti bydlí?”

“Calm’s Point? Je to tak správně? Máte tam někde Calm’s Point?”

“Ano, máme,” přisvědčil Carella. “Povíte mi, jak se teď jmenuje?”

“Hammondová. Melissa Hammondová. Nejspíš to najdete pod jménem Richard Hammond.”

“Děkuju vám,” řekl Carella.

“Není zač.”

Zavěsila.

Carella okamžitě zavolal na informace do Seattlu, požádal o číslo tamní policie a pohlédl na hodiny. Čtvrt na deset jejich času. Jestli to tam chodí stejně jako tady, je ranní směna už půldruhé hodiny v práci. Vytočil číslo. Představil se a požádal, aby ho spojili s někým z oddělení vražd.

Jakýsi seržant mu pověděl, že právě probíral nějaké papíry, uslyšel zvonit telefon a zvedl jej. Nejspíš tu teď nikdo není, má mu někdo zavolat zpátky? Carella vysvětlil, že shání někoho, kdo dělá na případu Chapmanová. Joyce Chapmanová. Zavražděná v pondělí večer. Dodal, že je to naléhavé. Seržant ho vážně ujistil, že to vyřídí.

Muž, který zatelefonoval v jednu hodinu Carellova času, se představil jako Jamie Bonnem. Prohlásil, že pracuje na případu Chapmanová se svým partnerem. Chtěl vědět, proč to Carellu zajímá.

“Na Silvestra zde zavraždili její dceru,” odpověděl Carella.

“Nevěděl jsem, že byla vdaná,” poznamenal Bonnem.

Převaloval slova jako nějaký zápaďan. Carella nevěděl, že se takhle v Seattlu mluví. Možná byl odkudsi odjinud.

“Byla svobodná, ale to je jiná historie.”

“Můžete mi povědět, co se tam u vás stalo?”

Bonnem mu vylíčil, co se stalo.

Zavraždili ji v posteli.

Vrazili jí pistoli do úst.

Dvěma výstřely.

Vražedná zbraň: Smith and Wesson 59.

“To je devítimilimetrový automat,” dodal Bonnem. “Našli jsme obě kulky a jednu nábojnici. Myslíme si, že vrah tu druhou sebral. Nemůžeme ji nikde najít. S kulkami nemohl nic dělat, protože se zaryly do stěny za postelí.”

“Nedošlo tam ještě k něčemu jinému?” zeptal se Carella.

“Co máte na mysli?”

“Byla znásilněná?”

“Ne.”

“Co zatím máte?”

“Nic, jen balistickou zprávu. A co vy?”

Carella mu pověděl, co má.

“Takže ani jeden nemáme nic?” otázal se Bonnem.

“Požádá o ochranu a potom zmizí,” stěžoval si Kling.

Byl středem pozornosti.

Detektivové se shromáždili v kanceláři poručíka Byrnese k pravidelné čtvrteční schůzce. Ty schůzky byly poručíkův nápad. Konaly se vždycky ve čtvrtek o půl čtvrté, takže se jich mohla zúčastnit končící i nastupující směna. Doufal, že se tak sejde osm detektivů, z nichž každý vylíčí své případy. Když se mu nakonec vzhledem k dovoleným a nemocem podařilo sehnat šest lidí, říkal si, že má štěstí. Poručík těm schůzkám říkal čtvrteční odpolední mozkovna.

Detektiv Andy Parker jim říkal čtvrteční odpolední sračkovna. Dnes odpoledne se tu s Byrnesem sešlo jen pět detektivů. O’Brien s Fudjiwarou měli sledování a střídali se na místě. Hawes šel vyslechnout člověka, kterého vykradli. Parker si přál, aby byl býval přišel na nějakou výmluvu, jen aby se té schůzi vyhnul. Nesnášel ty posraný schůze. Nerad zůstával v práci potom, co jeho směnu vystřídali, a nerad přicházel do směny dřív, když měl on někoho vystřídat. A v každém případě měl dost starostí se svými případy, aby měl zapotřebí poslouchat ještě o cizích starostech.

Koho to, sakra, zajímá, co se stalo Klingovi s tím Herrerou? Parkera tedy ne.

Seděl na židli s rovným opěradlem a díval se z okna. Vsadil by se s kýmkoli z přítomných, že každou chvíli začne zase sněžit. Přemýšlel, jestli má ještě dole ve skříňce tu modrou bundu. A byl rád, že se dnes ráno neoholil. Dvoudenní strniště člověka zahřeje, když sněží. Byl oblečen do zmuchlaných flanelových kalhot, měl nevyleštěné černé boty, tvídové sportovní sako se skvrnou na pravém rukávu a bílou košili s rozhalenkou, bez kravaty. Vypadal jako jeden z bezdomovců tohoto města, který se na odpoledne uchýlil do tepla.

“Možná potřeboval krytí jen na chvíli, než mu dají pokoj,” nadhodil Brown.

Měl na sobě košili s kravatou, kalhoty a vestu od obleku. Celý den strávil u soudu, svědčil u případu napadení. Sako si pověsil na opěradlo židle. Byl to velký chlap s pletí stejné barvy jako jeho jméno (Brown hnědý, pozn. překl.) a soustředěně se mračil, jak se snažil pomoci Klingovi vyřešit jeho problém. Vypadalo to, jako by šilhal.

“No dobře, Artie,” opáčil Kling, “ale proč by ho ti z posse tak rychle nechali být? Před dvěma týdny nebo snad před třemi, to je jedno, se pokusili toho chlápka zabít. Tak proč se najednou stáhli?”

,,Třeba je vyděsila barva jeho kůže,” poznamenal Carella.

“Jak ho sledujete?” chtěl vědět Willis. “Čtyřiadvacet hodin denně?”

“Ne, jen od rána do tmy,” řekl Kling.

“To je všechno, co si můžeme dovolit,” doplnil Byrnes. “Je to jen malá ryba.”

Seděl za svým stolem jenom v košili. Středně vysoký, s masívní protáhlou hlavou a vážnýma modrýma očima. V místnosti bylo hrozné horko. Asi je něco v nepořádku s tím zatraceným termostatem. Bude muset zavolat údržbáře.

“A nezapomeňte na toho, co šel po mně,” připomněl Kling.

“Myslíš, že to spolu souvisí?” otázal se Brown.

“Určitě,” prohlásil Carella.

“Zjistils o něm něco?”

“Nic.”

“Docela jednoduše,” začal Parker a otočil se od okna, “jde o malýho syčáka, kterej ti něco navykládal, abys na něho pověsil dva platfusáky a tys mu to sežral i s navijákem. Teď zmizel a tebe to překvapilo.”

“Říkal, že se připravuje velká dodávka, Andy.”

“No jasně, a kdy?”

“Příští pondělí večer.”

“Kde?”

“To ještě nevěděl.”

“Jasně. A víš, kdy se to dozví? Nikdy se to nedozví. Protože žádná zásilka neexistuje. Oblafnul tě, abys mu přihrál párek uniforem, dokud ti, co po něm jdou, trochu nevychladnou. Artie má pravdu. A teď už tě nepotřebuje, takže nazdárek, měj se.”

“Možná,” zapochyboval Kling.

“Proč by lhal?” zeptal se Byrnes.

“Aby dostal policejní ochranku,” tvrdil Parker.

“Tak proč nelhal víc?” uvažoval Carella.

“Jak to myslíš?”

“Mohl Bertovi dát čas, místo, všechno. Proč ho jen tak pomalu dráždil?”

V místnosti se rozhostilo ticho.

“Právě proto si myslím, že se to opravdu snaží zjistit,” řekl Kling.

“Proč?” podivil se Parker.

“Abychom mohli sbalit lidi, co se ho pokusili zabít.”

Parker pokrčil rameny.

“To by byl důvod,” souhlasil Byrnes.

“Rozhodit posse,” uvažoval Brown.

“A Herrera je volný,” dokončil Meyer.

“Ale něco nám pořád chybí,” přerušil je Carella. “Proč ho vlastně chtěli zabít?”

“Aha,” ozval se Parker.

Všichni se na sebe podívali. Na tohle zřejmě nikdo neznal odpověď.

“Tak co bude dál?” vyptával se Parker. “Já chci jít domů.”

Brown se na něho zamračil.

“Vyděsils mě k smrti, Artie,” sdělil mu Parker.

“Tak budeme pokračovat, šéfe?”

Teď se zamračil Byrnes.

Parker si povzdechl jako svatý mučedník propíchaný šípy.

“Je zde ta dvojitá vražda ze Silvestra,” ozval se Carella. “V pondělí v Seattlu zabili matku toho dítěte. Možná to souvisí, nevíme. Dnes zajdu za její sestrou.”

“Ta sestra žije tady?” otázal se Byrnes.

“Jo. V Calms Pointu.”

“Pocházejí ze Seattlu,” dodal Meyer.

“Tak máte vůbec něco určitého?” Parker byl netrpělivý.

“Ještě ne. Podle časového plánu-“

“No jo, no jo, časový plány,” mávnutím ruky naznačil Parker, jak jsou zbytečné.

“Nech ho domluvit,” napomenul ho Willis.

“Od šesti různých lidí dostaneš šest různých časových tabulek,” brblal Parker. “Potom to vypadá, jako by toho dotyčného zabili šestkrát a pokaždé v jinou denní dobu.”

“Tak ho nech domluvit,” opakoval Willis.

“Už jsou čtyři deset,” stěžoval si Parker.

“Podle toho, co víme,” začal Carella, “bylo to děvče na hlídání naživu ještě o půl jedné ráno. Rodiče přišli domů v půl třetí a našli ji i dítě mrtvé.

Otec něco vypil, ale když jsme tam dorazili, byl úplně střízlivý.”

“To děvče někdo znásilnil a potom probodl,” dodal Meyer.

“Dítě udusil polštářem,” pokračoval Carella.

“A jak se to stalo v tom Seattlu?” napadlo Byrnese.

“Pistolí.”

“Hm.”

“Jak víš, že o půl jedné byla ještě naživu?” zajímal se Kling.

“Nechceš se podívat na tohle?” Carella mu podal časový plán, který s Meyerem vypracovali.

“Dvacet minut po půlnoci,” četl Kling nahlas, “Harry Flynn volá Annii, aby jí popřál všechno nejlepší do nového roku.”

“To je otec té opatrovatelky?” zeptal se Willis.

“Jo,” přisvědčil Meyer.

“V nula třicet,” četl Kling, “volá Petr Hodding, aby se zeptal, jestli je s dítětem všechno v pořádku…”

“Petr kdo?” divil se Parker.

“Otec toho dítěte.”

“On se jmenuje Petr Pudink?”

“Hodding.”

“Jak by se ti zamlouvalo absolvovat celý život se jménem jako Petr Pudink?” Parker se rozesmál.

“Pověděl tomu děvčeti, že se každou chvíli vrátí domů a zeptal se, jestli je všechno v pořádku.”

“Petr Pudink,” chechtal se Parker.

“A bylo všechno v pořádku?” zeptal se Byrnes.

“Podle Hoddinga mluvila úplně normálně.”

“Žádné napětí, nucený tón, nikdo tam s ní nebyl?”

“Tvrdí, že mluvila přirozeně.”

“A to bylo o půl jedné, jo?” ujistil se Willis.

“Jo. Podle toho, co říká Hodding.”

“Který se předtím trochu napil, že?” podotkl Brown.

“Vlastně se napil hodně,” upřesnil Meyer.

“A v tom je váš problém,” prohlásil Parker.

“Váš časový plán spočívá jednou nohou na tom, co vám pověděl nějaký opilec.”

Carella na něho pohlédl.

“Nemám pravdu”?”

“Možná,” připustil Carella.

“Takže můžeme jít domů?”

Tohle město jí občas lámalo srdce.

V den, jako byl ten dnešní, když se nad řekou začaly hromadit bouřkové mraky. Byly šedé a převalovaly se nad šedou, převalující se vodní masou, ve vzduchu byl cítit sníh…

V takové dny vzpomínala na to, jak v tomhle městě byla ještě malou holčičkou.

Vzpomínala na to, jakým bylo toto město místem na hraní. V zimě, v létě, na jaře i na podzim. Hry v ulicích se stridaly spolu s ročními obdobími. Celý rok tu byl jeden velký dětský tábor. V zimě, v takový den, jako je dnes, se všechna děcka v ulici snažila čarovat a modlila se, aby už brzy začalo sněžit, aby zítra nebyla škola a místo toho se mohly stavět pevností ze sněhu a pořádat bitvy sněhovými koulemi. Děvčata ječela hrůzou i radostí a kluci je honili úzkými kaňony ulic, tak náhle přebarvených na bílo. Eileen se chichotala, tváře měla červené, oči jí zářily, byla nabalená v tlustém kabátku, přes uši vlněnou čepici, pod niž si nacpala vlasy, protože se styděla za jejich barvu. Vypadala kvůli nim příliš irsky, ať už to znamenalo cokoli. Moc irčansky, říkávala maminka. My jsme Američani, víš, nevylodili jsme se teprve včera.

Milovala tohle město.

Pro všechno, k čemu ji inspirovalo.

Potřeba soutěžit, vyniknout, jen proto, aby přežila. Město kanálových krys, říkával pyšně její otec. Michael Burke. Přezdívali mu Děda pochůzkář, protože mu předčasně zbělely vlasy. Už v šestadvaceti vypadal jako svůj vlastní dědeček. Děda Burke. Zastřelili ho, když byla ještě malá holka. Při přepadení obchodu s lihovinami. Na pohřeb mu přišel sám policejní komisař. Pověděl Eileen, že její otec byl statečný člověk. Její matce věnovali složenou americkou vlajku.

Taky strýc Matt byl polda. Strašně ho milovala, zbožňovala jeho pohádky o skřítcích a vílách, příběhy, které slýchat od své matky a ta zase od své matky, a tak to šlo dál, nazpět generacemi, až k časům, kdy Irsko bývalo celé zelené a vznášel se nad ním jemný opar. V dobách, kdy to ještě nebyla krvavá země. Oblíbeným přípitkem jejího strýce byla věta: “Na zlaté dny a purpurové noci.” Fráze, kterou znovu a znovu opakovali v rádiu. Nedávno se Eileen doslechla, že nová přítelkyně Hala Willise to také říkává. Snad její strýc poslouchal stejné rozhlasové pořady.

Bylo však pravděpodobné, že Marilynin strýc nebyl zabít v baru, kde po službě popíjel svůj oblíbený drink a pronášel svůj oblíbený přípitek na zlaté dny a purpurové noci. Ten přípitek neplatí, když je den rudý, rudý jako brokovnice. Strýček Matt tasil služební revolver, když do baru vstoupil lupič s červeným šátkem přes obličej. Sestřelil strýčka s barové stoličky a pak vybral z pokladny dvaapadesát dolarů a šestatřicet centů.

Strejda Matt ležel na zemi v kaluži vlastní krve. A rodina dostala další americký prapor. Došlo k tomu poblíž Sto desáté ulice v Riverheadu. Té čtvrti se říkalo údolí smrti.

Přemýšlela, jestli má Karin Lefkowitzové povědět, že hlavním důvodem, proč se dala k policii, byla představa, že jednou chytí toho hajzla s červeným šátkem přes obličej, strhne mu jej, podívá se mu zpříma do očí a pak ho odbouchne. Důvodem byl strejda Matt. Ne její otec, kterého zabili, když ještě byla moc malá na to, aby ho opravdu poznala.

Strejda Matt.

Ještě teď měla slzy v očích, když si na něho vzpomněla. A na jeho skřítky a víly.

Tohle město…

Naučilo člověka, jak se v něčem zdokonalit víc než v čemkoli jiném, co kdy v životě dělal. Naučilo ho vyniknout. To se jí podařilo. Byla nejlepší policejní volavkou ve městě. K čertu se skromností. Byla nejlepší, ano. Dělala svou práci s hrdostí, kterou jí vštípil otec, a se smyslem pro humor, jejž v ní probudil její strýc. Nikdy si problémy nepřipouštěla k tělu, zvažovala riziko a možný zisk, s chutí se pouštěla do každého nového úkolu, jako by to bylo dobrodružství, a odvahu jí dodávalo pomyšlení, že je profesionálkou mezi profesionály.

Avšak jen do chvíle, kdy jí město všechny tyhle věci vzalo. To město buď člověku patří, anebo ne.

A jí teď nepatřilo nic.

Ani její vlastní já.

Zhluboka se nadechla, vyšla po širokých schodech před vchodem do budovy starého policejního velitelství, přistoupila k velkým bronzovým dveřím a přemýšlela, co dnes řekne Karin Lefkowitzové.

Do bytu Hammondových v Calms Pointu Carella dorazil až těsně před desátou večer. Předem tam zatelefonoval a od Melissy Hammondové se dověděl, že se její manžel vracívá z práce tak v sedm, v půl osmé, ale protože teď v práci nebyl skoro celý týden, má co dohánět, takže možná přijde mnohem později. Carella se zeptal, jestli by se mohl zastavit v osm, a ona odpověděla, že jakmile se manžel vrátí, budou večeřet, takže kdyby mohl přijít o něco později…

Zaklepal na dveře pět minut před desátou.

Dnes pracoval už od tři čtvrti na osm ráno.

Než odešel z kanceláře, zatelefonoval ženě jménem Chastity Kerrová, která pořádala silvestrovský večírek, kde byli také Hoddingovi. Domluvil si s ní schůzku na zítřek, na desátou dopoledne. Takže dostane-li se odtud v jedenáct, dorazí domů o půlnoci. S Teddy něco malého pojedí a půjdou spát. Brzy ráno vstane, aby stačil posnídat s dvojčaty, než odejdou na školní autobus, který odjíždí o půl osmé. V osm odejde do kanceláře, dodělá hlášení, která včera nestihl, a možná i dnešní, a potom navštíví paní Kerrovou. Jen při pomyšlení na to všechno se cítil unavenější než skutečně byl.

Když přišel, Hammondovi ještě seděli po večeři u stolu nad kávou.

Melissa Hammondová, velice přitažlivá, těhotná blondýna se stejnýma zelenýma očima, jež její sestra ve formuláři agentury CooperAnderson uvedla jako nejvýraznější rys, mu nabídla šálek kávy. “Sama sí jí melu,”

upozornila ho. Poděkoval a přijal křeslo, které mu nabídl její manžel.

Richard Hammond – jeho žena ho oslovovala ,Dicku” – byl vysoký, pohledný muž s tmavými vlasy a tmavýma očima. Carella ho odhadoval na necelých čtyřicet, jeho žena byla zřejmě o pár let mladší. On se zjevně už převlékl z obleku, v němž dnes ráno odešel do práce, do domáčtějšího oblečení, než na jaké byl Carella zvyklý. Hammond pracoval u společnosti Lasser, Bending, Merola a Ross. Měl na sobě džíny, tričko se znakem Washingtonské university a trepky obuté naboso. Nabídl Carellovi doutník a Carella odmítl.

Melissa mu nalila kávu.

“Jsem rád, že jste mi dovolili přijít,” začal Carella.

“Chceme pomoci, jak jen to bude možné,” ubezpečila ho Melissa.

“Zrovna tu sedíme a mluvíme o tom,” řekl Hammond.

“O té shodě okolností,” vysvětlila Melissa.

“Že zabili i to dítě.”

“Joyceino dítě,” přikývl Carella.

“No, to nemůžete tak jistě vědět,” namítl Hammond.

“Ale ano, víme to přesně,” odpověděl Carella překvapeně.

“No…” Hammond pohlédl na manželku.

“Myslím, že vám nerozumím,” konstatoval Carella.

“Jde o to, že to dítě…” Melissa se zarazila a pohlédla na manžela.

“Víte,” řekl, “dověděli jsme se o něm teprve teď. Až když jste dneska zavolal Melisse a řekl jí, že Joyceina vražda možná souvisí se smrtí jejího dítěte… Myslím tím, že pokud já vím, tak Joyce nikdy dítě neměla.”

“Ale měla,” oponoval Carella.

“No, to je jen vaše domněnka,” namítl Hammond.

Carella se na ně zahleděl.

“Tedy… podívejte se,” začal, “asi bude pro všechny snazší, když to přijmete jako nezvratný fakt.”

“Předpokládám, že máte nezvratné…”

“Ano, pane Hammonde, mám.”

“… že moje švagrová porodila dítě.”

“Ano, holčičku. Loni v červenci. V nemocnici St. Agnes tady ve městě. A podepsala protokol o jeho předání adopční agentuře CooperAnderson, která sídlí taky u nás ve městě.”

“Máte dokumenty, které dokazují…”

“Kopie dokumentů. Ano.”

“A víte jistě, že to dítě, co zavraždili…”

“Ano, bylo to dítě vaší švagrové. Adoptované manželi Hoddingovými.”

Hammond přikývl.

“No,” povzdechl si.

“Pro nás je to rozhodně novinka,” prohlásila Melissa.

“Vy jste nevěděla, že vaše sestra měla dítě?”

“Ne.”

“Věděla jste, že byla těhotná?”

“Ne.”

“Nikdy vás to ani nenapadlo?”

“Nikdy.”

“Jak často jste se vídaly?”

“Ach, tu a tam.”

“Jednou za pár měsíců, tak nějak,” doplnil Hammond.

“Nebyly jsme si nijak zvlášť blízké,” vysvětlovala Melissa.

“Kdy asi jste ji viděla naposledy?”

“V Seattlu. Byli jsme nějaký čas v Seattlu. Vlastně jsem ji viděla večer předtím, než ji zabili. Byly jsme spolu v nemocnici.”

“Myslím předtím.”

“No, odletěly jsme tam společně. Když se zdálo, že otec…”

“Ptám se na to… vaše sestra porodila v červenci. Kdy předtím jste se s ní viděla?”

“Ach.”

“Tak, počkej, kdy to asi bylo?” uvažoval Hammond.

“Sem jsme se přistěhovali loni v lednu…”

“Tak to muselo být…”

“O mých narozeninách, ne?” napadlo Melissu.

“Myslím, že jo. Na tom večírku tady.”

“Ano.”

“A to bylo kdy?” otázal se Carella.

“Dvanáctého února.”

“Březen, duben, květen, červen, červenec.” Carella počítal na prstech.

“To už by byla ve čtvrtém měsíci.”

“Nikdo by to do ní neřekl,” tvrdil Hammond.

“Některé ženy v těhotenství netloustnou,” podotkla Melissa.

“A nezapomeřite, že ona byla velká. Pět stop a deset palců…”

“Měla silné kosti…”

“A vždycky nosila volné šaty, jako Annie Hallová.”

“Nabírané”, dodala Melissa. “Takže je možné, že jsme si toho vůbec nevšimli.”

“Že byla těhotná,” řekl Hammond.

“Nikdy se vám nesvěřila?” podivil se Carella.

“Ne.”

“Nepřišla za vámi, když zjistila, že…”

“Ne, přála bych si, aby byla přišla.”

“Melissa si vždycky přála, aby si byly bližší.”

“No, byl tu velký věkový rozdíl, chápete,” vykládala Melissa. “Mně je čtyřiatřicet a sestře bylo teprve devatenáct. To je patnáct let rozdíl. Když se narodila, byla jsem už v pubertě.”

“Je to hrozné, protože… no… teď už se to nedá změnit. Joyce je mrtvá.”

“Ano,” přisvědčil Carella. “Povězte mi, zmínila se někdy o nějakém Michelu Fournierovi? Miku Fournierovi?”

“Ne,” prohlásila Melissa.

“Aspoň ne mně… Dicku? Mluvila někdy…”

“Ne, se mnou taky ne,” řekl Hammond.

“On je otcem?”

“Ano,” potvrdil Carella.

“Napadlo mě to.”

“Ale nikdy se o něm nezmínila?”

“Ne. Ani jsme nevěděli, že byla těhotná…”

“Myslel jsem třeba jen tak zběžně. Aniž by mluvila o tom, že je těhotná. Víte, jak to myslím? Že o něm jen tak mluvila jako o někom, koho někde potkala, znala nebo…”

“Ne,” potřásla hlavou Melissa. “Dicku?”

“Ne.” potvrdil. “Lituju.”

“Měla v Seattlu nějakého přítele?” zajímal se Carella.

“No, poslední dobou ne,” rozmýšlela Melissa. “Hned po střední škole se přistěhovala sem, chápete…”

“Ze školy vyšla dost brzy…”

“Bylo jí teprve sedmnáct…”

“Byla hrozně chytrá…”

“Chtěla být spisovatelkou…”

“Měl byste vidět některé její básně.”

“Studovala tady u nějakého hrozně významného člověka.”

“Na východ tedy přijela… kdy?” zjišťoval Carella. “V červnu? V

červenci?”

“Letos v červnu to budou dva roky.”

“A my jsme se přistěhovali v lednu,” dodala Melissa. “Dickovi tady nabídli dobré místo.”

“Tam jsem měl svou praxi, ale tohle byla moc dobrá nabídka na to, abych ji odmítl,” vysvětlil Hammond.

“Takže když jste se sem v lednu přistěhovali…”

“Ano, bylo to koncem…”

“…vaše sestra už byla těhotná,” dopověděl Carélla.

“Opravdu?” podivila se Melissa.

“Ano. Byla těhotná už tři měsíce,” upřesnil Carella. “Prohlédla jste si ji, když jste se sem přistěhovali?”

“Ano, ovšem.”

“Ale nevšimla jste si, že je těhotná.”

“Ne. Nic podobného mě ani nenapadlo. A nakonec, v kolikátém říkáte, že byla měsíci? Ve třetím?”

“Ano. Ve třetím.”

“Ano. Ale to by přece ani nebylo vidět. Aspoň ne natolik, abych si toho všimla.”

“Všechny ženské z Chapmanovy rodiny v těhotenství málo tloustnou,” potvrdil Hammond. “Melissa je teď v osmém měsíci, a člověk by to vůbec nehádal.”

Carella se zdvořile vyhnul pohledem jejímu břichu.

“Kdo byl posledním Joyceiným přítelem?” zeptal se. “Myslím v Seattlu.”

“Řekla bych, že Eddie,” usoudila Melissa.

“Hodně se stýkali už na střední škole.”

“Eddie Gilette.”

“Bylo to hodně vážné?” chtěl vědět Carella.

“No, taková středoškolská láska, znáte to,” řekl Hammond.

“Mluvila s ním seattleská policie?”

“To opravdu nevím.”

“Nezmiňovali se o něm jako o možném podezřelém nebo tak něco?”

“Nezmiňovali se o nikom.”

“Pěkně si tam nad tím drbou hlavu,” podotkla Melissa.

“Něco takového… to se tam běžně nestává,” dodal Hammond.

“No, i tam občas někoho zabijou,” připustila Melissa.

“Ale ne tak často jako tady,” tvrdil Hammond. “Tak jsem to myslel.”

“Velké, zkažené město, co?” usmál se Carella.

“No, je to tak, však to víte sám.” Hammond mu úsměv oplatil.

“Jaký druh právní praxe provozujete?” otázal se Carella.

“Rozhodně nedělám trestní právo,” odvětil Hammond. “Firma, ve které pracuju, se specializuje na obchodní právo.”

“A čím jste se zabýval v Seattlu?”

“Občanským právem. Měl jsem svou praxi.”

“Tam byl svým vlastním pánem,” usmála se Melissa tak trochu lítostivě.

“Ano, ale tamní možnosti byly omezené,” řekl Hammond. “Každý musí občas v životě udělat takové rozhodnutí. Třeba se tam jednou vrátíme, Lissie, kdo ví?”

“Než se vrátíme, už tam nebudeme mít žádnou rodinu,” poznamenala.

“Její otec je těžce nemocný,” vysvětlil Hammond.

“Ano,” řekl Carella.

“Neštěstí nechodí nikdy samo,” povzdechla si Melissa.

Carella pohlédl na hodinky.

“Už vás nebudu zdržovat,” řekl omluvně. “Děkuju mockrát, že jste mi věnovali tolik času, opravdu to oceňuju.”

“Nemusíte děkovat,” oponoval mu Hammond.

Doprovodil Carellu do vstupní haly, vzal ze skříně jeho kabát a pomohl mu do něj. Carella ještě jednou poděkoval za věnovaný čas, na Melissu, která sklízela nádobí se stolu v jídelně, zavolal “Dobrou noc!” a potom vyšel na chodbu a sjel výtahem dolů. Právě začínalo sněžit.

13

Chastity Kerrová představovala právě onen velký, kostnatý typ, o němž hovořila Melissa v souvislosti se svou sestrou. Byla vysoká, podsaditá, ale ne tlustá, a vypadala na to, že si poradí s každým fyzickým úkolem stejně dobře jako chlap, dokonce lépe. Byla světlovlasá a opálená vysvětlila, že se právě s manželem vrátili z dovolené na ostrově Antigua.

Nabídla Carellovi kávu a usedla s ním k malému stolku ve výklenku v kuchyni, odkud byl výhled na Grover Park.

Venku ještě pořád sněžilo.

“Před dvěma dny jsem ležela pod palmou a popíjela ledové daiquiri,”

povzdechla. “A podívejte se na tohle.”

Carella se podíval.

Nijak ho to nepotěšilo.

Pluhy nevyjedou, dokud nepřestane sněžit, a k tomu se zatím neschylovalo.

“Paní Kerrová,” oslovil ji, “přišel jsem za vámi…”

“Říkejte mi Chastity, prosím,” požádala ho. “Když má člověk takové jméno, tak ho buď hodně používá, nebo ho ignoruje, anebo si ho dá změnit (chastity = cudnost, pozn. překl.). Já a mé sestry svá jména používáme.

Myslím, že natruc našemu otci, který je vybral. Měla bych vysvětlit, že v naší rodině jsou čtyři děvčata, která postupně dostala jména Verity (Pravda), Piety (Zbožnost), Chastity – to jsem já… a hádejte, jak se jmenuje ta čtvrtá?”

“Sneezy (Opovržlivost),” navrhl Carella.

“Ne. Generosity (Velkorysost). Věřil byste, že mohl mít tu drzost?”

Carella se usmál.

“Nicméně, paní Kerrová,” zopakoval, “jsem…”

“Chastity, prosím.”

“Dobrá. Snažím se zjistit co možná nejpřesněji, v kolik hodin Peter Hodding na Silvestra telefonoval domů. Mluvil s tím děvčetem, které zavraždili.”

“Ach bože, Silvestr,” obrátila Chastity oči v sloup. “Ano, já vím.”

“To nebývá večer, kdy si člověk všímá, v kolik hodin kdo přišel nebo odešel, že?”

“Normálně ne.”

“Jaký čas vám řekl on?”

“Já bych to raději nejprve slyšel od vás.”

“Všichni se hnali k telefonu,” vzpomínala Chastity. “Vím, že jsem se chvíli po půlnoci snažila dovolat sestře do Chicaga, ale všechny linky byly přetížené. Myslím, že se nikdo nikam nedovolal. Aspoň mi to tak připadalo.”

“Kdy byste řekla, že se dovolal pan Hodding?”

“Snažím se vzpomenout.”

Carella čekal.

Chastity usilovně přemýšlela.

“Byl v ložnici pro hosty,” pokývla hlavou. “Tak to bylo.”

“Pan Hodding?”

“Ano, volal z telefonu v ložnici.”

“A kdy to bylo?”

“O to se právě snažím. Vzpomenout si na ten čas. Vím, že jí vysvětloval, jak se jí snažil dovolat, ale bylo pořád obsazeno.”

“Komu to vysvětloval?”

“Tomu děvčeti. Když se konečně dovolal.”

“Řekl jí, že bylo obsazeno, anebo že byla přetížená síť?”

“Určitě mluvil o obsazené lince.”

“To jí asi telefonoval její otec.”

“No, já ani nevím, o čem to mluvíte, takže se k tomu těžko můžu vyjádřit.”

“Přemýšlím nahlas,” omluvil se Carella. “Jak to, že jste to slyšela?”

“Byla jsem ve vedlejším pokoji. Podívat se na dceru. Je jí osm. Dveře mezi oběma pokoji byly otevřené a já… už to mám.”

“Co?” usmál se Carella.

“Zrovna jsem se dovolala sestře a ona mě sjela, že volám tak pozdě.

Že podle tradice se má volat o půlnoci, a ta už je půl hodiny pryč. A potom jsem se šla podívat na Jennifer. Takže muselo být chvíli po půl jedné.”

“Tehdy jste slyšela Petera Hoddinga telefonovat.”

“Ano.”

“Kolik jste toho vyslechla?”

“No, myslím, že všechno. Od začátku. Od chvíle, kdy řekl Annie…”

“Takže určitě telefonoval té dívce na hlídání.”

“Ale ano, o tom nepochybujte. Řekl ,Annie, to jsem já” a tak dál.”

“Annie, to jsem já.”

“Ano.”

“Neřekl Annie, tady je Hodding?”

“Ne. Annie, to jsem já. Myslím, že znala jeho hlas.”

“Ano. A co bylo dál?”

“Potom vykládal, jak se snažil dovolat a bylo obsazeno…”

“Hm.”

“A pak se zeptal na dítě, na malou Susan.”

“Ano.”

“Bože, vždycky, když si vzpomenu na to, co se stalo…” Chastity potřásla hlavou.

“Ano,” řekl Carella. “A co dál?”

“Slíbil jí, že budou za chvíli doma.”

“Za chvíli,” opakoval Carella.

“Ano.”

“Ale oni přece odešli až někdy mezi druhou a půl třetí.”

“Ano. Tedy, nedívala jsem se na hodiny, ale muselo to být někdy tou dobou.”

“To znamená nejmíň hodinu a půl po tom telefonátu.”

“Už zase přemýšlíte nahlas?”

“Ano. Když volal kolem půl jedné, znamená to, že s manželkou odešli domů až hodinu a půl potom.”

“To by souhlasilo,” potvrdila Chastity.

“Ale on Annii slíbil, že bude doma už za chvíli.”

“No, neslyšela jsem, že by to řekl úplně přesně takhle.”

“A co jste tedy slyšela?”

“Jenom ,za chvíli,”

“Jenom tahle slova?”

“Ano.”

“Za chvíli.”

“Ano. Nejspíš se ho ptala, kdy se vrátí domů.”

“Ano, taky si myslím.”

“Dáte si ještě kávu?”

“Ano, díky.”

Vstala, došla ke kávovaru, uchopila konvici, donesla ji ke stolku a dolila Carellovi šálek. Venku pořád padal sníh.

“Děkuju,” zopakoval Carella. “Co myslíte, proč té dívce slíbil, že budou doma za chvíli, když ve skutečnosti odešli až…”

“No, on už měl trochu upito, chápete.”

“To chápu.”

“Vlastně jsem měla dojem, že mu bude špatně.”

“Aha.”

“Gayle byla hrozně naštvaná. Řekla mu, že odmítá snášet společnost takového ožralého čuněte. To jsou přesně její slova.”

“Kdy to bylo?”

“Vlastně si myslím, že byl opilý, už když telefonoval domů.”

“Proč si to myslíte?”

“Víte přece, jak opilci mluví. Jak se jim plete řeč. Přesně tak mluvil i on.”

“Takže když o půl jedné telefonoval, podle hlasu se zdálo, že je opilý.

V tu dobu, kdy hovořil s Annií.”

“Ano, moc opilý.”

“Čím ten hovor skončil?”

“Nashle, ahoj, uvidíme se. Normálně.”

“A kdy se pohádal s manželkou?”

“Krátce na to. Někoho polil pitím a Gayle mu řekla, že už s ním nikdy nikam nepůjde. Pověděla jsem vám, co mu řekla, ale ve skutečnosti mluvila o zasraným, ožralým čuněti. Přesně tak to řekla.”

“Musela být pořádně rozzlobená.”

“Zuřila.”

“A přesto zůstali na večírku až do nějakých dvou hodin…”

“Ona zůstala.”

“Jak to myslíte?” vypálil Carella.

“Gayle tu zůstala.”

“Myslel jsem, že odešli spolu…”

“Ano, to bylo potom. Když se vrátil z procházky.”

“Z jaké procházky?”

“Šel se provětrat.”

“Kdy?”

“Potom, co se Gayle do něho tak pustila.”

“Chcete říct, že odešel z večírku?”

“Ano, že prý potřebuje trochu na vzduch.”

“Říkal, že se jde projít?”

“No, myslím, že ano. Vzal si kabát. Nevyšel jen do vestibulu, jestli se na to ptáte.”

“Kolik bylo hodin?”

“Tak kolem jedné.”

“Paní Kerrová…”

“Chastity, prosím.”

“Chastity… v kolik hodin se Peter Hodding vrátil z procházky?”

“Ve dvě hodiny. Vím to, protože jsem se v hale loučila s některými hosty, když se otevřely dveře výtahu a vystoupil z něj Peter.”

“Jak víte, že byly dvě hodiny?”

“Protože jsem se těch známých ptala, proč odcházejí tak brzy, a ten muž odpověděl, že už jsou dvě hodiny. A v tu chvíli se otevřely dveře výtahu a vystoupil Peter.”

“Vypadal, jako by přišel venku?”

“No jistě. Měl tváře celé červené a vlasy rozcuchané větrem. Ano, docela určitě.”

“Byl střízlivý?” otázal se Carella.

“Byl,” přisvědčila Chastity.

Franciska Palaciose návštěva Berta Klinga překvapila. “Jste tady zase kvůli Proctorovi?” zeptal se.

“Ne,” odpověděl Kling.

“Protože Proctora tady sháněli už dva tlustý chlapi,” řekl Palacios.

“Nejdřív ten práskač Tlusťoch Donner. Znáte ho?”

“Znám.”

“Sbírá holčičí střevíčky a bílý bavlněný kalhotky. Potom přišel jeden tlustej polda z třiaosmdesátýho. Jmenuje se Weeks. Toho taky znáte?”

“Taky,” potvrdil Kling.

“Ten zase jede po jedný štětce ze svýho revíru. Pověděl jsem mu, jak se jmenuje její přítel. Hraje na saxofon. Ale nevím, kde je Proctor. To jsem řekl Weeksovi a vám to říkám taky. Co že je o toho šestákovýho pitomce takovej zájem?”

“Už jsme ho našli,” řekl Kling.

“Díky bohu. Protože já stejně nevím, kde je.”

“Hledám chlápka, co se jmenuje Henera.”

“Zkuste se zeptat na něco těžšího. Víte, kolik Herrerů je v tomhle městě?”

“Jmenujou se všichni José Domingo?”

“Většina z nich jo,” prohlásil Palacios.

“Tenhle před lety dělal pro gang Yellow Paper.”

“Co pro ně dělal?”

“Drogy. A v těch se motá i teď.”

“Kdo se v nich nemotá?” pokrčil rameny Palacios.

“Přesně na to se chci zeptat.”

“Aha.”

“Příští týden má přijít nějaká velká zásilka,” řekl Kling. “Potřebuju zjistit podrobnosti.”

“Vy to teda ženete,” kroutil hlavou Palacios. “Dáte mi jméno, který je ve španělštině běžný jako Smith nebo Jones, tvrdíte, že příští tejden přijde velká zásilka, když do tohodle města choděj velký zásilky každej tejden, a čekáte ode mě, že vám pomůže.”

“Sto kilo kokainu,” nadhodil Kling.

“Aha.”

“Má to sem dorazit třiadvacátého.”

“Oukej.”

“Lodí.”

“Oukej.”

“Registrovanou ve Skandinávii.”

“Hm.”

“Připluje z Kolumbie.”

“Chápu.”

“Ten koks bude po deseti tácech za kilo.”

“To je dohrej kšeft.”

“Je určen pro jedno jamajské posse.”

“Pro který?”

“Ne pro posse Reema.”

“To jich ještě hodně zbejvá.”

“Já vím. Ale přejde při tom z ruky do ruky milión dolarů, Kovboji.

Určitě o tom už někdo utrousil slovíčko.”

“Milión babek dneska není moc peněz,” usoudil Palacios. “Slyšel jsem historky o kšeftech s fetem za dvacet, třicet miliónů dolarů. Úplně běžně.”

“Přál bych si, abys ty historky jednou vyprávěl mně,” podotkl Kling.

“Chtěl jsem tím říct, že ze kšeftu za milión dolarů se dneska nikdo nepodělá. Nebude jednoduchý vyšťourat o tom něco určitýho.”

“Proto jsem přišel za tebou, Kovboji,” prohlásil Kling.

“Velký kulový,” odsekl Palacios.

“Protože vím, že si potrpíš na nesnadné úkoly.”

“Velký kulový,” opakoval Palacios, ale usmíval se.

Vrátný v čísle 967 na Grover Avenue byl kulaťoučký človíček v zelené uniformě se zlatým lemováním. Vypadal jako armádní generál z nějaké banánové republiky. Lidé v domě ho znali jen pod jménem Al nebo prostě jako “vrátného”, ale jeho celé jméno znělo Albert Eugene Di Stefano. Velmi se honosil s tím, že kdysi pracoval jako vrátný v hotelu Plaza v New Yorku. Okamžitě Carellovi vylíčil, jak jednou poskytl newyorské policii cenné informace, které jí pomohly rozlousknout jistý případ. Šlo o chlápka, co se vloupával do hotelových pokojů a přes Central Park si odnášel plné kufry šperků. Teď s radostí Carellovi pomůže vyřešit ten hrozný zločin, který vyšetřuje. O vraždách ve čtvrtém patře ví úplně všechno. Všichni v domě o nich vědí.

Vykládal, že náhodou právě on měl službu na Silvestra od půlnoci do osmi hodin ráno. Přišel k tomu tak, že si vytáhl károvou dvojku proti kárové trojce a srdcové čtyřce. Takhle prý tři dveřníci, na něž v tomto domě připadla služba na Silvestra, rozhodli o tom, kdo bude sloužit právě v tuto dobu, protože to samozřejmě není služba, kterou by si někdo vybral dobrovolně. Vytáhl si nejnižší kanu, a padlo to na něho. Takže ano, on tady tu noc byl. Ale neviděl nikoho podezřelého vcházet ani vycházet, jestli se právě na tohle chce Carella zeptat.

“Znáte osobně pana Hoddinga?” zeptal se Carella.

“No jistě. Moc milý člověk. Dávám mu spoustu nápadů pro reklamy.

Pracuje jako textař v jedné reklamní agentuře. Jednou mu povídám, že mám skvělý nápad pro reklamu na firmu Hertz, to je ta půjčovna aut, víte?

Napadlo mě, že by jako ukázali letiště a frontu lidí, co čekají u okýnek jiných půjčoven, ale jeden chlápek přistoupí rovnou k okýnku společnosti Hertz a během deseti vteřin už odchází s klíčkama od auta. Kouká na ty lidi ve frontě a říká: Hertzgot, to je fofr. Jenže pan Hodding povídal, že jejich agentura pro Hertze nedělá. Tak jsem mu…”

“Víte, jak vypadá? Pan Hodding?”

“Jistěže ano. Taky jsem mu poradil jiný dohrý nápad na reklamu pro Modrou jeptišku. To je to víno, víte? Ale pan Hodding říkal, že Modrou jeptišku nezastupují. Tak jsem mu poradil…”

“Poznal byste pana Hoddinga, kdyby třeba v tuto chvíli přišel tadyhle po ulici?”

“Ale jistě. Navrhl jsem mu taky jeden nápad na reklamu na chryslera Le Baron. Byl by tam německý pilot z první světové války s bílou šálou, rozumíte, a s brýlema…”

“Viděl jste ho někdy během noci na Silvestra?”

“Koho?”

“Pana Hoddinga.”

“Vlastně ano, viděl.”

“Kolik bylo asi hodin?”

“Kolem jedné. No, chvilku po jedné. Tak deset minut, možná ve čtvrt na dvě. Tak nějak.”

“Kde jste ho viděl?”

“No tady.” Zdálo se, že ta otázka Di Stefana udivila.

“Byl jsem přece tady. Povídal jsem vám, že jsem si vytáhl nejnižší kartu. Tak se stalo, že…”

“Tedy jste ho viděl tady v budově někdy mezi jednou hodinou a čtvrt na dvě. Je to tak správně?”

“Nejenže jsem ho viděl, ale taky jsem s ním mluvil. To je právě ta ironie, chápete? On se přišel podívat, jestli je dítě v pořádku…”

“To vám řekl? Že se jde podívat na dítě?”

“Ano. Byl tam nahoře půl hodiny a hned potom, co odešel, se stane taková hrozná věc. Myslím tím, že toho vraha propásl… o kolik? O deset, patnáct minut? Asi tak nějak?”

“Viděl jste ho, když zase přišel dolů?”

“Ano. Přicházel od výtahu. Díval jsem se na televizi v té malé místnůstce, co máme támhle,” ukázal. “Když necháme otevřené dveře, je odtamtud vidět na celou halu.”

“Kolik bylo hodin, když přišel dolů?”

“Vždyť vám to povídám. Muselo být tak tři čtvrtě na dvě.”

“Řekl vám něco?”

“Říkal, že je všechno v pořádku. Odpověděl jsem, že nikdy neuškodí, když se člověk přesvědčí. A on na to: ,To je pravda, Ale,´ a vyšel ven.”

“Připadal vám střízlivý?”

“Ale ano.”

“A byl střízlivý, už když přišel?”

“Když přišel i když odcházel.”

“Neměl na šatech krev?”

“Krev?”

“Nebo na rukou?”

“Krev?” opakoval Di Stefano zděšeně. “Pan Hodding? Krev? Ne, pane. Vůbec žádnou krev! To ne, pane.”

“Byl jste tu ještě, když se vrátil domů s paní Hoddingovou?”

“Byl jsem tu celou noc. Až do osmi do rána.”

“A kolik bylo hodin, když se vrátili domů?”

“Kolem půl třetí. Možná chvíli před půl.”

“Tak dobrá,” řekl Carella. “Mockrát děkuju.”

“Nechcete si poslechnout tu reklamu na Le Baron?” zeptal se Di Stefano.

Myšlenky se jí neustále vracely k Eileen Burkeové.

“Moje žena tvrdí, že moc piju,” vykládal jí ten detektiv. “Její táta byl ožrala a ona si myslí, že každý, kdo si dá pár skleniček, je taky ožrala.

Vždycky říká, že stačí pár kapek, a jsem namol. To bych ji nejradši praštil.

Je to tou její zatracenou výchovou. Když někdo vyroste v domácnosti s alkoholikem, tak si potom myslí, že každý, kdo si cucne bezinkovýho vína, je taky alkoholik. Včera večer jsme si vyšli se dvěma známými páry. Měl jsem denní službu, vyšetřujeme vraždu. Někdo té ženské uřízl pilou hlavu a hodil ji do záchodové mísy na autobusovém nádraží. Tím jsem se včera zabýval celý den. Do prčic, ženská hlava v záchodový míse. Od půl deváté ráno do šesti hodin večer, kdy jsem se konečně dostal do naší pitomý služebny. A tak přijedu domů, bydlíme v Bethtownu, v bytě se zahrádkou, kousek od mostu, naliju si do vysoké sklenice Dewar whisky s ledem a se sodovkou, koukám na zprávy, popíjím, jím k tomu oříšky a vtom ona přijde a povídá: ,Udělej pro mě něco a nepij dnes večer tolik.´ Sakra!

Málem jsem jí hned na místě vrazil jednu do nosu. Ona se už prostě rozhodla, že jsem opilec, že moc piju. ,Nepij dnes večer tolik” – to znamená, že každej večer moc piju. Což není pravda… Zatraceně, loni v dubnu jsem měl infarkt. Nesmím jíst, co bych chtěl, každý ráno, než odjedu do práce, musím ujít zatracený dvě míle, dřív jsem kouříval dva balíčky cigaret denně a dneska si nesmím dát ani jednu, a ona mi ještě bude zakazovat těch pár skleniček, když se vrátím domů od hlavy, co plave v záchodový míse. Pitomý dvě skleničky! To je všechno, co jsem vypil, když jsem se vrátil domů! Tak jsme se sešli s těma známýma v čínské restauraci v Potter Street. Jeden z těch chlapíků je zástupce prokurátora a ten druhý je počítačový analytik. Co dělají jejich ženy, to nevím. Podělili jsme se o jídlo, jak se to dělá u Číňanů. A objednali jsme láhev vína, a ta obíhala kolem stolu, dokud nebyla prázdná. Byl
o nás tam šest, víte? Tak jsme objednali ještě jednu láhev, takže jsem měl celkem dvě skleničky, stejně jako všichni ostatní u stolu, včetně mojí zatracený manželky, bojovnice proti alkoholismu… No, a pak bylo půl jedenáctý, my jsme vyšli z restaurace, všichni společně, a ona vytáhla z kabelky klíče a řekla nahlas, aby to všichni slyšeli: ,Řídit budu já, Franku.´ Já se zeptal: ,A proč?´ a ona povídá: ,Protože ti nevěřím.´ Ten náměstek prokurátora se tomu smál. Je to chlápek, s kterým pracuju, vždycky mu voláme, když máme něco opravdu velkýho a chceme se ujistit, že žaloba bude přesně sedět, rozumíte, a on se směje tomu, co povídá moje žena. Chlap, s kterým pracuju. A ten druhý, ten od počítačů, se toho taky chytil a povídá: ,Doufám, že máš zítra volno, Franku.´ Jako by se s všichni smluvili s Cheryl, tak se jmenuje moje žena, že z Franka udělají ožralu, co není schopnej řídit auto a možná k
tomu pitomýmu autu ani nedokáže rovně dojít… Cestou domů jsem jí vysvětlil, že nemám chuť se hádat, že jsem unavený a mám za sebou dlouhý a těžký den se zatracenou hlavou v záchodový míse. Ona na to, že prý jsem nepracoval o nic víc než ostatní chlapi u stolu, a tak povídám: ,Co tím myslíš?´ A ona prý: ,Však ty víš, co myslím.´ A já zase: ,Chceš říct, že piju víc než Charlie nebo Phil? Chceš říct, že jsem opilec?´ A ona na to: ,Říkám snad, že jsi opilec?´, A v tu chvíli bych jí nejradši zpřerážel všechny kosti v těle. V tu ránu začnu ječet.

Já bych se měl vyhýbat všem stresům, že? Ten blbej infarkt mi přece přivodil právě stres. A najednou hulákám jako zatracená portorická kurva.

Když jsme dojeli domů, šel jsem si lehnout do pokoje s televizí, jenže jsem nemohl usnout, protože jsem přemýšlel, že bych měl zahodit pistoli do řeky. Protože pokud do mě bude pořád takhle rejpat, tak bych ji jednoho dne proti ní použil. A to nechci.”

Detektiv Frank Conell ze sedmačtyřicátého okrsku na ni pohlédl přes stůl.

“Nevím, co mám dělat,” stěžoval si. “Připadá mi, jako bych najednou místo manželky měl doma nepřítele. Od manželky se přece čeká, že bude přátelská, no ne? Kvůli tomu se přece lidi berou. Aby měli někoho, komu můžou věřit víc než komu jinýmu na světě. A ona ze mě místo toho dělá pitomce. To bych jí já nikdy v životě neudělal, abych ji zesměšňoval před lidma, se kterýma pracuje. Dělá sekretářku v kanceláři jedný právnický firmy. Nikdy by mě nenapadlo tam jít a povídat, že je taková nebo maková, že neumí to a to. Tak bych jí nikdy neublížil. Jako ona ubližuje mně, když o mně říká, že jsem opilec.”

“A jste opilec?” zeptala se Karin.

“Ne, přísahám bohu, že ne.”

“Máte potřebu se napít, když ráno vstanete?”

“Absolutně ne. Ujdu si ty svý zatracený dvě míle, nasnídám se a jdu do práce.”

“Opravdu si dáte jen dva drinky, když se večer vrátíte domů?”

“Jenom dva. Přísahám.”

“Jak velké?”

“Jak to myslíte? Normální drinky. Trochu šnapsu, led, sodovku…”

“Kolik šnapsu?”

“Dvě, tři unce.”

“Tak kolik?”

“Tři.”

“To je šest uncí.”

“To není moc.”

“Plus nějaké to víno, které vypijete…”

“Jenom když někam jdeme. Když jíme doma, většinou piju k večeři pepsi colu.”

“Myslíte, že jste velký piják?”

“Mírný piják. Znám chlapy, co chlastají nonstop, ve dne v noci. Já nejsem…”

“Považujete je za opilce?”

“Považuju je za alkoholiky. Málokdy je vidím opilé, ale vím, že mají problémy s pitím. Vím, že to pití nejsou schopní zvládnout.”

“Ale vy ano.”

“Já nepokládám dvě pitomý skleničky denně za potíže s pitím!”

“Teď jste se rozčílil na mě, co?” usmála se Karin.

“Nemám rád, když mi někdo říká, že jsem ochlasta! To mě dokáže rozzuřit! Nepřišel jsem kvůli problémům s pitím. Přišel jsem, protože, sakra, mám problém s manželkou. K smrti ji miluju, ale…”

“Ale mluvil jste o tom, že jste měl chuť jí ublížit,” připomněla Karin.

“Já vím.”

“Fyzicky ublížit.”

“Ano.”

“Praštit ji. Rozbít jí nos…”

Connell přikývl.

“Zpřerážet jí všechny kosti v těle.”

Znovu přikývl.

“Dokonce o tom, že proti ní použijete zbraň.”

“Tohle mně právě rve srdce na kusy,” odpověděl Connell. “Je to má žena, ale když do mě začne rejt, tak bych ji zabil.”

“Říkal jste, že ji milujete k smrti,” podotkla Karin.

Nad tím se Connell chvíli zamyslel.

“Hádám, že jo,” připustil a odmlčel se.

Znovu jí přišla na mysl Eileen Burkeová.

A miluješ ho?

Ptala se jí na Berta Klinga. Eileen si to promyslela.

A odpověděla: “Řekla bych, že jo.”

Proč se s ním tedy přestala scházet?

Kanceláře reklamní společnosti David Pierce se nacházely v centru na Jefferson Avenue, kde vyrůstaly nové a nové reklamní agentury jak jedovaté houby. Carella s Meyerem tam dorazili v pátek odpoledne, sedm minut po třetí hodině. Peter Hodding byl ještě na obědě. Bylo dvacátého ledna. Zítra uplynou tři týdny ode dne, kdy zemřela jeho dcera. Přemýšleli, zda ji nezabil on.

Když přišel, seděli v čekárně na chromované, kůží potažené pohovce.

Měl na sobě mývali kožich. Tváře zarudlé zimou, rovné hnědé vlasy zcuchané větrem, vypadal přesně jako ve vyprávění Chastity Kerrové o tom, jak se vrátil z procházky ráno na Nový rok. Zdálo se, že je rád vidí.

Hned se ptal, jestli je něco nového. Zavedl je do své kanceláře v zadních prostorách agentury. Dvě stěny žluté, třetí v levandulové barvě a čtvrtou stěnu tvořila okna, jimiž bylo vidět město pokryté sněhem. Na stěnách visely fotokopie tištěných reklam, připíchnuté připínáčky. Také jedna rozkreslená televizní reklama. Na pracovním stole stál staromódní psací stroj. Byl v něm založen list papíru. Hodding usedl ke stolu. Nabídl detektivům křesla. Posadili se.

“Pane Hoddingu,” zeptal se Carella, “odešel jste na Silvestra někdy během noci z večírku v bytě manželů Kerrových?”

Hodding zamrkal.

To mrknutí jim prozradilo, že ho mají.

“Ano,” odpověděl.

“V kolik hodin?” otázal se Meyer.

Další mrknutí.

“Odešli jsme krátce po druhé.”

“Když jste šli domů. Vy a vaše paní.”

“Ano.”

“A co předtím?”

Opět mrknutí.

“No, ano,” připustil.

“Odešel jste předtím z bytu Kerrových?”

“Ano.”

“V kolik hodin?”

“Kolem jedné.”

“Sám?”

“Ano.”

“Kam jste šel?” ptal se Carella.

“Na procházku. Byl jsem opilý. Potřeboval jsem jít na vzduch.”

“Kde jste se procházel?”

“V parku.”

“Kterým směrem jste šel?”

“Nevím, co tím myslíte. A vůbec, co…”

“Směrem do centra, nebo od centra? Kudy jste šel?”

“Směrem do centra. Promiňte, ale co…”

“Jak daleko jste došel?”

“K soše a zpátky.”

“Ke které soše?”

“K soše Alana Clivea. K té soše, co tam stojí.”

“K té v kruhu?”

“Ano, proč?”

“Jste si jistý, že jste nešel směrem od centra?” zeptal se Carella.

Hodding opět zamrkal.

“Jste si jistý, že jste se nevydal směrem od centra po Grover Avenue?”

přidal se Meyer.

“O čtyři bloky dál od centra?” upřesnil Carella.

“K vám domů?”

“Nepřišel jste tam asi tak deset minut po jedné nebo ve čtvrt na dvě?”

“A nezůstal jste tam asi půl hodiny?”

Nastalo dlouhé, nepříjemné ticho.

“Tak dobrá,” řekl Hodding.

“Pane Hoddingu, spáchal jste ty vraždy?” zeptal se Carella.

“Ne, pane. Nespáchal,” odpověděl Hodding.

Románek s Annií Flynnovou…

Ani se tomu nedalo tak říkat, protože jejich láska nebyla taková, jaké bývají klasické nevěry. Byla spíš…

Nevěděl, jak by to nazval.

“Třeba vykradená kolíbka,” navrhl Carella.

“Nebo co kdybyste řekl, že jste svedl děvče o polovinu mladší, než jste sám?” dodal Meyer.

Neměli toho člověka moc rádi.

Pro ně byl jen o malinko lepší než Tlusťoch Donner – co sbírá holčičí střevíčky a bílý, bavlněný kalhotky.

Snažil se jim vysvětlit, že nikdy v životě nic podobného neudělal. S

Gayle je ženatý už pět let a nikdy předtím se na jinou ženu ani nepodíval, dokud Annie nezačala hlídat jejich dítě. Annie byla jediná žena, která…

“Dívka,” připomněl mu Carella.

“Šestnáctiletá dívka,” upřesnil Meyer.

“No, z těchhle děvčat se stávají ženy hodně brzo. Poslyšte, ona nebyla panna, rozhodně se nedá mluvit o svedení nevinného děvčete, bylo to…”

“Ano? Co to bylo?” zajímal se Carella.

“Jak byste to přesně nazval?” chtěl vědět Meyer.

“Zamiloval jsem se do ní,” řekl Hodding.

Láska.

Jeden z jediných dvou známých důvodů k vraždě. Tím druhým jsou peníze.

Začalo to jednou večer počátkem října. Chodila k nim hlídat dítě už od září, začala krátce nato, co je adoptovali. Pamatoval si, jak hrozně ho překvapila Anniina vyspělost. Člověk by od tak mladého děvčete čekal, že bude překypovat nevázanou energií, ale Annie…

Ty zamyšlené zelené oči.

Něha jejích pohledů.

V těch očích byla nevyslovená tajemství.

Zářivě rudé vlasy.

Přemýšlel, jestli je rezavá i dole.

“Koukejte,” zarazil ho Meyer, “jestli vám to, kurva, nevadí…” Meyer málokdy mluvil sprostě.

“Nezabil jsem ji,” hájil se Hodding. “Snažím se vysvětlit…”

“Povězte nám jen…”

“Nech ho, ať to řekne po svém,” zakročil jemně Carella.

“Ten zkurvysyn šukal šestnáctiletou…”

“Ale no tak.” Carella položil Meyerovi ruku na paži. “Budeme pokračovat, ano?”

“Zamiloval jsem se do ní,” opakoval Hodding.

V říjnu, začátkem října, jim přišla pohlídat dítě. On a jeho žena se účastnili nějaké večeře s udílením cen v centru, na Sherman Street.

Vzpomíná si, že na říjen byla zvláštně vlahá noc. Ve dne bylo přes dvacet stupňů, připomínalo to spíš konec jara než začátek podzimu. Annie k nim přišla oblečená v podzimních barvách. Zelenohnědá sukně, světle oranžová bavlněná košile, žlutá stuha ve vlasech, vypadala nádherně.

Došla k nim kolem těch sedmi bloků pěšky, v náručí učebnice, jež si tiskla na vzkvétající ňadra, usměvavá, plná energie, mládí a…

Sexuality.

Ano.

“Lituju, pane Meyere, ale musíte pochopit…”

“Kurva, pokračujte,” pobídl ho Meyer.

Annie byla plná sexuality. Smyslnosti. Žhavé, zelené oči, poněkud nedůtklivé, plné riy, proud vlasů rudých jako žhoucí láva. Krátká zelená sukně odhalovala dlouhé, skvostné nohy se štíhlými kotníky. Boty s nízkými podpatky zdůrazňovaly křivku nohy. Oblost zadečku a ňader, jež měla pod košilí nahá, s čnícími bradavkami, přestože venku nebyla zima.

Vrátili se tehdy domů až ve tři hodiny ráno.

Pozdě v noci. Ta večeře byla nekonečná. Po udělení všech cen si zašli s přáteli na skleničku. Také Hodding dostal cenu za nápadité reklamní texty pro jednoho výrobce sušenek. Ukázal tu plaketu Annii a ona nad ní blaženě jásala jako holčička. Byly tři hodiny ráno.

Když pošlete ve tři ráno mladé děvče samotné na ulici, koledujete si o malér. V tomhle městě určitě, a možná v kterémkoli městě. Gayle navrhla manželovi, aby zatelefonoval dolů a požádal vrátného Ala, ať pro Annii zavolá taxík. Hodding to zamítl. “Ne, doprovodím ji. Potřebuju se provětrat.”

Taková nádherná noc.

Od Grover Parku vál mírný větřík. Navrhl, že by to mohli vzít parkem po cestičce.

“Jé, pane Hoddingu, myslíte, že je to bezpečné?” podivila se.

V jejím hlase i v očích zaznamenal nevyslovenou narážku.

Věděla, že to nebude bezpečné.

Věděla, co jí v tom parku udělá.

Později přiznala, že si přála, aby jí to udělal, od prvního okamžiku, kdy na něm spočinula očima.

Ale neuvědomovala si to.

Nevěděla, že po něm touží stejně jako on toužil po ní.

Od jeho bytu k bytu jejích rodičů to bylo jen sedm bloků. Vlastně sedm a půl, protože ona bydlela uprostřed bloku, kousek od avenue. Ať už chystal cokoli, měl na to sedm a půl bloku…

Nic nechystal.

Ať už toužil po čemkoli…

Toužil po ní každičkým vláknem svého těla.

Začala vyprávět něco o svém chlapci. O jakémsi Scottu Handlerovi.

Chodil do školy někde v Maine.

Je to pitomeček, tvrdila. Pohlédla na něho. Usmála se. Zelené oči jí zářily. Použila tuhle nadávku schválně? Aby mu něco sdělila? Podívej, jaká už jsem velká holka?

Říkala, že s tím Handlerem chodí už od patnácti let…

Obrátila při tom oči v sloup.

Napadlo ho, že když člověk v jejím věku s někým chodí déle než rok, připadá mu to jako věčnost.

Ale začíná si tím připadat úplně svázaná… Rozumíte? Scott je tam a ona tady, chápete? Vlastně spolu vážně chodí, ale co to znamená? Jak může člověk vážně chodit s někým, kdo je celý čas nahoře u kanadských hranic? Jak s ním člověk vůbec může chodit?

Vstoupili do parku.

Listí pod nohama.

Boty na nízkých podpatcích jí v něm šustily.

Umíral touhou pohladit ji po nohou a vsunout ruce pod sukni.

Rozepnout bavlněnou blůzu, odhalit ty prsy se vztyčenými bradavkami, bradavkami pubertálního děvčete.

Víte, prohodila, děvčeti někdy chybí jisté věci.

Zastavilo se mu srdce.

Neodvážil se zeptat, co jí chybí.

Třeba líbání, vysvětlila.

Šustění listí.

Dotyky, pokračovala.

Zadržel dech.

Milování, zašeptala.

A zastavila se na cestičce.

A otočila se k němu.

A zvedla tvář k jeho tváři.

To bylo poprvé.

Celkem s ní byl čtrnáctkrát od té říjnové noci, od patnáctého října, kdy převzal cenu dotovanou průmyslníky, od noci, kdy byl také obdařen touto dívkou, touto ženou, tímto neuvěřitelně vášnivým stvořením, po němž toužil už od září. Čtrnáctkrát. Včetně uspěchaného milování o silvestrovské noci.

Měl v očích slzy. K vánocům jí daroval malý lazuritový kamínek na zlatém…

“Viděli jste ho,” připomněl jim. “Ležel na podlaze. Vedle ní. Ten řetízek musel prasknout, když… když… vzpomínáte si na něj? Malý kousek lazuritu ve tvaru slzy, se zlatým očkem, kterým byl připojený k řetízku.

Koupil jsem ho ve starožitnictví v Lamont Street. Hrozně se jí líbil. Pořád ho nosila. Dal jsem jí ho k našim prvním společným vánocům. Moc jsem ji miloval.”

V té době se rozešla s Handlerem.

Oznámila mu, že ho už nechce vidět. Tenkrát, když přijel domů na Den díkůvzdání. Řekla mu, že je konec a hotovo. Že už s ním nechce nic mít. Vyčetl jí, že má někoho jiného. Hrozil, že je oba zabije.

Hodding s ní ležel v posteli, když mu o tom vyprávěla.

V pokoji, který najal v jednom hotelu poblíž Stem Avenue.

Venku po chodbě pobíhaly děvky.

Oba se té dětinské Handlerově hrozbě smáli.

Na Silvestra…

Přikryl si obličej rukama.

A vzlykal do dlaní.

Meyerovi ho vůbec nebylo líto.

Ani Carellovi ne.

Na Silvestra…

14

Zástupkyně prokurátora se jmenovala Nellie Bradová, bylo jí dvaatřicet a bezvadně jí to pálilo. Měla vlasy pískové barvy sestřižené do vlajícího cípu a velmi pozorné modré oči. Na sobě kostým z hnědého tvídu, hnědý svetr s rolákem a hnědé střevíce s rozumně vysokými podpatky. Seděla na kraji dlouhého stolu ve výslechové místnosti, nohu přes nohu, v pravé ruce sendvič s uzeným hovězím. Na stole vedle ní ležel papírový tácek se zavlhlými smaženkami a krabice coca coly.

“Chcete risknout rychlovku, jo?” zeptala se a kousla do sendviče.

Carella si všiml, že je vdaná. Na prsteníku levé ruky měla snubní prsten. Carella pil kávu a k tomu přikusoval toast s tuňákem a rajčetem.

“Podle toho, co nám řekl,” ozval se Meyer, ” se s ní prostě musel vidět.” Ještě pořád se zlobil a snažil se to v sobě tlumit. Promluvil pichlavě, sarkasticky. Carella ho takhle nikdy nezažil. Ke všemu nic nejedl. Snažil se shodit sedm liber a to mu nejspíš ještě dodávalo.

“Ach, l’amour.” Nellie zakoulela modrýma očima. V některých zemích nosí ženy snubní prsten na pravé ruce. Carella to někde četl.

Rakousko? Možná Německo. Nebo snad obojí. Nellie Brandová byla vdaná žena a Carella měl pocit, že se jí asi nebude líbit, když si ženatý muž v jejím věku zahrává s šestnáctiletou holkou. Také měl pocit, že by asi dala přednost večeři s manželem před svačinou z lahůdkářství ve společnosti dvou utahaných detektivů, kteří větší část odpoledne a večera strávili s mužem, jenž možná zabil vlastní malou dcerku a šestnáctileté děvče, které na ni dávalo pozor. Seděla tu, byl ledový páteční večer, osm hodin, a snažila se zjistit, jestli vůbec mají něco určitého, z čeho by ho mohli obvinit. Buď proti němu budou muset rychle vznést obvinění, anebo ho nechají běžet. Taková jsou pravidla, kamaráde. Tak to říká MirandůvEscobedův zákon. Člověk musí buď hrát podle pravidel, anebo vůbec nehrát.

“Kdy tam dorazil?” zeptala se Nellie.

“Nejpozději ve čtvrt na dvě,” odvětil Carella.

“To vám pověděl vrátný?”

“Ano.”

“Je na něho spolehnutí?”

“Zdá se, že je.”

“A kdy odešel?”

“Ve tři čtvrtě na dvě.”

“To je přesně půl hodiny,” podotkla Nellie.

“Musel ji vidět,” opakoval Meyer. Vřelo to v něm. Zdálo se, že každou chvíli vybuchne. Asi myslí na svou dceru, uvědomil si Carella.

“Jak dlouho to podle něho mezi nimi trvalo?”

“Od října.”

“Od kolikátého?”

“Od patnáctého,” upřesnil Carella.

“To je datum, kdy se narodila spousta slavných lidí,” poznamenala Nellie, ale nijak to nevysvětlila. “Tohle všechno vám řekl, jo?”

“Jo. Taky nám to dělá starost. To, že nám…”

“Jistě, proč vám to povídal?”

“Leda by si uvědomoval…”

“Jo, to leda.”

“Víte, že…”

“Jasně, ukažte jim mrtvolu, a smíří se s horečkou,” pochopila Nellie.

“Přesně. Jestli si myslí, že mu hrozí obvinění z vraždy, tak mu nevadí, že na něho praskne nevěra.”

“Vyklopí historku o tom, jak starý chlap potkal dívku svých snů…”

“Slzavě prosí za odpuštění…”

“A odchází vstříc zapadajícímu slunci.”

Nellie zapila smaženku douškem koly.

“Věděl, co stojí v pitevní zprávě, že ano?”

“O spermatu v..”

“Ano.”

“Jo, o tom jsme mu řekli už dřív.”

“Takže věděl, že jedna z možností je i vražda spojená se znásilněním.”

“Ano.”

“A teď, když si ho podáte a vyptáváte se ho na Silvestra…”

“No jistě, není to žádný trouba. Musel si uvědomit, že ho podezíráme.”

“A podezíráte ho i teď,” dodala Nellie.

“Jinak bychom vás nepozvali na večeři,” usmál se Carella.

“Ano, díky, je to moc chutné.” Nellie se opět zakousla do sendviče.

“Tak mi vyložte, jak si to celé představujete. Vynechte příležitost a prostředky. Vím, že měl obojí. Chci si poslechnout něco o motivu.”

“Bude to dlouhé,” varoval ji Carella.

“Mám na to celou noc,” ubezpečila ho Nellie.

Carella v kostce zopakoval všechno, co jim Hodding pověděl v této místnosti před necelou hodinou.

Kdyby nebyla na Silvestra taková zima, naplánoval by si, že Annii doprovodí domů, jako to udělal loni v říjnu a ještě několikrát potom.

Miloval se s ní v parku. Annie stála pod stromem, sukni zdviženou k bokům a kalhotky spuštěné u komiků. Hodding ji přirazil ke stromu. To byla jeho vlastní slova. Ale tuhle noc byla zatracená zima. Skoro se ženou umrzli, než se dočkali taxíku, co je vezl ke Kerrům, a Hodding věděl, že milování v parku, ať po něm touží sebevíc, nepřipadá v úvahu. Vzal si do hlavy, že s Annií musí uvítat Nový rok milováním. Jako stvrzení…

“Byl do toho děvčete vážně blázen, co?” poznamenala Nellie.

“Totálně,” potvrdil Meyer.

… stvrzení jejich vztahu. Aby svůj vztah utužili. Vyšuká z ní na Nový rok duši. To jsou taky jeho vlastní slova. A čím víc pil…

“Byl doopravdy opilý? Nebo si myslíte, že to jen hrál? Aby se dostal ven?”

“Myslím, že byl skutečně opilý,” prohlásil Carella.

“Nejspíš vystrizlivěl cestou domů,” usoudil Meyer.

“Vrátný vypověděl, že byl střízlivý.”

“Tak tedy střízlivý na místě činu.”

“Ano.”

“Dobře, pokračujte.”

Čím víc pil, tím víc byl tou myšlenkou posedlý. Musí zajít domů a pomilovat se s Annií. Když jí o půl jedné telefonoval, pošeptal jí, co chce udělat…

“To vám taky pověděl?”

“Ano.”

“Že jí to pošeptal?”

“Ano.”

“Zopakoval vám to doslova?”

“Řekl jí: ,Chci tě ošukat.´”

“Zkurvenec,” ulevil si Meyer.

“Hm,” řekla Nellie. “A co ona?”

“Odpověděla: Fajn, tak přijď.”

“Předčasně vyspělá.”

“Velmi.”

“Tohle všechno vám vyprávěl?”

“Máme to na pásku.”

“Co jí odpověděl?”

“Za chvíli.”

“Tohle všechno je na pásku?”

“Všechno. Slyšela ho i hostitelka. Chastity Kerrová. Máme její výpověď.”

“Slyšela přesně stejná slova, co vám řekl on?”

“Ano. Řekl Annie: ,Za chvíli.´”

“Dobře, pokračujte.”

V jednu hodinu odešel z večírku u Kerrových, údajně proto, aby si pročistil hlavu. Než prošel kolem těch čtyř bloků cestou domů, byl úplně střízlivý. Vyšel nahoru, našel Annii, jak na něho čeká a pod sukní nemá vůbec nic. Vášnivě se pomilovali na gauči v obývacím pokoji, ještě zašel do dětského pokoje políbit děťátko na růžové tvářičky a pak odešel.

Vrátný tvrdí, že vystoupil z výtahu ve tři čtvrti na dvě.

“Bum bác a děkuji pěkně, slečno,” řekla Nellie.

“To tvrdí on,” podotkl Meyer.

“A jaká je vaše verze?”

“Myslím, že na něho začínalo působit napětí v souvislosti s tím vztahem,” začal Meyer. “Už jenom to, že byl ochotný podstoupit takové riziko a odběhnout si domů na jedno rychlé číslo…”

“Sám jste přece řekl, že byl do ní úplně blázen.”

“Přesně o to mi jde. A propadal se do toho stále hloub. Například o Vánocích…”

“Žádné historky, prosím,” usmála se Nellie.

Carella jí úsměv oplatil. Meyer ne.

“O Vánocích jí dal dárek. Naše první společné Vánoce,” opakoval Meyer hořce Hoddingova slova. “A kvůli němu se rozešla se slušným…”

“Jaký dárek?” zajímala se Nellie.

“Lazurit na zlatém řetízku.”

“Drahý?”

“Řekl bych, že docela drahý.”

“No, jsou i levnější lazurity,” uvažovala Nellie.

“Koupil ho na Lamont Street.”

“Tak to byl drahý,” souhlasila Nellie.

“Chci tím říct, že se ten chlap vůbec neovládal…”

“Hm.”

“Za prvé se zamiloval do mladé žáby…”

“Hm.”

“Úplně mu to přerostlo přes hlavu. Kupoval jí drahé dárky, miloval se s ní v parku, prokristapána, scházel se s ní v laciném hotelu na Stem Avenue, kde se po chodbě courají kurvy, riskoval, jako žádný muž jeho…”

“Odpusťte, detektive Meyere,” přerušila ho Nellie, “proč by ji zabíjel?”

“Protože už nevěděl, jak z toho ven.”

“Jak vás to napadlo?”

“Vyplývá to ze všeho, co nám pověděl.”

“Pověděl vám, že mu to přerostlo přes hlavu?”

“To ne, ale…”

“Že už to nedokázal zvládnout?”

“Totiž…”

“Že nevěděl, jak z toho ven?”

“Takhle přesně to neřekl.”

“A jak tedy?”

“Promiňte, paní Brandová,” ohradil se Meyer. “Byl v tom bytě a miloval se s tím děvčetem od čtvrt do tři čtvrtě na dvě. Když se o pětačtyřicet minut později vrátil se ženou domů, byla ta dívka mrtvá.

Probodnutá. Máme snad věřit tomu, že v těch pětačtyřiceti minutách do toho bytu vnikl někdo jiný? Není mnohem rozumnější předpokládat, že Hoddinga napadlo, že tohle je vhodná chvíle, aby skoncoval se zatracenými problémy, které mu to děvče působí, anebo…”

“S jakými problémy? Kdy a čím vám naznačil, že ten vztah považoval za problém?”

“Říkal, že ji musel vidět, že musel…”

“V tom žádný problém nevidím. Vždyť se s ní vídal pravidelně. Pro něho neznamenalo problém se s ní vídat, detektive Meyere.”

“No dobrá, tak řekněme, že se kvůli něčemu pohádali, ano? Řekněme, že se pomilovali, a ona mu pověděla, že už se s ním nechce stýkat. V

listopadu dala kopačky svému chlapci, tak proč by teď nemohla totéž provést Hoddingovi? Konec, hotovo, sbohem. Jenže on o tom nechtěl ani slyšet. Po všem tom lhaní v uplynulých měsících. Takže se rozzuří, skočí do kuchyně pro nůž, ví, kde ho najde, protože tam…”

“Uznala jsem vám, že měl prostředky,” přerušila ho Nellie.

“A vrátí se a probodne ji,” dokončil Meyer.

“Hm.” Řekla Nellie.

“Byl v tom bytě půl hodiny,” dodal Meyer.

“Dobrá, řekněme, že to tak bylo,” připustila Nellie. “Pomilovali se, ona řekla díky, bylo to fajn, ale tohle byl poslední taneček, a měj se. On vrazil do kuchyně, popadl nůž a oddělal ji. Tak si to představujete?”

“Ano,” přisvědčil Meyer.

“Připusťme, že to všechno… mimochodem, nic z toho nemůžete dokázat. Připusťme ale, že to všechno je pravda. A teď mi odpovězte na další otázku.”

“Jistěže.”

“Proč by potom zabil svou vlastní dceru?”

A na to se odpovědět nedalo.

Henry Cu neměl rád, když ho někdo pomlouval. Považoval se za důvěryhodného obchodníka a nelíbilo se mu, když o něm někdo šířil klepy. To, že jeho obchod byl nezákonný, neměnilo nic na skutečnosti, že jej vedl jako gentleman. Je pravda, že i Henry občas musel zpřerážet nějaké ty kosti a rozbít pár hlav, ale pokaždé, když se musel uchýlit k násilí, společenství obchodníků chápalo, že to bylo naprosto nutné. Henry měl dobrou pověst. A nelíbilo se mu pomyšlení, že by uplavala kanálem jen kvůli nějakému hispánskému feťákovi.

José Domingo Herrera před lety pracoval pro Changovy lidi, pro takzvaný gang Yellow Paper v čínské čtvrti. Henry slyšel, že Herrera je ve svém oboru velmi dohrý. To, v čem spočíval jeho obor, bylo tajemstvím mezi ním a Changem Tie-fejem, kterému se tady ve městě říkalo Walter Chang. Henryho celé, poctivé jméno znělo Cu Hong-čin. I pro něho samého bylo tajemstvím, jak vlastně pňšel ke jménu Henry. Snad proto, že za mlada vypadal jako Henry Fonda. S čínskýma očima. Když si Henry poskládal různé útržky informací, dospěl k názoru, že Herrera fungoval jako spojka mezi Changovými lidmi a jistou kolumbijskou skupinou, snažící se vydobýt si tady ve městě pozici. Kolumbijci už měli po krk kšeftů s Taliány z Miami, kteří si myslí, že jim patří celý zatracený svět.

Nechtěli s nimi znovu začínat ani tady, a tak se raději obrátili na Číňany.

Číňané potřebovali někoho, kdo by těm lidem rozuměl, kdo vypadá a mluví jako ti banditi v sombrérech a s roztrhanými zadky z mexických filmů nebo jako gangsteři s prsteny na malíčcích a se špičatými klopami z filmů o dobách prohibice. A tak vzali Herreru jako prostředníka.

To si Henry domýšlel.

Malý José Domingo Herrera si tak budoval reputaci u Číňanů i u Kolumbijců.

Jak se Herrera zapletl s jamajským posse, to byla jiná historie.

A proto Henry onoho ponurého sobotního rána jedenadvacátého ledna hovořil s mužem jménem Juan Kai Hsao, jehož matka byla Španělka opravdová Španělka ze Španělska – a otec pocházel z Tchajwanu. Mluvili spolu anglicky, protože Henry španělsky vůbec neuměl a Juanova čínština byla víc než ubohá, jeho otec do této země přicestoval ve věku dvou let.

“Povím ti, co si myslím,” začal Henry.

“Ano, prosím,” souhlasil Juan.

Uměl se skvěle chovat. Henry se domníval, že dobré způsoby zdědil po svých čínských předcích.

“Myslím, že Herrera šíří ty drby, protože to slouží jeho zájmům, ať už jsou jakékoli.”

“Ty drby o Vánocích…”

“O sedmadvacátém.”

“Ano. Že sedmadvacátýho tví lidi zadrželi zásilku určenou pro Hamiltona…”

“Ne zásilku. Peníze, co se měly za tu zásilku zaplatit.”

“Odkud přišla ta zásilka?”

“Jak to mám vědět?”

“Říkals…”

“Říkal jsem, že jsou to drby. To, že jsem o té zásilce věděl. Že jsem věděl, kam to dovezou, a zadržel jsem ty prachy.”

“Žes je ukradl.”

“Ano, samozřejmě. Ukradl.”

“Hamiltonovýmu posse.”

“Ano.”

“Měla to být velká zásilka? Podle těch drbů?”

“Podle drbů to měly být tři kila.”

“Kokainu.”

“Ano, kokainu.”

“A ty nevíš, odkud?”

“Ne. Ani to není důležité. Možná z Miami nebo z Kanady, ze západu přes Mexiko, dokonce to mohlo přijít i z Evropy přes letiště v nějakém kufru. Tři kila je nepatrné množství. Proč bych se vůbec zabýval něčím tak malým? Tři kila, to není ani pitomých sedm liber. Na Den díkůvzdání koupíš krocany, kteří váží víc.”

“Ale nestojí tolik,” namítl Juan a oba se zasmáli.

“Padesát tisíc,” řekl Henry. Podle těch drbů.

“Tolik jsi jim měl ukrást.”

“Ale ne kokain.”

“Ne, jen peníze.”

“Ano.”

“Herrerovi.”

“Ano, tomu malýmu…”

Henry málem řekl “hispošovi”, ale uvědomil si, že jeho host je napůl Španěl.

“Tomu mrňousovi Herrerovi, co mimochodem kdysi dělal pro Changovy lidi. Ještě když měli gang Yellow Paper. To bylo ještě před tebou.”

“O Walterovi Changovi jsem hodně četl,” poznamenal Juan.

Bylo mu teprve čtyřiadvacet, a tak si ještě musel budovat pověst.

Uvědomil si, že mu neuškodí, když bude každému vykládat, že hodně čte o všech slavných gangsterech z tohoto města. Každého napadne, že se snaží poučit. Ve skutečnosti však gang Yellow Paper znal, protože jeho otec kdysi v jeho zastoupení vykonával nátlak na nějaké lidi. Juanův otec byl vysoký šest stop a tři palce a vážil dvě stě čtyřicet liber. To je na Číňana hodně. Všichni vtipkovali, že musí mít mezi předky nějakého eunucha. Juanův otec si myslel, že to je hrozně legrační, protože byl všude známý jako sukničkář.

“Takže pokud tomu rozumím,” ozval se Juan ve snaze ujasnit si celý ten příběh, než se odtud zase rozběhne za nějakým posláním, “chtěl by ses dovědět, co se vlastně tehdy sedmadvacátého prosince večer stalo.”

“Ano. A proč Herrera tvrdí, že jsme ho praštili do hlavy.”

“A ukradli těch padesát táců.”

“Ano. Povídá se, že Herrera měl převzít ty všivý tři kila…”

“Kde? Nevíš kde?”

“Vím. V Riverheadu. Není podstatný, kam přesně šel. Herrera tvrdí, že tam šel s padesáti tisíci dolarů od Hamiltona, aby převzal zásilku a zaplatil ji, a že jakmile vešel do domu, skočili na něho dva Číňani, ve kterých později…”

“To měli být tvoji lidi? Podle těch drbů?”

“Ano,” přisvědčil Henry. “Chtěl jsem říct, že v nich později poznal tohle všechno se povídá mezi lidma – dva chlapy, kteří pracujou pro mě.”

“A nic z toho není pravda.”

“Vůbec nic.”

“A myslíš, že ty drby šíří sám Herrera?”

“Kdo jiný by je šířil?”

“Ale jestli to je někdo jiný, tak to chceš taky vědět.”

“Ano. A proč? Musí mít nějaký důvod, proč žvaní takové nesmysly.”

“Zjistím to,” slíbil Juan.

Ale nebyl si úplně jist, že to dokáže. Všechno to znělo tak zatraceně čínsky.

Hamilton k tomu přišel prostřednictvím jednoho člověka, kterému před třemi lety v Miami poskytl jistou službu. Šlo o to, že zabil jeho bratrance. Byl to Kubánec a věnoval se obchodu s drogami ve velkém.

Jmenoval se Carlos Felipe Ortega. Jestliže někomu na požádání zabijete bratrance, aniž byste si za to něco účtovali, tak vám ten někdo později, až se naskytne příležitost, může projevit vděčnost. Tak si to Hamilton od počátku představoval.

Šlo o to, že se zdejší Cuův gang chystá převzít zásilku kokainu za milión dolarů.

Sto kilo. Třiadvacátého ledna.

Ortega zavolal – bylo to dva týdny před Vánoci -, protože zjistil, že lidé z Miami naléhají, aby všechno proběhlo v největší tichostí. Pňstoupili na ty Cuovy nesmysly, že si ozkouší a ochutná pětikilový vzorek na jednom místě a zbytek zásilky převezme někde jinde, ale nepřáli si, aby se někde na očích potloukala spousta Číňanů a Kolumbijců. Trvali na tom, aby se nejprve sešel jeden chlapík od Číňanů s jedním chlapem z jejich strany, tady je padesát táců, tady je pět kilo. Ozkoušej, zaplať, a ty odjedeš horní cestou, my dolní cestou, rádi jsme tě poznali. Až zjistíte, že je materiál v pořádku, pošlete další dva chlapy zaplatit a vyzvednout zbytek toho svinstva. Ne víc než dva chlapy. Žádný davy ze Zakázanýho města.

Dva chlapy, kteří přijdou a zase odejdou do noci, děkujeme, sbohem. Cu na ty podmínky pňstoupil. Což podle Ortegy znamená, že místo tisíce chlapů, postávajících kolem s automatickými zbraněmi a výhrůžnými pohledy, dojde nejprve k setkání dvou lidí, jednoho z každé strany, a u pozdější předávky budou jenom dva a dva.

“To mně připadá hrozně málo,” poznamenal Ortega.

“Moc málo,” souhlasil Hamilton.

“Samozřejmě, leda že by ve vašem městě nebyli zloději.”

Oba se uchechtli.

“Chceš vědět, kde se to všechno bude konat, Lewisi?” zeptal se Ortega.

“Bylo by hezké to vědět,” odvětil Hamilton.

“Ale hlavně, prosím tě, si nic nezačínej s lidmi Miami,” žádal Omega.

“Já tady bydlím.”

“To chápu.”

“Ať už se rozhodneš jakkoli, všechno musí proběhnout mezi tebou a Číňany.”

“Ano, rozumím.”

“A kdyby třeba něco káplo i mně…”

Ortegovi se zachvěl hlas.

“A kolik bys myslel, že by ti mělo kápnout, Carlosi?” zeptal se Hamilton a pomyslel si: Ty lacinej smraďochu, zabil jsem kvůli tobě chlapa, jen tak, jako zatracenej dárek.

“Myslel jsem tak deset procent,” navrhl Ortega. “Za adresu, kde se uskuteční ten velkej nákup.”

“Dohodnuto,” potvrdil Hamilton.

“Deset kilo, správně?”

“Ne, to je víc než deset procent.”

“Ne, to je deset procent ze sta kilo.”

“Povídals, že pět kilo bude někde jinde.”

“Já vím. Ale cena je deset kilo, Lewisi.”

“Tak dobrá.”

“Dohodnuto?”

“Řekl jsem dobrá.”

“Dodáš mi to.”

“Ne. Ty si to vyzvedneš.”

“Jistě,” ustoupil Ortega.

“Tu adresu,” připomněl mu Hamilton. Omega mu ji nadiktoval.

To se stalo v prosinci.

Dva týdny před Vánoci. Desátého, jedenáctého, tak nějak.

Ortega mu řekl, že zásilka dorazí na Floridu jedenadvacátého ledna.

Na Floridě je nejmíň osm miliard kanálů a na nich soukromé čluny.

Spousta z nich jsou čluny typu Cigarette silná, rychlá plavidla jako Excalibur, Donzi nebo Wellcraft Scarab, která dokážou ujet skoro každé lodi Pobřežní stráže. Vyjedou k lodi, čekající za hranicí třímílového pásma, a vrátí se zpátky do svého malého přístavu u malého domečku.

Všechno za denního světla. Ve dne je to bezpečnější než v noci, kdy člověka může zastavit Pobřežní stráž. Ve dne jste jen jeden z mnoha rekreujících se plavců, kteří si vyrazili na vodu, aby si trochu užili sluníčka. Venku na oceánu člověk někdy hrozně dlouho nepotká vůbec žádnou loď. Tvoje loď tam kotví, přirazíš k ní a můžeš naložit třeba sedm tun kokainu a nikdo tě neuvidí ani nezkontroluje. Pobřežní stráž? Jdi se vycpat, člověče. Kdyby někdo chtěl zarazit pašování drog na celém pobřeží Floridy, potřeboval by k tomu flotilu deseti tisíc torpédoborců amerického námořnictva, a ani ty by to možná nedokázaly.

Na sever zásilka pojede v autě. Nikde žádné hranice, žádná Pobřežní stráž.

Člověk jede pěkně po dálnici s koksem v kufru. Dodržuje předepsanou rychlost. Vedle něho na předním sedadle sedí ženská.

Manželé na dovolené. Oba jsou bílí. Ta nejčistší rasa. Žádní černoši, žádní Hispánci. S takovými lidmi se pak sejdeš na předem dohodnutém místě ve městě, většinou v jednom z bytů, které máš celoročně pronajaté a používáš je pro přebírání zásilek. Zaplatíš a odejdeš s koksem.

Právě kvůli té velké zásilce si Hamilton najal Herreru.

Což Herrera samozřejmě netušil…

No, možná, že něco mohl tušit, když se to tak vezme.

“Pořád ještě nevím, proč jsi tomu zkurvenýmu hispošovi svěřil padesát táců,” prohlásil Izák.

“Proč?” zopakoval.

Věděl, že si koleduje o problémy. Hamilton byl dnes ráno rozzlobený.

Rozzlobil ho Herrera, protože mu upláchl s jeho padesáti tácy. Taky ho naštval Andrew Fields, kterého už podruhé poslal, aby toho malýho hispoše odkrouhl, a on ho nebyl schopen ve městě najít. Zlobil se i sám na sebe, protože on, Lewis Randolph Hamilton, zpackal popravu toho světlovlasého policajta. Štvalo ho, že ho ten polda viděl. Tohle všechno v Hamiltonovi jen vřelo. Izák si měl uvědomit, že teď není vhodná doba klást otázky o Herrerovi. Ale Izák byl sám ještě pořád trochu roztrpčen tím, jak si tehdy před týdnem nebo před deseti dny Hamilton zabral pro sebe obě německé děvky.

Izák s Hamiltonem v mnoha směrech připomínali manželský pár. Oba věděli o tom druhém, na jakou strunu je třeba zahrát, aby člověk dosáhl kýženého výsledku. Oba přesně věděli, jaké slovo toho druhého nejvíc vytočí. Jenže na rozdíl od manželských párů jejich střety neprobíhaly férově. Manželství je odsouzeno k zániku, jakmile se jeden z partnerů rozhodne bojovat záludně. Hamilton nebojoval férově nikdy v životě. Ani Izák ne. A neměli v úmyslu s tím právě teď začínat. Jejich vztah to však neohrožovalo. Ve skutečnosti právě tuto vlastnost jeden u druhého respektovali.

Byli zabijáci.

A zabijáci nehrají fér.

“Právě z téhle krve.” Izák důrazně potřásl hlavou, aby dal najevo, jak mu to připadá neuvěřitelné. “Kdybys vybral člověka nějaké jiné krve…”

“Ty jsi taky částečně Španěl,” připomněl mu Hamilton.

“Pocházím z Karibiku. Nejsem Španěl.”

“Potomek španělský děvky,” prohlásil Hamilton.

“Možná čínský,” oponoval Izák, “ale ne španělský.”

“Mluvím o dávných dobách,” vysvětlil mu Hamilton. “O časech Kryštofa Kolumba.”

“Jo, takhle dávno,” řekl Izák.

“Ještě předtím, než přišli Britové.”

“Páni, španělská děvka!” Izáka se to vůbec nedotklo. Nešlo o záludný boj, tohle vůbec žádný boj nebyl. Hamilton to jen zkouší. Zjišťuje, jestli se mu ho podaří vytočit bez většího úsilí. Dnes byl právě Izák v daleko lepším postavení a mohl zasazovat údery pod pás. Izák by pořád moc rád věděl, proč Hamilton svěřil tomu hispošovi padesát papírů.

“Myslel jsem, že víš, že se Španělákům nedá věřit,” podotkl Izák.

“Mluvíš nesmysly, člověče,” odpálil ho Hamilton.

“To je otázka kultury,” řekl Izák. “Píšou po zdech. Taky pořád čuměj po ženských. Jde o kulturu. Zjisti si o tom něco.”

“Vyliž mi prdel,” poradil mu Hamilton.

“Možná bych tam našel tucet růží,” odpověděl Izák.

Zasmáli se.

“S navštívenkou,” dodal Izák.

Znovu se zasmáli.

To byl vtip homosexuálů. Ani jeden z nich nebyl homosexuál, ale často dělali takovéhle vtipy a používali hantýrku homosexuálů. Mezi heterosexuály je to běžná věc, kámo. Úplně normální.

“Věřit takovýmu hispošovi,” opakoval Izák a opět zavrtěl hlavou.

“Přitom jsi o něm neměl žádný reference…”

“Byl prověřenej,” opáčil Hamilton.

“Ale ne mnou.”

“Byl prověřenej,” opakoval Hamilton, tentokrát poněkud důrazněji.

“Pokud ano, tak…”

“Důkladně,” dodal Hamilton.

Zamračil se na Izáka.

Izák neustoupil.

“Kdybych toho chlapa prověřoval já… ” začal.

“Ty jsi byl v Baltimoru,” namítl Hamilton.

“Mohlo se s tím počkat, až se vrátím.”

“Byls na návštěvě u maminky,” posmíval se Hamilton.

“Nebyl žádný spěch…”

“Utíkals na Vánoce za maminkou.”

Začínal nad Izákem získávat vrch. Izák si o sobě nerad myslel, že je maminčin chlapeček. Vždycky znovu však odjížděl za matkou do Baltimoru.

“Utíkals domů na maminčin švestkový pudink,” vypálil Hamilton.

Nějak dokázal těm slovům vtisknout zlomyslně obscénní přízvuk.

“Zatímco ty, ” kontroval Izák, “sis dal prověňt nějakýho hispoše…

Kdo ho vlastně prověřoval?”

“James.”

“James!” zvolal Izák.

“Ano, James. A prověřil ho úplně prvo…”

“Ty sis na to vybral Jamese? Jamese, kterej potom na něj šel s baseballovou pálkou?”

“Tehdy jsem netušil, že to pak James zvrzá,” odsekl Hamilton ledovým hlasem. “Tys byl v Baltimoru. A někdo to udělat musel. Řekl jsem Jamesovi, aby ho zkontroloval. Přinesl reference, který vypadaly úplně v pořádku.

“Napriklad?”

“Například, že v současný době pro nikoho nedělá. Je na volný noze.

Nemá policejní rejstřík. Kdysi dávno dělal kurýra pro Changovy lidi. Říkal jsem si…”

“Žluťasům se taky nedá věřit,” přerušil ho Izák.

“Nikomu se nedá věřit,” řekl tvrdě Hamilton.

“Tys tu situaci nezažil. Byl jsi v Baltimoru. Musel jsem se řídit instinktem.”

“To je pravda. Já tu situaci nezažil.”

“Jo.”

“A pořád ještě nevím, o co jde.”

“To je taky pravda.”

“Vím jen to, že Herrera ukradl padesát táců.”

“Jo, to je všechno, co víš.”

“Povíš mi ten zbytek?”

“Ne,” řekl Hamilton.

Najmout dvojčata Pa, to byl také Hamiltonův nápad. Jmenovali se Pa Čeng-šen a Pa Čaj-kchung, ale lidé, kteří nepatřili do čínské komunity, jim říkali Zing a Zang. Oba měli sedmadvacet, Zing byl starší o pět minut.

Byli také velmi pohlední a vypadali naprosto stejně. Šuškalo se, že Zing kdysi půl roku žil se skvělou rudovlasou Američankou, která si vůbec neuvědomila, že ji s bratrem šoustají na střídačku.

Zing a Zang věděli, že až Číňané jednou převezmou vládu nad světem, o čemž vůbec nepochybovali, nebude to proto, že by komunismus byl lepší formou vlády než demokracie. Stane se to proto, že jsou Číňané tak dobrými obchodníky. Zing a Zang byli mladí, plní energie a velmi ctižádostiví. V Čínské čtvrti se říkalo, že za správnou cenu by zabili i vlastní matku. A ještě by ji pak obrali o zlaté zuby. Prvního člověka Paova dvojčata zabila před pěti lety v Hongkongu. To jim bylo teprve dvaadvacet. Udělali to tenkrát za tisíc amerických dolarů pro každého.

Dnes už si účtovali poněkud vyšší ceny.

Například tuhle v prosinci, když je Lewis Randolph poprvé kontaktoval ohledně jistého kurýra Josého Dominga Herrery, nabídl rovné tň tisíce dolarů za to, že malého Portorikánce zmydli a odeberou mu padesát tisíc dolarů, které bude mít u sebe. Zing a Zang se Hamiltonovi dívali přímo do očí vypadali neproniknutelněji než většina Číňanů, snad proto, že z jejich výjimečně krásných tvári ustavičně čišel jakýsi vzdor, nebo to snad byla vyzývavost – a oznámili mu, že v dnešní době za takovou věc musí vyplatit čtyři tisíce dolarů každému, tedy dohromady osm tisíc dolarů. Buď tolik, anebo nic. Hamilton opáčil, že přece, proboha, nechce, aby toho hispoše odkrouhli. Potřebuje ho jen trochu upravit.

Osm tisíc, odpověděli Paové. Ber, nebo nech být. Hamilton obrátil oči v sloup a těžce vzdychal, ale vzal to. Což jim začalo vrtat hlavou.

Přemýšleli o tomtéž, o čem uvažoval i Herrera, když si ho Hamilton najal, aby doručil těch padesát tisíc: proč na to nepošle svoje lidi? Proč nám platí osm tisíc za něco, co by klidně zmákli jeho vlastní rváči?

A také přemýšleli, jak by této zvláštní situace využili ve svůj prospěch.

Nejprve je napadlo, že by mohli přijít k nějakému oběživu, kdyby se spojili se zamýšlenou obětí, řečenou José Domingo Herrera, a vysvětlili mu, že mají za úkol ho sedmadvacátého prosince, dva dny po Vánocích, trochu vyklepnout.

“Na Novej lok budeš chodit o hole,” sdělil mu Zing.

Oba mluvili anglicky jako čínští kuchaň ze starých filmů. To ovšem neznamenalo, že by byli méně nebezpeční. Jedovatí hadi také nebývají moc dobří v angličtině.

Herrera, který už si lámal hlavu tím, proč ho Hamilton najal jako kurýra, teď začal hloubat, proč mu tihle dva zatracení nevzdělaní Číňmi prozrazují, že se ho chystají bacit po hlavě. Došlo mu, že chtějí peníze za to, že ho nechají na pokoji. Hrají to na obě strany. To ovšem znamenalo možnost, že do nich vrazí nějaké peníze a oní ho pak stejně zmlátí.

Žít v tomhle městě je hrozně složité.

Herrera naslouchal jejich požadavkům. Zaplatí jim osm tisíc dolarů, a oni na tu schůzku, co se má konat ode dneška za dva týdny, zapomenou.

Herrera pochopil, že tolik jim slíbil Hamilton za to, že ho přepadnou a přinesou Hamiltonovi zpátky jeho peníze. Herrera měl v úmyslu ty prachy ukrást. Zmizet s nimi v noční tmě. Ať se jdou džemíci bodnout. Tihle Číňani však představovali jistý problém. Když ho zmlátí, vezmou těch padesát táců a vrátí je Hamiltonovi. Zbitého Herreru nechají ležet v zimě někde v kanálu. Kdyby jim však zaplatil těch osm…

“Domluveno,” prohlásil a všichni si potřásli rukama.

Stiskům jejich rukou důvěřoval asi stejně jako pohledům jejich šikmých očí.

Jenže bylo zvláštní, že se Herrera začal v duchu španělsky divit téže věci, které se bratři Paové podivovali čínsky.

Nahlas a anglicky Herrera vznesl otázku: “Proč na mě tu boudu ušil?”

A Zang, také nahlas, svou vlastní odrůdou angličtiny připojil: “Ploč najímat dva Číňan?”

Přemýšleli o tom společně.

Všem bylo jasné, že na Herreru opravdu ušili boudu. Přinejmenším měl dostat nakládačku. A i když musel připustit, že deset tisíc byla slušná cena za to, že se nechá seřezat – v tomhle městě zápasníci prodávali zápasy i za méně -, pořád mu vrtalo hlavou, proč. A proč ho museli zmlátit právě Číňané. Protože…

No… Všichni se na sebe podívali.

A Herrera to pak vyslovil: “Protože se tady chystá něco proti Číňanům!”

“Ah, ah,” řekl Zing.

“Chcete se dát se mnou do spolku?” zeptal se.

Bratři Paové se na něho neproniknutelně zadívali. Zkurvený žluťasové, pomyslel si.

“Uděláme spolu byznys?”

“Á, biz’lis, biz’lis,” zašklebil se Zing.

Tomu rozuměli. Prachy. V hlavách už jim létaly prsty po pomyslných počitadlech.

“Zjistěte, proč mně chce ublížit,” požádal Herrera.

Všichni se usmáli.

Herrera si uvědomil, že se bratři Paové usmívají, jelikož se možná právě teď vydali po cestě, která je dovede k velikostí, místo aby celý život prožili jako párek krásných vrahounů. Herrera se usmíval, protože se mu zdálo, že by z tohoto města mohl vyváznout nejen živý, ale i bohatý.

S úsměvem si všichni ještě jednou potřásli rukama.

O jedenáct dnů později za ním bratři přišli znovu.

Oba se mračili.

A přišli zrovna na Štědrý den.

Vůbec nebrali ohledy.

Začínali s tím novým partnerstvím mít trochu potíže. Byli znovu u Hamiltona a on jim podle dohody předem vyplatil padesát procent odměny za objednanou práci. Ale zbytek dostanou až mu doručí ty prachy, které Herrera za tři dny ponese.

“Když žádný plachy, žádnej doplatek!” hulákal Zang.

“Budem na tom tlatit!” kňčel Zing.

“Ne, to ne,” oponoval jim Herrera trpělivě. “Můžeme získat prachy.”

“Aha, jak?” zajímal se Zang.

Řekl to, jako by šlo o další položku na čínském jídelním lístku.

“Když na to přijdeme,” vysvětlil mu Herrera. “Na ten kšeft.”

Krásné tváře dvojčat na něho hleděly poněkud zakysle.

Zkurvený žluťasové, říkal si Herrera.

“Vysvětlil vám nějak, proč to dělá?” otázal se trpělivě.

“Žíkal, my tobě žíct pozdlav od Henly.”

To byla stopa.

“Henly?” opakoval Herrera.

“Henly Čú.”

Takhle to znělo.

Pak si uvédomil, že je řeč o Henrym Cuovi.

Vyložili mu, že až ho sedmadvacátého zmlátí, mají mu vyřídit pozdravy od Henryho Cua, aby to vypadalo, že Hamiltonovy peníze ukradli dva Číňané z velkého Henryho gangu z čínské čtvrti.

15

Tato neděle nebyla dnem odpočinku.

Nic pro utahané lidi.

Jamie Bonnem ze seattleské policie se snažil mluvit trpělivě a chlácholivě, ale jeho slova zněla naštvaně. Nelíbilo se mu, že mu někdo volá v neděli takhle brzy ráno. Tedy brzy pro něho. U Carelly už bylo deset hodin dopoledne.

Navíc se ten případ vůbec nehnul z místa, kterýžto chmurný fakt mu Carella připomněl.

“Ano,” prohlásil útočně. “Mluvili jsme s tím Gillettovým klukem. A taky s jejím dřívějším chlapcem. U vás se to běžně nedělá”?”

“Jistěže dělá,” odvětil Carella roztomile. “Jak to s nimi vypadá?”

“Na tom Gillettovi ještě pořád pracujeme.”

“Co to znamená?”

“Na noc vraždy nemá žádné pořádné alibi.”

“A kde říká, že byl?”

“Prý si doma četl. Znáte nějakýho dvaadvacetiletýho kluka, kterej večer sedí doma a čte? Eddie Gillette byl doma a četl si.”

“Bydlí sám?”

“U rodičů.”

“A ti byli kde?”

“V kině.”

“Zeptali jste se ho, kde byl na Silvestra?”

“Obou jsme se jich vyptávali, kde byli na Silvestra. Protože jestli je tu souvislost s tou vraždou dítěte tam u vás…”

“Je to možné.”

“Neztrácíme to ze zřetele, Carello. Nevyloučili jsme nikoho jen proto, že byl tu noc tady v Seattlu, ale když nám na druhou stranu někdo poví, že se flákal po východním pobřeží…”

“Co vám pověděl Gillette?”

“Byl přímo tam, na vašem písečku.”

“Tady?” Carella se sklonil blíž ke sluchátku.

“Jel na prázdniny k babičce.”

“Šli jste po tom?”

“Ne, šel jsem se radši vyčůrat,” odsekl Bonnem. “Třeba si budete chtít proklepnout babičku sami. Jmenuje se Victoria Gillettová a bydlí v Bethtownu. Máte tam nějaký Bethtown?”

“Jeden tu máme,” připustil Carella.

“Mluvil jsem s ní po telefonu a ona Gillettovu výpověď potvrdila.”

“Co vlastně vypověděl?”

“Na Silvestra byli spolu v divadle.”

“Gillette s babičkou?”

“Babičce je teprve dvaašedesát. Žije s nějakým zubařem. Všichni tři se šli podívat na novou inscenaci… co to tady je? Nepřečtu ani svoje vlastní poznámky.”

Carella čekal.

“Ať je to, co je to,” prohlásil Bonnem. “Ten zubař to taky potvrdil.

Všichni společně šli na nějakou zatracenou inscenaci, jmenovalo se to Charlie a něco, a potom se vmísili do davů na ulici a šli procházkou až k hotelu Elizabeth. Je tam takový hotel?”

“Je,” přisvědčil Carella.

“Šli tam do Raleighova sálu. Babička se zubařem tančili a Gillette se snažil sbalit nějakou blondýnu v červených šatech. Tohle všechno tvrdí Eddie, babička i zubař, který se jmenuje Arthur Rothstein. Jméno té blondýny v červeném jsme nezjistili,” dodal Bonnem suše. “Protože Gillette neuspěl.”

“Kde byl mezi tři čtvrti na jednu a půl druhou?”

“Balil blondýnu.”

“Zubař s babičkou…”

“… to potvrzují, ano.”

“A co ten druhý Joycein přítel?”

“Jmenuje se Harley Simpson. Chodila s ním ve druhém ročníku na střední škole, než se seznámila s Gillettem. Na tu noc, kdy ji zabili, má alibi jako hrom. A na Silvestra byl tady v Seattlu.”

“Hm,” řekl Carella.

“To je všechno,” uzavřel Bonnem.

“Jak to snáší starý pán?”

“Zatím ani neví, že je mrtvá. Je pořád pod sedativy a taky už se chystá na věčnost.”

“Je tam ještě někdo z rodiny? Nějaké další sestry nebo bratři?”

“Ne. Paní Chapmanová umřela před dvanácti lety. Zbyly po ní jen dvě dcery. A samozřejmě manžel. Melissin manžel. Tipoval bych, že se tu oba ještě tenhle týden objeví kvůli závěti.”

“On už je na tom tak zle?”

“Zbývá mu nanejvýš pár dní.”

“Jak víte, že existuje nějaká závěť?”

“Znáte nějaký milionáře, co umírají bez závěti?”

“Žádný milionáře neznám,” řekl Carella.

“Vím, že závěť existuje, protože mě napadla taková věc. Abych pravdu řekl, Carello, moc se mi nezdá, že by ten náš případ souvisel s tím vaším silvestrovským. Mám za to, že jde o dva oddělené, naprosto spolu nesouvisící případy. Hádám, že už děláte poldu dost dlouho na to, abyste měl pojem o shodě okolností.”

“Ano.”

“Já taky. A tak sice nezapomínám na to, co se stalo u vás, ale zároveň řeším svůj případ odděleně, chápete? A tak jsem si řekl, na celém božím světě jsou jen dva důvody. Láska a peníze. A začal jsem se zajímat, jestli starý pán nesepsal závěť. Protože, víte, on si tady hrál na maminku a na tatínka s jednou mladicí, ještě předtím, než…”

“Ale?”

“Jo, než onemocněl. Jmenuje se Sally Antoineová. Pěkná ženská. Má tady v centru kosmetický salón. Jí je jednatřicet, jemu osmasedmdesát. To už člověku musí vrtat hlavou, no ne?”

“Mně tedy ano,” připustil Carella.

“Člověk si říká, jestlipak se o ní starouš zmínil v závěti. Pokud tedy nějaká závěť existuje. Tak jsem se začal vyptávat.”

“A co jste zjistil?”

“Slečna Antoineová tvrdí, že nemá ponětí, jestli ji starý pán v závěti uvedl. Vlastně vůbec nechápe, proč by to dělal. Ale když už jsem ten nápad dostal, nechtěl jsem se tak snadno vzdát. Protože jestli ta dáma figuruje v závěti a jestli se o tom mladší dcera nějak dověděla…”

“Aha.”

“… tak se možná snažila staříka donutit, aby tu závěť změnil, dokud je ještě schopen se podepsat. Aby tu potvoru odtud vyškrtl. I když… žádná potvora to není, to vám povídám, Carello. Je to slušná ženská, rozvedená, se dvěma dětmi. Přistěhovala se z Los Angeles a musela tvrdě pracovat, než se jí ten podnik rozběhl. Nedovedu si představit, že by Joyce Chapmanové dvakrát prostřelila hlavu.”

“Prohlédl jste si tu závěť?”

“Vy byste se měl dát k policajtům,” podotkl Bonnem suše. “Udělal jsem tohle: samozřejmě jsem se nemohl na závěť vyptávat starého pána, protože je už úplně mimo. Tak jsem se zeptal jeho právníka…”

“Kdo to je?”

“Takový mladík, který to převzal, když se Melissa s manželem odstěhovali na východ. Předtím býval Chapmanovým advokátem Hammond, rozumíte. Začal to dělat krátce předtím, než si ho Melissa vzala, řekl bych, že to trochu smrdí úplatkem, co? Seznámil se s ní po návratu z Vietnamu, kde sloužil v armádě. A hned nato se ukáže, že se stal tatíkovým advokátem.”

“Sepisoval pro něho i závěť?”

“Hammond? Ne. Tu nesepsal ani ten nový právník. Tvrdil, že k tomu nemá dostatečné znalosti. Nejspíš si chránil kůži. Tak jsem se ho zeptal, kdo by ty znalosti mohl mít, a on mě poslal za jedním zdejším starým paprikou, jmenuje se Geoffrey Lyons. Býval Chapmanovým advokátem a odešel do penze krátce předtím, než nastoupil jeho zeť. Pověděl mi, že pro Chapmana sepsal novou závěť před dvanácti lety, jo, hned po smrti paní Chapmanové. Jenže na závěť se vztahuje ochrana komunikace mezi advokátem a jeho klientem, a tak jsem z něho nemohl nic vyrazit.”

“Ví o tom, že vyšetřujete vraždu?”

“Jasně.”

“Má Chapman kopii té závěti?”

“Má.”

“Kde?”

“Kde vy máte svou závěť, Carello?”

“V bankovní schránce.”

“A tam ji má i starý pán, jak mi řekla slečna Ogilvyová. Tak jsem si zašel pro soudní příkaz k otevření schránky. Soudce chtěl vědět, jestli vím, co v té závěti stojí. Povídám: ,Ne, právě proto chci tu schránku otevřít.´ A on na to: ,Představuje obsah té závěti pravděpodobný důvod k vraždě?´

Povídám, že právě to potřebuju zjistit. A on: ,Žádost se zamítá.´”

“Kdo tu závěť přepisoval na stroji?” napadlo Carellu.

“Jak to myslíte? Jak mám sakra vědět, kdo ji přepisoval?”

“Mohl byste to zkusit zjistit.”

“Proč?”

“Písařky advokátů mívají dobrou paměť.”

Linka oněměla.

Bonnem přemýšlel.

“Najít tak sekretářku nebo někoho,” řekl nakonec.

“Mhm,” potvrdil Carella.

“A té se zeptat, jestli si vzpomíná, co je v té závěti.”

“Tím by se dalo začít.”

“A když řekne, že se v závěti vyskytuje jméno Sally Antoineové…”

“… můžete slečnu Antoineovou navštívit ještě jednou.”

“To by byla hořká pilulka.”

“Jakmile starý pán zemře, což se podle vás může stát kdykoli…”

“Každým dnem.”

“…bude závěť zaregistrovaná a stane se veřejným dokumentem.

Mezitím už ale můžete pokračovat ve vyšetřování vraždy.”

“To jo. Jenže ta Antoineová byla na Silvestra tady v Seattlu. Tím by padla jakákoli spojitost s vaším případem. I kdyby v závěti bylo její jméno.”

“Počkáme si, co v té závěti stojí.”

“Ten manžel už se vrátil na východ, že? Proč se nezeptáte jeho?”

“Hammonda? Na co bych se ho měl ptát?”

“Co je v té závěti.”

“Odkud by to věděl?”

“No, třeba to neví. Ale když se chce ode mě, abych pohnul zadkem a začal shánět písařku, která bůhvíjak dávno tu závěť napsala, můžete vy aspoň zvednout telefon. A když už o tom mluvím, copak vy tam u vás máte smlouvu s telefonní společností?”

Carella se usmál.

“Dejte mi vědět, na co jste přišel,” požádal.

“Zavolám na účet volaného,” ujistil ho Bonnem.

Během uplynulého měsíce si Herrera občas přál, aby jeho partnery byli Portorikánci, ale co se dalo dělat? Osud mu přihrál dva Číňany, kteří se uvolili, že ho tedy sedmadvacátého nezmlátí a nevyřídí mu pozdravení od Henryho Cua. V ten den místo toho Herrera zmizel i s penězi na drogy a Zing se Zangem se objevili u Hamiltona, naoko s bžundou, a vrátili mu jeho zálohu. Bylo osmadvacátého prosince, rok se chýlil ku konci a Herrera stále seděl na svých padesáti tisících, které, jak doufal, přemění jedním rázem v celé jmění. Věděl, že jediné, čím toho lze dosáhnout, jsou drogy. Všechno ostatní by byla pitomost. V Americe už na ulicích neleží zlato. Dneska jsou přecpané kokainem. Koks se stal novým americkým snem. Herrera si občas říkal, že za to určitě můžou komunisti, ale na tom čerta starého záleželo.

Osmadvacátého mu bratři Paové přišli hlásit, co zjistili. Prý při tom riskovali životy.

“Hlozně nebezpečny,” zdůraznil Zing.

“Henly Čú se dozvědět a ččččččč.” Zang si přejel prstem po hrdle.

“Chcete bejt jen obyčejný troubové, anebo vyhrát?” zeptal se Herrera.

Bratři Paové se zahihňali.

Ten smích jaksi způsobil, že vypadali ještě hrozivěji než obvykle.

Většinou mluvil Zing. Jeho angličtina zněla o něco lépe než bratrova.

Herrera soustředěně poslouchal. Jednak proto, že Zingovi bylo bez soustředění špatně rozumět, a také proto, že při Zingově hlášení se Herrerovi ježily vlasy.

Zing hovořil o drogovém kšeftu za milión dolarů.

“Milón dolalů,” prohlásil.

Sto kilogramů, po deseti tisících za kilo. Bylo to laciné, protože Cu nakupoval ve velkém.

“Stokílo,” tvrdil Zing.

Zásilka měla dorazit z Miami autem.

Třiadvacátého ledna.

“Testí jeden flák, vívenout bytek indé,” drmolil Zing.

“Cože?” otázal se Herrera.

“Testí jeden flák, vívenout bytek indé.” Zing svá slova přesně zopakoval. Ukázal Herrerovi proužek papíru s různými ádresami v angličtině, napsanými jakoby pavoučím rukopisem.

“Testí jeden flák,” ukázal na první adresu.

“Cože?” opakoval Herrera.

“Testí.”

“Do prdele, co to znamená?”

Za pomoci řady pantomimických úkonů nakonec Zing s bratrem Herrerovi vysvětlili, že první adresa je místem, kde se zboží otestuje…

“Peťkílo.” Zing zvedl jednu ruku s roztaženými prsty.

“Pět kilo,” přikývl Herrera.

“Jo, jo,” pokyvoval Zing hlavou.

“Otestují a ochutnají je na tomhle místě…”

“Jo, testí flák.”

“A když to bude v pořádku, zbytek si vyzvednou na tom druhém místě.”

“Jo,” potvrdil Zing, “vívenout bytek indé.” Zašklebil se na bratra, aby mu dal najevo, jak je báječné ovládat cizí jazyk.

“A tam se budou prověřovat jen některé, náhodně vybrané balíky.”

“Jo, jen někelý.”

“Co když to zboží nebude dobrý?” zajímal se Herrera.

Zing mu vysvětlil, že v tom případě dohoda padá a ti chlapi z Miami a lidi od Cua se rozejdou každý svou cestou, aniž by se někdo urazil.”

“Bez ulášky,” pokývl hlavou.

“Ale když to bude fajnovej matriál…”

“Jo,” přikývl Zing.

“Tak předají pět kilo a Cuovi lidi jim vyplatí padesát táců.”

“Paesát tásů, jo.”

“A pak zajdou na tu druhou adresu, udělají namátkovou kontrolu a vyzvednou zbytek koksu.”

“Jo, bytekoksu.”

Herrera se na chvíli zamyslel.

Potom se zeptal: “Ti lidi z Miami, to jsou Čír~ani?”

“Ne, ne, španělký,” opravil ho Zing.

To právě Herreru napadlo.

“Musím se na ně napojit,” prohlásil. “A potřebuju znát nějakej kód nebo hesla, co používaj při telefonování. Můžete mi sehnat takový informace?”

“Hlozně těšký,” odpověděl Zang.

“Hlozně nebezpečny,” potvrdil Zing.

“Chtít udělat hlozně velký plachy?” zeptal se Herrera.

Bratři Paové se zahihňali.

Herrera uvažoval, že kdyby si koupil těch mizerných pět kilo, co bude stranou kvůli testování…

Koupit těch mizerných pět kilo za prachy, co ukradl Hamiltonovi…

No, a pak by z čistého koksu udělal padesát tisíc balíčků cracku…

Po pětadvaceti dolarech za kus…

Ježíšikriste!

Hodilo by to milión a čtvrt!

Kdyby se rozdělil s těmi žluťasy, jak se domluvili…

“Hlozně velký plachy, tutový,” smál se Zing.

Tutový,” opakoval Herrera a smál se na ně jako krokodýl.

Nyní, v poledne dvaadvacátého ledna, Herrera meziměstsky telefonoval. Už když vytáčel směrový kód, si připadal jako velké zvíře.

Utrácí takové peníze za meziměstský hovor. Ale vlastně utrácí Hamiltonovy peníze.

Ozval se mu nějaký Kolumbijec.

Mluvili spolu pouze španělsky.

“Čtyři sedm jedna,” ohlásil se Herrera.

To číslo mu dodali schopní bratři Paové. Čínští kouzelníci.

“Osm tři šest,” odpověděl ten člověk.

Jako v blbým filmu o špiónech.

“Mám na zítřek jednu změnu.”

“Už jsou na cestě.”

“Ale můžete se s nimi spojit.”

“To ano.”

“Tak jim to vyřiďte.”

“Jaká změna?”

“Ten test bude na jiné adrese.”

“Proč?”

“Začalo tam přihořívat.”

“Tak dávejte.”

“705 East Redmond. Byt číslo 34.”

“V pořádku.”

“Opakujte to.”

Muž to zopakoval.

“Nashle zítra,” pozdravil Herrera.

“A co ještě?” řekl ten muž.

“Ještě?” Herrera si bleskem uvědomil, že málem zapomněl vyslovit závěrečný kód. “Tři, tři, jedna,” řekl.

“Bueno,” potvrdil muž a zavěsil.

Kovboj svůj obchod v neděli zavíral, a tak se to dopoledne s Klingem sešli v malém bufetu s mexickými topinkami. V bufetu bylo plno prostitutek, které ještě nešly spát. Palacios i Kling byli pěkní chlapi, ale žádná z žen na ně ani nepohlédla. Palacios chtěl tu záležitost vyřídit co nejrychleji. Nerad si nechával kazit neděli takovými hloupostmi. A navíc neměl žádnou radost z toho, co přinesl.

“Zítra žádná loď nepřijede,” oznámil Klingovi. “Určitě ne loď s drogama. Říkal jste z Kolumbie?”

“Takové mám informace.”

“Registrovaná ve Skandinávii?”

“Ano.”

“Nic takového,” prohlásil Palacios. “Mluvil jsem s pár známými, a v přístavu je teď úplně mrtvo. Nejde jen o drogy, totéž platí o banánech, grapefruitech, automobilech. Říká se, že je ve vzduchu nějaká stávka.

Lodě zůstávají doma. Mají strach vyplout, protože by je tu nikdo nevyložil.”

“Tahle by se měla vykládat venku.”

“Já vím, to jste mi pověděl. Sto kilo. Koks za milión babek. Pro nějaký jamajský posse.”

“Tak jsem koupil.”

“Kdo vám to pověděl? Herrera? Mimochodem, zjistil jsem, kde je.”

“Vážně?” Klinga to překvapilo.

“Zašil se u jistý Consuely Diegový. Ta pracuje u vás.”

“Policistka?”

“Ne, zvedá telefony na lince 911. Civilní služba. Kdysi dělávala v masážním salónu, takže bych řek, že si polepšila. Je to pár dnů, co se přestěhovali na Vandermeerovu ulici.”

“Kam na Vandermeerovu?”

“Tady jsem vám napsal adresu. Až si ji zapamatujete, tak ten papírek spolkněte.”

Kling se na něho podíval.

Palacios se šklebil.

Podal Klingovi proužek papíru, na kterém byla naškrábána adresa s číslem bytu. Kling si jej prohlédl a uložil jej do desek svého zápisníku.

“Jak velkej je na toho chlapa spoleh?” chtěl vědět Palacios.

“Začínám si myslet, že asi moc ne.”

“Protože na tomhle něco smrdí, víte?”

“Co třeba?”

“Říkáte, že to mají kupovat Jamajčani, jo?”

“Tak mi to řekl.”

“Sto kilo.”

“Ano.”

“Máte dojem, že to je pravda?”

“Jak to myslíš?”

“Jamajčani nejdou do tak velkejch kšeftů. U nich spíš jenom kape, ale vytrvale. Kilo sem, kilo tam, jednou za pár dnů. Vezmou kilo a vyroběj z něj deset tisíc balíčků cracku po pětadvaceti dolarech za kus. To je čtvrt miliónu dolarů. Takže když je kilo přijde průměrně na patnáct táců, vydělají na něm kolem dvou set třiceti tisíc. Pořád ještě chcete bejt polda, až budete velkej?”

Palacios se už zase šklebil.

“A proto tvrdím: pro jamajský posse je pět kilo až dost. Ale sto kilo?

Který přijde rovnou přes vodu, místo přes Miami? To teda smrdí.”

Toto byl důvod, proč se Kling občas rád poučil i jinde než v policejních magazínech.

Henry Cu začínal mít dojem, že to Juan Kai Hsao jednou dotáhne daleko. Tedy pokud to, co mu řekl, je pravda. Existuje staré čínské přísloví, které se dá přeložit asi takto: I dobrá zpráva je špatná, je-li nepravdivá. Juan onoho nedělního odpoledne donesl spoustu dobrých novinek – ale byly spolehlivé?

Hned zpočátku oznámil, že se Hamiltonovo posse jmenuje Trinity.

“Trinity?” opakoval Henry. Takový název gangu mu připadal velmi podivný. I když se jednalo o jamajský gang. Znal posse s názvy jako Pes, Džungle, a dokonce i Okra Slime. Ale Trinity?

“Pokud jsem to správně pochopil,” vysvětloval Juan, “založili ho v místě, zvaném Trinity, kousek od Kingstonu. Na Jamajce, samozřejmě.

Tak tomu aspoň já rozumím.”

“Trinity,” řekl znovu Henry.

,,Ano. A taky to založili tři chlapi. A trinity, myslím, znamená trojice.

Jako Svatá trojice.”

O Svaté trojici Henry nic nevěděl. A ani ho to nezajímalo.

“Byl mezi těmi třemi i Hamilton?” zeptal se.

“Ne, Hamilton přišel až později. Ty původní tři zabil. Teď to posse řídí on, ale dá si radit od chlápka jménem Izák Walker. Ten taky zabil pár lidí. V Houstonu. O obou se říká, že jsou to pěkní kruťasové.”

Henry pokrčil rameny. Z vlastní zkušenosti věděl, že nikdo není krutější než Číňané. Napadlo ho, zda Hamilton či Walker někdy namočili bambusový výhonek do lidských exkrementů a vrazili jej šéfovi konkurenčního gangu pod nehet. Na střílení není nic ukrutného. Krutost spočívá v tom, že člověku dělá radost bolest a utrpení jiných lidských bytostí.

“Co je s Herrerou?” zeptal se. Ty povídačky o Hamiltonově posse s legračním, pobožným jménem ho unavovaly.

“Proto ti vykládám o Trinity,” řekl Juan.

“Proč?”

“Protože Herrera s tím nemá nic společného.”

“S čím? S tím posse?”

“O tom nic nevím.”

“Tak povídej, co víš,” pobídl ho Henry netrpělivě.

“Vím, že Herrera ty drby nešíří. Určitě to není on. Vůbec s tím nemá nic společného.”

“Tak kdo je za to odpovědný?” zamračil se Henry.

“Trinity.”

“Hamiltonovo posse?”

“Ano.”

“A proč?”

“To nevím,” přiznal Juan.

“Jsi si jistý, že je to pravda?”

“Absolutně. Protože jsem mluvil s některými lidmi, které kontaktovali.”

“S jakými lidmi?”

“Se zdejšími Číňany.”

Henry věděl, že není řeč o legálních obchodnících ze zdejší čínské komunity. Juan mluvil o takových Číňanech, jako byl Henry. A tvrdil, že ti lidé…

“Kdo za nimi přišel?” zeptal se.

“Lidi z Trinity.”

“A vykládali jim, že jsme ukradli…”

“Že jsme jejich posse ukradli padesát táců. Že ty prachy nesl předat jejich kurýr. Herrera.”

“S kolika lidmi jsi mluvil?”

“Se šesti.”

“A za každým z nich přišli Hamiltonovi lidi?”

“Za každým.”

“Proč?” opakoval Henry.

“To nevím,” přiznal Juan.

“Vypátrej to,” přikázal Henry. Poklepal mu na rameno a vedl ho ke dveřím. U dveří sáhl do kapsy, vytáhl peněženku se svazkem stodolarovek, odpočítal pět, podal je Juanovi a řekl: “Kup si něco na sebe.”

Když osaměl, přešel Henry k červené lakované skříňce s měděným kováním, zepředu ji otevřel, vytáhl láhev ginu Tanqueray a do nízké sklínky si na jedinou kostku ledu nalil pořádnou dávku. Usedl do křesla s červeným čalouněním téhož odstínu jako skříňka, rozsvítil stolní lampu se stínítkem, od nějž visely třásně z červeného hedvábí, seděl a popíjel. V

Číně je červená považována za barvu štěstí.

Proč ho pomlouvají?

Proč tvrdí, že ukradl něco, co neukradl?

Proč?

Napadal ho jen jediný důvod: zásilka sto kilogramů kokainu. Za kterou zaplatí milión dolarů.

V hotovosti, to se rozumí samo sebou. V téhle branži se nedá za drogy platit osobním šekem.

Má snad Hamiltonovo posse zálusk na tu zásilku? Trinity, takové směšné jméno! Ale je-li tomu tak… proč ho pomlouvají? I kdyby mělo dojít k nejhoršímu a Jamajčané ukradnou zásilku objednanou čínským gangem, proč předtím šíří klepy o Henrym, že ukradl padesát tisíc dolarů?

A najednou si uvědomil, že právě toto jsou klíčová slova.

Jamajčané.

A Číňané.

Kdyby se Hamilton chystal šlohnout zásilku určenou jinému jamajskému gangu, třeba pro posse Banton nebo Dunkirk Boys, jež jsou mocnější než tahle zkurvená Trinity, vletěl by do toho a nepotřeboval by žádnou omluvu. Skočili by na ně se svými Uzi nebo automaty AK-47, Jamajčané proti Jamajčanům, muž proti muži. A vítěz bere všechno.

Ale Henry byl Číňan.

Jeho gang byl čínský gang.

A kdyby Hamiltonovi Jamajčané začali Číňanům šlapat na prsty, jen Buddha ví, jakou odezvu by to v tomhle městě mohlo vyvolat.

Ledaže…

Všichni zloději chápou, co je to odvetná akce. Zloději všech kultur, hovořící všemi jazyky.

Kdyby Henry Hamiltonovu posse opravdu ukradl padesát tisíc, měl by Hamilton plné právo na odvetu.

Vzít si zpátky těch padesát táců i s úroky.

Byly by to úroky za všechny prachy, když si člověk uvědomí, že z Miami přijde materiál v hodnotě miliónu dolarů, ale mezi zloději je čest velmi nákladná záležitost.

Tak proto po městě kolují ty nesmyslné kecy.

Hamilton si připravuje výmluvu. Cu mě podrazil a teď já podtrhnu jeho.

To si jenom myslíš, řekl si Henry, sáhl po telefonu a vytočil totéž číslo v Miami, na které před necelými pěti hodinami volal Herrera.

Když tu neděli večer přišli do bytu Angely Quistové, byla už tma.

Pověděla jim, že celý den zkoušela v divadle Ypsilon nějakou hru a je prý úplně vyčerpaná. Opravdu by si přála, aby to mohlo počkat do rána, protože teď si chce už jenom uvařit polévku, chvíli se kouknout na televizi a jít spát.

“Nebude to trvat dlouho,” slíbil Carella. “Chceme si jen prověřit jednu stopu, kterou sledují policisté v Seattlu.”

Angela si těžce povzdechla.

“Vážně,” ujišťoval ji Meyer, “bude to jen pár otázek.”

Znovu si povzdechla. Vlasy medové barvy měla rozčepýřené, safírově modré hvězdy očí pobledlé únavou. Seděla na gauči pod reprodukcemi od Picassa. Detektivové zůstali stát. V bytě bylo dost chladno, takže si neodložili kabáty.

“Zmínila se Joyce někdy o ženě jménem Satly Antoineová?” začal Carella.

“Ne. Nemyslím. Proč?”

“Nikdy se nezmínila, že se s tou ženou její otec schází? Nebo vůbec s jakoukoli ženou?” naléhal Carella.

“Nevzpomínám si, že by o něčem takovém mluvila.”

“Zmínila se někdy o otcově závěti?”

“Ne.”

“Když odjížděla do Seattlu, vysvětlila vám, proč odjíždí?”

“Ano. Její otec je těžce nemocný. Bála se, že umře dřív, než se s ním uvidí.” Angela na ně upřela udivené oči. “Proč se na tohle všechno nezeptáte Joyce?”

Okamžitě si uvědomili, že jí to ještě neřekli.

“Slečno Quistová,” oslovil ji Carella jemně, “Joyce je mrtvá.

Zavraždili ji minulé pondělí večer.”

“Do hajzlu!” Angela sklonila hlavu.

Seděla na gauči pod reprodukcemi Picassa se sklopenou hlavou.

Přikývla.

Neodpověděla.

Konečně si zhluboka povzdechla a vzhlédla.

“Udělal to stejný člověk?”

“To nevíme.”

“Páni.”

Zase se odmlčela.

Potom se zeptala: “Ví o tom její sestra?”

“Ano.”

“Jak to přijala?”

“Myslím, že docela dobře.”

“Byly si tak blízké,” řekla Angela.

Oba detektivové na ni pohlédli.

“Vídaly se hrozně často.”

Pořád na ni hleděli.

“Hrozně často?” opakoval Meyer.

“No, ano.”

“I potom, co otěhotněla?

“Jistě. Vlastně právě Melissa jí to pomohla dát dohromady.”’

“Co dát dohromady?” chtěl vědět Carella.

“Pomohla jí najít adopční agenturu,” odpověděla Angela.

16

K Richardovi a Melisse Hammondovým se dostali až v pondělí, v jedenáct dopoledne, protože ještě předtím museli vykonat jinou pochůzku.

Když detektivové dorazili, zastihli Hammondovy uprostřed balení zavazadel.

Melissa jim vysvětlila, že jí ze Seattlu telefonovala slečna Perla Ogilvyová, aby jí sdělila, že otec zesnul dnes ráno, sedm minut před osmou hodinou tichomořského času. Mají v úmyslu chytit letadlo, které odlétá na západní pobřeží brzy odpoledne.

Carella a Meyer vyslovili upřímnou soustrast.

“Budete se muset postarat o spoustu věcí, že?” podotkl Carella.

“Perla nám hodně pomůže,” odpověděl Hammond.

“Tím jsem si jist,” souhlasil Carella a mile se usmál. “Vím, že tohle je pro vás opravdu zlá chvíle…”

“No, čekali jsme to,” řekl Hammond.

“Ano. Ale napadlo mě, jestli bych vám nemohl položit pár otázek.”

Hammond na něho překvapeně pohlédl.

“Opravdu nemyslím,” začal, “že tohle je…”

“Ano, já vím,” souhlasil Carella. “A věřte mi, přál bych si, aby bylo nedošlo ke třem vraždám, ale ono k nim došlo.”

Cosi v jeho hlase přimělo Hammonda, aby zvedl hlavu od otevřeného kufru.

“Opravdu lituju,” prohlásil Carella a vůbec to neznělo omluvně, “ale skutečně bychom uvítali, kdybyste nám mohli věnovat pár minut.”

“Ale ovšem,” souhlasil Hammond.

Na druhé straně postele Melissa úhledně skládala oblečení do otevřeného kufru. Detektivové stáli ve dveřích, necítili se dobře v tak intimním prostředí, jakým je ložnice, a také proto, že je nikdo nevyzval, aby si odložili.

“Když jsme s vámi naposledy mluvili,” začal vysvětlovat Carella, “zmínili jste se, že jste se s Joyce naposledy setkali někdy v únoru…”

“Dvanáctého února,” upřesnil Meyer po nahlédnutí do zápisníku.

“Správně,” potvrdila Melissa.

Hlavu měla skloněnu a věnovala se balení.

“Tou dobou už byla čtyři měsíce těhotná,” dodal Carella.

“Ano.”

“Ale vy jste si toho nevšimli.”

“Ne.”

“Protože všechny ženy v rodině Chapmanových při těhotenství málo tloustnou, je to tak, pane Hammonde?”

“Promiňte, co…”

“Neříkal jste to tak, pane Hammonde? Že u Chapmanů všechny ženy při těhotenství málo tloustnou?”

“Říkal.”

“Které ženy z Chapmanovy rodiny jste měl na mysli?”

“Lituju, ale opravdu nechápu, co…”

“Vaše žena měla jedinou sestru. Joyce. O Joyce jste nemluvil, protože jste ani nevěděl, že byla těhotná. A Melissina matka byla naposledy těhotná před dvaceti lety. Ji jste těhotnou neviděl. Nebo ano?”

“Ne.”

“Tak které Chapmanovy ženy jste myslel?”

“No, Melissu, samozřejmě…”

“Ano, samozřejmě. A koho dalšího?”

“Chtěl jsem tím říct,” vysvětloval Hammond, “že všichni v rodině to tvrdili, že Chapmanovy ženské v těhotenství málo tloustnou.”

“Ach tak,” pochopil Carella. “No, tím se to vysvětluje, že?”

“Pane Carello, nevím přesně, o co vám jde, ale vím, že se mi nelíbí váš tón. Jestli máte něco…”

“Paní Hammondová,” přerušil ho Carella, “není pravda, že agenturu CooperAnderson jste své sestře poradila vy?”

Melissa vzhlédla od kufru.

“Ne,” odpověděla.

Nekompromisně.

Vyslovila naprostou lež.

“Než jsme sem dnes ráno zašli,” pokračoval Carella, “navštívili jsme pana Lionela Coopera, jednoho z partnerů společnosti CooperAnderson.”

“Co to má znamenat?” chtěl vědět Hammond.

“Pan Cooper si přesně vzpomíná, že s vámi několikrát telefonicky mluvil…”

“Moje žena nikdy nemluvila s žádným…”

“… ohledně těhotenství vaší sestry a o umístění jejího dítěte, až se narodí.”

“Vzpomínáte si na ty hovory?” zeptal se Meyer.

“Ne, nevzpomínám,” prohlásila Melissa.

“Ale chápete, že pokud k nim došlo, pak máme rozumný důvod předpokládat, že jste o těhotenství své sestry věděla?”

“Nevěděla jsem, že je těhotná,” zapírala Melissa.

“To už jsme slyšeli. Protože jste si nebyly moc blízké a vídaly jste se jen zřídkakdy.”

“Správně.”

“Její spolubydlící, mladá žena jménem Angela Quistová, se ale domnívá, že jste si byly moc blízké a že jste se scházely hodně často.

Zejména potom, co Joyce otěhotněla.”

“Slečna Quistová se mýlí,” prohlásil Hammond.

“Pane Hammonde, kde jste byl na Silvestra? Přesně řečeno, mezi tři čtvrtě na dvě a…”

“Byl tady se mnou,” vyhrkla Melissa.

“Oba jste byli tady mezi…”

“Tak, to by bylo, pánové,” přerušil ho Hammond.

“Co tím chcete říct?” zajímal se Carella.

“Chci říct, že jsem právník a že náš rozhovor skončil.”

“Napadlo mě, že byste mohl přijít s něčím takovým,” připustil Carella.

“Tak to vás napadlo správně. Leda byste měli…”

“Máme,” ujistil ho Carella.

Hammond zamrkal.

“Máme na to protilék.”

Hammond opět zamrkal.

“Zprávu Federálního vyšetřovacího úřadu,” vysvětlil Carella.

“Uvádí se v ní, že otisky prstů nalezené na rukojeti nože, kterým někdo zavraždil Annii Flynnovou, se shodují s otisky v armádní složce Richarda Allena Hammonda. To jste vy.”

Lhal.

Ne o záznamech FBI. Bonnem ze Seattlu mu pověděl, že Hammond sloužil za vietnamské války v armádě, takže věděl, že jeho otisky samozřejmě budou v záznamech. Ale otisky na rukojeti vražedné zbraně byly pro kvalitní zkoumání příliš rozmazané. Doufal jen, že Hammond neměl rukavice, když u Hoddingů páčil okno. Musel naslepo spoléhat na mnoho věcí. Mezitím si od opasku odepjal pouta.

Meyer také.

Melissa si zřejmě najednou uvědomila, že jeden pár pout je určen pro ni.

“Právě mi zemřel otec,” prohlásila. “Musím jet do Seattlu.”

Carella se na ni zpříma zadíval.

Před jeho ledovým pohledem uhnula očima.

V pondělí dopoledne, deset minut po jedenácté, sešel Herrera po schodech před vchodem domu číslo 3311 ve Vandermeerově ulici a vykročil směrem k bulváru Soundview.

Kling se vydal za ním.

Byl tady už od sedmi hodin. Ne, že by Herreru považoval za ranní ptáče, ale nechtěl nic riskovat. Herrera rázoval svižným tempem.

Samozřejmě, on přece poslední čtyři hodiny nemrzl na ulici. Zdravá ruka se mu pohupovala v rytmu chůze, hlavu měl sklopenou proti větru a uháněl jako člověk, který potřebuje stihnout vlak. Kling jenom doufal, že nemá v plánu takhle mašírovat přes celé tohle zatracené město. Měl zmrzlé uši, zmrzlé ruce, nohy i nos. Štvalo ho pomyšlení, že se Herrera pravděpodobně teprve před hodinou probudil ve vyhřáté posteli, pomiloval Consuelu Diegovou a spořádal teplou snídani, zatímco Kling postával v domovním vchodu na protější straně ulice a čekal, až se mu uráčí vyjít ven.

Herrera se zastavil a s někým rozmlouval.

Kling se stáhl, otočil se tváří k nějaké výloze a koutkem oka sledoval, jak se Herrera zřejmě vyptává na cestu.

Muž, kterého zastavil, ukazoval někam dál do ulice.

Herrera poděkoval a vykročil.

Byla zima jako v tundře.

Kling se k němu opět přiblížil a držel se za ním asi na padesát kroků.

Herrera ho znal.

Jeden pohled a…

Zase zůstal stát.

Tentokrát se díval na číslo nad jedním z obchodů.

Opět se pohnul.

Kling za ním.

A pak před sebou zahlédl výlohu a očividně poznal, že to je místo, které hledá. Zabočil ke dveřím, otevřel je a zmizel uvnitř. Nápis na výloze zněl:

GO, Inc.

Cestovní kancelář

Kling byl příliš zmrzlý, aby ho to pobavilo.

Přešel přes ulici, vešel do vchodu činžovního domu, vtáhl hlavu mezi ramena, dřepl si na paty a zase čekal.

Asi za hodinu Herrera vystřelil z kanceláře Go, Inc. jako člověk, éterý je už za vodou. Na tváň široký úsměv: zde kráčí muž s letenkami v kapse, muž, mířící někam, kde je slunečno a teplo. Kling se na něho zavěsil a chvíli si přál být tam, kam se Herrera chystá. Vypadnout z tohohle města se sněhem zčernalým od sazí, s chodníky pokrytými ledem, kde nebe v barvě ocelové šedi hrozí dalším přídělem sněhu. Někam vypadnout, kamkoli.

Tak, kam se vydáme teď, uvažoval.

Herrera zamířil rovnou zpátky do čísla 3311 ve Vandermeerově ulici.

Vyšel po chodech před vchodem, vstoupil dovnitř a prásk. Zmizel.

Kling zaujal své postavení ve vchodu na protější straně ulice. Chvíli po jedné hodině vyšel domovník a vyhnal ho. Kling si zašel do malé jídelny o několik domů dál, usedl ke stolku blízko výkladu vedoucího do ulice, seděl, jedl cheesburger a smaženky a přitom pozoroval dům stojící šikmo naproti přes ulici. Pil už třetí šálek kávy, když na ulici vyšel Herrera, tentokrát ve společnosti krásné tmavovlasé ženy, zavěšené do jeho zdravé paže. Měla na sobě krátký kožíšek z nepravé kožešiny a kratičkou minisukni. Nádherné nohy. Úsměv přes celou tvář. Consuela, domyslel si Kling. Byly už skoro tři hodiny. Sledoval je kolem parku na bulvár Soundview a potom východním směrem na Lincoln Avenue a ke kinu Gateway, kde ve dvou sálech dávali dva různé filmy. Kinosál Gateway I a kinosál Gateway II. Nemohl se postavit do fronty hned za Herrerou, protože Herrera by ho poznal. Počkal, až si koupil dva lístky na něco, a zep tal se děvčete upokladny, kam si ten chlapík s rukou v sádře koupil lístek.

“Có?” zeptala se dívka.

“Ten člověk s tou sádrou,” opakovat Kling. “Do kterého sálu šel?”

Nechtěl tady mávat odznakem. Nechtěl, aby ta holka věděla, že je polda. Během pěti minut by to zde věděl každý. Herrera měl dobré oči i uši.

“Nevzpomínám si,” odvětila dívka.

“Jsou tady jen dva sály. Tak do kterého si koupil lístek?”

“Nevzpomínám si. Chcete lístek, nebo ne?”

“Dejte mi lístky do obou sálů,” požádal Kling.

“Do obou?”

“Do obou.”

“Teda, to jsem ještě nezažila,” podivila se dívka.

Kling ji tipoval tak na šestnáct let. Jedna ze spousty teenagerů, kterých je dnes všude plno.

“Jak můžete sledovat dva filmy najednou?” podivila se.

“Chci stihnout od každého kousek,” vysvětlil jí Kling.

“Nó, jsou to vaše peníze,” pokrčila rameny a její pohled jasně naznačoval, že v tomhle městě je víc cvoků než ve všech blázincích. “Dělá to rovných čtrnáct dolarů.” Namarkovala mu lístky. Kling si je odebral ze stroje. Podal jí desetidolarovku a čtyři dolarové bankovky. Přepočítala to.

“Deset a čtyři je čtrnáct,” řekla pyšně.

Kling vešel dovnitř, kde u podlouhlé, vyšší skříně stál další teenager a trhal lístky.

“Lístek, prosím,” požádal.

Kling mu podal oba lístky.

“Jde někdo s vámi, pane?” otázal se chlapec.

“Ne, jsem sám.”

“Ale máte dva lístky, pane.”

“Já vím.”

“A každý do jiného sálu.”

“Já vím.”

Chlapec se na něho zadíval.

“To je v pořádku,” usmál se Kling.

Chlapec na něho hleděl dál.

“Opravdu,” řekl Kling.

Chlapec pokrčil rameny, přetrhl lístky napůl a podal Klingovi útržky.

“Doufám, že se vám bude film líbit. Vlastně filmy.”

“Děkuju,” odpověděl Kling.

Nejprve zkusil Gateway I. Počkal vzadu v sále, dokud oči nepřivykly tmě. Opatrně postupoval uličkou na levé straně a za každou řadou se zastavil, aby ho Herrera nezahlédl, kdyby tam seděl a náhodou odtrhl oči od plátna. Prověřil všechny řady. Herrera nikde. Přešel na druhou stranu sálu a postupoval stejným způsobem. Na plátně někdo vykládal, že má dojem, že je zamilovaný. Jeho přítel mu odvětil, že se zamilovává v jednom kuse, takže to není nic nového. Oba to byli teenageři. Kling měl dojem, že se v lásce vyznají. Byl to jeden z tisíců filmů natočený s teenagery a pro teenagery. Kling se snažil upamatovat, zda v dobách, kdy on byl v tomto věku, existovaly tak mladé filmové hvězdy. Na žádné si nevzpomínal. Vzpomněl si jenom na Marilyn Monroe a na to, jak jí bílá skládaná sukně poletovala nad bílými kalhotkami. Herrera v sále nebyl.

Kling prošel uličkou, otevřel dveře, za nimi zabočil doleva, prošel kolem záchodů, hracích automatů a videoher a otevřel dveře sálu Gateway II. Opět vyčkal, až si oči zvyknou na tmu. Herreru s Consuelou našel na dvou sousedících sedadlech asi v polovině sálu na pravé straně. Usedl do třetí řady za nimi.

Na plátně se muckali nějací teenageři. Děvče se snažilo udržet si zapnutou blůzu. Kling vzpomínal na doby, kdy rozepnout blůzu bylo stejně obtížné jako zlézt Mount Everest.

Chlapci na plátně se nepochybně podařilo rozepnout ten důležitý knoflík. Z blůzy na plátno vyskočila prsa v bílé podprsence. Kling si uvědomil, že té dívce by mělo být asi sedmnáct. Vypadala na pětadvacet.

A ten kluk na dvanáct. Tři řady před ním Herrera vášnivě líbal Consuelu.

Podle toho, jak seděl, se zdálo, že zdravou rukou šátrá Consuele pod sukní.

Kling přemýšlel, proč se prostě nevrátí domů. Na plátně teď probíhala jiná scéna. Dva teenageři opravovali auto. Měli zvednutou kapotu. Mluvili o nějaké dívce jménem Mickey. Kling je poslouchal a ta Mickey mu připadala o něco méně fantastická, než jim. Herrera s Consuelou se zřejmě o Mickey také nezajímali. Zdálo se, jako by Herrera měl pod Consuelinou sukní celou paži.

Kling se pořád díval na hodinky.

Normální film trvá asi dvě hodiny. Nehodlal tady sedět, až se v sále rozsvítí. Neustále porovnával dění na plátně a ubíhající čas na hodinkách.

Film jako by měl aspoň šestnáct konců. Pokaždé, když se mu zdálo, že se blíží závěr, vypukla další pubertální krize, kterou bylo třeba okamžitě řešit.

Kling se divil, jak vlastně ti mladí lidé dokážou přežít, když po celý den musí řešit tak závažné problémy. Asi po hodině a padesáti minutách se zdálo, že se film blíží k vyvrcholení. Vstal, přešel sálem dozadu a tam zůstal stát, dokud opravdu nebyl konec. Jakmile se na plátně rozběhly titulky, vyšel ven a přistoupil k jedné obrazovce s videohrami. Stál zády k východu ze sálu, ale s dobrým bočním výhledem na venkovní dveře.

Herrera s Consuelou jimi prošli asi o deset minut později. Klinga napadlo, že si asi zašli na záchod. Snažil se vzpomenout, kdy měl naposled čas si odskočit. Bylo dvanáct minut po sedmnácté hodině.

Venku už byla tma. Rozsvícené lampy. Sledoval Herreru s Consuelou zpátky k bytu ve Vandermeerově ulici. Počkal, až vešli dovnitř a v bytě ve třetím patře zaplála světla. Potom odběhl do jídelny, zašel na záchod a zase se rychle vrátil na ulici. Ve třetím patře se stále svítilo.

Kling se usadil k dalšímu čekání.

Sedm minut po šesté hodině do domu vešli dva Číňané.

Pro většinu poldů byli všichni Číňané stejní. Ale tihle dva vypadali skoro jako dvojčata.

Hammond odmítl vypovídat.

A poradil své ženě, aby také mlčela.

Když však zůstala ve výdechové místnosti sama s Nellie Brandovou a s detektivy, dala se Melissa do pláče a pověděla jim všechno, co potřebovali vědět. To se stalo ve čtvrt na sedm. Do té doby pořád nervózně pokukovali po hodinách, vědomi si znění Mirandova-Escobedova zákona a skutečnosti, že čas běží. Pochopili, že náhlé Melissino zhroucení způsobilo to, že do místnosti přišla jiná žena, ale bylo jim to úplně fuk. Potřebovali jediné: vodotěsný případ. Nellie kladla spoustu otázek.

“Paní Hammondová,” zeptala se, “pamatujete si, kde byl váš manžel prvního ledna mezi tň čtvrtě na dvě a půl jednou ráno?”

“Na přesný čas si nevzpomínám,” odvětila Melissa. “Ale odešel z bytu v…”

“Když říkáte z bytu, myslíte tím…”

“Náš byt. V Calms Pointu.”

“V kolik hodin odešel?”

“O půlnoci. Připili jsme si na Nový rok a on odešel.”

“Kam šel?”

“Zabít to dítě.”

Při těchto slovech přeběhl detektivům mráz po zádech. Slova, vyslovená bez emocí, nepřikrášlená slova visela ve vzduchu. Zabít dítě.

Připili si na půlnoc. Odešel z bytu. Zabít dítě.

“Tím dítětem myslíte Susan Hoddingovou?” zeptala se Nellie tiše.

“Ano. Dítě mé sestry.”

“Susan Hoddingovou.”

“Nevěděli jsme, jak jí pojmenovali.”

“Ale věděli jste, že ji adoptovali manželé, kteří se jmenují Hoddingovi. Pan a paní Hoddingovi.”

“Ano.”

“Jak jste se to dověděli?”

“To zjistil manžel.”

“Jak?”

“Pověděl mu to někdo z agentury.”

“Z agentury…”

“CooperAnderson.”

“Adopční agentura.”

“Ano.”

“Někdo z agentury mu prozradil tuhle informaci.”

“Ano. Někomu za to zaplatil. Chápete, jména lidí, kteří adoptovali nějaké dítě, jsou jen v soudních záznamech anebo v záznamech agentury.

Soudní záznamy jsou zapečetěné, když jde o adopci, takže Dick to jméno musel sehnat v agentuře.”

“A jestli tomu rozumím, někomu v hotovosti…”

“Ano, zaplatil pět tisíc dolarů.”

“Někomu z agentury.”

“Ano.”

“Komu? Nevzpomenete si?”

Připravovala si případ. Aby měla všechno srovnané, až bude předkládat žalobu. Potřebovala jméno toho člověka z agentury, aby ho mohla předvolat jako svědka.

“Na to se musíte zeptat Dicka,” odvětila Melissa.

“Tedy, jakmile váš manžel zjistil to jméno…”

“A adresu.”

“… jméno a adresu Hoddingových, věděl, kde to dítě najde.”

“Ano.”

“A na Silvestra se tam vydal…”

“Ano.”

“Aby to nemluvně zabil.”

“Šel tam výhradně proto, že chtěl zabít to malé dítě?”

“Ano.”

“Jak se stalo, že zabil i Annii Flynnovou?”

“No, já jen vím, co mi pověděl on.”

“Co vám pověděl, paní Hammondová?”

“Říkal, že byl v pokoji u dítěte, když… Víte, to bylo tak, on měl plán podlaží. Je to nová budova. Zašel tam a předstíral, že by chtěl koupit byt.

Znal rozmístění místností v Hoddingově bytě, chápete? U druhé ložnice jsou požární schody. Takže věděl, že když sejde se střechy po požárním schodišti, dostane se rovnou do dětského pokoje. Chtěl ji udusit.

Polštářem. Ale tu noc, kdy tam byl…”

“Proč si vybral právě Silvestra?”

“Napadlo ho, že to tak bude nejlepší.”

“Proč? Neřekl vám proč?”

“Ne, to mi neřekl.”

“Prostě ho napadlo, že to bude na Silvestra nejlepší.”

“No, ano. Musíte se zeptat jeho. Zkrátka byl uvnitř a to děvče…”

“Annie Flynnová?”

“Ano, to děvče na hlídání. Víte, on si představoval, že prostě vejde do dětského pokoje, položí jí polštář na obličej a hned zase odejde. Rozumíte, bylo to přece nemluvně, nemohlo mu klást odpor nebo něco. Nemohl vzniknout žádný hluk, žádný křik, jen by tam vešel a zase vyšel ven.

Kdyby byli Hoddingovi doma… no, byl Silvestr, asi by měli něco upito a stejně už by bylo pozdě, takže by nejspíš tvrdě spali. Potichoučku by se dostal dovnitř, udělal by, co bylo potřeba, a zase by odešel. Vůbec by ho neslyšeli. Bylo to jen mimino, chápete? A kdyby ještě někde oslavovali, nejspíš by si vzali dívku na hlídání, a kdyby nespala…”

“Jak se ukázalo, taková dívka tam byla, že?”

“No, ano, ale Dick věděl, kde je obývací pokoj, a dětský pokoj byl až na opačné straně chodby. Tak… si řekl, že to každém případě bude snadné.

Bylo to jen mimino. Nečekal žádné problémy.”

“Ale nějaký problém nastal.”

“Ano.”

“Co to bylo za problém, paní Hammondová?”

“Ta ozdoba.”

“Cože?”

“Závěsná ozdoba. Nad kolíbkou. Skláněl se nad kolíbkou, když zavadil o tu ozdobu. Byla to taková… vydává zvuk skoro jako hrací hodiny. Když o ni zavadíte, vydává zvonivé zvuky. Visela tam tak, aby na ni dítě dosáhlo a mohlo si zvonit. Jenže Dick nevěděl, že tam je, nikdy předtím v tom bytě nebyl, a když se sehnul nad kolíbkou, zavadil hlavou o tu ozdobu, a ta spustila jak poplašné zařízení.”

“Co se stalo potom?”

“Strhl ozdobu se stropu, ale dítě se už probudilo a začalo kňčet. To děvče uslyšelo, jak pláče, a tím začaly všechny potíže. Jinak by to proběhlo hladce. Nebýt té ozdoby.”

“Když tedy Annie uslyšela dítě plakat…”

“Ano. Tedy, musíte chápat, my jsme nevěděli, jak se jmenujou. To dítě a ta dívka. Slyšeli jsme to až v televizi.”

“Co se stalo, když uslyšela dítě plakat?”

“Zavolala z obývacího pokoje. Ptala se, jestli tam někdo je. A potom…

prostě se najednou objevila ve dveřích. A v ruce měla nůž. Velký nůž. A vyrazila s ním proti Dickovi. Takže se musel bránit. Byla to sebeobrana, opravdu. S tím děvčetem na hlídání to bylo opravdu tak. Vážně po něm šla s nožem. Zápasil s ní asi dvě, tři minuty, až jí ho nakonec vytrhl.”

“A probodl ji.”

“Ano.”

“Tak vám to vyprávěl?”

“Ano.”

“Že ji probodl?”

“Ano. Že ji musel zabít. V sebeobraně.”

“Pověděl vám, kolikrát ji bodl?”

“Ne.”

“A to dítě? Kdy…”

“To dítě pořád křičelo. Musel dělat rychle.”

“Dítě se vzbudilo…”

“A křičelo, ano.”

“… a on je zadusil.”

“Nu, položil jí polštář na pbličej.”

“Zadusil ji.”

“Nu, ano.”

“Měl na šatech krev, když se vrátil domů?”

“Ano, ale já jsem ty skvrny vymáčela. Studenou vodou.”

Nellie dál pracovala na přípravě případu. Zabavit ty šaty. Předat je laboratoři. Je téměř nemožné vymáčet všechny stopy po krvi. Bude třeba je porovnat s krvavými skvrnami na dřevěné střence nože. Musí si opatřit vzorek, který potvrdí, že se krev Annie Flynnové našla na vražedné zbrani i na šatech, které měl Richard Hammond oblečeny na Silvestra.

“Teď mi povězte, co se stalo v pondělí šestnáctého ledna večer,”

požádala.

“O tom nechci mluvit.”

“Tu noc někdo zavraždil vaši sestru, že?”

“Nechci o tom mluvit.”

“Zabil ji váš manžel?”

“Já o tom nechci mluvit!”

“Zabil?”

“Víte, jsou některé věci… “řekla Melissa jakoby jen sama pro sebe a zavrtěla hlavou. “Chcí říct… po tátově smrti bychom dostaly každá polovinu, tak proč…”

Opět potřásla hlavou. “Půl já a půl Joyce,” pokračovala. “Plus ten svěřenecký podíl. Proto bylo to dítě tak důležité. Tak… proč musel být tak nenasytný? Proč to musel mít všechno?”

“Paní Hammondová, zabít váš manžel Joyce Chapmanovou?”

“Na to se musíte zeptat jeho. Já o tom nechci mluvit.”

“Snažil se získat celé dědictví? Tak jste to myslela?”

“Milovala jsem svou sestru,” odpověděla Melissa. “Na dítěti mně nezáleželo, aní jsem ho neznala, ale moje sestra…”

Potřásla hlavou.

“Totiž, to dítě pro mě nic neznamenalo. A můj muž měl pravdu, chápete? Proč by všechny ty peníze měly připadnout nějakému… no, parchantovi? Joyce ani nevěděla, kdo byl jeho otcem.”

“Jaké peníze?” chtěla vědět Nellie.

“Tomu jsem rozuměla, to dávalo smysl. Ale moje sestra… nevěděla jsem, že jí chce udělat něco takového, přísahám bohu. Kdybych to věděla…”

“Ale věděla jste, že hodlá zabít to dítě.”

“Ano. Ale ne moji sestru. Spokojila bych se s polovinou, přísahám bohu. Jsou to celé milióny, tak proč byl najednou tak nenasytný? Pokud jde o ty druhé peníze, no dobrá, proč by je mělo dostat dítě, které moje sestra ani nechtěla? Ale potom…”

“Jaké druhé peníze?” zeptala se Nellie.

“Všechno je to v závěti,” vysvětlovala Melissa. “Musíte si přečíst závěť.”

“Kontaktoval vás už někdo kvůli tomu?”

“Kvůli čemu?”

“Kvůli závěti. Pochopila jsem, že váš otec zemřel dnes časně ráno.

Jeho advokát vám…”

“Ne, to ne.”

“Tedy…”

Nellie náhle vypadala udiveně.

“Chcete říct…”

“Věděli jsme, co je v té závěti,” potvrdila Melissa. “Zjistili jsme to už skoro před rokem.”

“Jak jste to zjistili?”

“Pan Lyons to manželovi pověděl.”

“Pan Lyons?”

“Geoffrey Lyons. Bývalý otcův právník.”

Nellie vypadala zděšeně.

“Prozradil vašemu manželovi obsah klientovy závěti?”

“No, on měl Dicka hrozně rád. Jeho syn padl ve Vietnamu, vyrůstal s Dickem, chodili spolu do školy. Myslím, že Dick Lyonsovi syna tak trochu nahrazoval. A na tom, co udělal, nebylo vůbec nic nelegálního. Pan Lyons dal Dickovi jenom takový přátelský tip, to je všechno. Pověděl mu, co je v závěti. Poradil mu, abychom si raději pospíšili, chápete?”

“Pospíšili?”

“No, však víte.”

“Ne, nevím.”

“No, abychom si nedávali na čas.”

“Pořád vám nerozumím.”

“Tak se asi budete muset podívat na tu závěť,” řekla Melissa a odvrátila se od Nellie.

A potom, z nějakého důvodu, který Carella vůbec nechápal, mu zpříma pohlédla do očí a pronesla: “Já ji milovala, víte? Strašně moc.”

Zabořila tvář do dlaní a začala tiše vzlykat.

Byt, kde Herrera hodlal provést zkušební testy, byl jen o tři bloky na východ od jeho bydliště ve Vandermeerově ulici. Oba byty se normálně pronajímaly jen na hodinu prostitutkám, co chodily na rychlovku, takže obě domácí je s potěšením pronajaly Herrerovi za týdenní nájemné, které bylo nižší, ale jistější než přelétavé kšefty místních děvek.

Herrera došel k domu se Zingem a Zangem. Padesát tisíc nesl v kufříku za sto dolarů, s nímž si připadal jako advokát. Jakmile bude obchod uzavřen, uloží do kufříku pět kilo kokainu.

Všichni tři se potom vrátí do Vandermeerovy ulice, kde Zing a Zang mají dostat svou polovinu koksu. Dvě a půl kila pro ně, dvě a půl kila pro Herreru. Přesně, jak se dohodli. Jako džentlmeni. Až na to, že Herrera měl v úmyslu je zabít.

Říkal si, že jde jen o to, narodit se v tomto městě.

Prostě si najal dva hongkongské žluťasy s copánky, kteří netuší, že jakmile se za nimi zavřou dveře bytu ve Vandermeerově ulici, střelí je do zad.

Nerozumějí tomuhle městu.

Člověk se tady musí narodit.

Zastavili se pod schody před domem číslo 705 na East Redmond.

“Musím jít nahoru sám,” řekl Herrera.

“Jo,” odpověděl Zing.

“Možná to chvíli potrvá. Než se přesvědčím, že nám nechtějí prodat práškový cukr.”

“My zůstat tady,” ujistil ho Zing.

Kling uviděl Herreru vejít do domu.

Oba Číňani zůstali venku, ruce v kapsách. Oba měli dlouhé tmavomodré kabáty. Byli prostovlasí. Lesklé, černé vlasy sčesané dozadu.

Žádný z nich Klinga nikdy neviděl, tak mohl přistoupit blíž, aby na ně lépe viděl.

Přešel po chodníku kolem nich.

Určitě to jsou bratři.

Dvojčata.

Zdálo se, že na ně ani nepohlédl. Ale i v té rychlosti je viděl dost dobře na to, aby je příště kdykoli a kdekoli zase poznal.

Kráčel dál ulicí směrem na západ, minul dva bloky, potom přešel na druhou stranu a vrátil se. Tentokrát měl na hlavě vlněnou čepici, která skryla jeho světlé vlasy. Jediné, nač se dá ve slumech spolehnout, je to, že vždycky najdete nějaký temný vchod. Vybral si jeden, vzdálený tři čísla od domu, kam Herrera vstoupil. Na protější straně ulice stáli Číňané po obou stranách schodů jako sochy před vchodem do městské knihovny. Po deseti minutách kolem nich prošel nějaký muž s knírem a vešel do domu. Stejně jako Herrera i on nesl diplomatický kufřík.

Muž z Miami byl mohutný hrubián s knírem jako Pancho Villa. Řekl španělsky “Nazdar!” a zeptal se: “Máš prachy?”

“Máš koks?” zeptal se Herrera.

Žádné kódy, žádná hesla, žádné číselné sekvence. Čas i místo byly dohodnuty. Jeden ani druhý by tu nebyl, kdyby předtím neabsolvoval všechny ty bezpečnostní nesmysly. Teď si jen oba přáli s tím skoncovat, a to co nejrychleji. Čím dřív proběhnou příslušné postupy, tím bezpečnější předávka.

Někteří lidé tvrdí, že dobrý koks od špatného poznají, když jen trochu nasají nosem nebo vezmou špetku prášku na jazyk. Herrera dával přednost dvěma jednoduchým zkouškám. První byl osvědčený, takzvaný modrý test, s použitím thiokyanatanu kobaltu. Kokainový prášek se smíchá s chemikálií a rozpustí se. Když směs získá temně modrou barvu, je to prvotřídní koks. Čím modřejší, tím poctivější.

To znamená, že při opravdu sytě modrém zbarvení je kokain čistší než kdyby to byla jen, řekněme, pastelová modř. Hlavně je třeba dávat pozor, aby vám nepodstrčili materiál, který už někdo dvakrát, třikrát rozředil, než dorazil až k vám.

Při druhé zkoušce použil obyčejnou vodu z kohoutku.

Muž z Miami znuděně pozoroval, jak ze sáčku nabral na lžičku bílý prášek a odsypal pár uncí do vody. Okamžitě se rozpustil. Byl to čistý hydrochlorid kokainu.

Herrera kývl hlavou. Kdyby se prášek nerozpustil, věděl by, že je koks říznutý cukrem.

“Oukej?” zeptal se ten chlápek z Miami anglicky.

“Bueno,” odvětil Herrera a ještě jednou kývl.

“Kolik toho chceš takhle probírat?” zeptal se muž španělsky.

“Všechny sáčky,” odvětil Herrera.

Ze svého stanoviště ve vchodu na protější straně ulice Kling uviděl vyjít z domu muže s knírem. Stále měl svůj kufřík. Na oba Číňany ani nepohlédl a oni nepohlédli na něho. Prošel mezi nimi, oba stále střežili schody z obou stran, zabočil vlevo a vykročil po ulici. Kling ho pozoroval.

Odemkl dveře modrého forda, usedl k volantu, nastartoval a projel kolem vchodu s Klingem. Floridské číslo 866 – víc Kling nepřečetl. V ulici bylo jen chabé osvětlení a auto jelo příliš rychle.

Čekal.

O pět minut později vyšel Herrera.

“Žánej poblém?” ptal se Zing.

“Žádnej,” potvrdil Herrera.

“Máš?” chtěl vědět Zing.

“Mám.”

“Kde?”

“Tady v kufru,” odsekl Herrera. “Kde jinde, sakra?”

V očích mu jiskřilo., Už jen to, že nesl kufr se vším tím kvalitním fetem, působilo jako droga. Pět kilo velice dobrého koksu. A všechno je jeho. Zavede žluťasy zpátky do Vandermeerovy ulice, rozžehná se s nimi a nechá je tam poldům, aby je našli, až si někdo bude stěžovat na zápach v bytě číslo 3A. Koksu se bude zbavovat pozvolna, musí to ale stihnout do patnáctého února. Patnáctého odletí letadlem společnosti TWA do Španělska. Déšť dští ve Španělsku, prozpěvoval si v duchu. Kriste pane, taková klika.

Dvojčata nyní kráčela po jeho bocích.

Jako tělesná stráž.

Zing se na něho usmál.

“Henly Čú posílá pozdlav,” řekl.

Ze svého místa na protější straně ulice Kling nejprve uslyšel výstřely a teprve potom zahlédl zbraň. V ruce Číňana po Herrerově pravici. Zazněly tři výstřely, rychle po sobě. Herrera padal. Ten, co ho zastřelil, trochu ustoupil, aby mu udělal místo. Druhý Číňan popadl kufříík, který upadl na chodník. Oba se rozběhli. Kling také.

“Policie!” zvolal.

V ruce svíral pistoli.

“Policie!” vykřikl podruhé a viděl, jak zaběhli za roh.

Těžce dusal po chodníku. Doběhl na roh. Zabočil kolem něj s pistolí v ruce.

Ulice byla prázdná.

Očima těkal po domovních vchodech. Podíval se na vchod a zase jinam. Nic. Kam se k čertu…

Támhle!

Uviděl pootevřené dveře.

Doběhl k nim, kopnutím je otevřel dokořán, zamával pistolí. Vzadu byly další otevřené dveře. Došel k nim a vstoupil dovnitř. Uviděl schody.

Nikde v hale se nic nepohnulo. Opuštěný dům. Kdyby se vydal po těch schodech, šel by na jistou smrt. Někde nahoře kapala voda. Mezerou mezi schody někdo vystřelil. Odpověděl výstřelem naslepo. Shora uslyšel dusot.

Stoupal po schodech, v natažené ruce svíral zbraň. Další výstřel. Z podlahy před ním se rozlétly třísky jako střepiny granátu. Stoupal dál. Otevřené dveře na střechu. Vyšel ven do ledové tmy. Přitiskl se k cihlové zdi. Čekal.

Nic. Byli pryč. Jinak by stříleli dál. Přesto ještě čekal, až mu oči přivyknou temnotě, a pak prozkoumal střechu, přešel po ní, nahlédl za každý vikýř a do každého rohu, pistoli před sebou. Byli pryč. Uložil zbraň do pouzdra a sešel po schodech na ulici.

Když došel k Herrerovi, ležícímu na chodníku, uviděl, že mu z úst vytéká krvavá pěna. Poklekl k němu.

“José?” oslovil ho. “Joey?”

Herrera vzhlédl.

“Kdo to byl?”

Nejen, že v tomhle městě člověka nenechaj žít, pomyslel si Herrera, ale nenechaj ho ani odtud odejít.

Oči mu zapadly.

Hamilton s Izákem seděli v autě a pozorovali dva muže z Cuova gangu, jak vešli do domu.

Hamilton se usmál.

S Číňany je ta potíž, pomyslel si, že se sice vyznají v obchodě, ale nechápou, co je vášeň. Studení, citrónově žlutí čumáci. A dneska večer je zmáčkneme.

Oba muži z Miami čekali nahoře v bytě číslo 5C.

Podle toho, co mu prozradil Carlos Ortega.

Za deset procent, ten nevděčnej parchant.

Oba muži z Cuova gangu teď stoupali po schodech, aby zaplatili za zásilku a převzali ji. Předchozí testy, ať už proběhly kdekoli, zřejmě dopadly bezvadně. Hamiltona vůbec nezajímalo těch pitomých pět kilo, ztracených bůhví kde.

Nahoře, v bytě číslo 5C, leželo pětadevadesát kilo kokainu a hlídali je jen čtyň lidé.

Kývl na Izáka.

Izák také kývl hlavou a bliknutím reflektorů dal znamení autu stojícímu dál v ulici. Pořád ještě neznal žádné podrobnosti. Věděl jen tolik, že dnešní akce je vymrští do horních sfér, kde se v pohodě prohánějí taková posse, jako je Spanglerovo nebo Showerovo. Věřil Hamiltonovi, že ví, co dělá. Buď někomu věříte úplně, nebo vůbec ne.

Vystoupili z auta.

O kus dál v ulici se otevřely dveře jiného vozu. Vystoupili z něj černoši v kabátech. Dveře se tiše zaklaply. Muži se rychle shromáždili, jejich dech vytvářel v ledovém vzduchu obláčky páry. Rychle vyběhli po schodech k domovním dveřím. Bylo jich osm. Hamilton, Izák a dalších šest. Hamilton věděl, že bude mít převahu dvě ku jedné.

Společně vystoupali do pátého poschodí.

Hamilton se zaposlouchal s uchem na dveřích bytu 5C.

Slyšel hlasy.

Tři různé, výrazné hlasy.

A teď.

Čtvrtý hlas.

Poslouchal dál.

Usmál se. Zvedl ruku. Ukázal čtyři prsty. Izák kývl. Jsou tam uvnitř čtyři. Tak, jak Ortega slíbil. Izák kývl na muže po své pravici.

Dávka z mužova samopalu A 15 roztříštila zámek.

Jamajčané vrazili dovnitř.

Hamilton se ještě usmíval.

V bytě nebyly jen čtyři osoby.

Byl tam tucet Kolumbijců z Miami a tucet zdejších Číňanů.

Jedním z Číňanů byl Henry Cu.

Izák, který ještě stále přesně nepochopil všechny podrobnosti, dostal hned v první vteřině dvanáct kulek do hrudi. Hamilton se obrátil na útěk.

Cestu mu zablokovali Jamajčané za ním. Také oni okamžitě pochopili, že je to léčka, a panicky se snažili uniknout z pasti. Bylo už pozdě. Další salva je srazila dřív, než se dostali ke dveřím. Během třiceti vteřin bylo po všem. Ze strany Jamajčanů padl jediný výstřel, jímž upálili zámek.

Hamilton, který byl ještě naživu, se začal plazit přes mrtvá těla ke dveřím.

Jeden z Číňanů mu řekl: “Henly Čú posílá pozdlav.”

A potom on a ještě jeden Číňan, který mu byl pozoruhodně podobný, vystříleli Hamiltonovi do zad dvanáct ran.

Hamilton se přestal hýbat.

Z výšky na něho shlížel Henry Cu.

A říkal si: Záleží jen na tom, kdo má starší kulturu.

17

Následující ráno deset minut po deváté Carella podepsal převzetí obálky od společnosti Federal Express. Poslala ji seattleská policie a obsahovala svazek fotokopií a ručně psané doprovodné sděleni. Ve sdělení stálo: Myslel jsem, že by vás tohle mohlo zajímat. Bonnem. Okopírované stránky byly z Chapmanovy závěti. Uvádělo se v ní: Mé dcery se jmenují Melissa Chapmanová-Hammondová a Joyce Chapmanová.

Ustanovuji níže jmenovaného pověřence a přikazuji mu, aby se staral o svěřenou mu částku jednoho miliónu dolarů ($ 1 000 000) ve prospěch prvního dítěte, které se narodí jedné z mých dcer. Aby ji opatroval, používal k investicím a splácel z ní všechny daně a poplatky…

“Chtěl se ujistit, že rodinná linie bude pokračovat i po jeho smrti,”

poznamenal Carella.

“Kdyby obě dcery byly v době jeho smrti bezdětné, poskytl jim dobrý důvod, aby s tím něco udělaly,” dodal Meyer.

“Aby si nedávaly na čas.”

“Aby si pospíšily.”

“To jsou Melissina slova.”

“Tady je motiv,” poklepal Carella na stránku, kde se hovořilo o zaopatření prvorozeného dítěte.

“Podepsal tím rozsudek smrti pro malou Susan,” uvažoval Meyer.

“Protože kdyby se nenarodila…”

“Narodilo by se jako první Melissino dítě.”

“A dostalo by svěřenecký fond v hodnotě miliónu dolarů.”

Oba muži četli mlčky dál.

Všechno ostatní, veškerý můj zbývající majetek, ať je jakékoli povahy a ať se nachází kdekoli, vše, co vlastním, i vše, na co budu mít v době své smrti nějakým způsobem právo, včetně pohledávek, odmítnutých odkazů či vynálezů, se v této závěti označuje termínem residuum.

“Chtěl mít všechno přesně popsáno,” podotkl Carella.

“Celý zbytek pozůstalosti.”

“Mluvila o miliónech dolarů, co?”

Celé toto residuum odkazuji rovným dílem svým dcerám, budou-li v době mé smrti obě naživu “Přesně, jak nám to vysvětlila.”

– a v případě, že některá z nich zemře dříve než já “Tady je motiv pro Joyceinu vraždu…”

– potom odkazuji celé residuum té z mých dcer, která bude naživu.

“Stačilo zabít Joyce, a Melissa by dostala všechno,” konstatoval Carella.

“Láska nebo prachy,” povzdechl Meyer. “Pořád je to stejné.”

V závěti toho bylo ještě víc.

Ale oni už viděli všechno, co potřebovali.

A už zase zvonil telefon.

V místnosti nebyla okna.

Eileen si toho všimla až teď.

A nikde žádné hodiny.

To je jako v Las Vegas, pomyslela si.

“Copak?” zeptala se Karin.

“Nic.”

“Usmála ses.”

“Jen takový soukromý žertík,” odpověděla Eileen.

“Pověz mi ho.”

“Ne, to je v pořádku.”

Na zápěstí měla digitální hodinky. V tiché místnosti nic netikalo.

Přemýšlela, kolik času už asi uběhlo. A o tom, co tu, k čertu, vlastně dělá.

“Zahrajme si nějakou hru se slovy,” navrhla Karin.

“Proč?”

“Vyzkoušíme sdružené představy. Aby ses trochu uvolnila.”

“Já jsem v pohodě.”

“Taková hra připomíná nabalování sněhu na kouli. Hodně to používají výrobci kreslených filmů.”

“Policie taky,” řekla Eileen.

“Opravdu?”

“Při výsleších. Chytíš se nějaké myšlenky a držíš se jí,” vysvětlovala, ale podezírala Karin, že to dobře ví. A jestli ano, tak proč se tváří tak překvapeně? Přála si, aby jí mohla věřit. Ale nešlo to. Nemohla se zbavit domnění, že pro Karin Lefkowitzovou je jen vzorkem na podložním sklíčku mikroskopu.

“Zkusíme to?”

“Už nemáme moc času, ne?”

Doufala, že má pravdu. Nechtěla se dívat na hodinky.

“Ještě dvacet minut,” řekla Karin.

Prokrista, tak dlouho?

“Řeknu nějaké slovo a ty odpovíš, co ti jako první přijde na mysl.

Dobrá?”

“Víš,” zkusila smlouvat Eileen, “já si opravdu nerada hraju. Jsem už dospělá.”

“Ano. To já jsem taky.”

“Tak proč to nenecháme plavat?”

“Jistě, jestli chceš, můžeme nechat plavat úplně všechno.”

Eileen na ni pohlédla,

“Myslím, že tu obě plýtváme časem,” prohlásila Karin rozhodně. “Ty mi nic nechceš říct, a když mi nic nepovíš, nemůže ti pomoct. Takže bychom snad…”

“Jediné, s čím potřebuju pomoct…”

“Jo, vím. S odchodem od policie.”

“Ano.”

“No, s tím ti pomoct nemůže.”

“Proč ne?”

“Protože si nemyslím, že to opravdu chceš.”

“Tak proč tu, sakra, jsem?”

“To mi právě vysvětli.”

Eileen si založila ruce na prsou.

“Už zase ten tvrďácký postoj,” komentovala to Karin. “Podívej se, já opravdu nemyslím, že jsi vůbec připravená na terapii. Především vůbec nevím, proč jsi za mnou přišla…”

“Už jsem to vysvětlila. Sam Grossman navr…”

“Ano, a tobě to připadlo jako dohrý nápad. Čili jsi tady, a nemáš mi co povědět. Tak proč bychom to nezabalily?”

“Chceš to vzdát, jo?”

“Prozatím ano. Kdyby sis to později rozmyslela…”

“To je ale škoda, že já taky nemůžu odejít jen prozatím, že?”

“Jak to myslíš?”

“Od policie. Když někdo odejde od policie, je to navždycky.”

“Proč o tom mluvíš?”

“Ále, tak.”

“Opravdu nechápu, proč máš pocit…”

“Copak jsi nikdy nemluvila s policajtem? Co tu vlastně děláš?

Rozmlouváš s architekty? S bankéři? Prokristapána, ty nevíš, jak policajti uvažují?”

“Jak uvažují, Eileen? Pověz mi to.”

“Kdybych teď odešla…” Potřásla hlavou.

“Ano?”

“To je jedno, do prdele.”

“Oukej,” Karin pohlédla na hodinky. “Zbývá nám patnáct minut.

Viděla jsi v poslední době nějaký dobrý film?”

“Prostě se mi nelíbí, když ti musím vysvětlovat každou obyčejnou pitomost!”

“Například jakou?”

“Například co by si všichni mysleli, kdybych odešla!”

“Co by si mysleli?”

“A proč není možné…”

“Co by si mysleli, Eileen?”

“Že mám strach, zatraceně!”

“A nemáš?”

“Už jsem přece řekla, že mám. Nebo ne? Jak by se tobě líbilo, kdyby tě znásilnili?”

“Nelíbilo by se mi to.”

“Ale zkus to někomu vysvětlit.”

“Koho máš konkrétně na mysli?”

“Lidi, se kterýma jsem pracovala. Dělala jsem s různýma policajtama po celým tomhle městě.”

“S muži?”

“I se ženami.”

“No, ženy by jistě pochopily, proč se bojíš, že tě někdo zase znásilní.”

“Možná, že některé ne. Ten typ ženských s bouchačkou na zadku.

Někdy jsou horší než chlapi.”

“Ale většina žen by to pochopila, nemyslíš?”

“Asi jo. Annie určitě. Annie Rawlesová. Ta by to pochopila.”

“Pracuje ve skupině pro boj s násilníky, tak jsi to říkala?”

“Jo. Annie. Je skvělá.”

“Takže, kdo myslíš, že by to nepochopil? Muži?”

“Ještě jsem neslyšela o znásilněném chlapovi, ty ano? Leda ve vězení.

Většina poldů ve vězení nebyla.”

“Tak máš strach z policistů. Z mužských policistů. Bojíš se, že by to nepochopili. Je to tak?”

“Měla bys zkusit s některými pracovat,” odsekla Eileen.

“Ale když odejdeš, pak už s nimi nebudeš muset pracovat.”

“A oni budou běhat po městě a všude vykládat, jak jsem se zdejchla.”

“Záleží ti na tom?”

“Jsem dobrá policistka,” odvětila Eileen. “Vlastně, byla jsem.”

“No, ještě jsi neodešla. Ještě pořád jsi policistka.”

“Ale ne dobrá.”

“Řekl ti někdo něco takového?”

“Do očí ne.”

“Domníváš se, že o tobě takhle někdo mluví za tvými zády?”

“Komu na tom sejde?”

“Snad tobě. Nebo ne?”

“Pokud si myslí, že mám strach, tak ne.”

“Ale ty máš strach. Řeklas mi, že máš strach.”

“Já vím, že mám.”

“Tak v čem je ta chyba?”

“Jsem polda.”

“Myslíš, že poldové nemají strach?”

“Ne takový jako já.”

“Jaký máš strach, Eileen. Vysvětlíš mi to?”

Eileen se na chvíli odmlčela.

Potom odpověděla: “Mívám zlé sny. Každou noc.”

“O tom znásilnění?”

“Ano. O tom, jak jsem mu dala svou pistoli. Držel mi nůž na krku a já mu dala pistoli. Obě pistole. Osmatřicítku i tu malou záložní. Browning.

Vydala jsem mu obě zbraně.”

“Tak se to stalo i ve skutečnosti?”

“Ano. Ale on mě stejně znásilnil. Myslela jsem…”

“Ano?”

“Nevím, co jsem si myslela. Snad že… že když… když budu spolupracovat, že… že mě nepořeže… neznásilní. Ale on to udělal.”

“Pořezal tě. A znásilnil.”

“Do hajzlu, byla jsem tak bezmocná!” zvolala Eileen. “Já, polda!”

“Jak vypadal? Vzpomínáš si?”

“Byla tma.”

“Ale viděla jsi ho, ne?”

“A déšť. Pršelo.”

“Ale jak vypadal?”

“Už si nevzpomínám. Chytil mě zezadu.”

“Ale určitě, když…”

“Nevzpomínám si.”

“Viděla jsi ho ještě někdy po té noci?”

“Ano.”

“Kdy?”

“U soudu.”

“Jak se jmenoval?”

“Arthur Haines. Dopadla ho Annie.”

“Identifikovala jsi ho před soudem?”

“Jo, ale…”

“Tak jak vypadal?”

“V tom snu nemá žádný obličej.”

“Ale když tě znásilňoval, tak měl obličej.”

“Jo.”

“A u soudu taky.”

“Jo.”

“Identifikovala jsi ho podle tváře.”

“Jo.”

“Jak vypadal, Eileen?”

“Byl vysoký. Šest stop. Sto osmdesát liber. Hnědé vlasy, modré oči.”

“Kolik mu bylo let?”

“Čtyřiatřicet.”

“A jak byl starý ten muž, kterého jsi zabila?”

“Cože?”

“Jak byl starý …”

“Co ten s tím má společného? O něm zlé sny nemívám”

“Pamatuješ si, jak byl starý?”

“Ano.”

“Tak mi to pověz.”

“Něco málo přes tňcet.”

“Jak vypadal?”

“Už jsem ti to řekla. Při druhé návštěvě. Všechno jsme to už probraly.”

“Zopakuj mi to.”

“Měl světlé vlasy,” začala Eileen s povzdechem. “Šest stop a dva palce. Dvě stě liber. Měl brýle. A vytetované srdce, ve kterém nebylo nic napsáno.”

“Jaké měl oči?”

“Modré.”

“Jako ten, co tě znásilnil.”

“Ano, oči měl stejné.”

“Taky byl podobného vzrůstu.”

“No, Bobby byl těžší a vyšší.”

“Ale oba to byli velcí chlapi.”

“Ano.”

“Říkalas, žes s ním byla sama v pokoji…”

“S Bobbym ano.”

“Protože jsi ztratila krytí. Mimochodem, vždycky na něj myslíš jako na Bobbyho?”

“No… asi ano. On si tak říkal. Bobby.”

“Aha.”

“Je na tom něco špatného? Že mu říkám Bobby?”

“Ne, ne. Teď mi vyprávěj, jak jsi ztratila to krytí.”

“Myslím, že už jsem o tom mluvila.”

“Ne, myslím, že ne. Kolik lidí tě mělo krýt”?”

“Byli dva. Annie a… Annie Rawlesová…”

“Ano.”

“… a jeden chlapík z dvaasedmdesátého, z Calms Pointu. Mike Shanahan. Takový velký Ir. Dohrý policista.”

“Jak jsi je ztratila?”

“Bert si vzal do hlavy, že potřebuju pomoc. A tak přijel do Zóny…”

“Bert Kling?”

“Jo. Tehdy jsme se ještě scházeli. Říkala jsem mu, že si nepřeju, aby tam jezdil, ale on stejně přijel. A… on má světlé vlasy, víš. Zmínila jsem se o tom? A tak došlo na ulici k záměně. Shanahan viděl Berta a myslel, že je to ten chlap, co ho hledáme, protože Bobby byl taky blondýn, chápeš, a asi stejně velký. Takže než si to ujasnili, bylo hotovo. Než si Shanahan uvědomil, že Bert patří k nám, byli jsme už s Bobbym pryč.”

“Kde?”

“Za rohem. Šli jsme do toho pokoje.”

“Dohonili vás vůbec?”

“Ne.”

“Takže jsi je opravdu ztratila. Myslím nadobro.”

“Ano.”

“Protože se do toho zamíchal Bert.”

“No, to nebyla jeho chyba.”

“A čí to byla chyba?”

“Shanahanova.”

“Proč?”

“Protože si spletl Berta s podezřelým.”

“Nevěděl, že Bert je policajt.”

“Tak.”

“Ale kdyby tam Bert nebyl…”

“Nemá cenu takhle uvažovat. Ona tam byl.”

“Eileen, kdyby tam nebyl, došlo by k té záměně na ulici?”

“To ne.”

“A ztratila bys krytí?”

“Nejspíš ne.”

“Domníváš se, že by ti pomohli v té situaci s Bobbym?”

“Kdo?”

“Tví ochránci.”

“Myslím, že ano. Kdyby přišli včas.”

“No, říkalas, že jsou to oba dobří policisté…”

“Ach, to jistě.”

“… kteří rozumí své práci…”

“Komukoli z nich bych svěřila vlastní život. Vlastně přesně to jsem tehdy udělala. Věřila jsem jim, že přijdou včas, až je budu potřebovat.”

“Ale když jsi je potřebovala, nebyli tam.”

“Ano, ale to nebyla jejich vina.”

“Čí to byla vina?”

“Ničí. Byla to taková hloupost, jaké se stávají každou chvíli.”

“Eileen, kdyby se to nestalo… kdyby nedošlo k té záměně, kdybys neztratila Shanahana a Annii… myslíš, že bys musela Bobbyho zastřelit?”

“Já nevím.”

“Promysli si to.”

“Jak asi můžu…”

“Kdyby tě byli sledovali…”

“Ano, ale nesledovali mě.”

“Kdyby se drželi za tebou…”

“Ale pochop…”

“… kdyby viděli, kam tě Bobby vede…”

“Koukej, nemá smysl brečet nad…”

“… a kdyby se k tobě dostali včas, musela bys Bobbyho Wilsona zastřelit?”

“Klidně bych ho zastřelila znova,” prohlásila Eileen.

“Neodpovědělas mi na otázku.”

“Chlapa s nožem? Když po mně šel s nožem? Ovšemže bych toho hajzla zastřelila! Jednou mě pořezali. Pěkně děkuju, nemám chuť nechat…”

Eileen náhle zmlkla.

“Ano?” pobídla ji Karin.

Nějakou chvíli byla Eileen zticha. Pak promluvila: “Neměla jsem v úmyslu se mstít, jestli tě napadlo tohle.”

“Jak to myslíš?”

“Když jsem Bobbyho zastřelila. Nebylo… nezastřelila jsem ho kvůli…

nemělo to nic společného s tím znásilněním.”

“Dobrá.”

“Vůbec nic. Ve skutečnosti… no, vždyť jsem ti to už pověděla.”

“Copak?”

“Začínal se mi líbit. Byl hrozně milý.”

“Bobby.”

“Ano.”

“Ale zabila jsi ho.”

“Musela jsem. To je to hlavní, chápeš? To je hlavní důvod, proč jsem tady.”

“Ano. Vysvětli mi ten důvod.”

“Už jsem ti to vysvětlila. Nechápu, proč ti mám kdejakou pitomost vyprávět stokrát.”

“Cos mi vysvětlila?”

“Že chci dát výpověď, protože mám snach, že…”

“Ano. Už si vzpomínám. Bojíš se…”

“Bojím se, že se zase rozzuřím a zabiju někoho dalšího.”

“Rozzuříš?”

“Ježíšikriste, když po tobě jde někdo s nožem…”

“Ale já myslela, že se ti ten Bobby začínal líbit.”

“Ten chlap už zabil tři ženy! A byl připravený zabít i mě! Jestli si myslíš, že v takové chvíli ti nezačne adrenalin…”

“Jsem si jistá, že ano. Ale ty říkáš, že tě rozzuřil.”

“Ano.” Na okamžik zaváhala a pak dodala: “Vyprázdnila jsem do něho zásobník.”

“Aha.”

“Šest ran.”

“Hm.”

“Z velkorážního revolveru. Byl to Smith & Wesson, čtyřiačtyřicítka.”

“Aha.”

“Udělala bych to znovu. Okamžitě.”

“A toho se bojíš. Proto chceš odejít od policie. Protože by ses někdy mohla zase rozzuřit a…”

“On měl nůž!”

“To tě tak rozzlobilo? Ten nůž?”

“Byla jsem tam sama. Ztratila jsem… však víš. Říkala jsem Bertovi, aby se do toho nepletl. Že to v pohodě zvládnu, že mám dva stíny, kteří vědí co a jak. Nechtěla jsem žádné další pomocníky. Ale on stejně pňšel.”

“A způsobil, že jsi své stíny ztratila.”

“No, tak to přece bylo, ne? Já za to přece nemohla! A Shanahan dělal jen svou práci. Všechny trable způsobil Bert tím, že do toho strkal nos.

Protože se bál, že už nejsem dost dobrá. Myslel si, že už to v sobě nemám.

Že se neumím o sebe postarat. Že na tu práci nestačím. Když jsem později slyšela, co se tam na ulici semlelo, málem jsem ho zabila!”

“Tak i na něho ses rozzuřila,” podotkla Karin. , “To, potom, ano.”

“Ano. Když sis uvědomila, že kdyby..”

“Neocitla bych se tam nahoře sama s Bobbym. Ano.”

V místnosti se rozhostilo ticho.

Karin pohlédla na hodinky. Sezení bylo u konce.

“Tvrdíš ale, že bys Bobbyho zabila znovu, okamžitě.”

“Nikdy předtím jsem nikoho nezabila,” přiznala Eileen. “Kdysi jsem…

víš, otce a strejdu Matta zabili oba ve službě…”

“To jsem nevěděla.”

“No jo. A… kdysi jsem si říkala, že… že jestli někdy chytnu toho chlapa s červeným šátkem přes obličej, že… ho odprásknu bez mrknutí oka. Za to, co udělal… ale… víš… když jsem… třetí výstřel ho srazil na postel. Bobbyho. Ležel natažený přes postel, určitě už byl mrtvý. Ale já…

vystřílela jsem zbytek… další tři kulky. Do zad, podél páteře. Potom jsem odhodila zbraň na druhou stranu pokoje a začala jsem křičet.”

Karin si ji prohlížela.

Ty křičíš ještě teď, pomyslela si.

“Končíme,” oznámila.

Eileen přikývla.

Karin za stolem povstala. “Máme před sebou hromadu práce,”

poznamenala.

Eileen zůstala sedět. Prohlížela si ruce. Hlavu sklopenou, ruce v klíně.

Aniž by vzhlédla, otázala se: “Já ho asi nenávidím, že jo?”

“Koho?” usmála se Karin.

“Berta.”

“Promluvíme si o tom, ano?” slíbila Karin. “Sejdeme se ve čtvrtek?”

Eileen vstala.

Pohlédla Karin přímo do očí.

Pak přisvědčila. “Ano.”

To byl začátek.

Table of Contents

Spustit

Advertisements